VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

V dubnu jsme uvedli českou premiéru hry KDO SE BOJÍ BEATLES, kterou napsal přední slovenský autor Viliam Klimáček. PETR BOROVEC v ní má dost neobvyklou roli.
O postavě Felixe autor píše, že je to „melancholický černý pták v kleci – hraje ho herec“.


Petře, co sis pomyslel, když sis přečetl, že tím hercem budeš ty?
Okamžitě jsem psal Filipovi (režisérovi Filipu Nuckollsovi – pozn. red.), co to je. Jestli to není člověk převlečený za ptáka, nebo nějaký sen hlavní postavy, kterou hraje Lexa (Alexandr Postler – pozn. red.). Filip oznámil: „Ne, budeš černý pták v kleci. A textu tam moc nemáš.“ Práce pod Filipovým vedením pak byla nádherná. Byla to moc pěkná příležitost. Já ji beru tak, že je to trochu podpora Lexíka, který hraje hlavní roli Emila. Aby na ni nebyl sám. Moc mě baví, jak na sebe reagujeme. Filip mi nabídl spoustu možností, já jsem si vymýšlel další. Přitom si myslím, že nikomu nepřekážím a že to jevištní situace obohatilo. Pak jsem se hodně nasmál, když jsem v programu viděl fotku ze slovenské inscenace, kde byla v kleci jen loutka. Takže se to asi dá dělat i jinak.

(Já jen dodám, že v té inscenaci to byl režijní výklad hlavní postavy. Slovenský Emil měl na jevišti sice vycpaného ptáka, ale chvílemi se do něho převtěloval sám, takže Felix bylo jakési jeho alter ego. Možná že v Bratislavě neměli herce, který by byl ochotný k podobné kreativitě jako ty.)

Jak na tebe zapůsobila hra Kdo se bojí Beatles?
Když jsem si ji přečetl poprvé, tak jsem tam měl mnoho neznámých, ve kterých jsem se neorientoval a neuměl jsem si je představit. Až potom na čtených zkouškách se mi postupně rozkrývaly. Jak osud hlavní postavy, tak i těch dalších. Žádná není prázdná, všechny se vyvíjejí. Ve výsledku mě hra potěšila mnohem víc než na začátku. Zprvu jsem měl strach, že to bude velice obyčejné. A teď jsem moc rád, že jsem se mýlil. Je to moc pěkná hra.

Na tvém Felixovi je vidět, že jsi pozoroval ptáky. Jaké a kde?
(smích) Že bych seděl dvě hodiny v parku, tvrdit určitě nebudu. Ale podíval jsem se na pár videí, hlavně o tom, jak se chová loskuták. Všechno samozřejmě udělat nešlo, nemohu se chovat jen jako loskuták. Na zkouškách jsem nejdřív jen seděl a říkal připravené texty. Ale zásadní posun udělal kostým a líčení, pak se mi mnohem snáz rozžily různé ptačí pohyby. Když jsem vylezl z klece, měl jsem nejdřív pocit, že musím vypadat jako slepice, ale on ten loskuták chodí podobně, pokukuje podobně. Ale nutno říct, že jsme z Felixe nechtěli udělat jen ptáka, má i lidskou stránku, a myslím, že se to docela podařilo propojit.

Ty už jsi tady jednou ptáka hrál.
Počkej, počkej… počkej…

(nápověda) Byla to pohádka.
Hmmmmm…?

(nápověda číslo 2) Ako dělá pán režisér?
No jasně, tučňáka! V Tučňácích na arše! Další pták, co neumí lítat. To jsem zvědavý, co mě potká příště.

Napadá tě ještě nějaký zástupce živočišné říše, kterého by sis rád zahrál?
Určitě nějakou opičku. Ta mě dostala na DAMU. Měli jsme zahrát nějaké zvíře, šel jsem na řadu jako poslední z dvanácti uchazečů a byl jsem velice překvapený, že nikoho nenapadlo udělat opici, když je to svým způsobem nejjednodušší. Někteří se snažili o slony, Adam Kraus měl parádního lenochoda, ten byl nezaměnitelný. Já jsem zkusil opičku a líbila se. Takže opici bych si určitě rád zahrál.

Tak to bude dramaturgický oříšek… A teď vážně. Od režiséra Filipa Nuckollse jsi v minulosti dostal dvě krásné lidské role. Pověz o nich něco.
Vlastně už byly tři, my jsme se potkali na DAMU. Filip dělal Vévodkyni z Amalfi se čtvrtým ročníkem, já jsem byl tehdy v druhém, ale dostal jsem v té inscenaci malou roli. Pak jsme se potkali až tady, když Filip dělal Lovecké scény z Dolního Bavorska. Hrál jsem v nich mladého kluka s homosexuální orientací, který žije v době a společnosti, kde to není přijatelné. Přiznávám, že jsem z toho měl strach. Ne proto, že bych byl nějaký homofob, to vůbec ne. Ale hrát to není ani trochu snadné. Jenže práce s Filipem a způsob, jak jemně k tomu přistupoval, partneření s Pepou Láskou, to byla paráda. Navíc, Filip si vybírá skvělé texty. Patří to mezi pár mých top inscenací, ve kterých jsem hrál. A zařadila se tam i následující hra ve Filipově režii, Až ustane déšť, kde jsem měl jen osmiminutový závěrečný výstup. Až ustane déšť pokládám za nejlepší a nejsilnější inscenaci, ve které jsem tady hrál. A svou nejoblíbenější. Moje role tam byla jen zdánlivě malá a vy jste mi to tehdy s Filipem říkali. Ta postava společně s ostatními celý ten příběh uzavírá a dává mu smysl. Filip se mi i v tom malém výstupu, který jsem tam měl, hodně věnoval. Na něm je úžasné, jak se na každého herce napojí, s každým umí jednat a pracovat tak, jak ten dotyčný potřebuje. Měl jsem tu roli velice rád a na představení jsem se vždycky těšil. Byla to mimořádně silná inscenace a velice jsem ocenil, že se líbila mladým lidem. Někteří na ni chodili opakovaně, dokonce mi jeden vysokoškolák říkal, že ji viděl pětkrát.

