VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Na podzim minulého roku jsme zkoušeli divadelní thriller VENKOV z díla jednoho z nejvýznamnějších žijících anglických dramatiků Martina Crimpa. Zkoušení bylo přerušeno, po karanténní pauze jsme v práci pokračovali a inscenaci dovedli k poslední generální zkoušce 20. listopadu. Premiéru však odsunula druhá, třetí… vlna pandemie a premiéru s diváky uvedeme až v sobotu 25. září na Malé scéně ve dvoře. Zatím si popovídejme s překladatelkou hry JITKOU SLOUPOVOU.


Vítejte v našem zpravodaji, paní Jitko.
Dobrý den, paní Jano.

Soupis vašich překladů britských a amerických her je velmi dlouhý a vede napříč všemi žánry. Vybrala jsem z nich několik her, které mě mimořádně zajímají, a ráda bych se na ně zeptala. Začnu tedy Venkovem a tvorbou Martina Crimpa. Přeložila jste od tohoto autora ještě hru Story a Dost bylo mučení. Story a Venkov se dočkaly několika českých inscenací, zatímco hra Dost bylo mučení se u nás zatím neujala. Tušíte proč?
Dost bylo mučení je i na tak nekonvenčního autora, jakým je Martin Crimp, pokračovatel Harolda Pintera, zvláštní hra. Crimp nemá vůbec rád scénické poznámky, a tak je jeho hra plná podtextů a velice otevřená interpretacím. Mě samotnou premiérové nastudování v Londýně v režii slavné režisérky Katie Mitchellové výkladem hodně překvapilo. Podobně jako Venkov je to studie manželského vztahu, ale zároveň svérázný přepis kdysi slavného románu anglického sentimentalismu Pamela. Pro inscenaci bylo určující obsazení hlavní ženské role fenomenální herečkou Cate Blanchettovou. Myslím, že jakákoli inscenace by byla skvělou příležitostí pro podobně charismatickou herečku, kterých ani české divadlo nemá málo… Na rozdíl od Venkova má však „Mučení“ více postav, což může být u tak intimního tématu problém…

Přeložila jste hru Toma Stopparda Rockenroll. Národní divadlo uvedlo roku 2007 její českou premiéru a nikde jinde u nás se pak už nehrála. Přitom se neděje často, aby celosvětově slavný britský dramatik napsal hru, která se dotýká našich novodobých dějin. Jak si vysvětlujete, že po Rokenrollu nesáhlo žádné další české divadlo?
Myslím, že pro nás v tom spočívá i citlivá stránka toho textu. Stoppard napsal Rockenroll z pohledu zaujatého zahraničního pozorovatele a primárně pro anglosaské publikum. Jakkoli se v něm z historického hlediska žádného přešlapu autor nedopouští, český pamětník se možná ošíval nad tím, jak obecně známé motivy z historie českého disentu si pro hru zvolil. Zatímco ve světě se hrála hojně – pro mě bylo až dojemné sledovat před lety záznam vynikající inscenace moskevského Divadla komsomolu (sic!), která působila téměř jako neoficiální omluva Moskvanů za okupaci v roce 68 – u nás zůstalo u premiéry v Národním divadle s nezapomenutelným účinkováním Plastic People of the Universe. Ale víte, co si myslím? Jak bude pamětníků ubývat a jak nedostatečně se bude dál nedávná historie ve školách učit a v rodinách diskutovat, bude čím dál větší část možných diváků naopak oceňovat, jak charakteristické motivy Stoppard ve hře používá. Budou se z ní dovídat nové věci – bohužel.

Jiný slavný britský dramatik Michael Frayn je u nás známý především oblíbenou komedií z divadelního prostředí zvanou Bez roucha nebo také Za scénou či Sardinky, sardinky… Vy jste od Michaela Frayna přeložila hru Demokracie, jejíž hlavními postavami jsou německý kancléř Willy Brandt a jeho osobní špion Günter Guillaume. Hra ze specifického politického prostředí, navíc obsazená pouze mužskými postavami, má asi malou šanci na uvedení v českých repertoárových divadlech, byť je mimořádně zajímavá. S jakým záměrem jste ji překládala?
Tady byl asi určující rovněž divácký zážitek. Viděla jsem v roce 2003 v londýnském Národním divadle premiérovou inscenaci Michaela Blakemorea s Rogerem Allamem jako Willy Brandtem a byla nadšená tím, jak vzrušující může být politická hra. Michael Frayn je brilantní autor a je vždycky potěšení ho překládat, nebo alespoň redigovat, zmíněné Bez roucha v překladu Jaroslava Kořána jsem připravovala k rozmnožení v ještě předrevoluční Dilii. A ještě si pamatuji na jeden aspekt té hry, který mě přitahoval: je totiž napsaná s neotřesitelnou britskou důvěrou v sílu demokracie, která nám už tehdy začínala chybět. I kdyby měla působit jako připomínka lepších přehlednějších časů, věřím, že by se mohla někdy na českém jevišti objevit. Na českou inscenaci překladu svých milovaných Andělů v Americe Tonyho Kushnera v pražském Divadle ABC jsem čekala téměř třicet let!

