VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Poslední Šťastné dny
V pátek 27. května se rozloučíme s absurdní groteskou Samuela Becketta Šťastné dny, kterou jsme 10. října 2015 zahajovali stávající divadelní sezónu. Je s podivem, že tento francouzsky píšící autor, který je považován za jednoho z nejvýznamnějších dramatiků druhé poloviny 20. století, byl tehdy na pardubickém jevišti uveden vůbec poprvé.
Inscenaci do komorního prostoru Malé scény ve dvoře připravil mladý slovenský režisér Juraj Augustín: „Beckettovy hry jsou mi blízké svou jednoduchostí. Zaměřují se na nejběžnější lidské problémy, emoce a situace. Tuto lidskost Beckett abstrahuje, destiluje a vytváří z ní krásná, groteskně smutná podobenství o životě obyčejných lidí. Na svět přivádí antihrdiny, běžné postavy ustrnulé ve svém rutinním světě. Osoby jako jsme my, které mají strach, jsou osamocené a potřebují lásku. My sami jsme přímým předobrazem Beckettových postav.“
Diváci tedy už naposledy prožijí jeden obyčejný den Winnie a Willieho, kteří spolu žijí ve značně specifickém prostředí. Široko daleko kolem nich není zhola nic, a tak mají na světě jenom jeden druhého. Každodenní činnosti a spoustu času.
„Ačkoli Beckett píše experimentálním způsobem, pořád je to o nejzákladnějších lidských a mezilidských tématech – v našem případě o vztahu partnerů, kteří spolu žijí už moc dlouho,“ říká dramaturg inscenace Jan Krupa.
V moderní grotesce o životě mají velké herecké příležitosti především Zdena Bittlová, které zdárně sekunduje Martin Mejzlík.
Přestože je představitelka Winnie ve hře znehybněna a „vsazena“ do stolu, musí upoutat a hodinu a půl udržet pozornost diváků, kteří sedí na Malé scéně takzvaně na dotek. Navíc se musí vypořádat s ohromným množstvím textu. „Před každým představením si text ještě dvakrát třikrát projdu, protože je skutečně mimořádně složitý, neobyčejně komplikovaný a těžký. Někdy zdánlivě nemá logiku, opakuje se s jemnými nuancemi, takže je těžké vědět přesně, v jaké části hry se herec nachází. Ale při představení už mi nedělá žádný problém, už si s ním hraju, už si dokonce můžu hrát i s lidmi,“ přiznává Zdena Bittlová a dodává: „Od začátku jsme počítali s tím, že Šťastné dny nebudou pro širokou diváckou veřejnost. Myslím, že dnes na ně jdou lidi, kteří je chtějí vidět. A to je tam pak ticho jako v kostele a při děkovačce mám pocit, že jsou diváci spokojení. Cítím vstřícnost a mám neskromný pocit, že mě mají rádi. Vzpomínám si, že na jedné repríze byla mladá dívka, která mi poslala kytku, při děkovačce stála a byla dojatá. Záleží na každém, do jaké míry je citlivý nebo jak si k textu najde cestu. A jak je ochotný se tím zabývat, zamyslet se nad životem.“
Inscenaci do komorního prostoru Malé scény ve dvoře připravil mladý slovenský režisér Juraj Augustín: „Beckettovy hry jsou mi blízké svou jednoduchostí. Zaměřují se na nejběžnější lidské problémy, emoce a situace. Tuto lidskost Beckett abstrahuje, destiluje a vytváří z ní krásná, groteskně smutná podobenství o životě obyčejných lidí. Na svět přivádí antihrdiny, běžné postavy ustrnulé ve svém rutinním světě. Osoby jako jsme my, které mají strach, jsou osamocené a potřebují lásku. My sami jsme přímým předobrazem Beckettových postav.“
Diváci tedy už naposledy prožijí jeden obyčejný den Winnie a Willieho, kteří spolu žijí ve značně specifickém prostředí. Široko daleko kolem nich není zhola nic, a tak mají na světě jenom jeden druhého. Každodenní činnosti a spoustu času.
„Ačkoli Beckett píše experimentálním způsobem, pořád je to o nejzákladnějších lidských a mezilidských tématech – v našem případě o vztahu partnerů, kteří spolu žijí už moc dlouho,“ říká dramaturg inscenace Jan Krupa.
V moderní grotesce o životě mají velké herecké příležitosti především Zdena Bittlová, které zdárně sekunduje Martin Mejzlík.
Přestože je představitelka Winnie ve hře znehybněna a „vsazena“ do stolu, musí upoutat a hodinu a půl udržet pozornost diváků, kteří sedí na Malé scéně takzvaně na dotek. Navíc se musí vypořádat s ohromným množstvím textu. „Před každým představením si text ještě dvakrát třikrát projdu, protože je skutečně mimořádně složitý, neobyčejně komplikovaný a těžký. Někdy zdánlivě nemá logiku, opakuje se s jemnými nuancemi, takže je těžké vědět přesně, v jaké části hry se herec nachází. Ale při představení už mi nedělá žádný problém, už si s ním hraju, už si dokonce můžu hrát i s lidmi,“ přiznává Zdena Bittlová a dodává: „Od začátku jsme počítali s tím, že Šťastné dny nebudou pro širokou diváckou veřejnost. Myslím, že dnes na ně jdou lidi, kteří je chtějí vidět. A to je tam pak ticho jako v kostele a při děkovačce mám pocit, že jsou diváci spokojení. Cítím vstřícnost a mám neskromný pocit, že mě mají rádi. Vzpomínám si, že na jedné repríze byla mladá dívka, která mi poslala kytku, při děkovačce stála a byla dojatá. Záleží na každém, do jaké míry je citlivý nebo jak si k textu najde cestu. A jak je ochotný se tím zabývat, zamyslet se nad životem.“
Radek Smetana
