VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

V květnu roku 2022 jsme na Malé scéně ve dvoře uvedli českou premiéru hry RYCHLOST DOPADU SNĚHOVÉ VLOČKY. Osudově spjatý životní pár v ní hrají KAROLÍNA ŠAFRÁNKOVÁ a JOSEF LÁSKA. Této komorní inscenaci, která se setkala s velice příjemným diváckým ohlasem, se bohužel blíží poslední představení (6. března), a tak si o něm s oběma protagonisty ještě popovídáme.

Rychlost dopadu sněhové vločky je o dvou mladých lidech. To jste vy dva taky. Našli jste v ní situace nebo témata, která znáte z vlastního života?
KAROLÍNA: Určitě ano. V pubertě, v lásce… V mnoha situacích v životě jsem řešila stejné otázky. A pořád řeším.
PEPA: Já si hodně užívám, když hrajeme děti. To si vzpomínám, jak jsme blbli. A vždycky si vzpomenu na mladšího bráchu. Toho já využívám poměrně často, když hraju děcko. A pak se mě taky hodně dotýká, když hrajeme o té nemocnici. Takže hodně prožívám ty extrémně veselé momenty z dětství, ale taky ty extrémně smutné.

Autorka „Vločky“, mladá britská dramatička Nina Jayne Berry, u nás není známá a název hry mnoho nenapoví, přesto byl zájem diváků překvapivě velký. Jak si to vysvětlujete?
PEPA: Jsem moc rád, že diváci chodí a představení se jim líbí. Jak hra prochází celým životem, má to hodně široký záběr, diváci se s tím příběhem můžou ztotožnit v každém věku. Když přijdou školy, tak s námi úžasně jdou, když hrajeme puberťáky, a pak je samozřejmě zajímá, co bude s tím životem dál. Pro starší diváky je začátek hodně úsměvný a ztotožní se se závěrem. Takže si myslím, že úspěch téhle inscenace spočívá v tom, že zaujme široké spektrum diváků.
KAROLÍNA: Já jsem si všimla, že to hodně zaujalo mladé, říkali si to mezi sebou. Jeden den přišlo gymnázium a na další představení pár studentů dorazilo znova a vzali s sebou i svoje kamarády.

Hráli jste často i dopoledne pro mladé publikum. Jednou jsem viděla v hledišti takové skoro děti, až jsem zapochybovala, jestli se vůbec chytí. Jak se vám pro ně hrálo?
KAROLÍNA: Vždycky to bylo překvapení. Z velkého jeviště jsem připravená na to, že dopolední školní publikum je jiné. Ale tady nás vždycky překvapilo, jak jsme někdy i těžce zaťaté puberťáky nakonec získali.
PEPA: Já prozradím, co řekl nedávno po představení jeden student. Prohlásil: „Ty vole, to bylo tak hustý, že jsem nemoh ani usnout.“ A řekl to hodně hezky, prostě ho to chytlo a drželo až do konce. Šel sice do divadla s tím, že si zdřímne, ale tak jsme ho zaujali, že to nešlo. To mě potěšilo. A jak říkala Kája, často jsme na večerním představení viděli studenty, co to viděli už před pár dny dopoledne se školou. Z toho mám radost a dodá to člověku chuť i do těch dopoledních představení, která bývají dost náročná. Mně se ráno nehraje moc dobře, ale když vidím, že to má takovýhle dosah, tak mě to baví.

V příběhu hraje jistou úlohu teorie relativity a kvantová mechanika. Jak hluboko jste do těchto oborů potřebovali proniknout?
KAROLÍNA: Snažili jsme se proniknout, ale moc nám to nešlo. Ale na druhou stranu musím říct, že jsem si o sobě myslela, že tomu nerozumím vůbec. A pak se mi na jedné zkoušce stalo, že jsem měla v textu okno, a řekla jsem to svými slovy prý docela správně. Teda aspoň mi to říkal pan režisér Miky (Mikoláš Tyc – pozn. red.). Nevím, jak se mi to stalo, protože tomu fakt nerozumím. Ale čím víc jsme se s tím potýkali, tím víc mě to bavilo.
PEPA: Já tam toho přímo v textu nemám tolik jako Kája. Ale zajímalo mě to. Přitom tomu taky vůbec nerozumím. Předměty jako matematika nebo fyzika šly velkým obloukem okolo mě a od střední školy jsem je neměl vůbec, protože se na konzervatoři neučí. Ale strašně mě bavilo, když jsme si o tom na zkouškách povídali a trochu to objevovali. Strašně se mi líbí citát, nevím čí, ale napsal jsem si ho do textu: „Pokud vás kvantová mechanika nenadchla, tak jste ji nepochopili.“ A je to fakt, když do toho člověk jenom trošku nahlédne, tak je to fascinující.

