VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Pozvánka do restaurace Divadelní klub
Divadelní klub je pro mnoho lidí místem tajemným a dráždivým. Když jsem po gymnáziu začala pracovat u filmu, vzpomínám si, jak jsem se párkrát dostala do divadelního klubu Národního divadla v Bratislavě. Bylo to přes ulici naproti divadlu a přístup tam měli jenom zaměstnanci a jejich hosté. Milovala jsem, když jsem seděla s herci u jednoho stolu a poslouchala, o čem se baví, jak rozebírají představení nebo zkoušku. Byly to výjimečné okamžiky. Nyní je pro mě divadelní klub tím nejběžnějším místem, kde si dám kafe, oběd nebo večer skleničku. I díky naší současné obsluze se zde cítím jako doma.
Když jezdím do jiných divadel, všímám si, jak to mají herci a diváci jinde. Je jen málo takových zařízení, kde je místo současně pro herce i návštěvníky divadla a kde se ještě k tomu vaří. Jedním z takových je právě náš divadelní klub, a musím říct, že se v mnoha ohledech drží na špici! Je velmi příhodně rozdělený na dvě části – na místnost pro zaměstnance a herce, kteří zkoušejí novou hru či večer hrají, druhá část je restaurací, vinárnou i kavárnou pro veřejnost. Sem chodí lidé přes den na oběd, schůzky u kávy či skleničky a večer obvykle diváci našich představení. Oba prostory jsou oddělené, ale zároveň i propojené. O tom, jak se dá skloubit tolik zájmů, jsem si povídala s provozovatelem restaurace Divadelní klub MARTINEM DAMASCHKEM…
Někdy je to náročné vymyslet, protože musíme vždy upřednostnit divadlo. Provoz přizpůsobujeme tomu, co se v divadle děje, řídíme se podle typu a druhu představení. Když je premiéra, blokujeme na to prostor, nemůžeme dělat rodinnou oslavu, nedej bože svatbu… Víme, že přijde hodně divadelníků a příbuzných herců, nevíme sice kolik, ale musíme počítat se vším. Je velkou výhodou, že prostory klubu jsou rozdělené na hereckou část a prostor pro veřejnost, vždy se to dá udělat tak, aby obě skupiny měly klid a svůj komfort. Dá se to, ale musí se u toho trochu přemýšlet. Když se „nahoře“ hraje představení, nemůžeme v salónku pořádat bujarou oslavu se zpěvy, ale plánujeme to na den, kdy se nehraje.
V salónku pořádáš různé speciální akce – autorská čtení nebo komorní koncerty. Vyhledáváš a oslovuješ ty lidi osobně, nebo se nabízejí oni sami?
Je to tak padesát na padesát. Někdy někoho oslovím sám, jindy přijde zájemce, že si tady chce udělat večer a něčím se prezentovat – je to koncert, autorské čtení, chce představit novou knihu či CD. Alliances Françaises si tu dělá pravidelně večírky a mají to i se šansonovou živou hudbou. Baví nás, když přijde někdo mladý a chce se ukázat, zkusit, jak na něj bude reagovat publikum. Je to prostor pro 40-50 lidí, takže na zkoušku tak akorát.
Z některých projektů ale vyšly zajímavé věci. Robert Bellan tu například poprvé přečetl Normálního debila, poté knihu zpracoval jako INprojekt a posléze jako běžný repertoárový titul, který se úspěšně hraje už několik let. Na jedničku navázal druhý díl…
Ano, to bylo pokaždé velmi úspěšné a vyžádalo si to i opakování. Pravidelně u nás vystupuje Daniel Pískovský, který žije v Praze, ale jako rodák z Pardubic má tady početnou základnu čtenářů. Také u nás četl Dominik Landsman Deníček moderního fotra, dnes je už z toho film.
Kromě toho připravuješ mimořádné večery s našimi herci – za jejich přispění se nachystá speciální menu a oni si vyzkoušejí úlohu hostitele a obsluhy. Co tě k tomu inspirovalo?
