VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Před startem GRAND Festivalu smíchu
Začali jsme prodávat vstupenky na 22. ročník GRAND Festivalu smíchu a to je pro nás všechny pokaždé velmi slavnostní chvíle. Zaujme výběr komedií pardubické diváky? Co se vyprodá jako první? Zafungují známé tituly, nebo jména populárních herců? Letos je ta chvíle trošku zakalená obavami, které pociťujeme všichni. Jaká bude situace – epidemická, ekonomická i společenská – v níž hraje virus covid-19 hlavní roli?
Festival, který má, jako jeden z mála v republice, dlouhou tradici, jsme vloni nemohli realizovat. Bylo nám to moc líto, ale na druhou stranu, nebyli jsme v tom sami. Všechna divadla byla zavřená. Vedení divadelních domů řešilo tuto situaci různě – někde se všechny vstupenky vracely s tím, že až bude možno, začne se takzvaně s čistým stolem. Jiná divadla, mezi ně patří i naše, oslovila abonenty a určila náhradní termíny. A tak se s inscenacemi zamíchalo v celé republice. Něco, co bylo rozezkoušené, se dokonce ani nerealizovalo, protože po mnoha měsících prostojů se objevily jiné priority. A tak marně čekám například na premiéru Vraždy v klášterní ulici Městských divadel pražských či Revizora Národního divadla moravskoslezského. Premiéry jsou odloženy o rok, už podruhé přepadají do další sezóny. A takových je mnoho.
Na ježdění po republice jsem tentokrát neměla moc času. Na konci minulé sezóny divadla začala hrát velmi opatrně, v červnu se konaly především „open air“ produkce, divadelní budovy se plnily velmi pomalu. Většina souborů začala pilně zkoušet už v srpnu a divadla produkují jednu premiéru za druhou. Všechno se to tentokrát nedalo stihnout vidět naživo, proto, i když to nemám ráda, vzala jsem zavděk i nahrávkami inscenací. Ty jsou většinou nevalné kvality, protože slouží především pro interní účely, třeba při oprašovačkách, záskocích. Několik tajemnic uměleckých souborů mě prosilo, ať to kromě mě nikdo nevidí. Ostatně ani my neradi pouštíme z ruky tyto pracovní záznamy. A když už se na to doma dívám, jde obvykle o nahrávku generálky bez diváků, kde někdy slyším smát se jenom režiséra, který zcela nekriticky (a já se mu nedivím) pomáhá hercům suplovat publikum. U komedie jsou právě diváci mimořádně důležití. Kdykoliv někam jedu, pozorně poslouchám, jak reaguje hlediště. Často se o pauze vyptávám lidí, jak se jim představení zamlouvá. Ale slyšet smích nebo vnímat pousmání a dobrou náladu je prvořadé.
Máme za sebou dvě okleštěné sezóny, ve kterých divadla vyprodukovala asi polovinu komedií než obvykle. A tak jsme neměli jinou možnost než do následujícího ročníku zahrnout i inscenace starší, které jsme anoncovali už vloni. Ale nabízíme i několik horkých novinek – Městské divadlo Brno přiveze zcela nový aktuální komediální muzikál První rande o mladých lidech, Činoherní studio Ústí nad Labem zahraje Amerického bizona, který měl premiéru teprve v říjnu. Úplně poprvé se na našem festivalu představí pražský Činoherní klub, a to s Ošklivcem, zcela novou konverzační komedií, která řeší palčivá témata. Teprve od června je na repertoáru liberecký Semafor, kabaret jako pocta Jiřímu Suchému a Jiřímu Šlitrovi. Naše divadlo vstoupí do festivalového klání se Společenstvem vlastníků, Divadlo v Dlouhé nabídne Bez roucha, vděčné téma divadla na divadle, a z Uherského Hradiště se můžeme těšit na situační komedii Prokletí nefritového škorpiona. Takže podtrženo sečteno – něco starší, něco nové, cosi ze současnosti, trochu nostalgie, někde skřípnou vážnější tóny… Ale zábavu můžeme garantovat. Pestrý repertoár zaručuje, že z nabídky si vybere opravdu každý.
