VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Čtvrtstoletí ve funkci ředitele, to je opravdu záviděníhodné. Déle tento post zastává jenom Stanislav Moša v Městském divadle Brno. PETR DOHNAL letos v listopadu oslavil pětadvacet let působení v pozici ředitele Východočeského divadla. A my, kolegové, jsme mu připravili milé překvapení. Byla to sofistikovaná, promyšlená a velmi utajovaná akce. Dlouho dopředu, když se plánoval hrací plán na listopad, se určilo, že v den jmenování budeme hrát inscenaci Kdo je tady ředitel? Po představení Josef Láska zastavil děkovačku a zahájil krátký přípitek oslavenci. Na domluvené znamení velká část všech zaměstnanců vyšla z hlediště a ze zákulisí na jeviště a Petru Dohnalovi popřála. Koupili jsme dvacet pět lahví sektu a nabídli i divákům. Překvapení ředitele bylo podle mě nefalšované. A my všichni jsme měli radost, že se akce vydařila. Dojetí, smích a šampaňské už vyprchaly a nastala chvíle, kdy jsem si s ředitelem sedla, abychom zavzpomínali na ty roky, kdy všechno začínalo…

Petře, když jsi převzal vedení divadla i souboru, věděl jsi do čeho přesně jdeš? Litoval jsi někdy svého rozhodnutí?
Myslel jsem si, že vím, do čeho jdu, ale vlastně jsem to nemohl ani tušit. Jinak vypadá vedení divadla z herecké šatny a jinak, když ho opravdu vedeš. Některé pozice v divadle jsem vůbec neznal. Pro herce jsou důležití jen lidé kolem jeviště. Ty bereš v dobém slova smyslu jako obslužné profese, které mají pomáhat k hereckému výkonu. Mnohé činnosti vůbec nevnímáš, tak ani já jsem o nich moc nevěděl. Sama si pamatuješ, že když jsem nastoupil, ptal jsem se dramaturgů, co vlastně děláte, kromě účasti na zahajovací zkoušce. A to je vaše práce hodně blízko zkušebnímu procesu. Měl jsem ale mnohaletou zkušenost jako herec. Před zdejším angažmá jsem byl v dnešním Národním divadle Brno a Moravském divadle Olomouc. Takže nějaké povědomí o tom, jak divadlo funguje, jsem přeci jen měl. Jestli jsem litoval – no, jako všichni, co chodíme do práce. (smích) Možná v těch prvních dnech, když jsem začal ředitelovat. Herec je totiž vždy řízený režisérem a fermanem, je dáno kdy, kde a v kolik má být, dostane scénář, přesné pokyny. Na představení mu někdo vše připraví a inspicient vás volá na jeviště. Ale když se staneš ředitelem, nikdo ti neříká, co máš dělat. Po odvolání bývalého ředitele, mém pověření řízením a předání klíčů od divadla jsem přišel do kanceláře… ta byla při právě probíhající rekonstrukci ve foyer, taková „open space“, kde pracovala celá administrativa, tajemnice i obchodní oddělení. Sedl jsem si k ředitelskému stolu, kde byl jen kalendář a jinak nic. Začali chodit zaměstnanci a ptali se na věci, o kterých jsem nic nevěděl… Kolik koupíme tohohle, jaký komu dáme honorář, za kolik vyrobíme inscenaci. Neměl jsem srovnání. Tak jsem tam seděl, oddaloval rozhodnutí a říkal, že se ještě poradím. Muselo to působit dost nedůvěryhodně. Koukal jsem do kalendáře, který byl popsaný od bývalého ředitele a od data mého nástupu tam nebylo nic. Žádné schůzky. Věděl jsem, co chci, ale vůbec jsem netušil, jak toho dosáhnout. Kde začít. Do toho probíhala rekonstrukce celého divadla a já byl brán jako stavbyvedoucí, musel jsem rozhodovat, kde a jaké budou kliky a kam se budou otevírat dveře. Postupně jsem se učil číst v projektech a začal se seznamovat se všemi profesemi, obcházel jsem jednotlivce, zval si oddělení, ptal se jich, co potřebují, co si do budoucna představují. Pak jsem z projektů zjistil, že kapacita divadla se má z pětiset míst snížit na dvě stě padesát, a to byl jeden z impulzů, začít rychle něco konkrétního dělat.

