VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Petra Janečková a Milan Němec – zase spolu!
Ale abychom uvedli přitažlivý titulek na pravou míru – zase spolu zkouší (nemáte tušení, co si toho ti dva zkusí!), hrají (si), nebo chcete-li, divadelně „partneří“ (i „ex-partneří“, dalo by se říct). Po bezmála dvaceti letech si totiž zahrají ústřední pár, a to opět v hudební komedii. Tenkrát to byly jejich začátky v pardubickém divadle (a divadle vůbec) s operetkou Mam’zelle Nitouche (1998), kde PETRA JANEČKOVÁ hrála Denisu a MILAN NĚMEC Floridora/Célestina. V době, kdy vznikl tento rozhovor, měli Petra s Milanem před sebou poslední dva týdny intenzivních příprav muzikálové komedie Kiss me, Kate, v níž hrají rozvedený manželský pár, herce a herečku, kteří právě zkouší Shakespearovu komedii Zkrocení zlé ženy. Co všechno spojuje dva herce narozené ve stejný rok, absolventy stejné vysoké školy, rodiče stejně starých dětí?
Když jsem se dozvěděla, že mám s vámi dvěma udělat rozhovor, hned jsem si vzpomněla na Mam’zelle Nitouche. Víte, že příští rok už to bude dvacet let?
Petra: Aha…!
Milan: No jo vlastně, to je pravda. To bylo v devadesátých letech, říkám vždycky omladině! Zrovna teď jsem někomu vyprávěl, že jsme tu ze začátku s Petrou hodně hráli spolu – v Hello, Dolly!, v Pokrevních bratrech, v Lucerně, když jsi přebrala roli Haničky…
Petra: I v Juanovi – tam jsi měl těch bab sice víc, ale zase jsem byla jedna z nich.
Milan: Ono je to logické – když přijdou dva stejně staří, teda stejně mladí lidé do souboru, hned je frknou do páru.
Byli jste oba čerství absolventi oboru muzikál na brněnské JAMU, narodili jste se ve stejném roce – chodili jste i do jednoho ročníku?
Petra: Ne, Milan byl o ročník výš.
Ale určitě jste se znali. Hráli jste spolu už tam? Co takhle nějaká historka ze studentských let?
Milan: Si třeba pamatuju, že jsem byl na tom o dost líp s penězma než Petra. Vidím ji, jak si na kolejích klohní špagety s nějakou levnou studentskou majdou, zatímco já dlabal po restauracích řízečky za tučný honorář ze seriálu Prima sezóna, který mi vystačil na tři roky. Pak jsem hned bydlel na privátu, jako jeden z prvních studentů na JAMU měl mobil… Ale krásná kapitola našeho společného studentského života bylo představení Šprťáci, ulejváci a kantorky. Tam jsme se vyřádili a Petra byla uchvacancující!!!
Jaká je to změna po dvaceti letech?
Petra: Je to kluk šikovná!!!
Milan: Je to generační změna!
Myslím spíš to, že člověk nastupuje k divadlu s určitými ideály a nadšením. Změnilo se něco za tu dobu?
Milan: Opravdu chceš do tohohle vrtat? (smích)
Petra: Ale to se jen tak říká, Anni, to není vůbec pravda. Já jsem přišla vyděšená, že jsem vystudovala muzikál a že vůbec nevím, jak se dělá činoherní herectví! Teprve tady jsem zjišťovala, jak se to dělá a že to asi dělat můžu. Zkrátka jsme začali sbírat zkušenosti. A já teď na Milanovi vidím, že je zralejší a že těch zkušeností je jednoduše mnohem víc. Vždycky jsme rádi partneřili, jestli to můžu říct za oba…
Milan: Jó! Tehdy jsme byli opravdu telátka. Od té doby jsme nasbírali různé zkušenosti – protáhli jsme klub několika večírky (hlavně v těch prvních sezónách, ze kterých si nic nepamatuju), narodily se nám děti… Bylo to nádherný, ale spousta věcí se změnila. Stala se z nás střední generace, a tomu, myslím, i odpovídají role, které teď dostáváme, takže je všechno, jak má být.
