VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Prosincové derniéry
Jsou inscenace, které vznikají tiše, nenápadně, až skrytě, aby poté na jevišti zazářily, zaujaly a překvapily diváky. Jednou z takových byla hra Michele Rimlové SEXY PRÁDLO, kterou s našimi herci nazkoušel mladý režisér Adam Doležal. Tento text jsme v lednu 2014 nejprve uvedli formou scénického čtení, které se setkalo s velkým ohlasem. Zároveň nás práce na tomto textu zaujala natolik, že jsme se rozhodli ve zkoumání vztahu Alice a Henryho pokračovat a připravit Sexy prádlo také jako plnohodnotnou inscenaci. Možná i proto nebylo o této hře tolik slyšet – menší projekty s komorním obsazením, které se hrají na Malé scéně, na sebe nestrhávají tolik pozornosti. A přesto vznikla výrazná inscenace se skvělou příležitostí pro ROMANU CHVALOVOU a ALEXANDRA POSTLERA. Oba jsou ve věku, kdy hlavní role nepřicházejí každý den, o to více si toto zkoušení a následně hraní vychutnávali. Navíc si práci s režisérem o generaci mladším oba užívali…
Lexa: Mně se s Adamem pracovalo moc dobře. Hlavně protože jeho vždy zajímalo, co můžeme k tématu říct my – interpreti. Ne s každým režisérem vzniká takový dialog.
Romana: Jsem ve věku, kdy už potřebuji laskavé a hodné režiséry, a proto jsem byla moc ráda, že můžu pracovat právě s Adamem. Třeba někdy přišel s určitou představou o tom, jak by daná situace měla vypadat. Když ale zjistil, že máme jiný názor, dokázal na něj přistoupit a respektoval nás. Věděl, že to z naší pozice – věku a životních zkušeností – můžeme cítit jinak. Spoustu let jsem se necítila během zkoušení takhle svobodně.
A jaká byla jejich zkušenost s diváky? Teprve ve spojení s publikem může totiž vzniknout dialog a v tomto případě, kdy se hraje v komorním prostoru, je potřeba souznění obou stran mnohem důležitější.
Romana: Myslím si, že diváci reagují moc hezky. Dlouho se mi nestalo, aby mě lidé zastavovali na ulici a říkali, jak se jim představení líbilo a že by ho chtěli vidět ještě jednou… Samozřejmě, ta hra není pro každého… Myslela jsem si, že to bude bavit především padesátníky, to je naše „cílovka“, ale byli jsme mile překvapeni, jak na to reagovali mladí diváci. Já osobně mám raději publikum dál od těla, ale tady mi ta blízkost vůbec nevadila. Naopak. Díky tomu jsme si všímali reakcí diváků a třeba i na jejich základě jsme si některé detaily postupem rozehrávali. To představení má zvláštní magii. Jednou jsme ho hráli na velkém jevišti pro Červený kříž a diváci byli velmi vstřícní, až nás ta odezva překvapila. S Lexou jsme se shodli, že nám vůbec nevadil velký prostor. Hrajeme to však pokaždé s odstupem několika týdnů, takže sice je ta derniéra konec radosti, ale také konec starostí.
S Lexou máte takové své rituály, scházíte se den předem, někdy až v den, kdy se hraje…
Romana: Jak kdy, jak máme čas. Pro mě je lepší si den předem projít celý text, a pak těsně před představením pár prvních stránek, abychom se nastartovali.
Lexa: Můj táta vždy říkával: Na jevišti nemůžeš startovat, musíš to udělat mimo jeviště, předtím, v šatně… Já vím, že před diváky musíme přijít už „zahřátí“, že se musíme „nakopnout“ tím, že si zopakujeme tři pět stránek. Sexy prádlo mám moc rád, protože přesně vím, co mám hrát. Je to role, kterou naplním tím, co znám, co mám za sebou. A že mám na to životní zkušenosti! Ta role mi bude chybět. Ale věřím, že přijdou jiné…
Na opačné straně stojí inscenace, kterých, když se zkouší, je všude plno. Ze zkušebny jsou slyšet hlasy, divné zvuky, výkřiky. Korepetice jsou hlasité a nejde před nimi uniknout. A k nám, zaměstnancům, kteří se v tu chvíli nezabýváme tou inscenací, se tak dostávají střípky informací, útržky dialogů a zpěvů a my hádáme, co z toho vznikne. Inscenace, ve které režisér Michael Tarant představil autorskou hru Věry Maškové HEJ, MISTŘE! inspirovanou životem a dílem Jakuba Jana Ryby, byla přesně taková. Za sebe musím říct, že výsledek, když všechny kousky skládačky zapadly do sebe, mě skutečně nadchl. Michael Tarant používá poměrně neobvyklé pracovní metody, TOMÁŠ LNĚNIČKA, představitel hlavní role, říkal, že s režisérem zkoušeli i v kostele. A nejen tam…
Tomáš: Také jsme byli v Rožmitále a projeli jsme si i Nepomuk a místa, kde Jakub Jan Ryba působil. Zkoušeli jsme u Michaela na chalupě. Ale bylo to zajímavé, člověk se podíval na místa, kam se normálně nedostane. Bylo to velmi náročné, tak intenzivní práci na roli jsem ještě nezažil. Je to velká krásná role, kterou jsem měl moc rád, a je mi líto, že končí. A také jsem se o postavě dověděl spoustu nových informací, do té doby jsem Rybu znal jenom jako autora Vánoční mše. Autorka i režisér zpracovali autentické dopisy, písemnosti, prošli archivy. Pro mě je vždy velmi zajímavé, když hraji reálnou postavu, člověka, který žil a o kterém se dá zjistit řada informací. Teď zrovna spolu s Michaelem zkoušíme inscenaci Mohla to být hvězdná chvíle, v níž ztvárňuji Händela, velkou postavu hudebních dějin. Zpočátku to vypadalo dost lehce, ale teď, posledních čtrnáct dní vidím, že to bude zase pěkně složité… (smích) Práce s Michaelem ale vždy dává smysl, jako herce mě pokaždé posunula dál.
