VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
Trampský potlach aneb dubnové Bez nápovědy
Najít termín pro pořad Bez nápovědy, ve kterém budou společně vystupovat PETRA JANEČKOVÁ, LADISLAV ŠPINER a TOMÁŠ LNĚNIČKA, byl oříšek, neboť všichni tři jsou v divadle dost vytížení a navržený termín se pokaždé alespoň jednomu z nich nehodil. Několik měsíců jsme to tedy odkládali. V pondělí 18. dubna se ale konečně všichni sejdeme.
Když jsme plánovali téma, které by je zajímalo, nebo hledali nějakou vzájemnou spojitost (kromě toho, že Láďa s Petrou jsou životními partnery a s Tomášem se mají prostě a obyčejně rádi), tak se Láďa v jedné chvíli rozzářil a řekl: „Tak uděláme potlach.“ Upřímně řečeno, dost mě to vylekalo. Copak já vím, co to vůbec je? Na stránkách internetového vyhledávače jsem našla definici a zjistila jsem, že název potlach se používá pro typické trampské srazy.
Trampové?! Vybavuju si lidi v maskáčích, v jedné ruce ešus, ve druhé klacík s opékaným buřtem, jak u ohně zpívají Rosu na kolejích. Pro mě je to naprosto neznámá planeta. Možná protože tramping nebyl nikdy na Slovensku, kde jsem většinu života žila, tak výrazný společenský fenomén jako v Čechách. A už úplně minul moji generaci. Jistěže si i já pamatuju na ty hudebně obdařené kamarády, kteří hráli na táborech na kytary, obvykle špatnou češtinou české trampské písně… Slovenská trampská píseň totiž neexistuje. A taky si vybavuju ten bezbřehý obdiv k nim i první lásky… Protože když muž zahraje na kytaru, okamžitě se dotkne (téměř) všech dívčích srdcí. Takže fajn, řekla jsem si, Láďa s Tomášem budou hrát na kytary, a to vím, že jim jde. Ale Petru znám spíš jako (skvělou) muzikálovou zpěvačku, bude ty písně znát? No, nebudu víc mudrovat, nechám se překvapit. Vždyť koneckonců trampské hnutí je primárně založeno na přátelství či kamarádství, přirozeném humanismu, elementární úctě k druhému člověku i přírodě a lásce k romantice. A to všechno jsou hodnoty, které se mi líbí a určitě zajímají i naše diváky.
Nečekám, že na Malé scéně ve dvoře zapálíme oheň a uvaříme guláš, to by nám zřejmě z důvodů bezpečnostních a protipožárních opatření neprošlo. Ale na gulášek, který uvaří pánové, se už těším. A taky na povídání o divadle, životě, o plánech do budoucna. Věřím, že to bude zajímat i diváky. Koneckonců Petra Janečková a Láďa Špiner stojí už mnoho let na výsluní diváckého zájmu, patří k nejoblíbenějším hercům v našem souboru. Hrají velké role a sklízí za ně zasloužený obdiv.
Láďa byl dvakrát v užší nominaci na Cenu Thálie, jednou ji získal. Jeho Mefisto, Amadeus, Cabaretiér či Peer Gynt jsou nezapomenutelní. Umí bavit i v komediích, vzpomínám třeba na Černou komedii, A je to v pytli!, Bláznivé nůžky. Z menší role dokáže vydolovat maximum a okamžitě na sebe strhne pozornost.
Petra je v našem divadle osmnáct let a od samého počátku patří mezi nejobsazovanější herečky. Pro své pěvecké a tanečně-pohybové schopnosti je často obsazovaná do muzikálových rolí, asi nejznámější je její květinářka Líza Doolittleová v My Fair Lady. Ale nezapomínejme ani na Zpívání v dešti, Jeptišky a mnoho dalších. Kromě komediálních rolí však umí zaujmout i ve ztvárnění dramatických postav, naposledy třeba v inscenaci Duše – krajina širá.
A nakonec Tomáš Lněnička, který do VČD přišel z Klicperova divadla v Hradci Králové, jak sám říká, našel zde fajn lidi a do hereckého souboru okamžitě zapadl. Režisér Michael Tarant ho před třemi lety obsadil do postavy Nikoly v Baladě pro banditu a na začátku této sezóny mu svěřil obrovskou a krásnou roli Jakuba Jana Ryby v inscenaci Hej, Mistře!
