VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Derniéru od premiéry dělí někdy sezóna, jindy dvě až tři. Když se inscenace dostane přes padesát repríz, je v oblastním divadle považována za velmi úspěšnou. Čísla nad stovku jsou poměrně neobvyklá, ale někdy se povede i takový zázrak. Některé tituly opouštějí repertoár nenápadně, jiné s větší pompou, často se smutkem, bolestí. Ale diváci i herci vědí, že k tomu stejně dojde a nic s tím nenadělají.

V únoru se naposledy budou hrát hned dvě inscenace, které jsou sice velmi odlišné, ale co do úspěšnosti u diváků a oblíbenosti u herců asi hodně podobné. Déle na repertoáru byl ZAMILOVANÝ SHAKESPEARE, premiéru měl 13. října 2018, derniéra se uskuteční 19. února. Předlohou k divadelní hře byl Oscary ověnčený film natočený podle výtečného scénáře Toma Stopparda a Marca Normana. Děj je z větší části smyšlen, přesto je založen na osudech reálných dramatiků, herců i divadelních producentů, a nechybí ani královna Alžběta I. Ústřední dvojicí milenců jsou jeden z nejslavnějších dramatiků všech dob William Shakespeare a jeho múza Viola, dívka, která miluje divadlo a udělá všechno pro to, aby mohla být jeho součástí. V našem divadle režisér Petr Novotný svěřil hlavní role JOSEFU LÁSKOVI a JANĚ ONDRUŠKOVÉ. Zeptala jsem se jich, jak se s tímto kusem budou loučit a co pro ně v jejich kariéře znamenal…


JOSEF: Byla to velká příležitost, možná první z mých hlavních rolí, takže mi bude chybět. Ale zároveň nastupují další věci, které budou hezké, takže to beru tak, že se musí udělat místo. Nemůžeme hrát všechno napořád.
JANA: Viola patří k mým nejtěžším rolím. Pokud slezu z jeviště, tak jen proto, abych se převlékla do jiného pohlaví. (smích) Chybět mi bude. Ale derniéra je důstojné zakončení krásné práce. Není potřeba nad tím plakat.

Ano, je to součást hereckého života na oblasti. Ale víte, že třeba v Praze byste ten titul hráli třeba deset let?
JOSEF: Vím. A to bych asi nechtěl. (smích) Mám pocit, že po nějakém čase se inscenace „ohraje“, myslím především lidem, co v ní hrají. Že se neokouká divákům, ale hercům. A pak to vidím i na kostýmech, na scéně… i na kolezích. Už se to všechno tak trochu „rozlejzá“, každý si během těch let něco přidal a už to není slovo, ale věta… A tak mě to pak ke konci nebaví tolik jako na začátku.

A taky to hrajete s nějakými rozestupy. Po premiéře se nový kus nasadí i dvakrát do týdne, později třeba jednou za měsíc a poté i méně často.
JANA: Je pravda, že aby byla inscenace v jakési kondici, musí se hrát pravidelně. V opačném případě si představení úplně neužiješ.
JOSEF: Když to máme hrát po dlouhé pauze, pak to není příjemné. Teď jsme měli derniéru hry Až ustane déšť, kterou jsme kvůli zranění Verči (Veronika Malá si zlomila kotník – pozn. red.) nehráli asi dva a půl měsíce. A to už bylo skoro na zkoušku. Ale hraje v tom tolik lidí, že v provozu, který je momentálně v divadle, nemáme čas se všichni sejít a udělat zkoušku navíc.

Vraťme se k Shakespearovi. Co jste se tam nového naučili? Třeba druh verše blankvers? Co vám ta inscenace dala?
JOSEF: S blankversem jsem se setkal už na škole, dělali jsme ho na maturitu.

