VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Už před nějakou dobou přišel režisér PETR NOVOTNÝ s myšlenkou, že by rád inscenoval hru o Rasputinovi. Pravdou je, že žádný relevantní dramatický text není k dispozici, a proto bylo logické, že si ho Petr napíše sám. Koneckonců, není to jeho první text, pod kterým je podepsán, vzpomeňme například Čachtickou paní, Zvoníka Matky Boží či inscenační úpravy několika her. Píše pod uměleckým pseudonymem Petr Abraham, toto jméno si určitě vybaví spousta diváků. Zhruba v polovině podzimu přinesl režisér první verzi hry, na které jsme dlouho dramaturgicky pracovali, upravovali, ladili, pilovali… Výsledný tvar počítá s velkým jevištním záběrem, kde bude účinkovat téměř celý umělecký soubor, včetně mnoha hostů a dětí – bude to takzvaně „velké plátno“. A počítá také především s velkou postavou ruských dějin, Rasputinem, kterého ztvární Ladislav Špiner. Abychom čtenářům a divákům trochu přiblížili důvod a způsob inscenování tohoto tématu, během prvního týdne čtených zkoušek jsem si o tom všem povídala s režisérem…

Rasputin je legenda, velká postava novodobých ruských dějin, jehož moc zasahovala do politiky i společenského života. Čím tě zaujal natolik, že ses rozhodl napsat o něm hru?
To nejpodstatnější na mém vztahu k Rasputinovi je to, že jsem nevěděl, nebo nebyl schopen poznat z toho, co jsem se o něm dozvídal, kdo to ve skutečnosti byl. Velmi mě vzrušovalo, že o něm existuje spousta dokumentačního materiálu, že je to reálná historická postava a že mám šanci ho rozklíčovat, otevřít pro sebe, abych se dozvěděl, kdo to doopravdy byl. Co měl v srdci a v hlavě. Ta téměř detektivní chuť takzvaně „najít vraha“ v Rasputinovi je asi nejpřesnější motivace, proč jsem to chtěl napsat. Vlastně to ani nebylo nic konkrétního na Rasputinovi, spíš jeho tajemnost.

Jaké je hlavní téma hry? Je to vzestup a pád mystika Rasputina? Drama jeho rozporuplné osobnosti? Anebo konflikt s ruskou šlechtou či carskou rodinou?
Mě osobně jako téma zajímalo to, že někdo si sám vytvoří jakousi společenskou roli, ve které bude vystupovat, udělá všechno, aby jí dostál, aby ji dokázal naplňovat tak, že ho celá společnost bude brát vážně a přijme ho v této roli. A pak moment, kdy Rasputin zjistí, že možná na tu roli není dostatečně vybaven osobnostně, že není dost zralý či moudrý. V tom je jeho tragédie. Rasputina zabila jeho vlastní povaha, jeho neschopnost a nezralost. Sto procent jeho povahy se věnovalo tomu, aby naplnil svou roli. Byl na to talentově vybaven, měl například jasnozřivé schopnosti – tedy uměl vstoupit do života jiných lidí a rozklíčovat, co je trápí, a pomoci jim radou. Dá se říct, s jistou opatrností, že byl léčitelem. Ale vlastně se s takhle velkým talentem nedokázal vyrovnat.

Napsal jsi hru, není to dramatizace žádného literárního díla, přesto ti některá z nich sloužila jako inspirace. Které knihy to byly?
Těch vstupů bylo tolik, že si je všechny ani nepamatuji. Viděl jsem dokumentární filmy a také existuje hodně uměleckých zpracování. Četl jsem spoustu materiálů, ale dvě díla byla mnou nejčastěji používaná a také jsem jim nejvíce věřil. Jedna byla kniha Rasputin od Michela De Endena a pak Poslední carevna od Grega Kinga. Tato díla mi byla nejbližší. Nejzábavnější na celé té věci je, že informací o Rasputinovi je neuvěřitelně moc. A odporují si. Takže člověk pořád musí poměřovat míru pravděpodobnosti jejich věrohodnosti, tedy co je možná pravda, a co ne. Téměř všichni, kteří se stali účastníky tohoto příběhu, napsali paměti, dokonce opakovaně, a přitom si vzájemně odporovali.

