VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

S PETROU JANEČKOVOU jsem dělala rozhovor před necelými dvěma lety po premiéře Audience u královny, která se brzy stala divácky nejoblíbenější inscenací. Nyní mám podle dosavadních diváckých ohlasů dojem, že úspěch této inscenace brzy překoná jiná, v níž Petra exceluje v hlavní roli, a to MAKROPULOS musical. Světovou premiéru tohoto muzikálu na motivy slavné hry Karla Čapka jsme v režii našeho kmenového režiséra Petra Novotného uvedli na konci října. Petra v něm získala krásnou, nicméně velmi náročnou hereckou příležitost v podobě role zpěvačky Emilie Marty. Jak si s ní naše téměř každoročně oceňovaná herečka roku poradila, jaký vztah si k této své, troufám si říct, životní roli vytvořila a třeba i to, jak se na každé představení připravuje, se dozvíte v následujícím rozhovoru.


V současnosti hraješ ve dvanácti titulech z repertoáru VČD, a to většinou hlavní nebo velké role. Některým z nich se blíží derniéra. Oddechneš si? Nebo tě baví být stále v zápřahu?
Uleví se mi. Všechny své role mám ráda. Ale zároveň miluju i představení Ona není vadná!, kde mám takzvaně čurdičku. Úplně každý herec ti potvrdí, že je fajn, když se to střídá – když máš velké role, čurdy i střední role – aby to bylo vyvážené. Když máš hodně velkých, je to nápor na hlavu, ale na druhou stranu i skvělé cvičení, člověk tak bojuje proti chorobám stáří. Takže si na zápřah nestěžuju, ale náročné to je.

Kolik představení odehraješ za měsíc?
Většinou tak kolem dvaceti, teď v prosinci myslím dvacet jedna, když počítám i uvádění charitativního vánočního koncertu tady v divadle.

Brzy budeš u nás v divadle začínat svoji 25. sezónu. Jak bys zhodnotila to čtvrtstoletí? Když si dovolím použít tak odvážné slovo…
Ježiš, to zní hrozně! (smích) No samozřejmě obrovská spokojenost, vděčnost za to, co tady můžu dělat. Protože není samo sebou, že má člověk takhle hezké role. A taky moc děkuju všem kolegům, protože velkou roli dělají i oni.

Náš poslední společný rozhovor do zpravodaje se týkal především tvé role Alžběty II. v inscenaci Audience u královny, náročné role, že bylo skoro nemožné představit si nějakou ještě náročnější. Pak přišla Emilia Marty v Makropulos. Jaký sis k ní vytvořila vztah a jak se ti teď, necelé dva měsíce po premiéře, taková role hraje?
Já tu roli zbožňuju. Ale mám ráda i Alžbětu, vždycky před představením, když se v šatně líčím, si vygooglím fotku královny a pomrkávám na ni. Po představení na ni mrknu naposledy a říkám „tak jsme to zvládly!“ a rozloučím se s ní. U Emilie tohle udělat nemůžu, ale mám k ní ještě silnější vztah. A jak se hraje? Teď už dobře. Teď už mám pocit, že když začne představení, jsem ona, že se všechno děje mně. Takže když jsem si tuhle nestíhala nandat paruku a vešel inspicient, kterého hraje David Kopecký, a řekl „Emilie, můžeme?“, já jsem vztekle odsekla „nemůžeme!“ – absolutně mimo text…

Ale zcela v roli. Příprava pro tebe byla jistě náročnější než kdy jindy. Na roli jsi pracovala už několik měsíců před zahájením zkoušení.
Ano, léto jsem věnovala hlavně písničkám, protože ty já potřebuju mít pod kůží melodicky i textově. A samozřejmě jsem si načítala roli, zpaměti jsem se ji ještě neučila, ale snažila jsem si v tom udělat pořádek. S učením textu jsem čekala na zahajovačku s Petrem Novotným, protože režisér má vždycky hlavní slovo. On sám by sice řekl, že je moje věc, jak si to hraju, ale není to úplně tak. (smích)

Jaké bylo první setkání s autorem hudby Ondřejem Soukupem, které se také uskutečnilo ještě před začátkem zkoušení na konci minulé divadelní sezóny?
Jeli jsme za ním do jeho pražského studia koncem května. Předtím jsme s Láďou dostali do ruky tři písničky, na které jsem neměla zrovna moc času, protože se už intenzivně zkoušel muzikál Pekařova žena, a do toho se celkem poctivě hrálo. A ještě jsem nastydla, takže jsem tam jela s nemocným hlasem, sevřeným žaludkem a staženým zadkem. Když jsme se s Ondřejem setkali, byl velmi vstřícný a přátelský, takže ta prvotní nervozita ze mě naštěstí hned spadla. Ale jinak jsme před ním a Gábinou Osvaldovou jako autory měli velký respekt. Přijeli se podívat na jednu z generálek, a i když jsem se snažila psychicky podporovat Petra Novotného, který kvůli jejich návštěvě moc nespal, sama jsem se v šatně před generálkou klepala strachy.