A těch rolí je stále dost – oba jste vždy byli velmi vytížení herci, k tomu nadto přibyly rodinné povinnosti. Jak zvládáte takové pracovní nároky skloubit s osobním životem? Co děláte, když máte volno? Jste s dětmi… (Přičemž se láskyplně dívám na Petřinu sedmiletou dcerku Káju, která nám dělá u rozhovoru přísedící)
Milan: Ne, v klubu!
Petra: (smích) Takhle, když hlídá taťka, taky si ráda posedím, ale není čas na hrdinství. Ty roky si samy řeknou, že víc než dvě hodiny v klubu už nejsou možné.
Milan: Je pravda, že práce je hodně. Jsme malý soubor, máme dvě scény, hodně titulů a velká obsazení… Upřímně řečeno, jsem si říkal, že si do Pardubic půjdu odpočinout, protože ten nápor, co jsem zažíval v Brně, byl nadoraz. (Milan byl do roku 2015 v angažmá Městského divadla Brno – pozn. red.) Ale ono to nějak pořád pokračuje! A v podstatě je to dobře, i když to každou chvíli může být jinak. A děti jsou součástí tohohle našeho života, nemůžeme si pro ně udělat prázdniny. Zkrátka pracujeme a s dětmi jsme, jak jen to jde.
Petra: Bereme je i s sebou do práce, když je to nezbytné. Kamarádka mi říkala o knížce Líný rodič – stát se líným rodičem znamená třeba i to, že zapojíš dítě do pracovního procesu, aby vůbec mělo představu, co děláš. Přece nebudu shánět hlídání, protože tady teď spolu děláme rozhovor nebo protože jdu hodinu korepetovat. Dítě to krásně vydrží, a navíc zjišťuje, co naše práce obnáší. Samozřejmě tím nemyslím, že bych malou brala do divadla každý den, ale čas od času, když jde o něco kratšího, vůbec to nevadí. (obrátí se ke Káje) Vadí to? Nebo ti nevadí, že jsi tady? (Kája vrtí hlavou) A korepetice byla fajn? (kývá)
Tak to je dobře, přestávám mít vůči Káje výčitky svědomí. Kája a (Milane) tvůj mladší syn Toník spolu chodí do třídy? Mají i nějaké společné záliby?
Milan: Jo, chodí spolu ve škole na judo. Loni jsme společně byli u zápisu a pak jsme je slavnostně vedli do jejich slavné 1. B na spořilovskou školu. Nastupuje tu v Pardubicích zkrátka nová generace – možná jednou budou sedět na radnici, operovat v nemocnici… Nebo až se z odposlechu v divadelní šatně nebudou ozývat naše jména, budou se ozývat jejich…
Petra: To se všechno uvidí…
Vy dva máte také ještě jednu společnou zálibu – jste oba chalupáři, ne?
Milan: Já bych rád byl chalupář… Jenže musím tu naši chalupu ještě zrekonstruovat. Až si rozbiju prasátko někdy v budoucnu.
Petra: To bude velký prasátko! Teda pokud do něj neházíš pětitisícovky.
Milan: Objekt mám, ale je k totální rekonstrukci a v režimu „třeba na něj někdy dojde“. Ale mám doma pět kompletních ročníků časopisu Chatař a chalupář, dobrej začátek, ne? Do každýho rozhovoru tenhle svůj sen tlustě cpu a doufám, že se někdo ozve s balíkem peněz! Halóóó!
Takže jsi aspoň teoreticky vyzbrojen!
Petra: To my takhle vyzbrojeni nejsme, ale zato máme objekt, který užíváme a drobnými krůčky rekonstruujeme. Jen se tam k naší velké lítosti nedostáváme moc často. Prakticky jen v létě.
Milan: Při naší práci člověk moc chalupařit nemůže. Chalupaření je pro toho, kdo má běžnou pracovní dobu a volné víkendy.
Beru to jako oslí můstek k práci… Muzikál je náročný žánr. Minimálně náročnější o zvládnutí pěveckých a tanečních čísel. Jak bojujete? Milan očividně zhubnul!
