VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
Pepa & Pepa o ŘEDITELI
K prvnímu titulu roku 2024 se vracíme rozhovorem s dvojicí jeho hlavních představitelů. V severské komedii KDO JE TADY ŘEDITEL?, kterou u nás nastudovala režisérka Aminata Keita, excelují JOSEF LÁSKA v roli ne příliš talentovaného herce Kristoffera a JOSEF PEJCHAL jako Ravn, Kristofferův nový zaměstnavatel a ředitel IT firmy v utajení. A protože v této komedii si náš tvůrčí tým trochu pohrál mimo jiné i s divadelní realitou – například se vztahem herce a režiséra, ale také se vztahem herce k sobě samému, své postavě i publiku, zaměřila jsem se v rozhovoru s Pepou a Pepou především na jejich hereckou práci při procesu zkoušení s novou paní režisérkou, na jejich cestu k postavě i na to, jak nyní fungují spolu s diváky během představení. Po jednom z nich, konkrétně po třetí repríze, jsme si o tom všem povídali v Divadelním klubu.
Jaké je zkoušení s režisérem, se kterým pracujete poprvé?
Pepa P.: Určitě je to výzva.
Pepa L.: Pokud se budeme bavit konkrétně o Řediteli, tak já jsem s Ami nepracoval poprvé, před pár lety jsme spolu zkoušeli scénické čtení. Ale když bych měl mluvit obecně o tom, jaké to je, když má přijít někdo nový, tak rozhodně vzrušující. Člověk předem netuší, jak ten režisér bude pracovat s herci, se scénou, jakou celkovou představu o divadle má. Vždycky je to výzva. Já mám možná výhodu, protože se nám během studia na konzervatoři skoro každý půlrok měnili profesoři, takže jsem zvyklý pracovat každou chvíli s někým jiným.
Pepa P.: Já jsem se s Ami nikdy pracovně nesetkal, takže to byla opravdu výzva a adrenalin. Zároveň jsem jí držel palce, protože i ona s většinou z nás pracovala poprvé, a tím pádem to neměla jednoduché. Tu cestu k sobě jsme si hledali navzájem – my k ní i ona k nám, což probíhalo krásně a za poklidu, možná i protože Ami nemohla moc mluvit. Takže nemohla křičet. Vlastě si říkám – jestli brát nové režiséry, tak jedině ty, co mají nějaký hlasový hendikep. (smích) Ami byla milá a vstřícná a já doufám, že spolupráce s ní nebyla poslední a že se můžeme těšit na další výzvy.
Pepa L.: Já bych k tomu dodal ještě jeden zajímavý aspekt – pro mě osobně je hodně zvláštní pocit, když mám zkoušet s režisérem, se kterým jsem ještě nikdy nepracoval, ale známe se jako kamarádi. To byl třeba Miki Tyc nebo Kasha Jandáčková. Těm dvěma jsem daleko víc držel palce než komukoli jinému, aby se jim to povedlo.
Co vás napadlo, když jste zjistili, že budete hrát v komedii autora Larse von Triera, režiséra a scenáristy s tak specifickým rukopisem? Znáte jeho filmy?
Pepa L.: Já jsem snad nikdy neviděl žádný jeho film. Znám je podle názvů, vím, že existují, ale nikdy jsem si nic nepustil. Takže jsem vlastně ani nevěděl, co od toho scénáře můžu čekat. Jediné, co jsem věděl, že jeho filmy jsou, mírně řečeno, zvláštní a že je to seveřan, což většinou znamená poměrně zvláštní smysl pro humor. To mě ale vlastně velmi baví, mám rád jiný humor – divný, trapný. A po zkoušení Ředitele docela uvažuju nad tím, že se na nějaký jeho film podívám.
Pepa P.: Já jsem to štěstí nebo neštěstí už měl, že jsem nějaké jeho filmy viděl. Třeba Prolomit vlny, Antikrist, ten ve mně zanechal hluboký zážitek, nádherná kamera, střih i zvuk. Jako divadelník jsem byl zvědavý, jak se něco takového dá přenést do divadla. Každopádně Kdo je tady ředitel? je asi specifický případ i mezi Trierovými filmy a u nás se už osvědčil i jako látka pro divadlo, díky velmi úspěšné inscenaci Švandova divadla. A s tímhle vědomím jsem se těšil, jak budeme objevovat Trierovy divadelní krásy. Tak snad jsme mu to moc nezkazili.