A tušil jsi, že to bude trvat celé čtvrtstoletí a zajisté ještě pár let v budoucnu?
Vůbec ne. Od začátku jsem říkal, že to dělám jenom na přechodnou dobu, než se najde nový ředitel, protože jsem chtěl v první řadě hrát divadlo a pokračovat ve své podnikatelské činnosti. Nechtěl jsem sedět v kanceláři a běhat za politiky. Když se blížil konkurz na období šesti let, tak jsem to hodně zvažoval. Ale už jsem věděl, co chci s divadlem dělat a co by se mělo změnit. Zásadní třeba bylo, že vůbec nefungovala komunikace mezi dílnami, technikou a uměleckým souborem, administrativa byla úplně odříznutá ode všeho dění. Chtěl jsem, aby se vše propojilo a bylo jasné, že divadlo je jeden celek. I teď stavím na tom, že všichni musí být pevnou součástí řetězu, který je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek. Z pohovorů, co jsem se zaměstnanci vedl, vyšlo najevo, že někdo se mnou nechtěl spolupracovat, nepřijal změny, které nastávaly. S některými lidmi jsem nechtěl zas pracovat já. Hrál jsem rovnou hru. Otevřeně jsem říkal, že pokud budu ředitelem, nastane mnoho změn a některé budou bolestné.

Ano, bylo to někdy dost bolestné. Nastala dvojí výměna ekonoma a trojnásobná změna vedoucí obchodního oddělení, vedoucí hospodářské správy, hlavní účetní, sekretářky… To byly jen první kroky k vyřešení dlouhodobých problémů a chyb v hospodaření a nakládání s majetkem. To jsem se dočetla v jedné z prvních koncepcí pro výběrové řízení divadla.
V prvních letech nastalo asi 70 personálních změn a někdy to nebylo nic příjemného, nevzpomínám na to rád. Rozpustil jsem také taneční soubor, a i když někteří tanečníci s námi externě spolupracují dodnes, nebylo to pro nikoho jednoduché. Vybavuji si, jak jsme seděli s ekonomickým náměstkem Buchalem a říkali si: „No tak dobře, ale co teď dál? Asi bychom měli taky něco budovat, nejenom bourat…“

Některá oddělení tě zvlášť „potrápila“. Jak jsem zmínila, obchodní oddělení jsi několikrát obměnil, bylo nutné se s mnoha zaměstnanci rozloučit, někteří z nich dokonce vedli s divadlem soudní spory. A s některými zase divadlo. Myslíš, že v současnosti je toto pracoviště stabilizované?
Určitě ano. Teď tam jsou schopní lidé, kterým důvěřuji, a navíc je to pracoviště zabezpečeno i po technické stránce. Dnes je daleko složitější dělat nějaké nekalosti. I když to nechci zakřiknout. Kdysi se třeba prodávaly dublované vstupenky na nečíslovaná místa v některých sálech, třeba když jsme hráli na Hronovické scéně nebo na Kuňce. Zisk z falešných vstupenek šel do kapsy obchodníků. Jsem trpělivý k lidem, kteří se učí, mají nějaký problém nebo chybovali, to se může stát každému. Tam je možnost nápravy. Pokud lžou a kradou, tak se mi udělá černo před očima a musím s nimi skončit. I kdyby to byl můj kamarád, nedůvěru, která nastane, nejde překonat. A během těch let se to bohužel stalo několikrát.

Alfou a omegou jsou herecký soubor a dobře sestavený dramaturgický plán. Ve zmíněné koncepci píšeš, že preferuješ divadlo velkých hereckých příležitostí, her velkých příběhů a náročných titulů. Pořád si to myslíš?
Na tom se nic nezměnilo. A mám radost, že jsme v této cestě vytrvali a dělali divadlo, které se opíralo o velké výkony herců a režie, kterým diváci rozuměli. Ustáli jsme období cool dramatiky, do které jsme se nepropadli, přitom to byl silný proud a vypadalo to, že divadlo se bude dělat už jenom tímto způsobem. Ustáli jsme i to, když si režiséři brali klasické texty jako rukojmí, přetvářeli a devastovali skvělé hry a viděli v tom umění. Dělali jsme divadlo, kterému jsme rozuměli, zabývali se tématy, o kterých jsme chtěli mluvit. A vyplatilo se. Dnes mám radost, že mladá generace dramaturgů a režisérů, která vychází ze škol, má totéž myšlení. Dělají s respektem, ale novými moderními prostředky klasiku, která je vyložená, přehledná a vztahuje se k současnosti, je srozumitelná a může ji přijímat běžný divák. Takové divadlo baví i nové mladé diváky. O tyto začínající umělce se chci opírat a dávat jim příležitosti.

