VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

S PETREM BOROVCEM a HONZOU MUSILEM, dvěma protagonisty nové komedie Anthonyho Nielsona Lháři, jsme si povídali po tzv. první hlavní zkoušce, čili čtyři dny před premiérou. Zkouška skončila po třetí hodině a v sedm večer už zase byli oba na jevišti a hráli v Rozbitém džbánu. Kluky jsem si ukradla hned, jak přišli, tzn. nabité dojmy a ještě před připomínkami od pana režiséra, což byl dobrý tah, aniž bych ho byla udělala úmyslně! Čímž se panu režisérovi Zdeňku Duškovi velice omlouvám.
Jen ještě na okraj, někdy mi během našeho rozhovoru připadalo, že se kluci do svých rolí vžívají až moc… Posuďte sami.

Honza: (žvýkající nedojedený oběd) A budem mluvit pravdu?

Petr: (popíjející kofolu) Asi budem lhát…

Honza: Jasně, určitě budem lhát!

Jaké byly vaše dojmy po přečtení textu hry?
(Chvíle napjatého ticha, slyšet je jen cinkání Honzova příboru.)
Petr: (rezignovaně) Tak já odpovím první… Zdálo se mi to dlouhé na to, že jde o komedii. 85 stran je opravdu hodně.
Honza: (souhlasně přikyvuje)
Petr: Čekal jsem, že budeme škrtat. Text jsem znal, protože můj kamarád a bývalý spolužák David Šiktanc zhruba před rokem režíroval Lháře v Plzni, takže jsem věděl, do čeho jdu, a těšil jsem se. Taky jsem byl rád, že jsem dostal roli Blunta a ne Gobbela („blbější policajt“ – pozn. red.), protože takových postav už jsem tu pár hrál.
Honza: Koho?
Petr: Všechny, skoro. Nebo je to možná tím, že to tak hraju…? (smích)
Honza: Já mám taky něco říct?

Tys první dojmy sbíral asi hlavně na čtené zkoušce, že?
Honza: Jo, jo, jo… (smích) Já jsem se panu režisérovi po prázdninách přiznal, že jsem četl text jen do poloviny. Konec konců jsem měl prázdniny. Do poloviny jsem se smál, ale pak už mi to přišlo dlouhé, tak jsem to nedočetl, protože jsem usnul. Jel jsem totiž vlakem a ten na mě působí asi jako Rohypnol, jak se rozjede, usnu.

Takže to nebylo tou komedií…?
Honza: Ne, ne. Skutečně jsem se ze začátku hrozně smál!

Objevilo se ve vás během zkoušení ono kýžené zapálení pro věc, o kterém mluvil režisér Zdeněk Dušek na první čtené zkoušce?
Petr: To zapálení je, řekl bych pořád, i když občas hapruje text.
Honza: Tss, zapálení… Jsme kolikrát hořeli, že to museli hasit!
Petr: Někdy třeba nebyl pan režisér úplně spokojený, což je logické…
Honza: Spokojený? Proč používáš tak silné výrazy?
Petr: Myslím, že zapálení jsme byli od začátku. I když teda na začátku zkoušení hned po prázdninách bylo mnohem víc energie, teď už bych si klidně dovedl představit, že budou za měsíc další prázdniny.
Honza: Je třeba říct, že pro nás je tahle komedie specifická tím, že za celou dobu neslezeme z jeviště. Kdysi jsem měl podobnou roli, ale tam byly dva výstupy, kde jsem slezl. Tady opravdu není ani jeden! Komedie je dlouhá a je tam pro nás hodně akcí, takže jsem rád, že ji zkoušíme v září právě po prázdninách, protože si nedovedu představit, že bych tohle dělal na konci sezóny.

Jak vypadá vaše příprava? Jak se učíte text?
Honza: Mně to nahazuje partnerka (herečka Gabriela Mikulková – pozn. red.), protože to fakt jinak nejde. Ještě je pak taková ta technika zakrývání textu rukou, ale ta u mě nefunguje.
Petr: Takhle bohužel jedu já, protože moje partnerka je Playstation a ta moc napovídat neumí… Ale je pravda, že nejlíp se text zažije přímo v prostoru. A je potřeba projet hru víckrát, aby si člověk mohl být jistější a plnit aspoň z (chvilka váhání) 20 % to, co chce pan režisér.
Honza: No u mě spíš z 15 %... Učí se to špatně. V textu nejsou žádné monology, jen rychlé dialogy – je to jako ping pong. Mně se špatně učí text, když ho nemůžu spojit s akcí v prostoru, takže učit se tuhle roli doma je pro mě víceméně ztráta času.
Petr: A té akce je zrovna tady dost.

