VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Inscenací Společenstvo vlastníků se v Pardubicích představí režisér PETR ŠTINDL, který režíroval bezmála na všech českých oblastních scénách a také v pražském Národním divadle, Švandově divadle, HaDivadle a dalších. V posledních letech pravidelně působí v Klicperově divadle v Hradci Králové. Tam jsme se sešli a domluvili se na spolupráci. Společenstvo vlastníků Jiřího Havelky navrhl sám. Hra se poprvé (a zatím i naposled) inscenovala roku 2017 v divadle VOSTO5, které je autorovou domácí scénou.

Petře, jak ses s touhle čerstvou komedií z české současnosti setkal a čím tě zaujala?
Popravdě, četl jsem náhodou SAD (časopis Svět a divadlo – pozn. red.) a tam to bylo otištěné; je hezké, že SAD dává dozadu zajímavé hry. Neviděl jsem ji od VOSTO5 dodnes, slyšel jsem, že je to dobré. A myslel jsem si napřed, že je to výlučně text pro VOSTO5. A pak jsem zjistil, že ji agentura regulárně nabízí. Tak jsem po tom skočil. A dokonce jsem se o tom zmínil i ve dvou jiných divadlech, že by bylo hezké to udělat. Nechtěli. Jejich chyba. Už to ale jiná divadla plánují, jak jsem slyšel, naštěstí až po nás.

Zajímá tě filmové zpracování, které brzy přijde do kin?
No ano, těším se, je to skvěle obsazené, hraje tam spousta kamarádů, výborní herci. Myslím, že to bude hit. Asi půjdu po dlouhé době do kina.

Ve tvém režisérském rejstříku se to hemží českými premiérami. Co tě láká na nových nebo u nás neozkoušených hrách?
Že je to poprvé. Že je to neprobádané. Že to přináší něco nového; téma, dramatický postup, vidění… Jenom nové hry posunují dramatické divadlo dál.

Klasika tě neláká?
Ne. Ale už jsem se prohřešil. Jednou. Inscenoval jsem Furianty v Hradci. Ale byla to nakonec zábava.

Inscenoval jsi někdy hru, kterou bys rád zkusil ještě jednou?
Plíce od Duncana Macmillana. Protože vzhledem k tehdejším, nikoliv současným, umělecko-politickým rošádám v kladenském divadle (to město má vážně velmi zvláštní vztah ke svému divadlu) se hrála opravdu proklatě málo a myslím, že mohla mít dlouhý život. A že by si to zasloužila.

Několikrát jsi režíroval v pražském Divadle Letí, které se prezentuje jako „nezávislé divadlo s vášní pro nové hry“. Pověz o něm něco.
Já tam dělal vždy jen inscenovaná čtení, regulární inscenaci nikdy. Takže nevím, jestli jsem ten pravý, kdo má mluvit o tomhle sdružení. Je jistě záslužné, že se Letí zaměřuje výlučně na nové hry; ovšem má to i své limity; většinou přejímají úspěšné či oceňované hity z nejlepších zahraničních divadel či festivalů, inscenují je statečně, ale finanční možnosti jsou limitované a následně kvalita výsledku příliš nesvědčí, stejně jako nevelký divácký dopad. Ale je to správná cesta, myslím si. Jen někdy mají moc velké oči, řekl bych. Kdyby dělali jen scénické náčrty a čtení, bylo by to podle mne lepší. Ale asi je těžké vzdát se možnosti inscenovat dobrý text regulárně. Tenhle typ divadla bývá vždy spjat s velkými městy, kde si diváky většinou může najít. Ale popravdě, stále víc se mi zdají tahle hlavně pražská nezávislá progresivní divadla tak nějak elitářská. Tím ani nemyslím Letí.

Myslíš si, že by se podobná scéna uplatnila i jinde než v Praze?
To jsem už asi řekl. Myslím, že ještě s mizivějším dopadem. Podle mne právě stabilně subvencovaná divadla mají mimo jiné i povinnost dělat nové hry, odvážné projekty.

Poznal jsi různá divadla ve všech krajích naší republiky. Všiml sis nějakých krajových výlučností, specifik?
Všude najdu dobré lidi a hloupé lidi. Všude najdu problémy, které v jiných divadlech nejsou; ovšem tam jsou zase jiné, které nejsou zas jinde. Vlastně to nechápu. Začarovaný kruh. Problémem je podle mne nedostatek kvalitních lidí na určitých postech, pravděpodobně proto, že je není možné adekvátně zaplatit.

Před rokem jsi v Hradci Králové inscenoval Finského koně. Je to vynikající hra, už pár let ji mám v tom pomyslném dramaturgickém šuplíku, ale netroufala bych si ji pustit do našich sametových portálů, a to nejen kvůli značně „nevybíravé“ mluvě. Jak ji přijímá hradecké publikum?
V okamžiku tohoto rozhovoru má za sebou teprve pár repríz, přijetí bylo velmi dobré, myslím. A mluva se mi nezdá nijak nevybíravá. Znám mnohem drsnější hry. Ale myslím, že tohle téma, tedy expresivní jazyk obecně, je už několik let mimo, minimálně od té doby, co jsme zjistili, jak se mluví na Hradě. Pokud někdo tvrdí, že v divadle se musí mluvit jen slušně, je to pokrytectví.

Jaké divadlo vyhledáváš jako divák?
Já si až tak podle divadla nevybírám. Spíš podle tématu, režiséra, hry. Takže do komerčních divadel moc nechodím, skoro vůbec… Vlastně nejvíc inscenací vídám v divadlech, kde zrovna pracuji. V kamenných divadlech v Praze se dá najít téměř vždycky nějaká inscenace, kterou bych chtěl vidět… A takzvané alternativní divadlo mne asi čím dál víc štve…

Čím? Jak?
Možná je to osobní, možná prostě jen stárnu, možná závidím… Nevím. Ale taková ta proklamovaná výjimečnost, podivná uzavřenost, elitářství, sítě výměnných festivalů, které slouží spíš k levnému cestování do zahraničí, ono rozdělování už tak malých grantů v malém rybníce, kde každý každého zná a má své oblíbence, kritická přízeň, protože je něco „in“, i když to objektivně kvalitu nemá… Nevím. Ale je to určitě také způsobeno malou odvahou dotovaných divadel riskovat a nehladit diváka jen po srsti, proto je u kritiky alternativa ve středu zájmu. Kdyby to bylo jinak, nemuseli bychom rozlišovat mezi alternativním divadlem a kamenným divadlem, mluvili bychom prostě o divadle. Ostatně postavení kamenných divadel v rámci stávající legislativy je také smutná kapitola sama o sobě. Ale na to tady asi není místo.