Ale nebyl jsi v něm „kovanej“, nebo ano?
JOSEF: Já to vůbec neumím. Když jsme dělali Othella, kolegové i režisér se mě to pokoušeli naučit, ale marně. Já blankvers chápu, ale nejde mi to. Je to zvláštní.
JANA: Z blankversu jsem měla hrůzu. Při zkoušení Zamilovaného Shakespeara jsem se verš otrocky naučila. A snad jsem ho pochopila až při pozdějším nastudování sonetů s Michalem Przebindou. Je to těžká disciplína. Chtěla bych si ji osvojit automaticky, abych nad tím nepřemýšlela. Jako v autě. Neřešíš pak, jak pustit spojku a sešlápnout plyn. Prostě jedeš. A to bych chtěla umět s verši.
JOSEF: Naštěstí ale v Zamilovaném Shakespearovi u mé postavy toho nebylo tolik, takže jsem byl v pohodě. A co mi to dalo? Možná jistý druh sebedůvěry. Že když má herec velkou roli, musí si věřit. Hrozně jsem se lekl, když vyšlo obsazení a uviděl jsem se hned na začátku, to jsem se fakt vyděsil. Ale během zkoušení jsem nabyl určité sebevědomí, že to asi dokážu. Takže teď, když se vidím nahoře v obsazení, už nepanikařím.
JANA: Zamilovaný Shakespeare mi vlastně pomohl k přestupu do Plzně. Šéfka plzeňské činohry se na mě přijela podívat v této roli. Takže je pro mě Viola opravdu zásadní.

A pro tebe, Jani, až dohraješ Zamilovaného Shakespeara a Mikve, končí spolupráce s naším divadlem. Zůstaneš věrná už jenom Divadlu J. K. Tyla v Plzni. Jaké představení nám tam doporučíš, kdybychom tě chtěli vidět?
JANA: Srdečně zvu na Postřižiny, ve kterých hraji Maryšku, nebo Králičí noru. To je takové komorní drama, které chytne podle mě každého. A abych nezapomněla, nyní mám pěknou příležitost v Čarodějkách ze Salemu.

Slibuji, že něco z toho si nenechám ujít. A ještě tě poprosím o vzpomínku na Mikve, která opustí náš repertoár 23. února.
JANA: Zkoušení Mikve patří k mým nejsilnějším zážitkům. Pamatuju si, jak mě ten text při prvním čtení úplně připoutal. Trochu detektivka, trochu napětí, zároveň úžasný smysl pro humor. Nejde opomenout dost křehkou intimitu, kterou Katka Dušková (režisérka inscenace – pozn. red.) nezneužila. Při zkoušení jsem si zažila vlny, kdy to nešlo, protože moje postava se těm ostatním vymyká. A pak jsem si vážila dobrých reakcí na hru. Miky, čau! Jsi dobrá holka do nepohody! (Miky je postava, kterou Jana hraje – pozn. red.)



MIKVE je hra současné izraelské dramatičky Hadar Galron, která poměrně otevřeně popisuje život v ortodoxní židovské společnosti. Nebojí se palčivých, až bolestivých témat, kritiky postavení žen ve společnosti, ale zároveň nepostrádá velkou dávku humoru, nadhledu a lidskosti. Tato hra se hraje po celém světě a je úspěšná ne pro výjimečnost prostředí, ale naopak protože téma násilí na ženách je aktuální kdekoliv a kdykoliv. V naší inscenaci hrají hlavní role PETRA JANEČKOVÁ, která byla za roli Širy v širší nominaci na Cenu Thálie 2018/19, a JINDRA JANOUŠKOVÁ.

Dámy, jaké máte pocity z blížící se derniéry?
PETRA: Mikve mi bude určitě chybět. Bylo to silné téma a inscenace sklízela velký ohlas u diváků. I když je to čistě dámská komedie, zasáhla i pánskou část publika. A vůbec, v žebříčku oblíbenosti si u diváků stála hodně dobře, což se u hry, která není ani komedií, ani muzikálem, vždy velmi cení. To byla pro nás jistá satisfakce.
JINDRA: Mezi reprízami byl tak dlouhý odstup, že člověk se s tím vlastně už rozloučil. Mě osobně skoro až překvapuje, že to stále ještě hrajeme. (smích) Kdyby ses mě zeptala před dvěma lety, řekla bych, že je mi moc líto, že Mikve končí, ale teď se skoro děsím, co se na představení objeví. Abychom to divákům dali v tak dobré kondici, jak se to nazkoušelo.

Textově je to hodně náročné, že?
JINDRA: Textově taky. Ale jak si to teď procházím, protože nejsem flink, a opakuji si to, najednou objevuji, jak by to mělo být a třeba nebylo. Režisérka Katka Dušková viděla moji postavu zejména na začátku víc přísnou, tvrdou a myslím, že já jsem byla spíš měkká. Tak se to pokusím „opravit“.