To je hodně speciální záležitost. Mě takové věci baví, jsou to výzvy. První to „vykopli“ Petr Borovec a Tomáš Lněnička, už je to pár let, to se zrovna zkoušel Limonádový Joe. Herci během večera doporučují hostům jídlo, které se vaří podle jejich receptů nebo chutí, sami dělají objednávky a pokrmy jako číšníci i sami roznášejí. Pak je večer volný, hosté můžou herce pozvat na skleničku, na popovídání. Herci samozřejmě nejsou plnohodnotný servis, mají k sobě i naše číšníky. Je dobré, když je takový večer naplánován na pátek, to se hosté můžou zdržet, posedět a nemusí ráno do práce. Tyto speciály jsou velmi oblíbené a mám i další nápady, jenom je skloubit s fermanem divadla.
Kromě restaurace a klubu provozuješ i všechny bary v divadle a na Malé scéně ve dvoře. To je poměrně dost velký objem práce, hlavně večer.
Ano, máme stálé směny kmenových zaměstnanců a v barech u hlediště máme velkou základnu brigádníků, většinou jsou to studenti a studentky vysokých škol. Kromě běžné obsluhy nabízíme i novou službu – diváci si můžou dopředu objednat občerstvení na přestávku. Před představením si v klubu dají třeba lehkou večeři nebo jenom skleničku, ale už si u nás můžou nechat kabáty a nezdržovat se nahoře v šatně a objednat si na přestávku. O pauze mají občerstvení nachystané na stolečku. Tím odbouráváme fronty v barech na balkóně a taky stres jak pro nás, tak pro hosty, protože během přestávky toho mnozí chtějí stihnout daleko víc. Po představení si pak hosté můžou přijít na skleničku a popovídat si, jaké bylo představení. Tu samou službu samozřejmě nabízíme i divákům u barů v divadle, kde dostanou číslo objednávky a pohoštění na ně čeká na stolečku, u piana. Po představení ještě asi dvacet minut držíme dole v restauraci kuchyň, kdyby si někdo chtěl dát večeři, může si ještě objednat.
Objednávka na přestávku je opravdu výborná služba, všimla jsem si toho i v jiných divadlech a sama ji využila. Jaké služby ještě poskytujete?
Umíme udělat rodinné oslavy, firemní večírky nebo skloubit pohoštění s návštěvou představení, kdy si podnik objedná třeba pro třicet zaměstnanců vstupenky, tak nabízíme salónek, kde můžeme připravit welcome drinky, snacky, chlebíčky. Umíme udělat skoro všechno, stačí se zeptat.
Já musím zmínit rauty, které pořádáš po premiérách nebo při GRAND Festivalu smíchu, kdy se scházíme s hostujícím souborem, porotou. Letos jsi na každý den připravil tematické pohoštění, například po Našich furiantech, kteří se odehrávají v hospodě, jsi připravil hospodská jídla – škvarkovou pomazánku, mini utopence, nakládaný sýr, tlačenku. Po inscenaci italského autora následovaly bruschetty a špízy z mozzarelly a rajčat, prosciutta a melounu. Co tě inspiruje, kam chodíš na ty nápady?
Jak kdy. Někdy je to téma hry, už to může být základem rautu. Jindy mi to trvá delší dobu, musím se kouknout na pár zkoušek. A někdy mi pomůžou kostýmy. Ale nejdůležitější je nálada inscenace. Mám rád, když skončí představení, diváci jsou toho ještě plní, herci jsou nabuzení, a pak na stole nevidí jenom hromadu řízků, ale nějaké pokračování v duchu toho večera… Myslím, že jsem s tím začal po premiéře Normálního debila 1. To jsme raut pojali opravdu velkolepě. Klub jsme proměnili v socialistickou kantýnu, vyzdobili fotkami prezidenta Gustava Husáka, vyráběli jsme retro pohoštění – ruská vejce a salám v aspiku. Oblékli jsme si i kostýmy, aby to celé bylo vtipné. Někdy je to těžší vymyslet, někdy to jde samo, ale je to pokaždé výzva. (smích)
Když v létě hrajeme na Kunětické hoře, máš i zde stánek. Během zkoušek pro nás, kam vozíš také obědy, a když se hraje, stánek je pro diváky. To musí být ještě složitější, protože je zde větší kapacita hlediště a vy musíte vydat spoustu piva, limonád, klobás a řízků, což se pochopitelně v divadle nedělá.