Milan: Očividně? No, malinko…
Petra: (smích) Milan bojuje nádherně a já se vedle něj rozpadám! Mám koleno, kterému stačí jedna choreografická zkouška a okamžitě se zavalí vodou, bojuju s bederní páteří, ale zatím úspěšně, protože každý den cvičím, a včera jsem dobíhala trolejbus a natáhla jsem si achilovku! Ale pořád žiju! Dlouho po mně nikdo nechtěl takové výkony.
Milan: Tahle disciplína vždycky byla hlavně o dovednosti. Když je člověk připravený, kromě potu to zas taková dřina není, člověk si nedrásá vnitřek. Já se třeba u Othella nadřu mnohem víc. Sice jen stojíme na jevišti, ale to je pro mě paradoxně mnohem náročnější, a teď nemyslím jen psychicky, ale právě i fyzicky. V Brně jsem měl možnost poznat, co je to muzikálová práce na vysoké úrovni. Velké pěvecké muzikálové árie vypadají jinak než písničky z Kiss me, Kate. Ale tím to nechci zlehčovat, fuška to teda je! Neříkám, že muzikál není náročná disciplína, jenom že v rámci ní patří Kiss me, Kate mezi ty jednodušší. Vlastně si nepamatuju, že bych se někdy dostal za svoje hranice – ani tady, ani v Brně – možná protože mě tam nikdo nepouštěl, že… (smích)
Petra: Každý muzikál je jiný stejně jako činohra. Je to prostě kus od kusu. U nás v divadle se nezaměřujeme na muzikál jako třeba Městské divadlo Brno, které má vlastní muzikálovou scénu i soubor. K muzikálu se dostaneme jednou za čas, a proto nemáme takovou průpravu. Té disciplíny se jen dotýkáme, ale myslím, že i tak nejsme špatně vybavení.
Zažil někdo z vás někdy doma takovou „Itálii“ jako v Shakespearově Zkrocení zlé ženy? Kdo koho u vás doma krotí? A je potřeba někoho / sebe krotit?
Milan: (vyhýbavé ticho) Nooo, jak bych to řekl… (Petra se směje) Takhle – vlastně vůbec nevím, kde se tahle látka vzala. Nejsem historik a nevím, co přesně obnášela Shakespearova doba, kde se vzalo téma, jak násilím ženu přinutit k poslušnosti. Možná tenkrát řešili nějaký širokospektrální společenský problém. Pořád si říkám, že to je divné přemáhat ženu fyzickou silou – a důvtipem, i když ten není v hlavní roli. A to vítězství je přece stejně chabé. Vypadá to, že vítězí chlap, ale přitom je mu žena minimálně rovnocenným partnerem, ne-li vítězkou, a to samozřejmě baví jednu i druhou půlku diváctva. Každý si z toho něco vybere. Pro mě je to vždy vítězství ženy.
Petra: Takhle – otázka byla jiná, pamatuješ, Milane? Jestli ty doma krotíš, nebo nekrotíš…
Nevypadá na krotitele.
Petra: No, nevypadá.
Podle mě Milan na otázku sice vyhýbavě, ale odpověděl. Protože takhle to vypadá, že jestli u nich někdo krotí, pak jeho žena.
Petra: No vidíš, to mě vůbec nenapadlo! Tak Milane, teď už to musíš říct!
Milan: Eeee… No, né… Tak já si nepřipadám jako nějaký vládce domácnosti, to vůbec ne. Někdo to pískat musí a já se do té vůdčí role rozhodně nepasuju. Možná jsem nějakým duchovním doplňkem. Tím to nechci nijak zlehčovat. Samozřejmě každý to máme nastavené jinak, ale já to aspoň řeknu na rovinu, i když to třeba bude znít jako klišé: žena je ten krk, který otáčí hlavou.
Petra: Já bych neřekla, že žena je velitel, spíš organizátor. Mám pocit, že v dnešní době je to hlavně o organizaci – ženy jsou k tomu líp nastavené. Třeba já mám daleko větší přehled, kdy Káje končí škola, kdy má přijít chůva atd. Říká se, že ženy dovedou dělat víc věcí najednou, tudíž organizace domácnosti jim jde líp. Ale kdyby do toho byl hozený chlap, zvládne to taky.
