VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
Pod ledem budeme letos už v říjnu!
Letošní sezónu INprojektů neboli Malých inscenačních projektů světových novinek zahájíme inscenací Eletronic City Pod Ledem, kterou bychom rádi divákům představili jeden ze směrů tvorby významného a úspěšného německého dramatika Falka Richtera. Tyto původně dvě hry – Electronic City a Pod ledem – byly poprvé uvedeny v roce 2004 v berlínském divadle Schaubühne v rámci Richterova čtyřdílného cyklu politického divadla s názvem Systém. Hra Pod ledem, kterou uvedeme v české premiéře, se na repertoáru prestižní německé scény drží dodnes.
S nápadem spojit tyto dvě tematicky příbuzné hry v jeden celek přišel režisér ADAM SVOZIL, absolvent režie na Katedře činoherního divadla pražské DAMU. Nutno říci, že tím vznikla vlastně nová hra důmyslně složená z úryvků obou her původních, a navíc obohacená o další pohled na věc (to ponechme jako překvapení a třeba téma pro tradiční diskusi s tvůrci a překladatelkami po představení), a řekla bych i o humor a jistou nadsázku. Přestože Adam ukončil studium v červnu tohoto roku, není režisérem zcela bez zkušeností. Hry převážně současných autorů inscenoval např. v plzeňském Divadle J. K. Tyla a v několika pražských divadlech – v Divadle v Dlouhé, A studiu Rubín, v Divadle Letí a ve Studiu Hrdinů. Za svou absolventskou inscenaci hry Dennise Kellyho Rituální vražda George Mastromase získal Cenu Marka Ravenhilla za rok 2015, kterou oceňuje Divadlo Letí počin v oblasti inscenování současné dramatiky pro česká divadla.
Nemohli jsme se rozhodnout, jestli uvést jednu, nebo druhou hru Falka Richtera, nakonec diváci uvidí částečně obě. Jak tě napadlo tyto dvě hry propojit?
Myslím, že Richterova (post)dramatická tvorba je k takovýmto spekulativním tvarům docela otevřená jednak z formálních důvodů, jednak kvůli tomu, že obě hry zkoumají dost podobné lidi nacházející se v totožné socio-ekonomické situaci.
Čím myslíš, že jsou pro české publikum tyhle konkrétní Richterovy hry aktuální?
Vycházím z toho, že myšlenka podřídit fungování společnosti tržním principům bohužel od 90. let nejen nezemřela, ale právě naopak v jakési lehce updateované verzi zažívá comeback, viz všechny ty řeči o modelu firmy jakožto ideálu organizace. Také by mohlo rezonovat téma prekérní práce a takového toho úzkostného strachu z její ztráty. V neposlední řadě mě v mé tvorbě neustále pronásleduje téma proměny všech složek života v jakýsi spektákl nebo okázalou performance, tak možná to bude zajímat i někoho jiného. V tom všem je Falkovo radostně smutné psaní o lidech v pozdním kapitalismu „aktuální“.
Jaká je tvoje představa scénického řešení?
Představuji si, že nás čeká pár desítek příjemných minut společně strávených v atmosféře naplněné četbou, několika scénickými akcemi a efekty – prostě živou kulturou. Často se mi zdá, že anti-iluzivnost nebo techničnost obsažená už v nápadu číst na scéně umožňuje jiný typ kontaktu s divákem než inscenování, a provizornost celého tvaru se mi líbí.
Máš zkušenosti s formou scénického čtení?
Dělal jsem jich pár ještě na škole, řadu s Divadlem Letí (Peklo je taky jenom sauna, No Tears For Queers, Silent House) a inscenace Já, mé druhé já a já a, kterou jsme s Kristýnou Kosovou vytvořili v A studiu Rubín, byla v první verzi také představena jako scénické čtení.
Viděla jsem tvé tři inscenace, dvě školní, jednu v Divadle Letí, pokaždé to byly hry současných autorů. Zajímá tě spíš současná dramatika?
Ano, zajímá mě spíš současná dramatika. Ale mám rád i hry ve verších, takže…
Je ti blízké současné německé divadlo a drama?
Docela ano. Zřejmě to však plyne mimo jiné z toho, že se německé divadlo z řady důvodů ocitlo v pozici jakéhosi divadelního benchmarku, takže i lidé, co se o ně ostentativně nezajímají, stejně tak nějak chtě nechtě tuší, „co se v něm děje“. Snad nebudu moc přehánět, když řeknu, že přinejmenším mezi divadelníky mé generace zaujímá německé divadlo bezmála hegemonickou pozici tak, jak kdysi diktovalo styl divadlo ruské – i když alternativní sekce už se asi vidí v nějakém post-národnostním kontextu.
Studoval jsi na německé univerzitě v Giessenu. Máš odtamtud nějaké divadelní zážitky?
Strávil jsem semestr na Erasmu v Giessenu (Aplikovaná divadelní věda), a tam se dělá spíš performance než divadlo, tak to bylo hodně odjinud a zajímavé. Nejvíc mi asi ulpělo představení souboru Forced Entertainment, jehož název si nepamatuji, a Suddenly, Everywhere is black with People souboru, jehož název si nepamatuji.
Jaká je tvoje ideální představa o práci režiséra? Zakotvit v jednom divadle a spoluvytvářet jeho profil, nebo hostovat v různých souborech?