Kdo z vás je v učení větší lajdák?
Petr: Myslím si, že já.
Honza: Neee!
Petr: Já myslím, že jo.
Honza: My jsme o tom hlasovali a…
Petr: Lexa řekl, že já! (Alexandr Postler – pozn. red.)
Honza: Ano, ano, já jsem sobec a ty jsi lajdák, máme to rozdělené.

Takže jako parťákům vám to klape?
Petr: Jó, ale tak vesměs všem.

Kolektiv komedie je vcelku malý, vyhovuje vám to?
Honza: Jo, jsme prima parta. Po dlouhé době se mi stalo, že se sešel dobrý text, dobrý režisér a dobrá role, a to se stane u divadla málokdy.

Do divadelního klubu právě vstoupil režisér Zdeněk Dušek.
Honza: A skončil rozhovor!
(smích)

Teď už se bude jenom lhát!
(smích)
Petr: (jako by pokračoval v rozhovoru) Tak s panem režisérem jsme byli velmi spokojeni…
(Zdeněk Dušek nás nechal rozhovor dokončit a taktně odešel do „místnosti pláče“, jak sám poznamenal, tzn. nekuřáckého salonku divadelního klubu, kde čekal na kluky, aby jim mohl dát připomínky ke zkoušce.)

Když už jsme na to narazili: V čem je tedy Zdeněk Dušek tak dobrý režisér? Honza se s ním už potkal při zkoušení Richarda III. Petře, ty ses s ním setkal poprvé?
Petr: Ano, s panem režisérem pracuji poprvé a způsob jeho práce mi vyhovuje. Jsou režiséři, kteří přistupují ke všemu agresivně – křik na zkouškách atd. Pod takovým člověkem sice pracovat umím, ale pochopitelně mi to nevyhovuje. Na zkoušení se Zdeňkem Duškem jsem se těšil a jsem velmi rád, že i když nastaly nepříjemné chvilky, kdy to vypadalo, že něco nepůjde, jediný on a Zdenda Rumpík si vždycky zachovali chladnou hlavu. Vlastně tvoje maminka taky (Lída Mecerodová – pozn. red.).
Honza: Počkej, ale tam už nikdo jinej není! Teda ještě Pepa a Pepa (Pepa Pejchal a Pepa Vrána – pozn. red.). Takže jedinej, kdo si nezachoval chladnou hlavu, jsme byli my dva. (smích) Petr hrozně hezky popsal tu neagresivitu. Já osobně si potřebuju vše zažít. Když na mě někdo spěchá, emoce, kterou mám vytvářet, je povrchní a výsledek je na houby. Nikdo mi nevymluví opak.
Petr: (souhlasně přikyvuje) Zdenda je fajn.

Zdenda…?
Honza: Během zkoušení si s námi potykal. Jen jsem chtěl ještě dodat – Petr říkal, že já Zdeňka znám. Zažil jsem ho v Richardovi III., ale tam jsem měl jako Richmond jen tři monology. Zdeněk mi dal volno, abych se je naučil. Když jsem mu to předvedl, řekl mi, co mám kde změnit, a to bylo vše. Navíc jsem byl úplně na konci hry, Zdeněk neměl moc času se mi věnovat, takže jsme se vlastně moc nepotkali. Pořádně jsme se poznali taky až při zkoušení Lhářů. A řekl bych, že Zdeňka to docela zaskočilo… Já jsem totiž hodně často zmatený, vlastně pořád, ale na začátku zkoušení jsem byl asi zmatený nejvíc, z čehož byl Zdeněk zřejmě docela vyděšený. Nenápadně se mě pak zeptal, jestli ta zmatenost je normální, a já ho uklidnil, že úplně normální.