Pepa L.: Já jsem byl hodně zvědavý, říkal jsem si, že to nebude klasická řachanda jako třeba Velká bankovní loupež. Když jsem si ten text přečetl, tak mi bylo jasné, že se to dá udělat jako brutální řachanda, kde se zakopává a lidi se kopou do zadku. A byl jsem strašně zvědavý na to, jak k tomu Ami přistoupí. Moc se mi líbí, že podpořila to trapno, ten severský druh humoru a že ve výsledku nejde o komedii na první dobrou. Ten typ humoru je zkrátka jiný, ještě o něco sušší, než mají Britové. Tím pádem to samozřejmě není úplně pro každého, není to komedie, kde se řehtáte od začátku do konce. Na druhou stranu, když se tam stane něco velkého, je to vtipnější, než kdybychom do toho šlapali od začátku do konce.
Vaše postavy Kristoffer a Ravn tvoří komickou dvojici, mají proto odlišný charakter a vyjadřují se jinými prostředky, a mají spolu nejvíce dialogů. Jak se vám dvěma spolu „partneří“?
Pepa P.: To musí asi posoudit hlavně diváci. Ale za sebe můžu říct, že mě to s Pepou i se všemi ostatními moc baví.
Tak se zeptám ještě jinak – myslíte si, že jsme vaši dvojici správně obsadily? Nemělo by to být třeba naopak? Pepa Pejchal by hrál Kristoffera a Pepa Láska Ravna.
Pepa L.: Ne! (smích) Já jsem to říkal už v jednom rozhovoru pro Radiožurnál – pořád mám pocit, že Pepa to má těžší, protože on je daleko víc svázaný svou postavou než já. Moje postava umožňuje lehce si kdekoli ujet, kdežto Pepa musí Ravna, který je daleko přesnější, striktně držet a kočírovat. Mám moc rád jeden moment, který jsme dlouho hledali, aby vyšel, a to je přerod Ravna na jevišti z utrápené hromádky neštěstí do sviňáka. Já s ním mluvím jako s dítětem, on proti mně z ničeho nic zákeřně vystartuje, a já z něj mám najednou strach, a to je přesně to, co funguje. Pepa má takovou skvělou vlastnost – vypadá moc mile a nikdo by do něj neřekl, že by mohl být sviňák. Negativní postavy k němu navenek vůbec nejdou. Třeba když jsme zkoušeli Blázinec Boží, moc mě bavilo, jak krásně umí říkat ty hnusný věci. To je prostě daleko víc zlý, než když na to člověk tlačí a dělá bububu.
Pepa P.: A já zas musím říct, že se mi líbí, jak je Pepa ve své roli hezky svobodný, mladý, sympatický, elegantní, ale hlavně by byla chyba se nezmínit, jak je pohybově nadaný – protože když se jednou stalo, že jsme měli vlažnější publikum, tak jediný potlesk na otevřené scéně měl Pepa za svoje taneční číslo. Takže Pepa je nejen skvělý herec a tanečník, ale i choreograf!
Pepa L.: Ale to je celý vykradený… (smích)
Pepa P.: Tak hlavně neříkej odkud! Pšt!
Pepa L.: Je to naschvál vykradený a člověk, který si toho všimne, se možná trošku pobaví. Já čas od času do představení něco přidávám. Něco, co je odjinud. Poměrně často podsouvám jednu scénu z Pulp Fiction a jsem zvědavý, kdy si toho někdo všimne. A zatím nic! On je to teda jeden jediný Travoltův pohyb, který se mi ale už podařilo propašovat do tří nebo čtyř představení!
Na to bychom snad měli uspořádat nějakou diváckou soutěž. Dalším dotazem se ale trošku vrátím k předchozí otázce, kde jsme to už trochu nakousli – umožňuje vám vaše role nějakou hereckou svobodu?
Pepa L.: Já jsem v Kristofferovi relativně svobodný, Pepa to má s Ravnem v tomhle ohledu horší, je víc svázaný, jak už jsme si řekli. Kristoffer bloudí mezi tím, co je on a co je jeho postava, má několik rovin, v kterých může plout, takže je skutečně svobodnější.
Pepa P.: Kristoffer je kouzelný, Pepa to dělá moc hezky – v té jeho svobodě je kouzelná rozvernost. To mě baví – třeba když vyskočí na stůl, to je tak krásný moment pro diváka – šokující a vtipný. Já se s Ravnem snažím popasovat, abych se držel v konkrétních mezích, abych šel naproti té Kristofferově poloze a abych to neshodil ostatním. Protože od Ravna, jak je šéf, se sice vše odvíjí, ale nemůžu si z toho dělat vlastní show, protože takhle by ta inscenace nefungovala.