Milan: Pro nás je to ve výsledku samozřejmě jednodušší a pohodlnější vykonávat jen ty trubčí práce – udělat úkol odtud potud. Ale to se pak můžeme bavit i o tom, jestli není lepší nechat věci někdy jen tak plynout, což ženy nepochopí… A na to by ani dvacet čísel našeho zpravodaje nestačilo.
A mohli bychom o tom mluvit hodiny a hodiny. Přeji vám do cílové rovinky hodně sil a věřím, že budete tentokrát oba „uchvacancující“!
Když jsem se dozvěděla, že mám s vámi dvěma udělat rozhovor, hned jsem si vzpomněla na Mam’zelle Nitouche. Víte, že příští rok už to bude dvacet let?
Petra: Aha…!
Milan: No jo vlastně, to je pravda. To bylo v devadesátých letech, říkám vždycky omladině! Zrovna teď jsem někomu vyprávěl, že jsme tu ze začátku s Petrou hodně hráli spolu – v Hello, Dolly!, v Pokrevních bratrech, v Lucerně, když jsi přebrala roli Haničky…
Petra: I v Juanovi – tam jsi měl těch bab sice víc, ale zase jsem byla jedna z nich.
Milan: Ono je to logické – když přijdou dva stejně staří, teda stejně mladí lidé do souboru, hned je frknou do páru.
Byli jste oba čerství absolventi oboru muzikál na brněnské JAMU, narodili jste se ve stejném roce – chodili jste i do jednoho ročníku?
Petra: Ne, Milan byl o ročník výš.
Ale určitě jste se znali. Hráli jste spolu už tam? Co takhle nějaká historka ze studentských let?
Milan: Si třeba pamatuju, že jsem byl na tom o dost líp s penězma než Petra. Vidím ji, jak si na kolejích klohní špagety s nějakou levnou studentskou majdou, zatímco já dlabal po restauracích řízečky za tučný honorář ze seriálu Prima sezóna, který mi vystačil na tři roky. Pak jsem hned bydlel na privátu, jako jeden z prvních studentů na JAMU měl mobil… Ale krásná kapitola našeho společného studentského života bylo představení Šprťáci, ulejváci a kantorky. Tam jsme se vyřádili a Petra byla uchvacancující!!!
Jaká je to změna po dvaceti letech?
Petra: Je to kluk šikovná!!!
Milan: Je to generační změna!
Myslím spíš to, že člověk nastupuje k divadlu s určitými ideály a nadšením. Změnilo se něco za tu dobu?
Milan: Opravdu chceš do tohohle vrtat? (smích)
Petra: Ale to se jen tak říká, Anni, to není vůbec pravda. Já jsem přišla vyděšená, že jsem vystudovala muzikál a že vůbec nevím, jak se dělá činoherní herectví! Teprve tady jsem zjišťovala, jak se to dělá a že to asi dělat můžu. Zkrátka jsme začali sbírat zkušenosti. A já teď na Milanovi vidím, že je zralejší a že těch zkušeností je jednoduše mnohem víc. Vždycky jsme rádi partneřili, jestli to můžu říct za oba…
Milan: Jó! Tehdy jsme byli opravdu telátka. Od té doby jsme nasbírali různé zkušenosti – protáhli jsme klub několika večírky (hlavně v těch prvních sezónách, ze kterých si nic nepamatuju), narodily se nám děti… Bylo to nádherný, ale spousta věcí se změnila. Stala se z nás střední generace, a tomu, myslím, i odpovídají role, které teď dostáváme, takže je všechno, jak má být.
A těch rolí je stále dost – oba jste vždy byli velmi vytížení herci, k tomu nadto přibyly rodinné povinnosti. Jak zvládáte takové pracovní nároky skloubit s osobním životem? Co děláte, když máte volno? Jste s dětmi… (Přičemž se láskyplně dívám na Petřinu sedmiletou dcerku Káju, která nám dělá u rozhovoru přísedící)
Milan: Ne, v klubu!
Petra: (smích) Takhle, když hlídá taťka, taky si ráda posedím, ale není čas na hrdinství. Ty roky si samy řeknou, že víc než dvě hodiny v klubu už nejsou možné.