Na závěr mi dovolte, abych poděkovala věrným divákům, kteří se k nám vracejí, přestože musejí dodržovat ne vždy komfortní opatření. Je to důkaz, že divadlo má smysl, že bez něj je život chudší, prázdnější a smutnější. A tak si teď hodně držme palce, abychom se v lednu mohli scházet u kvalitních komedií a bavit se a smát. Abychom i díky divadlu měli spokojenější a plnější život.
Festival, který má, jako jeden z mála v republice, dlouhou tradici, jsme vloni nemohli realizovat. Bylo nám to moc líto, ale na druhou stranu, nebyli jsme v tom sami. Všechna divadla byla zavřená. Vedení divadelních domů řešilo tuto situaci různě – někde se všechny vstupenky vracely s tím, že až bude možno, začne se takzvaně s čistým stolem. Jiná divadla, mezi ně patří i naše, oslovila abonenty a určila náhradní termíny. A tak se s inscenacemi zamíchalo v celé republice. Něco, co bylo rozezkoušené, se dokonce ani nerealizovalo, protože po mnoha měsících prostojů se objevily jiné priority. A tak marně čekám například na premiéru Vraždy v klášterní ulici Městských divadel pražských či Revizora Národního divadla moravskoslezského. Premiéry jsou odloženy o rok, už podruhé přepadají do další sezóny. A takových je mnoho.
Na ježdění po republice jsem tentokrát neměla moc času. Na konci minulé sezóny divadla začala hrát velmi opatrně, v červnu se konaly především „open air“ produkce, divadelní budovy se plnily velmi pomalu. Většina souborů začala pilně zkoušet už v srpnu a divadla produkují jednu premiéru za druhou. Všechno se to tentokrát nedalo stihnout vidět naživo, proto, i když to nemám ráda, vzala jsem zavděk i nahrávkami inscenací. Ty jsou většinou nevalné kvality, protože slouží především pro interní účely, třeba při oprašovačkách, záskocích. Několik tajemnic uměleckých souborů mě prosilo, ať to kromě mě nikdo nevidí. Ostatně ani my neradi pouštíme z ruky tyto pracovní záznamy. A když už se na to doma dívám, jde obvykle o nahrávku generálky bez diváků, kde někdy slyším smát se jenom režiséra, který zcela nekriticky (a já se mu nedivím) pomáhá hercům suplovat publikum. U komedie jsou právě diváci mimořádně důležití. Kdykoliv někam jedu, pozorně poslouchám, jak reaguje hlediště. Často se o pauze vyptávám lidí, jak se jim představení zamlouvá. Ale slyšet smích nebo vnímat pousmání a dobrou náladu je prvořadé.
Máme za sebou dvě okleštěné sezóny, ve kterých divadla vyprodukovala asi polovinu komedií než obvykle. A tak jsme neměli jinou možnost než do následujícího ročníku zahrnout i inscenace starší, které jsme anoncovali už vloni. Ale nabízíme i několik horkých novinek – Městské divadlo Brno přiveze zcela nový aktuální komediální muzikál První rande o mladých lidech, Činoherní studio Ústí nad Labem zahraje Amerického bizona, který měl premiéru teprve v říjnu. Úplně poprvé se na našem festivalu představí pražský Činoherní klub, a to s Ošklivcem, zcela novou konverzační komedií, která řeší palčivá témata. Teprve od června je na repertoáru liberecký Semafor, kabaret jako pocta Jiřímu Suchému a Jiřímu Šlitrovi. Naše divadlo vstoupí do festivalového klání se Společenstvem vlastníků, Divadlo v Dlouhé nabídne Bez roucha, vděčné téma divadla na divadle, a z Uherského Hradiště se můžeme těšit na situační komedii Prokletí nefritového škorpiona. Takže podtrženo sečteno – něco starší, něco nové, cosi ze současnosti, trochu nostalgie, někde skřípnou vážnější tóny… Ale zábavu můžeme garantovat. Pestrý repertoár zaručuje, že z nabídky si vybere opravdu každý.
Na závěr mi dovolte, abych poděkovala věrným divákům, kteří se k nám vracejí, přestože musejí dodržovat ne vždy komfortní opatření. Je to důkaz, že divadlo má smysl, že bez něj je život chudší, prázdnější a smutnější. A tak si teď hodně držme palce, abychom se v lednu mohli scházet u kvalitních komedií a bavit se a smát. Abychom i díky divadlu měli spokojenější a plnější život.
Jana Uherová