Co vy a přímá komunikace s divákem? V inscenaci je několik takových míst, často se týkají hlavně Kristoffera. Baví vás tyhle momenty?
Pepa P.: Ami chtěla po nás všech, abychom komunikovali s divákem. Třeba dnes se stala krásná věc – Karolína jako Mette hází ze zákulisí klubíčko na scénu a dnes se jí podařilo hodit ho až do diváků. To se zatím nikdy nestalo. A kdyby to Ami narežírovala, tak by se to už vůbec nikdy nestalo. Ukázková interakce s divákem. Všichni se snažíme, nejenom Pepa. (smích)
Pepa L.: Mě to baví moc. Samozřejmě v případě, že to není samoúčelné a dává to nějaký smysl. Tady jsou všechny interakce promyšlené, využité na správných místech. Dnes při představení, když jsem vešel do hlediště, se stalo, že na přímo položenou otázku, mi jedna mladá slečna úplně normálně odpověděla. Je skvělý, že sebrala odvahu, protože okolo ní bylo asi osm nebo deset lidí, kteří dělali, že tam vůbec nejsem. S tímhle už se dá nějak herecky pracovat a je to pak o to větší zábava. Troufám si říct, že i pro diváky.
Pepa P.: S Pepou máme asi podobnou zkušenost z Debilů jedničky a dvojky, tam je vždy úžasné publikum, které rádo komunikuje.
Pepa L.: Já mám v Debilovi připravené dva tři fórky, během kterých si hned na začátku vyzkouším, jaké je ten večer zrovna publikum a jak funguje interakce. Takže nejdřív zmapuju terén, a pokud to nejde, tak to už za celé představení neudělám a netlačím na pilu. Ale když to jde, tak proč do toho nešlápnout. Ředitele hrajeme ve velkém divadle, které samo o sobě poskytuje poměrně dost anonymity, a diváci, když nechtějí, tak se prostě zapojit nemusí a nic se neděje. Takže to je trochu jiný případ. A kromě toho, interakce v téhle komedii je opravdu decentní, nikdo lidi netahá na jeviště a nechce po nich, aby dělali kotrmelce.
Je pro vás prostředí IT firmy stejně neznámé jako pro Kristoffera? Dovedete si sami sebe představit jako zaměstnance podobné firmy?
Pepa P.: Mně by se to líbilo. Takové zaměstnání bych ocenil. Sice nevím, co bych tam dělal, protože IT absolutně nerozumím, ale určitě by mě to bavilo. Ti lidé v podstatě můžou pracovat, kde chtějí – doma nebo třeba na pláži.
Pepa L.: Já z IT nevím absolutně nic. A je vtipné, že můj švagr je ajťák, poměrně hodně dobrý. Třeba když se rozhodl odejít z firmy, hned dostal osm nových pracovních nabídek. On si ale řekl, že by chtěl půl roku volno, a všech těch osm firem na něj fakt čekalo půl roku, než si odpočinul a rozhodl se, co dál. Takže kdybych aspoň trochu rozuměl tomu, co dělá, byla by taková práce určitě fajn.
Pepa P.: My prostě musíme jen hrát, že tomu rozumíme. Ale nejlepší ajťák z nás všech je stejně Peťa Borovec jako Gorm, to je ta kapacita, která IT fakt rozumí. Na toho se musíte přijít podívat!
Ano, a nejen Gorm, ale celá Velká pětka špičkových ajťáků stojí za to, a hlavně – když přijdete, možná se dozvíte, kdo je tady ten ředitel!
Pepa L.: Já myslím, že Petr Dohnal, ne?
Jaké je zkoušení s režisérem, se kterým pracujete poprvé?
Pepa P.: Určitě je to výzva.
Pepa L.: Pokud se budeme bavit konkrétně o Řediteli, tak já jsem s Ami nepracoval poprvé, před pár lety jsme spolu zkoušeli scénické čtení. Ale když bych měl mluvit obecně o tom, jaké to je, když má přijít někdo nový, tak rozhodně vzrušující. Člověk předem netuší, jak ten režisér bude pracovat s herci, se scénou, jakou celkovou představu o divadle má. Vždycky je to výzva. Já mám možná výhodu, protože se nám během studia na konzervatoři skoro každý půlrok měnili profesoři, takže jsem zvyklý pracovat každou chvíli s někým jiným.