Taky na „Déšť“ moc ráda vzpomínám. Které jiné inscenace jsi měl hodně rád?
Živý obraz, ten režíroval David Šiktanc a byla to krásná práce. Mrzák inishmaanský v režii Ládi Špinera, taky moc pěkná práce s pěkným výsledkem. Audience u královny, tam samozřejmě drtivou většinu práce odvedla Petra (Petra Janečková – pozn. red.), ale na svůj krátký výstup jsem se vždycky těšil a bylo to krásné zkoušení v příjemné atmosféře. To je vždycky strašně důležité i pro výsledek a člověk se pak těší na každé představení. Určitě komedie Z postele do postele, to bylo krásné zkoušení se Zdeňkem Duškem, krásně se to hrálo a diváci to ocenili. Lháři, které taky dělal Zdeněk Dušek, mi tam spadají také, ale to byla strašně náročná práce, tu si člověk nemohl tak naplno užívat. Ze starších dob moc rád vzpomínám na Dona Juana a Mezi nebem a zemí v režii Katky Duškové. Jako divák jsem velice ocenil Duši – krajinu širou v režii Radovana Lipuse. Mým rodičům se taky moc líbila. A Dvanáct rozhněvaných mužů v režii Petra Kracika. To bylo nádherné představení, až mě mrzelo, že jsem v něm nehrál, ale člověk nemůže mít všechno. Stejně jako jsem samozřejmě nebyl v Mikve, protože tam jsou jen dámy, ale líbila se mi moc. Zvláštní je, že mě lidé nejčastěji vidí v komediích, ale já jako divák chodím spíš na vážné hry. Teď mám hodně rád Žítkovské bohyně, a kdybych v nich nehrál, rád bych se na ně šel podívat.

Do VČD jsi přišel rovnou z DAMU, jsi tady dvanáct let. To je skoro třetina tvého dosavadního života. Co bys o ní řekl?
Dvanáct let…! Hodně mladých herců vydrží v angažmá třeba pět let, a pak jdou o dům dál. Nebudu lhát, měl jsem takový nápad nejméně třikrát. Ale vždycky se něco stalo, třeba přišla pěkná role, a rozmyslel jsem si to. A teď, když už tady mám partnerku, osobní život, mám možnost zkoušet i jinde s jinými lidmi, čeká mě v létě natáčení celovečerního filmu, tak je mi tady lidsky velice dobře a nemám důvod Pardubice opouštět. Moje pozitivní zkušenosti tady značně převažují ty negativní. A když ráno vstávám, tak nemám pocit, že jdu do práce. Vždycky se těším, což je pro mě hrozně moc důležité. Prožívám velmi šťastné období.

Jak ses jako synek od Strážnice sžil s Polabím? Jsi tady taky doma?
Samozřejmě nejsem domorodec. Ale je mi tady dobře, díky partnerce a novým lidem, které poznávám i mimo divadlo. Taky mám hodně kamarádů v Praze, když mám čas, na jeden dva dny za nimi zajedu, nabiju se energií a rád se vracím sem. Podobně je to se Strážnicí. Tam se dostanu za mamkou tak jednou za tři měsíce, taky tam načerpám energii a zase rád jedu zpátky.

Blíží se prázdniny, jak je nejraději trávíš a kam se chystáš?
V červenci, až dohrajeme Kuňky, budu tady a asi si uděláme s Hankou výlet k moři, vypadnout takhle aspoň na týden by bylo moc prima. Od srpna mě čeká natáčení celovečerního filmu. Oslovil mě kamarád Ondřej Hudeček, který před devíti lety získal cenu za studentský film o Ladislavu Stroupežnickém na festivalu Sundance. Pak natočil výborný dokument Pásky z Nagana. Potom jsem o něm léta neslyšel a asi před třemi měsíci se mi ozval. Připravuje celovečerní film, ve kterém bude spousta pražských a brněnských herců, prostě velká produkce. A protože se to bude natáčet ve Strážnici a jejím okolí, budu celý srpen v mamahotelu, a přitom budu mít krásnou práci. Na to se strašně těším.

To je nádhera! Držím palce, ať se všechno povede, a děkuju za rozhovor nabitý šťastnou sílou.