Máš pravdu. Je nutné si k tomu udělat manuál a zorganizovat to. Protože všechno si musíme na kopec vyvézt, co tam nemáme nebo toho není dost, to už nestihneme dodat, nemůžeš nikam doběhnout, když dojde chleba. Musíme mít prostě všeho dostatek. Pro diváky jsou tři prodejní místa – jedno je odlehčené, je tam víno, sekt a nealko, a pak jsou dvě výdejní místa, kde se dá koupit klobása, řízečky, točené pivo, káva, svařené víno… Tam to trvá trochu déle, ale diváci to už mají vychytané a počkají si.
Na Kuňce míváte i kostýmy, vyzdobený stánek…
Obvykle máme stánek nazvaný jako hospodu, třeba u Limonádového Joea to byl Trigger Whisky Saloon, to se doslova nabízelo, když se hrála Kráska a zvíře, tak to byla hospoda U Krásného zvířete. Nás to prostě baví, nejdeme tam jenom do práce, ale i se pobavit. Je to taková odměna po celé sezóně, a hlavně už se taky těšíme na prázdniny. (smích)
V klubu denně vaříte – přes den meníčka a večer jídla na objednávku. Do klubu se chodí najíst herci i ostatní zaměstnanci divadla a také lidé „z ulice“. Vzpomínám si, že nejvíce obědů jsi vydal během pandemie covidu, že?
Ano. Oslovili jsme firmy v okolí, třeba dvě pobočky České pošty. Ráno si zavolali a objednali jídlo, někteří dokonce udělali objednávku od pondělí až do pátku. Sami jsme si všechno rozváželi a prodávali za zvýhodněné ceny. Byl větší výběr – dvě polévky, čtyři hlavní jídla, týdenní speciály, a jako bonus jsme k obědu pekli dezerty. Ale bylo to náročné, protože jsme sice hodně vařili a rozváželi, ale neprodali jsme k tomu jediné pivo, víno, kávu. Hospoda byla pořád prázdná. Nějak jsme to přežili, ale jsme rádi, že polední menu už zase můžeme přímo nabízet lidem z kanceláří okolo či náhodným kolemjdoucím.
Co tě na té práci baví nejvíc?
Sice se to tváří, že všechny dny jsou stejné – ráno přijdeme do práce, uklidíme si a připravíme ledničky… Ale každý den se hraje jiné představení, je jiné složení lidí, kteří k nám jdou. Při každém zkoušení je jiný režisér, jiná nálada, je to prostě rozmanité. Nedovolí nám to spadnout do stereotypu. Baví nás být součástí divadla, víme, že sem patříme.
Ty jsi náš věrný divák, máš premiérové předplatné, akorát nevím, jestli ho stíháš využít.
Já mám dvacet let premiérové předplatné P2, tedy na nedělní premiéru. Za tu dobu, co provozuju klub, jsem nebyl ani jednou, ale stále to obnovuju a do divadla chodí mamka s kamarádkou. Já se jdu podívat na nějakou reprízu, nebo stihnu neveřejnou generálku. A těší mě, že i moji zaměstnanci mají zájem vidět inscenace, protože my jsme tady i od toho, abychom podali první informace o novém kusu. Nebo když nastoupí nová herečka či herec, a hosté se ptají, kdo to je, tak bychom to měli vědět. Stejně jako víme, jaké točíme pivo a odkud máme víno, měli bychom znát, kdo v jaké inscenaci hraje. Devadesát procent našich hostů jsou diváci divadla, proto se i my chceme prezentovat na úrovni a vědět o problematice divadla co nejvíc.
Občas vyjedeš i do jiného divadla, do Prahy, Plzně, Brna… Díváš se, jak fungují tamní divadelní kluby nebo bary?
Vždycky mě to hodně zajímá a pokaždé si přinesu i nějakou inspiraci. Oproti jiným divadlům máme výhodu dvojího prostoru. Máme divadelní část, kde jsou jenom herci, kde zachováme jejich soukromí, aby měli klid. Sedí zde v parukách, županech, kostýmech, někdo si opakuje text, pije u toho kávu, jiní koukají na monitor, aby nepropásli výstup. Po představení herci přicházejí i do části pro veřejnost a lidé jsou rádi, že je vidí, můžou jim poděkovat za představení, popovídat si. A herci jsou vstřícní, takže setkání diváků s herci je u nás možné.