Nakolik jsou informace o životě Rasputina, které se divák v naší hře dozví, věrohodné, pravdivé a kolik z toho je umělecká licence?
Za všemi informacemi si stojím, protože jsem se je dověděl, dočetl jako svědectví někoho. Někde jsem spojoval motivy, jindy několik postav do jedné, ale jsou to reálné skutečné postavy. Někdy jsem událost, která nastala, ale dověděl jsem se jenom výsledek, musel zrekonstruovat. V tomto smyslu to je autorská licence. A nakonec jsem tomu musel dát jevištní tvar, tedy že jsem příběh převyprávěl v souvislostech, tak jak se divadelně má; v průběhu dvou a půl hodiny musí nastat zápletka, kolize, katarze a tak dále. Umělecky jsem zorganizoval materiál v dramatickém čase.

   Grigorij Jefimovič Rasputin

Rasputin byl mystik? Co přesně to znamená?
Mysticismus sám o sobě má nejasné hranice, proto říkat přesné definice je obtížné. Já si mysticismus vysvětluju jako snahu člověka o přímé setkání s Bohem. O setkání, které není zprostředkováno ani církví, dokonce ani svatými texty, třeba Biblí. Je zprostředkováno přímou životní zkušeností člověka, který se v určité chvíli setkává přímo s Bohem, a silně ho to ovlivní. V tomto ohledu je Rasputinův mysticismus jednoznačný. Vyhnul se jakýmkoliv církvím, nebyl mnichem, nevstoupil do žádného řádu, nicméně značnou část svého života se poctivě, podle mého názoru, snažil najít v sobě to místo, které přímo komunikuje s Boží milostí. Je pro nás velká otázka, do jaké míry se mu to povedlo, já se obávám, že příliš ne.

Hodně se mluví o jeho léčitelských schopnostech, v naší hře budeme svědky dvou takových případů. Jedním z nich je i pomoc při nemoci carského následníka trůnu, mladého Alexeje, který trpí nevyléčitelnou nemocí. Uzdravil ho?
Ne, neuzdravil a dokonce se o to podle všeho ani nepokoušel. To, co se povedlo Rasputinovi, je něco, čemu příliš nerozumíme. Byl svědkem záchvatu, který potkává hemofiliky po nějakém zranění, tedy když se vytvoří místo, které krvácí, vně či dovnitř. Podařilo se mu během deseti let toto masivní krvácení třikrát zastavit. Neznamená to tedy, že byl carevič vyléčen, ale Rasputinovi se povedlo nemoc na delší dobu zastavit. Je mnoho svědků a dokladů, které tyto události potvrzují.

Kdybych se velmi lapidárně zeptala na to, jestli byl Rasputin podvodník nebo šarlatán, či čestný člověk, jaká bude tvoje odpověď?
Tuto otázku jsem si mnohokrát pokládal. Po tom všem, co jsem s Rasputinem prožil, jsem přesvědčen, že nikdy nepodváděl a nelhal o svých schopnostech. Na druhou stranu se mu mnohokrát stalo, že se o něco pokusil a nepovedlo se to, nevyléčil, nedokázal pomoci. Mnohokrát říkal věci, které byly velmi věštecké a které se prokázaly. Vedle toho říkal věci, kde se evidentně mýlil, ale z jeho strany to nebyl podvod, byl o tom přesvědčen. Ke konci jeho života se mu přihodilo, že se celý psychicky rozložil, protože zklamal. Neunesl roli, kterou si sám vytvořil a které věnoval celý svůj život. Rasputin byl zavražděn, ale řekl bych, že po té smrti už vlastně toužil.