Pepa P.: Já jsem se s Ami nikdy pracovně nesetkal, takže to byla opravdu výzva a adrenalin. Zároveň jsem jí držel palce, protože i ona s většinou z nás pracovala poprvé, a tím pádem to neměla jednoduché. Tu cestu k sobě jsme si hledali navzájem – my k ní i ona k nám, což probíhalo krásně a za poklidu, možná i protože Ami nemohla moc mluvit. Takže nemohla křičet. Vlastě si říkám – jestli brát nové režiséry, tak jedině ty, co mají nějaký hlasový hendikep. (smích) Ami byla milá a vstřícná a já doufám, že spolupráce s ní nebyla poslední a že se můžeme těšit na další výzvy.
Pepa L.: Já bych k tomu dodal ještě jeden zajímavý aspekt – pro mě osobně je hodně zvláštní pocit, když mám zkoušet s režisérem, se kterým jsem ještě nikdy nepracoval, ale známe se jako kamarádi. To byl třeba Miki Tyc nebo Kasha Jandáčková. Těm dvěma jsem daleko víc držel palce než komukoli jinému, aby se jim to povedlo.
Co vás napadlo, když jste zjistili, že budete hrát v komedii autora Larse von Triera, režiséra a scenáristy s tak specifickým rukopisem? Znáte jeho filmy?
Pepa L.: Já jsem snad nikdy neviděl žádný jeho film. Znám je podle názvů, vím, že existují, ale nikdy jsem si nic nepustil. Takže jsem vlastně ani nevěděl, co od toho scénáře můžu čekat. Jediné, co jsem věděl, že jeho filmy jsou, mírně řečeno, zvláštní a že je to seveřan, což většinou znamená poměrně zvláštní smysl pro humor. To mě ale vlastně velmi baví, mám rád jiný humor – divný, trapný. A po zkoušení Ředitele docela uvažuju nad tím, že se na nějaký jeho film podívám.
Pepa P.: Já jsem to štěstí nebo neštěstí už měl, že jsem nějaké jeho filmy viděl. Třeba Prolomit vlny, Antikrist, ten ve mně zanechal hluboký zážitek, nádherná kamera, střih i zvuk. Jako divadelník jsem byl zvědavý, jak se něco takového dá přenést do divadla. Každopádně Kdo je tady ředitel? je asi specifický případ i mezi Trierovými filmy a u nás se už osvědčil i jako látka pro divadlo, díky velmi úspěšné inscenaci Švandova divadla. A s tímhle vědomím jsem se těšil, jak budeme objevovat Trierovy divadelní krásy. Tak snad jsme mu to moc nezkazili.
Pepa L.: Já jsem byl hodně zvědavý, říkal jsem si, že to nebude klasická řachanda jako třeba Velká bankovní loupež. Když jsem si ten text přečetl, tak mi bylo jasné, že se to dá udělat jako brutální řachanda, kde se zakopává a lidi se kopou do zadku. A byl jsem strašně zvědavý na to, jak k tomu Ami přistoupí. Moc se mi líbí, že podpořila to trapno, ten severský druh humoru a že ve výsledku nejde o komedii na první dobrou. Ten typ humoru je zkrátka jiný, ještě o něco sušší, než mají Britové. Tím pádem to samozřejmě není úplně pro každého, není to komedie, kde se řehtáte od začátku do konce. Na druhou stranu, když se tam stane něco velkého, je to vtipnější, než kdybychom do toho šlapali od začátku do konce.
Vaše postavy Kristoffer a Ravn tvoří komickou dvojici, mají proto odlišný charakter a vyjadřují se jinými prostředky, a mají spolu nejvíce dialogů. Jak se vám dvěma spolu „partneří“?
Pepa P.: To musí asi posoudit hlavně diváci. Ale za sebe můžu říct, že mě to s Pepou i se všemi ostatními moc baví.
Tak se zeptám ještě jinak – myslíte si, že jsme vaši dvojici správně obsadily? Nemělo by to být třeba naopak? Pepa Pejchal by hrál Kristoffera a Pepa Láska Ravna.