A co JANA ONDRUŠKOVÁ, představitelka Rybovy manželky? Byla to její první hlavní ženská role v našem divadle, a proto určitě významná. Její postava na jevišti prožije téměř tři desítky let.
Jana: Já to hraju už tak nějak intuitivně… Prožiju několik porodů, přežiju smrt svých dětí. Začínám jako devatenáctiletá a končím v sedmačtyřiceti, když si Ryba vezme život. I ta moje postava prochází velkou bolestí ze ztráty dítěte, to si já vlastně vůbec neumím představit. Na začátku jsem se trochu vyděsila, když jsem zjistila, že budu hrát matku Pepovi Pejchalovi, Honzovi Musilovi a Petru Borovcovi. (smích) A myslím, že kluci se taky vyděsili… ale já víc! Tak jsem si řekla: No nic, vypadám asi starší, ale to nevadí. Myslím však, že jsme nakonec nehráli věk, ale situaci, okolnosti etapy, ve které jsme se nacházeli – jestli jsme zamilovaní nebo už řešíme konflikty, stres z finanční situace.
Jano, ty ses nedávno rozloučila s postavou Marie, mladinké krasavice z Konce masopustu, teď opustíš Rybovu ženu, téměř padesátiletou…
Jana: No, nevím, co bude následovat, jestli to bude mít vzestupnou tendenci, tak nějaká osmdesátiletá paní… Teď u Břetislava Rychlíka v Kalibově zločinu hraju strašnou megeru. Břéťa říkal, že ji musím zahrát tak, aby se divákům v hledišti udělalo ze mě zle! Co mě ještě potká? (smích)
A já věřím, že Janu, Tomáše i Romanu a Lexu v hereckém životě potká ještě mnoho krásných rolí. Takových, které naplno prožijí a po nichž jim bude smutno. A které budou následně chybět i nám, divákům.
Lexa: Mně se s Adamem pracovalo moc dobře. Hlavně protože jeho vždy zajímalo, co můžeme k tématu říct my – interpreti. Ne s každým režisérem vzniká takový dialog.
Romana: Jsem ve věku, kdy už potřebuji laskavé a hodné režiséry, a proto jsem byla moc ráda, že můžu pracovat právě s Adamem. Třeba někdy přišel s určitou představou o tom, jak by daná situace měla vypadat. Když ale zjistil, že máme jiný názor, dokázal na něj přistoupit a respektoval nás. Věděl, že to z naší pozice – věku a životních zkušeností – můžeme cítit jinak. Spoustu let jsem se necítila během zkoušení takhle svobodně.
A jaká byla jejich zkušenost s diváky? Teprve ve spojení s publikem může totiž vzniknout dialog a v tomto případě, kdy se hraje v komorním prostoru, je potřeba souznění obou stran mnohem důležitější.
Romana: Myslím si, že diváci reagují moc hezky. Dlouho se mi nestalo, aby mě lidé zastavovali na ulici a říkali, jak se jim představení líbilo a že by ho chtěli vidět ještě jednou… Samozřejmě, ta hra není pro každého… Myslela jsem si, že to bude bavit především padesátníky, to je naše „cílovka“, ale byli jsme mile překvapeni, jak na to reagovali mladí diváci. Já osobně mám raději publikum dál od těla, ale tady mi ta blízkost vůbec nevadila. Naopak. Díky tomu jsme si všímali reakcí diváků a třeba i na jejich základě jsme si některé detaily postupem rozehrávali. To představení má zvláštní magii. Jednou jsme ho hráli na velkém jevišti pro Červený kříž a diváci byli velmi vstřícní, až nás ta odezva překvapila. S Lexou jsme se shodli, že nám vůbec nevadil velký prostor. Hrajeme to však pokaždé s odstupem několika týdnů, takže sice je ta derniéra konec radosti, ale také konec starostí.