Milan: Je pravda, že práce je hodně. Jsme malý soubor, máme dvě scény, hodně titulů a velká obsazení… Upřímně řečeno, jsem si říkal, že si do Pardubic půjdu odpočinout, protože ten nápor, co jsem zažíval v Brně, byl nadoraz. (Milan byl do roku 2015 v angažmá Městského divadla Brno – pozn. red.) Ale ono to nějak pořád pokračuje! A v podstatě je to dobře, i když to každou chvíli může být jinak. A děti jsou součástí tohohle našeho života, nemůžeme si pro ně udělat prázdniny. Zkrátka pracujeme a s dětmi jsme, jak jen to jde.
Petra: Bereme je i s sebou do práce, když je to nezbytné. Kamarádka mi říkala o knížce Líný rodič – stát se líným rodičem znamená třeba i to, že zapojíš dítě do pracovního procesu, aby vůbec mělo představu, co děláš. Přece nebudu shánět hlídání, protože tady teď spolu děláme rozhovor nebo protože jdu hodinu korepetovat. Dítě to krásně vydrží, a navíc zjišťuje, co naše práce obnáší. Samozřejmě tím nemyslím, že bych malou brala do divadla každý den, ale čas od času, když jde o něco kratšího, vůbec to nevadí. (obrátí se ke Káje) Vadí to? Nebo ti nevadí, že jsi tady? (Kája vrtí hlavou) A korepetice byla fajn? (kývá)
Tak to je dobře, přestávám mít vůči Káje výčitky svědomí. Kája a (Milane) tvůj mladší syn Toník spolu chodí do třídy? Mají i nějaké společné záliby?
Milan: Jo, chodí spolu ve škole na judo. Loni jsme společně byli u zápisu a pak jsme je slavnostně vedli do jejich slavné 1. B na spořilovskou školu. Nastupuje tu v Pardubicích zkrátka nová generace – možná jednou budou sedět na radnici, operovat v nemocnici… Nebo až se z odposlechu v divadelní šatně nebudou ozývat naše jména, budou se ozývat jejich…
Petra: To se všechno uvidí…
Vy dva máte také ještě jednu společnou zálibu – jste oba chalupáři, ne?
Milan: Já bych rád byl chalupář… Jenže musím tu naši chalupu ještě zrekonstruovat. Až si rozbiju prasátko někdy v budoucnu.
Petra: To bude velký prasátko! Teda pokud do něj neházíš pětitisícovky.
Milan: Objekt mám, ale je k totální rekonstrukci a v režimu „třeba na něj někdy dojde“. Ale mám doma pět kompletních ročníků časopisu Chatař a chalupář, dobrej začátek, ne? Do každýho rozhovoru tenhle svůj sen tlustě cpu a doufám, že se někdo ozve s balíkem peněz! Halóóó!
Takže jsi aspoň teoreticky vyzbrojen!
Petra: To my takhle vyzbrojeni nejsme, ale zato máme objekt, který užíváme a drobnými krůčky rekonstruujeme. Jen se tam k naší velké lítosti nedostáváme moc často. Prakticky jen v létě.
Milan: Při naší práci člověk moc chalupařit nemůže. Chalupaření je pro toho, kdo má běžnou pracovní dobu a volné víkendy.
Beru to jako oslí můstek k práci… Muzikál je náročný žánr. Minimálně náročnější o zvládnutí pěveckých a tanečních čísel. Jak bojujete? Milan očividně zhubnul!
Milan: Očividně? No, malinko…
Petra: (smích) Milan bojuje nádherně a já se vedle něj rozpadám! Mám koleno, kterému stačí jedna choreografická zkouška a okamžitě se zavalí vodou, bojuju s bederní páteří, ale zatím úspěšně, protože každý den cvičím, a včera jsem dobíhala trolejbus a natáhla jsem si achilovku! Ale pořád žiju! Dlouho po mně nikdo nechtěl takové výkony.