Martina Damaschka znám už dvě desetiletí, mnohem dřív, než začal provozovat náš klub. Je perfektní profesionál, má nápady, nebojí se riskovat, ale také je zábavný a vtipný společník. A co je nanejvýš důležité – miluje divadlo. Takže u nás v klubu i restauraci je možné prakticky všechno – vychutnat si jídlo, užít si večírek, setkat se s přáteli, s herci… Přijďte se o tom sami přesvědčit.
Když jezdím do jiných divadel, všímám si, jak to mají herci a diváci jinde. Je jen málo takových zařízení, kde je místo současně pro herce i návštěvníky divadla a kde se ještě k tomu vaří. Jedním z takových je právě náš divadelní klub, a musím říct, že se v mnoha ohledech drží na špici! Je velmi příhodně rozdělený na dvě části – na místnost pro zaměstnance a herce, kteří zkoušejí novou hru či večer hrají, druhá část je restaurací, vinárnou i kavárnou pro veřejnost. Sem chodí lidé přes den na oběd, schůzky u kávy či skleničky a večer obvykle diváci našich představení. Oba prostory jsou oddělené, ale zároveň i propojené. O tom, jak se dá skloubit tolik zájmů, jsem si povídala s provozovatelem restaurace Divadelní klub MARTINEM DAMASCHKEM…
Někdy je to náročné vymyslet, protože musíme vždy upřednostnit divadlo. Provoz přizpůsobujeme tomu, co se v divadle děje, řídíme se podle typu a druhu představení. Když je premiéra, blokujeme na to prostor, nemůžeme dělat rodinnou oslavu, nedej bože svatbu… Víme, že přijde hodně divadelníků a příbuzných herců, nevíme sice kolik, ale musíme počítat se vším. Je velkou výhodou, že prostory klubu jsou rozdělené na hereckou část a prostor pro veřejnost, vždy se to dá udělat tak, aby obě skupiny měly klid a svůj komfort. Dá se to, ale musí se u toho trochu přemýšlet. Když se „nahoře“ hraje představení, nemůžeme v salónku pořádat bujarou oslavu se zpěvy, ale plánujeme to na den, kdy se nehraje.
V salónku pořádáš různé speciální akce – autorská čtení nebo komorní koncerty. Vyhledáváš a oslovuješ ty lidi osobně, nebo se nabízejí oni sami?
Je to tak padesát na padesát. Někdy někoho oslovím sám, jindy přijde zájemce, že si tady chce udělat večer a něčím se prezentovat – je to koncert, autorské čtení, chce představit novou knihu či CD. Alliances Françaises si tu dělá pravidelně večírky a mají to i se šansonovou živou hudbou. Baví nás, když přijde někdo mladý a chce se ukázat, zkusit, jak na něj bude reagovat publikum. Je to prostor pro 40-50 lidí, takže na zkoušku tak akorát.
Z některých projektů ale vyšly zajímavé věci. Robert Bellan tu například poprvé přečetl Normálního debila, poté knihu zpracoval jako INprojekt a posléze jako běžný repertoárový titul, který se úspěšně hraje už několik let. Na jedničku navázal druhý díl…
Ano, to bylo pokaždé velmi úspěšné a vyžádalo si to i opakování. Pravidelně u nás vystupuje Daniel Pískovský, který žije v Praze, ale jako rodák z Pardubic má tady početnou základnu čtenářů. Také u nás četl Dominik Landsman Deníček moderního fotra, dnes je už z toho film.
Kromě toho připravuješ mimořádné večery s našimi herci – za jejich přispění se nachystá speciální menu a oni si vyzkoušejí úlohu hostitele a obsluhy. Co tě k tomu inspirovalo?
To je hodně speciální záležitost. Mě takové věci baví, jsou to výzvy. První to „vykopli“ Petr Borovec a Tomáš Lněnička, už je to pár let, to se zrovna zkoušel Limonádový Joe. Herci během večera doporučují hostům jídlo, které se vaří podle jejich receptů nebo chutí, sami dělají objednávky a pokrmy jako číšníci i sami roznášejí. Pak je večer volný, hosté můžou herce pozvat na skleničku, na popovídání. Herci samozřejmě nejsou plnohodnotný servis, mají k sobě i naše číšníky. Je dobré, když je takový večer naplánován na pátek, to se hosté můžou zdržet, posedět a nemusí ráno do práce. Tyto speciály jsou velmi oblíbené a mám i další nápady, jenom je skloubit s fermanem divadla.