Tvou vizí bylo i budování pevného souboru s výraznými hereckými osobnostmi – to zní krásně, ale jak se to realizuje?
Mým cílem bylo, abychom měli soubor plný osobností, které budou schopné hrát velké role. Dnes to tak máme, všichni herci je mohou hrát, ale problém trochu je, že všichni je chtějí hrát, a ne vždy jsou trpěliví na ně čekat. Na druhou stranu, když pak dobrý herec hraje menší roli, je vidět, že je vyhraný a podává skvělý výkon, to je pak radost se dívat.

Hraješ tolik, kolik bys chtěl? Kvůli vytíženosti ve funkci ředitele máš přece jen omezené možnosti. Není ti líto nevyužitých příležitostí, které by tě mohly potkat?
Nikdy jsem neovlivňoval režiséry, neříkal si o roli. Samozřejmě, že by šlo dělat divadlo přes sebe, nasadit titul, kde bych hrál vysněnou roli, a nepochybně to někde i takto funguje. Já jsem to nikdy nedělal, protože režisér si vždy má herce svobodně vybrat. Jinak bude nešťastný režisér, herec, a nakonec i divák. S dramaturgy od režisérů požadujeme, aby v návrhu obsazení dělali možné varianty. Pro vyváženější vytíženost souboru obsazení někdy ovlivňujeme, ale nikdy proti vůli režiséra. Předpokládám, že i mě dramaturgie někdy postaví do řady s jinými jmény, a když si mě režisér obsadí, mám z toho radost, protože vím, že to není proti jeho vizi. Neměl jsem nikdy vysněné role a myslel jsem si, že hraji obvykle spíš víc, než mi náleží. Dostával jsem příležitosti a přistupoval k nim velmi pokorně. Teď je toho trochu méně, posunul jsem se do věku, kdy není tolik příležitostí. Dávám přednost střední a mladší generaci. Ale doufám, že nějaké role ještě přijdou, protože pro mě je velmi důležitý přímý kontakt s představením. Můžu přímo vidět, jak pracují ostatní kolegové i lidé v zákulisí. Když si po představení povídám s herci, jsou pak otevřenější, zapomínají, že s nimi sedí ředitel… A to je dobře, jsem jeden z nich.

S čím se pracuje lehčeji – s penězi, či s lidmi?
S lidmi je to těžší, ale mnohem zábavnější. Musíš se vciťovat do toho, co chtějí, jaké mají potřeby, vize, touhy, talenty a pracovat s tím. Je to mnohem pestřejší. Práce s financemi je taky těžká, ale má to řád, pevná kritéria – buď peníze máme a můžeme je utratit, nebo nemáme. Naštěstí mám vedle sebe skvělého ekonoma Bohumila Kosa, který řídí administrativu a výrobu, dělá mi podrobný ekonomický přehled, vypracovává rozbory a výkazy hospodaření, pomáhá s grantovými řízeními. Naše vzájemná spolupráce funguje perfektně.

Když vyjmenuji jenom pár věcí, co se za ty roky povedly a které jsi inicioval a realizoval – rekonstrukce divadla, založení GRAND Festivalu smíchu, přestavba dílenského dvora, vybudování Malé scény ve dvoře, vytvoření nového hracího prostoru na rondelu Kunětické hory, sbírky na slavnostní malovanou oponu, lustr… Máš ještě něco v záloze? S čím přijdeš příště?
Nechci už dělat žádné podobné sbírky. Pořádali jsme je v době, kdy pro to byla příznivá nálada. Prostřednictvím nich se podařilo vytvořit s diváky tak trochu vlastnický vztah k divadlu. Přivedli jsme do divadla lidi, kteří sem běžně nechodili. Vznikající firmy i menší podnikatelé, co se začínali etablovat, chtěli divadlu přispět. Mělo to pozitivní vliv i na zvyšování návštěvnosti. Když jsme dělali třetí sbírku na zvon do zvonice sv. Bartoloměje, tak jsem cítil, že zájem opadá. Atmosféra ve společnosti už je jiná. Žádné takové sbírky proto neplánuji, ale každoročně se připojujeme a podporujeme některé charitativní počiny. Další projekt bude možná vynucený – může se totiž stát, že kvůli opravám rondelu na Kuňce zde nebudeme moci hrát, pak to budeme muset vzít jako výzvu a hledat nový prostor.

Malá scéna ve dvoře se stala jakousi dílnou, kde vznikají nové zajímavé projekty. Splňuje scéna to, co jsi od ní očekával?
Hraje se tam divadlo pro děti a mládež, děláme zde INprojekty s mladými tvůrci i kontaktní pořady a streamy. Pracujeme na tom, aby Malá scéna přitahovala nového diváka, který si pak najde cestu i do velkého divadla. A to se myslím daří. Měsíčně tam hrajeme kolem 10–12 představení, máme zde pronájmy a prostor funguje i jako herecká zkušebna. Takže je tato scéna vytížená, a to se mi líbí.