K tomu mě napadá – říkáš o sobě, že jsi trémistka. V čem tvoje tréma spočívá? Protože upřímně řečeno u Makropulos si to vůbec nedovedu představit, tam na to přece vůbec není prostor!
Je pravda, že dřív byla ta tréma mnohem horší – už se mi na ní podařilo zapracovat. Dnes už nemám strach, jak něco zahraju nebo zazpívám, v tom jsem si už do velké míry jistá. Dřív jsem občas mívala tak velkou trému, že jsem měla pocit, že kvůli tomu ani neodehraju představení. Jenže co s tím? Uklidnit se léky nebo alkoholem samozřejmě nepřichází v úvahu. Místo toho jsem si koupila kámen, minerál – záhnědu – na vnitřní sílu. A i když by to vlastně mohlo být jen placebo, mám nádherný velký šutr, jehož žmoulání mi pomohlo se soustředit a zbavit se strachu.

Jak se připravuješ před každým představením Makropulos?
Nepřipravuju se pouze ten den, protože musím trénovat nejen hlavu, ale i hlasivky. Teď hraju ještě v muzikálu Pekařova žena, což je fajn, protože mě to nutí udržet hlasivky v kondici. Každý týden mám představení, kde zpívám. Třeba včera byla Makropulos, ale už den předtím jsem šla na zkušebnu, kde jsem se pečlivě rozezpívala, přezpívala jsem si celý repertoár – těch deset písniček, zopakovala jsem si i choreografie. A včera před představením jsem si ještě zopakovala text. Teď nedlouho po premiéře hrajeme relativně často, tak si text ani moc opakovat nemusím. Ale když se později titul hraje třeba jen jednou za měsíc nebo ještě méně často, je potřeba důkladnější příprava.

Také jsi o sobě řekla, že máš ráda výzvy a role, které od tebe vyžadují něco nového. To zřejmě Emilia Marty splnila…
Určitě. Když to vezmu jenom technicky – Audience je kláda – 85 stránek textu, kde mluvím pokaždé já s někým. Z jeviště odejdu jen na rychlý převlek do svého koutku, napiju se. Je to jak na pit stopu formule 1. (smích) Doslova během několika vteřin shodím kostým, navléknu nový, paruka se přichytí jen na dvě vlásenky, na nějaké začišťování není čas. Myslela jsem, že dál jít nejde. Makropulos je důkazem, že ano, protože tam všechny tyto věci probíhají přímo v ději na jevišti. V druhé půlce hry si dokonce sama dělám drdol z rozpuštěných vlasů, nasazuju objímku, kterou si musím pevně přichytit, na ni dávám paruku. To vše během dialogu s Martinem Mejzlíkem, ve kterém mluvím. Minule se stalo, že Martin nasadil rychlejší tempo, hezky nám to navazovalo, ale já jsem pak měla problém stihnout celou tuhle svoji akci, a vtom právě vešel inspicient David Kopecký…
No a co jsem asi ještě nezažila, je takové množství písní. Když si vzpomenu třeba na Kiss me, Kate nebo My Fair Lady, mám dojem, že jsem nikde neměla víc než šest, sedm písniček. Tady jich je deset. A k tomu mám kolikrát pocit, že ani nestíhám doběhnout nahoru na to malé jeviště a už se spouští předehra. Na koncentraci a paměť je to opravdu nápor a velká výzva.

S Karlem Čapkem ses jako herečka na jevišti setkala už potřetí. Nejprve jako Mimi v Loupežníkovi, a před Makropulkou ještě jako Vrchní sestra v Bílé nemoci. Čím pro tebe je Karel Čapek – jako dramatik, osobnost české literatury?
Jednoznačně to byl génius – ve dvaatřiceti letech napsat něco takového?! Na čtených zkouškách jsme se bavili o žánru hry a řekli jsme si, že Věc Markopulos Čapek napsal také trochu jako komedii, i když s těžkým tématem. A přestože jsme se tu a tam při čtení zasmáli, stejně se nám tomu moc nechtělo věřit. Ale pak přišli na jedno z představení mladí diváci, studenti, a ti se chechtali právě na místech, kde si to ten pan Čapek vymyslel. Bylo to vážně skvělé představení. Věděla jsem, že poslouchají, že jsou při věci a že téma nevnímají nějak zatěžkaně, ale baví se.
Vlastně vůbec nechápu, jak relativně mladý muž mohl tak dobře vystihnout postavu 300 let staré paní. Sama jsem s tím nejdřív bojovala, protože jsem text pořád četla jako Janečková Petra se svými 48 léty. Ale když jsme celou hru naaranžovali, došlo mi, že do toho teď musím znovu, ale z pohledu té 300leté ženy.

Mám dojem, že režisér Petr Novotný ti jako herečce velmi důvěřuje a do značné míry spoléhá na tvůj herecký instinkt. Cítila jsi při tvorbě postavy určitou svobodu?
Velikou a myslím, že nejen já. Ale to samozřejmě neznamená, že by nás v tom Petr nechal. Dával nám návod a měl samozřejmě i svoji konkrétní představu. Myslím, že my dva na sebe slyšíme a důvěřujeme si. Na příklad v jedné scéně jsem byla přesvědčená, že se Emilia musí aktivně bránit, že nemůže být pasivní a dopustit, co se děje, anebo rovnou zkolabovat. Petr byl opačného názoru, poprosil mě, abych to zkusila jinak, nehrála žádný kolaps, ale jen poslouchala ostatní. Zkusila jsem to a najednou to bylo ono i s tou emocí, aniž bych přitom na jevišti musela něco rozšlapat. Měl pravdu a dokázal mě o ní přesvědčit, a jsem za to vděčná. Myslím, že se krásně doplňujeme.