Kromě restaurace a klubu provozuješ i všechny bary v divadle a na Malé scéně ve dvoře. To je poměrně dost velký objem práce, hlavně večer.
Ano, máme stálé směny kmenových zaměstnanců a v barech u hlediště máme velkou základnu brigádníků, většinou jsou to studenti a studentky vysokých škol. Kromě běžné obsluhy nabízíme i novou službu – diváci si můžou dopředu objednat občerstvení na přestávku. Před představením si v klubu dají třeba lehkou večeři nebo jenom skleničku, ale už si u nás můžou nechat kabáty a nezdržovat se nahoře v šatně a objednat si na přestávku. O pauze mají občerstvení nachystané na stolečku. Tím odbouráváme fronty v barech na balkóně a taky stres jak pro nás, tak pro hosty, protože během přestávky toho mnozí chtějí stihnout daleko víc. Po představení si pak hosté můžou přijít na skleničku a popovídat si, jaké bylo představení. Tu samou službu samozřejmě nabízíme i divákům u barů v divadle, kde dostanou číslo objednávky a pohoštění na ně čeká na stolečku, u piana. Po představení ještě asi dvacet minut držíme dole v restauraci kuchyň, kdyby si někdo chtěl dát večeři, může si ještě objednat.
Objednávka na přestávku je opravdu výborná služba, všimla jsem si toho i v jiných divadlech a sama ji využila. Jaké služby ještě poskytujete?
Umíme udělat rodinné oslavy, firemní večírky nebo skloubit pohoštění s návštěvou představení, kdy si podnik objedná třeba pro třicet zaměstnanců vstupenky, tak nabízíme salónek, kde můžeme připravit welcome drinky, snacky, chlebíčky. Umíme udělat skoro všechno, stačí se zeptat.
Já musím zmínit rauty, které pořádáš po premiérách nebo při GRAND Festivalu smíchu, kdy se scházíme s hostujícím souborem, porotou. Letos jsi na každý den připravil tematické pohoštění, například po Našich furiantech, kteří se odehrávají v hospodě, jsi připravil hospodská jídla – škvarkovou pomazánku, mini utopence, nakládaný sýr, tlačenku. Po inscenaci italského autora následovaly bruschetty a špízy z mozzarelly a rajčat, prosciutta a melounu. Co tě inspiruje, kam chodíš na ty nápady?
Jak kdy. Někdy je to téma hry, už to může být základem rautu. Jindy mi to trvá delší dobu, musím se kouknout na pár zkoušek. A někdy mi pomůžou kostýmy. Ale nejdůležitější je nálada inscenace. Mám rád, když skončí představení, diváci jsou toho ještě plní, herci jsou nabuzení, a pak na stole nevidí jenom hromadu řízků, ale nějaké pokračování v duchu toho večera… Myslím, že jsem s tím začal po premiéře Normálního debila 1. To jsme raut pojali opravdu velkolepě. Klub jsme proměnili v socialistickou kantýnu, vyzdobili fotkami prezidenta Gustava Husáka, vyráběli jsme retro pohoštění – ruská vejce a salám v aspiku. Oblékli jsme si i kostýmy, aby to celé bylo vtipné. Někdy je to těžší vymyslet, někdy to jde samo, ale je to pokaždé výzva. (smích)
Když v létě hrajeme na Kunětické hoře, máš i zde stánek. Během zkoušek pro nás, kam vozíš také obědy, a když se hraje, stánek je pro diváky. To musí být ještě složitější, protože je zde větší kapacita hlediště a vy musíte vydat spoustu piva, limonád, klobás a řízků, což se pochopitelně v divadle nedělá.
Máš pravdu. Je nutné si k tomu udělat manuál a zorganizovat to. Protože všechno si musíme na kopec vyvézt, co tam nemáme nebo toho není dost, to už nestihneme dodat, nemůžeš nikam doběhnout, když dojde chleba. Musíme mít prostě všeho dostatek. Pro diváky jsou tři prodejní místa – jedno je odlehčené, je tam víno, sekt a nealko, a pak jsou dvě výdejní místa, kde se dá koupit klobása, řízečky, točené pivo, káva, svařené víno… Tam to trvá trochu déle, ale diváci to už mají vychytané a počkají si.