Myslím, že může být pěkné se někde usadit, znát se s lidmi a ten profil. Ale zatím cestuji a spíš tak poznávám, co se kde děje, to taky jde.
Jaké máš další pracovní plány?
V této sezóně bych měl spoluvytvářet inscenace v Divadle Na zábradlí, v Ústí nad Labem a Českých Budějovicích.
S nápadem spojit tyto dvě tematicky příbuzné hry v jeden celek přišel režisér ADAM SVOZIL, absolvent režie na Katedře činoherního divadla pražské DAMU. Nutno říci, že tím vznikla vlastně nová hra důmyslně složená z úryvků obou her původních, a navíc obohacená o další pohled na věc (to ponechme jako překvapení a třeba téma pro tradiční diskusi s tvůrci a překladatelkami po představení), a řekla bych i o humor a jistou nadsázku. Přestože Adam ukončil studium v červnu tohoto roku, není režisérem zcela bez zkušeností. Hry převážně současných autorů inscenoval např. v plzeňském Divadle J. K. Tyla a v několika pražských divadlech – v Divadle v Dlouhé, A studiu Rubín, v Divadle Letí a ve Studiu Hrdinů. Za svou absolventskou inscenaci hry Dennise Kellyho Rituální vražda George Mastromase získal Cenu Marka Ravenhilla za rok 2015, kterou oceňuje Divadlo Letí počin v oblasti inscenování současné dramatiky pro česká divadla.
Nemohli jsme se rozhodnout, jestli uvést jednu, nebo druhou hru Falka Richtera, nakonec diváci uvidí částečně obě. Jak tě napadlo tyto dvě hry propojit?
Myslím, že Richterova (post)dramatická tvorba je k takovýmto spekulativním tvarům docela otevřená jednak z formálních důvodů, jednak kvůli tomu, že obě hry zkoumají dost podobné lidi nacházející se v totožné socio-ekonomické situaci.
Čím myslíš, že jsou pro české publikum tyhle konkrétní Richterovy hry aktuální?
Vycházím z toho, že myšlenka podřídit fungování společnosti tržním principům bohužel od 90. let nejen nezemřela, ale právě naopak v jakési lehce updateované verzi zažívá comeback, viz všechny ty řeči o modelu firmy jakožto ideálu organizace. Také by mohlo rezonovat téma prekérní práce a takového toho úzkostného strachu z její ztráty. V neposlední řadě mě v mé tvorbě neustále pronásleduje téma proměny všech složek života v jakýsi spektákl nebo okázalou performance, tak možná to bude zajímat i někoho jiného. V tom všem je Falkovo radostně smutné psaní o lidech v pozdním kapitalismu „aktuální“.
Jaká je tvoje představa scénického řešení?
Představuji si, že nás čeká pár desítek příjemných minut společně strávených v atmosféře naplněné četbou, několika scénickými akcemi a efekty – prostě živou kulturou. Často se mi zdá, že anti-iluzivnost nebo techničnost obsažená už v nápadu číst na scéně umožňuje jiný typ kontaktu s divákem než inscenování, a provizornost celého tvaru se mi líbí.
Máš zkušenosti s formou scénického čtení?
Dělal jsem jich pár ještě na škole, řadu s Divadlem Letí (Peklo je taky jenom sauna, No Tears For Queers, Silent House) a inscenace Já, mé druhé já a já a, kterou jsme s Kristýnou Kosovou vytvořili v A studiu Rubín, byla v první verzi také představena jako scénické čtení.
Viděla jsem tvé tři inscenace, dvě školní, jednu v Divadle Letí, pokaždé to byly hry současných autorů. Zajímá tě spíš současná dramatika?
Ano, zajímá mě spíš současná dramatika. Ale mám rád i hry ve verších, takže…
Je ti blízké současné německé divadlo a drama?
Docela ano. Zřejmě to však plyne mimo jiné z toho, že se německé divadlo z řady důvodů ocitlo v pozici jakéhosi divadelního benchmarku, takže i lidé, co se o ně ostentativně nezajímají, stejně tak nějak chtě nechtě tuší, „co se v něm děje“. Snad nebudu moc přehánět, když řeknu, že přinejmenším mezi divadelníky mé generace zaujímá německé divadlo bezmála hegemonickou pozici tak, jak kdysi diktovalo styl divadlo ruské – i když alternativní sekce už se asi vidí v nějakém post-národnostním kontextu.
Studoval jsi na německé univerzitě v Giessenu. Máš odtamtud nějaké divadelní zážitky?
Strávil jsem semestr na Erasmu v Giessenu (Aplikovaná divadelní věda), a tam se dělá spíš performance než divadlo, tak to bylo hodně odjinud a zajímavé. Nejvíc mi asi ulpělo představení souboru Forced Entertainment, jehož název si nepamatuji, a Suddenly, Everywhere is black with People souboru, jehož název si nepamatuji.
Jaká je tvoje ideální představa o práci režiséra? Zakotvit v jednom divadle a spoluvytvářet jeho profil, nebo hostovat v různých souborech?
Myslím, že může být pěkné se někde usadit, znát se s lidmi a ten profil. Ale zatím cestuji a spíš tak poznávám, co se kde děje, to taky jde.
Jaké máš další pracovní plány?
V této sezóně bych měl spoluvytvářet inscenace v Divadle Na zábradlí, v Ústí nad Labem a Českých Budějovicích.
Anna Hlaváčková