V 80. letech minulého století jste z autorizovaného anglického překladu převedla do češtiny Pět moderních her nō pozoruhodného japonského dramatika Jukjó Mišimy. Kde a za jakých okolností jste se s tímto nám vzdáleným divadlem seznámila?
Tak to je úplná archeologie. Jako začínající redaktorka jsem hledala tituly do tehdy polooficiální Informativní edice Dilia – publikovat se v ní směly překlady moderní západní dramatiky, ale odebírat ji mohli jen zaměstnaní dramaturgové českých a slovenských divadel, náklad činil tuším 70 výtisků! Pět moderních her nō je absolutní klasika moderního japonského dramatu, tradiční žánr Mišima naplnil náladami francouzského existencialismu, který v Japonsku po válce ohromně rezonoval – a já měla autorizovaný anglický překlad těch pěti aktovek doma! Poslala mi jej jedna z mých korespondenčních japonských přítelkyň už někdy v 70. letech. Ty hry jsou tak zvláštní, že jsem se do té práce vrhla sama. Byl to možná můj úplně první divadelní překlad. A to ještě dlouho předtím než v 90. letech v Evropě ty aktovky zpopularizoval svou inscenací Andrzej Wajda. Moc mě potěšilo, když si je i u nás k inscenování po letech vybral Michal Przebinda. Hrály se v tehdejším karlovarském divadle Dagmar.

Objevila jste pro českou scénu mimořádnou, nádhernou australskou hru Až ustane déšť, jejíž českou premiéru uvedlo před rokem naše divadlo. Jak jste se k této hře dostala?
Shodou okolností také zásluhou jedné přítelkyně, česko-americké režisérky Blanky Žižkové, která ji sama ve svém filadelfském divadle Wilma inscenovala před několika lety. Její doporučení beru vždycky velice vážně, má velký přehled o tom, jaké texty v té každoroční nepřeberné anglofonní dramatické produkci stojí za pozornost. Dívá se na ně trochu evropským „alternativním“ pohledem, který je nám blízký. A tohoto autora jsem navíc už předtím znala, viděla jsem například jednu jeho hru – Zmatení jazyků – v Amsterdamu v režii Krzysztofa Warlikowského a v nastudování tamějšího slavného souboru Toneelgroep.

Podobnou silou mě před pár lety uchvátila čechovovská komedie Váňa, Soňa, Máša a Dicky od Američana Christophera Duranga. A pak jsem s velikou lítostí zjistila, že ji nemůžeme hrát, protože zahraniční agentura trvá na kapacitě hlediště tak velké, že v českých podmínkách by se musela hrát někde na stadionu. Přitom je to komorní, křehce niterná hra. Jak si vysvětlujete tyto autorskoprávní praktiky, které nejenže mohou ublížit poetice díla, ale dokonce i znemožnit jeho jevištní realizaci?
S americkými agenturami bývá někdy svízel. Jiná provozní divadelní praxe ve středoevropských zemích je občas pod jejich rozlišovací schopnost. A někdy je bohužel problém i u samotných dramatiků. Inscenování děl známých amerických autorů v menších divadlech nebo i celých kulturách brání pragmatické důvody – lidově řečeno: nestojí jim to za administrativní námahu, nebo autorská zaťatost – proslulý jí byl například Edward Albee v posledních letech života. Někdy inscenování hry zabrání prodej filmových práv, když podmínky smlouvy divadelní provozování textu do premiéry filmu de facto zablokují. Naštěstí takových případů není mnoho. Ale ve své dlouhé praxi jsem se s nimi bohužel setkala.

Dotkly jsme se jen nepatrného zlomku vaší překladatelské bibliografie, tak na závěr ještě obecně: jak si vybíráte hry k překladu, pokud to není přímo na objednávku inscenátorů?
Ono to podle příkladů, které jste vybrala, trochu vypadá, že mé překlady se inscenovaly vzácně, ale opak je naštěstí pravdou. Nepočítala jsem to, ale myslím, že 80 až 90 procent z nich se hrálo, řada z nich i v několika divadlech. Na přímou objednávku inscenátorů jich ale nevzniklo mnoho. Většinou i ty texty, které si inscenátoři vybrali a „objednali“, jsem takzvaně objevila já, obstarala si přes agenturu Aura-Pont originál, zlektorovala ho a agentura ho pak zařadila do své nabídky.
Je to trochu klišé, ale hra mě musí při četbě takříkajíc oslovit. Obecně mě – kromě samozřejmé stylové vytříbenosti – přitahují hry, u nichž cítím, že pravdivě zachycují lidské vztahy v situacích, které mi jsou nějak povědomé. Je to asi věc intuice. A schopnosti empatie. Překladatel je takový – hodně, ale hóóódně introvertní – herec. Také se musí do postav, které překládá, umět vžít. Něco podobného ostatně už kdysi napsal teoretik dramatického překladu Jiří Levý. Pro mě je překládání her trochu alternativa vlastního života, neskutečně mě obohatilo. Podobně jako cestování. Když to nám v poslední době nebylo umožněno, já si to vynahradila třeba tím, že jsem si rekreačně „do šuplíku“ přeložila Schůzku se smrtí, jednu z divadelních detektivek Agathy Christie a „podívala se“ tak znovu do Jeruzaléma a Petry, navíc ve 40. letech minulého století, kdy se ten příběh odehrává. Na druhé straně, každý má své limity. Někdy se podivuji, když mě některé hry téhož autora, který mě dříve jedním svým textem nadchl a třeba jsem ho i přeložila, nechají chladnou. Ráda je přenechám kolegům.

Děkuji za zajímavý rozhovor, přeji vše dobré a těším se na shledanou na premiéře…