Na Kuňce míváte i kostýmy, vyzdobený stánek…
Obvykle máme stánek nazvaný jako hospodu, třeba u Limonádového Joea to byl Trigger Whisky Saloon, to se doslova nabízelo, když se hrála Kráska a zvíře, tak to byla hospoda U Krásného zvířete. Nás to prostě baví, nejdeme tam jenom do práce, ale i se pobavit. Je to taková odměna po celé sezóně, a hlavně už se taky těšíme na prázdniny. (smích)
V klubu denně vaříte – přes den meníčka a večer jídla na objednávku. Do klubu se chodí najíst herci i ostatní zaměstnanci divadla a také lidé „z ulice“. Vzpomínám si, že nejvíce obědů jsi vydal během pandemie covidu, že?
Ano. Oslovili jsme firmy v okolí, třeba dvě pobočky České pošty. Ráno si zavolali a objednali jídlo, někteří dokonce udělali objednávku od pondělí až do pátku. Sami jsme si všechno rozváželi a prodávali za zvýhodněné ceny. Byl větší výběr – dvě polévky, čtyři hlavní jídla, týdenní speciály, a jako bonus jsme k obědu pekli dezerty. Ale bylo to náročné, protože jsme sice hodně vařili a rozváželi, ale neprodali jsme k tomu jediné pivo, víno, kávu. Hospoda byla pořád prázdná. Nějak jsme to přežili, ale jsme rádi, že polední menu už zase můžeme přímo nabízet lidem z kanceláří okolo či náhodným kolemjdoucím.
Co tě na té práci baví nejvíc?
Sice se to tváří, že všechny dny jsou stejné – ráno přijdeme do práce, uklidíme si a připravíme ledničky… Ale každý den se hraje jiné představení, je jiné složení lidí, kteří k nám jdou. Při každém zkoušení je jiný režisér, jiná nálada, je to prostě rozmanité. Nedovolí nám to spadnout do stereotypu. Baví nás být součástí divadla, víme, že sem patříme.
Ty jsi náš věrný divák, máš premiérové předplatné, akorát nevím, jestli ho stíháš využít.
Já mám dvacet let premiérové předplatné P2, tedy na nedělní premiéru. Za tu dobu, co provozuju klub, jsem nebyl ani jednou, ale stále to obnovuju a do divadla chodí mamka s kamarádkou. Já se jdu podívat na nějakou reprízu, nebo stihnu neveřejnou generálku. A těší mě, že i moji zaměstnanci mají zájem vidět inscenace, protože my jsme tady i od toho, abychom podali první informace o novém kusu. Nebo když nastoupí nová herečka či herec, a hosté se ptají, kdo to je, tak bychom to měli vědět. Stejně jako víme, jaké točíme pivo a odkud máme víno, měli bychom znát, kdo v jaké inscenaci hraje. Devadesát procent našich hostů jsou diváci divadla, proto se i my chceme prezentovat na úrovni a vědět o problematice divadla co nejvíc.
Občas vyjedeš i do jiného divadla, do Prahy, Plzně, Brna… Díváš se, jak fungují tamní divadelní kluby nebo bary?
Vždycky mě to hodně zajímá a pokaždé si přinesu i nějakou inspiraci. Oproti jiným divadlům máme výhodu dvojího prostoru. Máme divadelní část, kde jsou jenom herci, kde zachováme jejich soukromí, aby měli klid. Sedí zde v parukách, županech, kostýmech, někdo si opakuje text, pije u toho kávu, jiní koukají na monitor, aby nepropásli výstup. Po představení herci přicházejí i do části pro veřejnost a lidé jsou rádi, že je vidí, můžou jim poděkovat za představení, popovídat si. A herci jsou vstřícní, takže setkání diváků s herci je u nás možné.
Martina Damaschka znám už dvě desetiletí, mnohem dřív, než začal provozovat náš klub. Je perfektní profesionál, má nápady, nebojí se riskovat, ale také je zábavný a vtipný společník. A co je nanejvýš důležité – miluje divadlo. Takže u nás v klubu i restauraci je možné prakticky všechno – vychutnat si jídlo, užít si večírek, setkat se s přáteli, s herci… Přijďte se o tom sami přesvědčit.
Jana Uherová