Často spolu jezdíme na herecké školy DAMU a JAMU kde sledujeme nejen herecké, ale i režisérské talenty. V posledních letech dáváš hodně příležitostí nejmladší režisérské generaci. Proč je tak důležité pracovat s touto generací, co nám to přináší?
Je radost s nimi dělat. Nejdřív vidím jejich práci a pak je dramaturgie pozve na nějaký projekt. Snažím se je přitom poznat profesně i lidsky. K tomu jsou INprojekty ideální – během čtyř dnů musí režisér vyložit koncepci, předat dílnám scénografii, nazkoušet hru. Dá se zjistit, jak je schopný pracovat v určitém stresu, jak komunikuje s herci, ale i s divákem, jestli je jeho tvorba slučitelná s naším provozem a potřebami. Malá scéna je velká škola. Je to divadlo nablízko, pracuje se s detailem, bez velkých gest, které se dají použít na velké scéně nebo v plenéru. S novými režiséry, kteří k nám přicházejí, se hodně bavím i v soukromí, chci je poznat. A na základě výsledku jejich práce je případně pozveme do většího projektu i na velkou scénu. Když s nimi pak pracuji, je pro mě osvobozující, že jsem si je vybral na základě vlastní zkušenosti. Jako herec nemám režijní ambice, jsem pokorný, poslouchám režiséra, důvěřuji mu a předpokládám, že má dobrou vizi. Mladá generace je velkou nadějí divadla. Má co říct, vyjadřuje se srozumitelně k současným tématům, i těm nejbolestivějším. S citem. Prostě s nimi dělám rád i jako herec. To ale neznamená, že bychom i do budoucna nepracovali se zkušenými divadelní matadory.

Jak odpočíváš? Vedle funkce ředitele ještě hraješ, vedeš dabingové studio, kde režíruješ. Jak vypadá tvůj den, když nemáš žádné pracovní povinnosti? Něco stloukáš, jak tě znám…
Přesně tak! Baví mě i řemeslná práce. Na chatě pracuji na všem, co se dá. Přistavovali jsme zde patro, tak jsem se naučil zedničit, udělal si elektriku a něco z instalatéřiny, koupil jsem si na to i svářečku. Letos o prázdninách jsem dělal kuchyň, vrtal, řezal, vyřezával… Krásně jsem si u toho odpočinul. Ale největší relax pro mě je jakýkoliv čas strávený s celou mojí rodinou a především vnučkami, Aurinkou a Mariánkou, ty mi život prodlužují a obšťastňují.

Ty se nenudíš?
To neznám. Během covidu jsem se učil i zvučit. Dělám dabingy, nelíbily se mi výsledky některých zvukařů, tak jsem se to začal učit sám podle různých kurzů. Některá školení byla v angličtině, tak jsem se při tom vzdělával i v technickém jazyce.

Kde se vidíš za pět let?
Ještě tady v divadle, doufám. Spadá to do období mého funkčního období. A co bude pak? Zatím to neřeším. Myslím, že časem někomu předám umělecké vedení souboru, ale určitě to bude promyšlený krok. Pokud budu zdráv a mít na to sílu, možná se ještě budu chtít podílet na vedení divadla, ale možná, že už budu chtít jenom hrát… To vše bude záležet na spoustě okolností a nejspíš bude úplně lhostejné, co si představuji já. Takový je život a já si teď jenom přeji, aby v mé rodině byli všichni zdraví, to ostatní bude mít svůj přirozený vývoj, kterému se určitě nebudu bránit. Rád bych našel někoho, komu bych mohl divadlo předat, aby pokračoval v tom, co jsem tu začal a já si mohl třeba jenom spokojeně hrát… Přemýšlím o tom, ale zatím na to snad mám ještě chvíli čas.

Co bys přál našemu divadlu do budoucna?
Aby mělo stále dobrou tvůrčí atmosféru, kterou nyní má. Nedávno mě překvapili kolegové, když mi gratulovali ke čtvrtstoletí setrvání ve funkci. Nebyla to slušnost, ani povinnost. Bylo to pro mě nečekané a moc milé. A já se utvrdil v tom, že patříme k sobě, umíme spolupracovat, nejsme rozhádaní, dokážeme tahat za jeden provaz. To, že máme občas na něco jiný názor, je logické, a dokonce prospěšné. Byl bych rád, kdyby se udržela tato dobrá a vzájemně otevřená pracovní i lidská atmosféra, kterou tu vnímám. Jedině tak se dá dělat mnoho skvělých představení.