Pro vás tohle představení znamená osmdesát minut absolutního soustředění a pohotovosti. Octli jste se někdy v úzkých?
(velký smích na obou stranách…)
KAROLÍNA: Častěji se do úzkých dostávám já a hrozně moc děkuju Pepovi, že mě vždycky dokáže udržet. Jedním významným očním kontaktem mi naznačí, ať se začnu sakra soustředit a jsem zase na chvíli na jevišti s ním.
PEPA: Je to taky tím, že je dost složité tuhle hru hrát. Jsou to vlastně dva dlouhé monology, které běží vedle sebe, a jenom tu a tam se potkáme v dialogu. Na koncentraci je to hodně náročné. I mně se samozřejmě párkrát stalo, že jsem zabloudil. Pak jsem Káju přesvědčoval, že mi do toho pořád skáče a nenechá mě to doříct. Jenže se ukázalo, že vedle jsem byl já. Ale v tomhle představení je skvělé, že když jeden z nás zabloudí, tak se na sebe podíváme, uklidníme se a vrátíme se tam, protože víme, co máme hrát. Víme i, co ten druhý má hrát, takže si můžeme pomoct.

Vy jste se jako herecký pár poprvé setkali v Poediu v inscenaci Orten, pak na velkém jevišti v komedii Ona není vadná! a teď na Malé scéně v úplně intimní hře pro dva. Jak se vaše herecké partneření vyvíjí?
PEPA: Setkání v Ortenovi bylo hodně náročné. Mělo to být čtení, ale pak jsme toho hodně museli umět zpaměti, měli jsme na tom malinkém plácku i choreografii a zkoušek jenom několik. Takže nebyl moc prostor si to partneření užít. Ale jak spolu hrajeme často, tak jsme tak pomaličku stoupali a ve „Vločce“ dosáhlo naše partneření na nějaký pomyslný vrchol. I tím, že je to komorní scéna. Na velkém jevišti má člověk dost co dělat s prostorem, aby mu bylo rozumět, aby na něj bylo vidět… Ale v menším prostoru je ta partneřina na úplně jiné úrovni. A můžu říct – doufám, že za oba – že s každým představením jsme v tom dál a dál, slyšíme na sebe, víme, co ten druhý bude dělat, jak spolu hrát a baví mě to čím dál tím víc.
KAROLÍNA: Já s Pepou úplně souhlasím, strašně moc mě to baví, Pepa mi od začátku se vším hodně pomáhá a za to mu moc děkuju. On mi i radí, kdy mám jít na scénu. (smích)
PEPA: Kája mě zase na scéně posouvá, že stojím blbě. Během mého niterného monologu ke mně přijde a začne mě posunovat.
KAROLÍNA: Protože nám pan režisér řekl, že máme stát ve světle!

A to má pravdu. Ale co naplat, brzy spadne už ta poslední „Vločka“. Chcete jí říct něco na rozloučenou?
KAROLÍNA: Že ji miluju. A že se mi bude stýskat. A děkuju za příležitost.
PEPA: Já jsem teď nedávno slyšel rozhovor s Tomášem Töpferem. Říkal, že nemá rád sentimentalitu okolo derniér. Že je v tomhle praktický a že je jasné, že musíme derniérovat, abychom mohli zase premiérovat nové věci. Nicméně se tady u „Vločky“ tomu sentimentu neubráním. Je mi strašně líto, že to končí. Protože cítím s každým představením, že je to pořád lepší, čistší, zábavnější. Samozřejmě si trochu oddechnu, protože před málokterým představením jsem tak nervózní jako před „Vločkou“. Takže budu rád, že mi odpadne tenhle stres, ale zároveň mi bude smutno z toho, že končí hra, která je podle mě moc dobrá, skvěle napsaná a zrežírovaná. Ale třeba zas něco přijde.

Budeme doufat. Za sebe vlastně musím říct, že se budeme v dramaturgii snažit. Moc vám děkuju. Za „Vločku“, za rozhovor. A za to, že jste.