Milan: Tahle disciplína vždycky byla hlavně o dovednosti. Když je člověk připravený, kromě potu to zas taková dřina není, člověk si nedrásá vnitřek. Já se třeba u Othella nadřu mnohem víc. Sice jen stojíme na jevišti, ale to je pro mě paradoxně mnohem náročnější, a teď nemyslím jen psychicky, ale právě i fyzicky. V Brně jsem měl možnost poznat, co je to muzikálová práce na vysoké úrovni. Velké pěvecké muzikálové árie vypadají jinak než písničky z Kiss me, Kate. Ale tím to nechci zlehčovat, fuška to teda je! Neříkám, že muzikál není náročná disciplína, jenom že v rámci ní patří Kiss me, Kate mezi ty jednodušší. Vlastně si nepamatuju, že bych se někdy dostal za svoje hranice – ani tady, ani v Brně – možná protože mě tam nikdo nepouštěl, že… (smích)
Petra: Každý muzikál je jiný stejně jako činohra. Je to prostě kus od kusu. U nás v divadle se nezaměřujeme na muzikál jako třeba Městské divadlo Brno, které má vlastní muzikálovou scénu i soubor. K muzikálu se dostaneme jednou za čas, a proto nemáme takovou průpravu. Té disciplíny se jen dotýkáme, ale myslím, že i tak nejsme špatně vybavení.
Zažil někdo z vás někdy doma takovou „Itálii“ jako v Shakespearově Zkrocení zlé ženy? Kdo koho u vás doma krotí? A je potřeba někoho / sebe krotit?
Milan: (vyhýbavé ticho) Nooo, jak bych to řekl… (Petra se směje) Takhle – vlastně vůbec nevím, kde se tahle látka vzala. Nejsem historik a nevím, co přesně obnášela Shakespearova doba, kde se vzalo téma, jak násilím ženu přinutit k poslušnosti. Možná tenkrát řešili nějaký širokospektrální společenský problém. Pořád si říkám, že to je divné přemáhat ženu fyzickou silou – a důvtipem, i když ten není v hlavní roli. A to vítězství je přece stejně chabé. Vypadá to, že vítězí chlap, ale přitom je mu žena minimálně rovnocenným partnerem, ne-li vítězkou, a to samozřejmě baví jednu i druhou půlku diváctva. Každý si z toho něco vybere. Pro mě je to vždy vítězství ženy.
Petra: Takhle – otázka byla jiná, pamatuješ, Milane? Jestli ty doma krotíš, nebo nekrotíš…
Nevypadá na krotitele.
Petra: No, nevypadá.
Podle mě Milan na otázku sice vyhýbavě, ale odpověděl. Protože takhle to vypadá, že jestli u nich někdo krotí, pak jeho žena.
Petra: No vidíš, to mě vůbec nenapadlo! Tak Milane, teď už to musíš říct!
Milan: Eeee… No, né… Tak já si nepřipadám jako nějaký vládce domácnosti, to vůbec ne. Někdo to pískat musí a já se do té vůdčí role rozhodně nepasuju. Možná jsem nějakým duchovním doplňkem. Tím to nechci nijak zlehčovat. Samozřejmě každý to máme nastavené jinak, ale já to aspoň řeknu na rovinu, i když to třeba bude znít jako klišé: žena je ten krk, který otáčí hlavou.
Petra: Já bych neřekla, že žena je velitel, spíš organizátor. Mám pocit, že v dnešní době je to hlavně o organizaci – ženy jsou k tomu líp nastavené. Třeba já mám daleko větší přehled, kdy Káje končí škola, kdy má přijít chůva atd. Říká se, že ženy dovedou dělat víc věcí najednou, tudíž organizace domácnosti jim jde líp. Ale kdyby do toho byl hozený chlap, zvládne to taky.
Milan: Pro nás je to ve výsledku samozřejmě jednodušší a pohodlnější vykonávat jen ty trubčí práce – udělat úkol odtud potud. Ale to se pak můžeme bavit i o tom, jestli není lepší nechat věci někdy jen tak plynout, což ženy nepochopí… A na to by ani dvacet čísel našeho zpravodaje nestačilo.
A mohli bychom o tom mluvit hodiny a hodiny. Přeji vám do cílové rovinky hodně sil a věřím, že budete tentokrát oba „uchvacancující“!
Anna Hlaváčková