Ano, o tom všem si můžu s těmito herci povídat. Anebo o tom, jak odpočívají, co nejraději dělají, co rádi jedí a jestli si to umí uvařit a co vtipného řekly jejich děti. Pokládat otázky však můžou i sami diváci, kteří přijdou na Malou scénu a stráví se mnou a mými hosty devadesát minut. Třeba nezapomenutelných.
Když jsme plánovali téma, které by je zajímalo, nebo hledali nějakou vzájemnou spojitost (kromě toho, že Láďa s Petrou jsou životními partnery a s Tomášem se mají prostě a obyčejně rádi), tak se Láďa v jedné chvíli rozzářil a řekl: „Tak uděláme potlach.“ Upřímně řečeno, dost mě to vylekalo. Copak já vím, co to vůbec je? Na stránkách internetového vyhledávače jsem našla definici a zjistila jsem, že název potlach se používá pro typické trampské srazy.
Trampové?! Vybavuju si lidi v maskáčích, v jedné ruce ešus, ve druhé klacík s opékaným buřtem, jak u ohně zpívají Rosu na kolejích. Pro mě je to naprosto neznámá planeta. Možná protože tramping nebyl nikdy na Slovensku, kde jsem většinu života žila, tak výrazný společenský fenomén jako v Čechách. A už úplně minul moji generaci. Jistěže si i já pamatuju na ty hudebně obdařené kamarády, kteří hráli na táborech na kytary, obvykle špatnou češtinou české trampské písně… Slovenská trampská píseň totiž neexistuje. A taky si vybavuju ten bezbřehý obdiv k nim i první lásky… Protože když muž zahraje na kytaru, okamžitě se dotkne (téměř) všech dívčích srdcí. Takže fajn, řekla jsem si, Láďa s Tomášem budou hrát na kytary, a to vím, že jim jde. Ale Petru znám spíš jako (skvělou) muzikálovou zpěvačku, bude ty písně znát? No, nebudu víc mudrovat, nechám se překvapit. Vždyť koneckonců trampské hnutí je primárně založeno na přátelství či kamarádství, přirozeném humanismu, elementární úctě k druhému člověku i přírodě a lásce k romantice. A to všechno jsou hodnoty, které se mi líbí a určitě zajímají i naše diváky.
Nečekám, že na Malé scéně ve dvoře zapálíme oheň a uvaříme guláš, to by nám zřejmě z důvodů bezpečnostních a protipožárních opatření neprošlo. Ale na gulášek, který uvaří pánové, se už těším. A taky na povídání o divadle, životě, o plánech do budoucna. Věřím, že to bude zajímat i diváky. Koneckonců Petra Janečková a Láďa Špiner stojí už mnoho let na výsluní diváckého zájmu, patří k nejoblíbenějším hercům v našem souboru. Hrají velké role a sklízí za ně zasloužený obdiv.
Láďa byl dvakrát v užší nominaci na Cenu Thálie, jednou ji získal. Jeho Mefisto, Amadeus, Cabaretiér či Peer Gynt jsou nezapomenutelní. Umí bavit i v komediích, vzpomínám třeba na Černou komedii, A je to v pytli!, Bláznivé nůžky. Z menší role dokáže vydolovat maximum a okamžitě na sebe strhne pozornost.
Petra je v našem divadle osmnáct let a od samého počátku patří mezi nejobsazovanější herečky. Pro své pěvecké a tanečně-pohybové schopnosti je často obsazovaná do muzikálových rolí, asi nejznámější je její květinářka Líza Doolittleová v My Fair Lady. Ale nezapomínejme ani na Zpívání v dešti, Jeptišky a mnoho dalších. Kromě komediálních rolí však umí zaujmout i ve ztvárnění dramatických postav, naposledy třeba v inscenaci Duše – krajina širá.
A nakonec Tomáš Lněnička, který do VČD přišel z Klicperova divadla v Hradci Králové, jak sám říká, našel zde fajn lidi a do hereckého souboru okamžitě zapadl. Režisér Michael Tarant ho před třemi lety obsadil do postavy Nikoly v Baladě pro banditu a na začátku této sezóny mu svěřil obrovskou a krásnou roli Jakuba Jana Ryby v inscenaci Hej, Mistře!
Ano, o tom všem si můžu s těmito herci povídat. Anebo o tom, jak odpočívají, co nejraději dělají, co rádi jedí a jestli si to umí uvařit a co vtipného řekly jejich děti. Pokládat otázky však můžou i sami diváci, kteří přijdou na Malou scénu a stráví se mnou a mými hosty devadesát minut. Třeba nezapomenutelných.
Jana Uherová