S Lexou máte takové své rituály, scházíte se den předem, někdy až v den, kdy se hraje…
Romana: Jak kdy, jak máme čas. Pro mě je lepší si den předem projít celý text, a pak těsně před představením pár prvních stránek, abychom se nastartovali.
Lexa: Můj táta vždy říkával: Na jevišti nemůžeš startovat, musíš to udělat mimo jeviště, předtím, v šatně… Já vím, že před diváky musíme přijít už „zahřátí“, že se musíme „nakopnout“ tím, že si zopakujeme tři pět stránek. Sexy prádlo mám moc rád, protože přesně vím, co mám hrát. Je to role, kterou naplním tím, co znám, co mám za sebou. A že mám na to životní zkušenosti! Ta role mi bude chybět. Ale věřím, že přijdou jiné…
Derniéra komedie Sexy prádlo se uskuteční ve čtvrtek 21. prosince od 19.00 hodin!
Na opačné straně stojí inscenace, kterých, když se zkouší, je všude plno. Ze zkušebny jsou slyšet hlasy, divné zvuky, výkřiky. Korepetice jsou hlasité a nejde před nimi uniknout. A k nám, zaměstnancům, kteří se v tu chvíli nezabýváme tou inscenací, se tak dostávají střípky informací, útržky dialogů a zpěvů a my hádáme, co z toho vznikne. Inscenace, ve které režisér Michael Tarant představil autorskou hru Věry Maškové HEJ, MISTŘE! inspirovanou životem a dílem Jakuba Jana Ryby, byla přesně taková. Za sebe musím říct, že výsledek, když všechny kousky skládačky zapadly do sebe, mě skutečně nadchl. Michael Tarant používá poměrně neobvyklé pracovní metody, TOMÁŠ LNĚNIČKA, představitel hlavní role, říkal, že s režisérem zkoušeli i v kostele. A nejen tam…
Tomáš: Také jsme byli v Rožmitále a projeli jsme si i Nepomuk a místa, kde Jakub Jan Ryba působil. Zkoušeli jsme u Michaela na chalupě. Ale bylo to zajímavé, člověk se podíval na místa, kam se normálně nedostane. Bylo to velmi náročné, tak intenzivní práci na roli jsem ještě nezažil. Je to velká krásná role, kterou jsem měl moc rád, a je mi líto, že končí. A také jsem se o postavě dověděl spoustu nových informací, do té doby jsem Rybu znal jenom jako autora Vánoční mše. Autorka i režisér zpracovali autentické dopisy, písemnosti, prošli archivy. Pro mě je vždy velmi zajímavé, když hraji reálnou postavu, člověka, který žil a o kterém se dá zjistit řada informací. Teď zrovna spolu s Michaelem zkoušíme inscenaci Mohla to být hvězdná chvíle, v níž ztvárňuji Händela, velkou postavu hudebních dějin. Zpočátku to vypadalo dost lehce, ale teď, posledních čtrnáct dní vidím, že to bude zase pěkně složité… (smích) Práce s Michaelem ale vždy dává smysl, jako herce mě pokaždé posunula dál.
A co JANA ONDRUŠKOVÁ, představitelka Rybovy manželky? Byla to její první hlavní ženská role v našem divadle, a proto určitě významná. Její postava na jevišti prožije téměř tři desítky let.
Jana: Já to hraju už tak nějak intuitivně… Prožiju několik porodů, přežiju smrt svých dětí. Začínám jako devatenáctiletá a končím v sedmačtyřiceti, když si Ryba vezme život. I ta moje postava prochází velkou bolestí ze ztráty dítěte, to si já vlastně vůbec neumím představit. Na začátku jsem se trochu vyděsila, když jsem zjistila, že budu hrát matku Pepovi Pejchalovi, Honzovi Musilovi a Petru Borovcovi. (smích) A myslím, že kluci se taky vyděsili… ale já víc! Tak jsem si řekla: No nic, vypadám asi starší, ale to nevadí. Myslím však, že jsme nakonec nehráli věk, ale situaci, okolnosti etapy, ve které jsme se nacházeli – jestli jsme zamilovaní nebo už řešíme konflikty, stres z finanční situace.
Jano, ty ses nedávno rozloučila s postavou Marie, mladinké krasavice z Konce masopustu, teď opustíš Rybovu ženu, téměř padesátiletou…
Jana: No, nevím, co bude následovat, jestli to bude mít vzestupnou tendenci, tak nějaká osmdesátiletá paní… Teď u Břetislava Rychlíka v Kalibově zločinu hraju strašnou megeru. Břéťa říkal, že ji musím zahrát tak, aby se divákům v hledišti udělalo ze mě zle! Co mě ještě potká? (smích)
Derniéra hry Hej, Mistře! je naplánována na čtvrtek 28. prosince od 18.00 hodin!
A já věřím, že Janu, Tomáše i Romanu a Lexu v hereckém životě potká ještě mnoho krásných rolí. Takových, které naplno prožijí a po nichž jim bude smutno. A které budou následně chybět i nám, divákům.
Jana Uherová