Byl ctnostný, mravný?
Jak v čem. Když se rozhodl, že se stane svatým mužem, že se dá na poutnickou dráhu, tak tomu obětoval spoustu věcí – třeba zcela přestal pít, stal se prakticky vegetariánem, praktikoval dlouhé půsty, omezoval se v požitcích. Dělal velké pouti, pěšky překonával obrovské vzdálenosti po velké širé Rusi. To byly doklady jeho pevné vůle. Ve vztahu k ženám se však vůbec nechoval ctnostně. Jeho zájem o ně prý byl velký. Ale i v tomto ohledu je potřeba být relativně opatrný, protože jisté informace o něm říkají, že těch konkrétních žen zas nebylo tolik. Po celou dobu, co bydlel v Petrohradu, byl hlídán ruskou tajnou policií, která o něm denně psala hlášení, a ta se i dnes dají dohledat. Takže existuje dost přesný přehled o tom, kdo v jeho domě spal, s jakou ženou trávil čas, kam odešel. Tato svědectví vlastně vyvracejí jeho extrémní sexuální apetit, mluví se jenom asi o desítce žen, které byly v jeho domě. Ale jako svatý muž se samozřejmě nechoval.

A nakonec – bude ho divák mít rád? Ne, nemyslím obdiv, ani touhu ho následovat, podobat se mu, což ani nejde, myslím jenom to, jestli mi bude tato postava hry sympatická?
Neumím to úplně přesně odhadnout, ale rád bych, protože já ho rád mám. Budu vyprávět příběh o člověku, kterého je mi upřímně líto. Zachvívá se mi srdce, když vidím, jak se propadá do pekel, jak se ke konci života začíná chovat manipulativně, sprostě. Je mi líto jeho obětí, ale i jeho. Ale divák by ho mohl mít rád, protože byl výjimečný, takových lidí nechodilo po světě moc. V každém případě je příběh o něm vzrušující a zajímavý.

Myslím si, že inscenace může být zajímavá i po výtvarné stránce – dobově přesné kostýmy Romana Šolce budou v kontrastu s náznakovou, velmi moderní scénou Ivo Žídka, která nebude ilustrovat žádné prostředí, k jejich popisu si budeme muset pomoct jinými divadelními prostředky. V čem je to složitější a co tě na tom zajímá?
Na začátku práce jsem si musel jasně říct, jestli budu popisovat kulisy carského Ruska, přesněji Ruska od přelomu století až do první světové války a revolučního zmatku, anebo jestli mě zajímá vnitřek postavy Rasputina. Když jsem pochopil, že mě ty kulisy nezajímají zdaleka tolik jako život a příběh Rasputina, rozhodl jsem se, že na jevišti prostě žádné kulisy nebudou. Nechtěl jsem, aby překřičely jeho duši. Chtěl jsem, aby se diváci dívali hercům do očí.

Ondřej Soukup, kterého diváci znají jako skladatele filmové hudby (Kolja, Tmavomodrý svět, Nejasná zpráva o konci světa), muzikálů (Johanka z Arku) i hitů Lucie Bílé, píše pro nás originální hudbu. Zaujal ho náš Rasputin?
S Ondřejem se známe dlouhá léta a teď nedávno jsme spolu pracovali. Jednou přišel na zkoušku a řekl, že zjistil, že budu dělat Rasputina, a chtěl si přečíst text. Takže ta iniciativa vyšla od něj. Záviděl mi, že se můžu zabývat tématem, které ho také zajímá, tak jsem moc rád, že se na tom bude podílet.

Titulní roli jsi svěřil Ladislavu Špinerovi? Mají něco tito dva lidé společného, je to role šitá Láďovi na tělo, nebo je to pro něj takzvaně „protiúkol“?
Pamatuju se, jak jsem jednou přinesl Petru Dohnalovi knihu o Rasputinovi, který tam byl na obrázku, a ptal jsem se, koho mu připomíná. A ředitel řekl, že Špinera. Ano, Láďa má jisté fyzické rysy dost podobné našemu hrdinovi. Má z něj něco v očích. Ale druhá věc je, že Láďa má velmi blízko k nejednoznačným postavám, k těm, které mají hodně ploch. Je to součást jeho hereckého talentu, že těmto postavám rozumí a je schopen je na sto deset procent procítit a prožít. Vzpomeňme například na Amadea.

Petře, jsme na začátku zkoušení, celá cesta k Rasputinovi nás jenom čeká. Přeju ti a ostatně i nám všem, kteří ji budou absolvovat s tebou, aby byla zajímavá, vzrušující, zábavná a abychom pro diváky vytvořili jedinečný zážitek! Zlom vaz!