V případě této komedie po vás režisér vyžaduje autentické herectví. Je pro vás problém vžít se do takových rolí? Věřit tomu, co hrajete?
Honza: To je v podstatě radost!
Petr: Ano, radost to je. Ne že by to byl problém, ale je to těžké. Pro mě to bylo těžké v tom, že jde vlastně o kamerové herectví. A já nejsem na kameru moc zvyklý, protože často netočím.
Honza: Jak řekl tady kolega Kůrovec…
Petr: Nelexuj!
Honza: Je to tak.
Petr: No vážně, s takovým stylem herectví jsem se ještě nesetkal a jsem rád za novou zkušenost. Když nám na začátku Zdeněk řekl, jak máme text číst a jak k němu přistupovat, nedovedl jsem si představit, že to vůbec půjde. A nakonec to nějak jde, i když nejlepší je zatím pes…
Honza: Je tak dobrej, že je dokonce i na plakátě!

Nezdá se vám humor komedie místy příliš drsný? Co si myslíte, že tomu řeknou pardubičtí diváci?
Petr: Já myslím, že se smát budou. Pan režisér řekl, že to bude dobrodružství, a to, si myslím, je přesné. Mám za to, že je to dobře napsaná hra, a jsou tam místa, kde se diváci budou zaručeně bavit. Ale určitě to nebude bůhvíjaká řachanda. A právě na Zdeňkovi je fajn, že nejde vyloženě jen po komice. Takhle se totiž komedie dělat mají, i když to většinou nakonec stejně nevyjde.
Honza: No, to řeknou na první čtené zkoušce všichni režiséři: „Musíte to hrát smrtelně vážně. Humor se nehraje, humor vzniká ze situace.“ Ale ještě jsem nezažil u jediného režiséra krom Zdeňka Duška, že by to nakonec dodržoval a uhlídal herce.

Je tohle tedy to nejtěžší na zkoušení komedie? Hrát vážně a nepitvořit se?
Petr: Problém je, že když herec tápe, začne se uchylovat ke svým berličkám, které většina režisérů nějakým způsobem okomentuje, ale pak to stejně pustí, protože i tak jsou vlastně funkční. Zdeněk si to ale pořád hlídá. Přestože se mi třeba něco nedělá dobře a dělal bych to jinak, nenechá mě…

Vyhovuje vám jako hercům žánr komedie?
Honza: Jasně.
Petr: Já jsem teda odehrál zatím víc komediálních než vážných rolí. Mám rád komedie…
Honza: (skočí Petrovi do řeči) Já mám rád komedie, ale nemám rád humor.
Petr: On totiž nemá smysl pro humor.
Honza: To mi říkají všichni.
Petr: Ale…
Honza: (zase mu skočí do řeči) Petr mi to taky pořád říká.
Petr: Furt mu to říkám… Ale poprvé jsem se setkal při zkoušení komedie s tím, že je to pro mě těžké. Když jsme zkoušeli třeba Charleyovku nebo A je to v pytli!, víc jsem si tu práci užíval, protože pro mě nebyla obtížná.
Honza: To je nejen tím, že jsme pořád na jevišti, ale i tím, že se pořád snažíme věřit textu a přitom do toho nešlapat. Je to pro nás trošku neznámá, nejsme zvyklí na takový druh práce. Ale už taky cítíme, že bychom potřebovali diváky, abychom věděli, co funguje, a cítili reakce. Jen tak herec získá v komedii sebevědomí, které potřebuje.

Závěrem se ještě zeptám, na čem teď pracujete krom Lhářů? Píšeš něco, Honzo?
Honza: Teď vůbec nemám na nic krom Lhářů čas. Ale před měsícem jsem dopsal hru pro moji partnerku Gábinu a její kamarádku, herečku Petru Špalkovou. Gábina se totiž rozhodla, že nechce k 35. narozeninám žádný jiný dárek než divadelní hru, kterou bych napsal jim dvěma, protože pro ženy je divadelních her málo. Tak jsem to napsal a Pétě Špalkové se to moc líbilo, což je teda pro mě velká pocta!

A ty Petře, na něčem pracuješ?
Petr: Já mám krom Lhářů jen Playstation. Ale dostal jsem rybičku! Tak krmím rybičku.

Kluci, nebudu už pana režiséra déle zdržovat, utíkejte na připomínky, díky a v sobotu: ZLOMTE VAZ!