Herec zkouší do poslední reprízy. Mikve se odehrává v přísně ortodoxní židovské komunitě a dotýká se i zkušeností s násilím. To jsou jistě zajímavá témata…
PETRA: Inscenace přináší mnohé nové věci – ať už je to náboženství v dané komunitě, či různé rituály, které s tím souvisí. Anebo to, jak se chovají ženy k mužům i k sobě navzájem. To všechno jsme si nastudovaly, to považuji za základ při zkoušení jakékoliv inscenace. Asi to nebylo tak těžké rozklíčovat, spíš bylo komplikovanější vžít se do těch postav. Moje Šira je rebelka. Víru schvaluje, nese ji v sobě, ale snaží se ji vykládat volněji, v kontextu moderního světa. A potkává se se Šošanou, která je mnohem víc konzervativní. Dalo by se říct, že moje Šira je taková volnomyšlenkářka. Nechce dopustit násilí, které se koná na ženách.
JINDRA: Je to silné téma. Ale problém útlaku žen je a bude. Chlapi nás drtí. To téma je věčné. Asi bude ještě dlouho trvat, než se vyrovnáme mužům, jak platově, tak sociálně, postavením ve společnosti. O ženách se uvažuje jenom jako o matkách, ale žena chce mít i lepší uplatnění ve společnosti.

Téma týraných žen se objevuje ve všech kulturách, není typické pro židovskou komunitu, o které je naše inscenace. Nedívat se stranou – to je heslo posledních let. Zažily jste násilí podobné tomu, o jakém hrajete, i ve svém okolí?
JINDRA: Poslední dobou ne. V mládí jsem to v okolí zažila, teď už ne. Asi si člověk vybírá společnost, se kterou se stýká. Ale možná se to děje v komunitě sociálně slabších…
PETRA: Kamarádka mi vyprávěla, že před lety zažila šikanu, a pro mě je to něco bytostně odporného. Násilí na bezbranných mě děsí, ať jsou to děti, ženy, nebo třeba zvířata. Děti se v tom nevyznají, když je rodiče týrají, berou to tak, že samy dělají něco špatně. Ženy to vydrží, protože mají svého muže rády, nebo to také vnímají jako svou vinu.

Je důležité otevírat taková témata?
PETRA: V každé době je to důležité! Může se stát, že si někdo uvědomí, že je svědkem něčeho podobného, a začne o tom mluvit. Před tím se nesmí zavírat oči. Je to základ svobody člověka, na to se nesmí sáhnout. Každý rozumný člověk to tak chápe. To mluvíme o týrání fyzickém. Když má žena modřiny, je to vidět, ale je taky forma psychického násilí, a to je někdy horší, protože je skrytější. Často si člověk ani neuvědomuje, že sám je obětí.
JINDRA: Žena je slabší a neubrání se, takže se to děje pořád. A musí se proti tomu bojovat!

Pepa Láska říkal, že derniéra je nutná k tomu, aby si herec udělal místo pro další role. Čemu budete dělat místo vy? Obě zkoušíte v připravované komedii Ona není vadná! Jaké role?
PETRA: Ptal se mě tatínek mého kamaráda: „Petro, a co teď zkoušíte?“ „Dobře, že se ptáte – prostitutku!“ (smích) Ale je to zpestření po všech těch důstojných dámách, jako je třeba Alžběta II. v Audienci.
JINDRA: A já zkouším robotku. Je to velmi srandovní, ale pěkné. A je to pro mě výzva, protože budu muset přepínat – robot bude v pracovním režimu, pak zase v aktivním, a budou ze mě stříkat slzy. Nedávno jsem na Facebooku v sekci Pardubice v běhu času viděla fotku, kde jsme s Petrem (manželem a hereckým kolegou Petrem Dohnalem – pozn. red.) před mnoha lety ve studiu, Elišce (dceři a nyní i herecké kolegyni Elišce Láskové – pozn. red.) bylo tehdy osm měsíců. A pod to v komentářích nějaký pán napsal, že si pamatuje, jak jsem jako mladá uměla hezky brečet. Jako robotka hodně pláču, tak doufám, že mu ukážu, že mi to jde i ve stáří! (smích)

Ať se vám všem daří zvládnout derniéry, rozloučit se s rolemi a nazkoušet nové, na které se všichni těšíme!