Pepa L.: Ne! (smích) Já jsem to říkal už v jednom rozhovoru pro Radiožurnál – pořád mám pocit, že Pepa to má těžší, protože on je daleko víc svázaný svou postavou než já. Moje postava umožňuje lehce si kdekoli ujet, kdežto Pepa musí Ravna, který je daleko přesnější, striktně držet a kočírovat. Mám moc rád jeden moment, který jsme dlouho hledali, aby vyšel, a to je přerod Ravna na jevišti z utrápené hromádky neštěstí do sviňáka. Já s ním mluvím jako s dítětem, on proti mně z ničeho nic zákeřně vystartuje, a já z něj mám najednou strach, a to je přesně to, co funguje. Pepa má takovou skvělou vlastnost – vypadá moc mile a nikdo by do něj neřekl, že by mohl být sviňák. Negativní postavy k němu navenek vůbec nejdou. Třeba když jsme zkoušeli Blázinec Boží, moc mě bavilo, jak krásně umí říkat ty hnusný věci. To je prostě daleko víc zlý, než když na to člověk tlačí a dělá bububu.
Pepa P.: A já zas musím říct, že se mi líbí, jak je Pepa ve své roli hezky svobodný, mladý, sympatický, elegantní, ale hlavně by byla chyba se nezmínit, jak je pohybově nadaný – protože když se jednou stalo, že jsme měli vlažnější publikum, tak jediný potlesk na otevřené scéně měl Pepa za svoje taneční číslo. Takže Pepa je nejen skvělý herec a tanečník, ale i choreograf!
Pepa L.: Ale to je celý vykradený… (smích)
Pepa P.: Tak hlavně neříkej odkud! Pšt!
Pepa L.: Je to naschvál vykradený a člověk, který si toho všimne, se možná trošku pobaví. Já čas od času do představení něco přidávám. Něco, co je odjinud. Poměrně často podsouvám jednu scénu z Pulp Fiction a jsem zvědavý, kdy si toho někdo všimne. A zatím nic! On je to teda jeden jediný Travoltův pohyb, který se mi ale už podařilo propašovat do tří nebo čtyř představení!
Na to bychom snad měli uspořádat nějakou diváckou soutěž. Dalším dotazem se ale trošku vrátím k předchozí otázce, kde jsme to už trochu nakousli – umožňuje vám vaše role nějakou hereckou svobodu?
Pepa L.: Já jsem v Kristofferovi relativně svobodný, Pepa to má s Ravnem v tomhle ohledu horší, je víc svázaný, jak už jsme si řekli. Kristoffer bloudí mezi tím, co je on a co je jeho postava, má několik rovin, v kterých může plout, takže je skutečně svobodnější.
Pepa P.: Kristoffer je kouzelný, Pepa to dělá moc hezky – v té jeho svobodě je kouzelná rozvernost. To mě baví – třeba když vyskočí na stůl, to je tak krásný moment pro diváka – šokující a vtipný. Já se s Ravnem snažím popasovat, abych se držel v konkrétních mezích, abych šel naproti té Kristofferově poloze a abych to neshodil ostatním. Protože od Ravna, jak je šéf, se sice vše odvíjí, ale nemůžu si z toho dělat vlastní show, protože takhle by ta inscenace nefungovala.
Co vy a přímá komunikace s divákem? V inscenaci je několik takových míst, často se týkají hlavně Kristoffera. Baví vás tyhle momenty?
Pepa P.: Ami chtěla po nás všech, abychom komunikovali s divákem. Třeba dnes se stala krásná věc – Karolína jako Mette hází ze zákulisí klubíčko na scénu a dnes se jí podařilo hodit ho až do diváků. To se zatím nikdy nestalo. A kdyby to Ami narežírovala, tak by se to už vůbec nikdy nestalo. Ukázková interakce s divákem. Všichni se snažíme, nejenom Pepa. (smích)
Pepa L.: Mě to baví moc. Samozřejmě v případě, že to není samoúčelné a dává to nějaký smysl. Tady jsou všechny interakce promyšlené, využité na správných místech. Dnes při představení, když jsem vešel do hlediště, se stalo, že na přímo položenou otázku, mi jedna mladá slečna úplně normálně odpověděla. Je skvělý, že sebrala odvahu, protože okolo ní bylo asi osm nebo deset lidí, kteří dělali, že tam vůbec nejsem. S tímhle už se dá nějak herecky pracovat a je to pak o to větší zábava. Troufám si říct, že i pro diváky.
Pepa P.: S Pepou máme asi podobnou zkušenost z Debilů jedničky a dvojky, tam je vždy úžasné publikum, které rádo komunikuje.
Pepa L.: Já mám v Debilovi připravené dva tři fórky, během kterých si hned na začátku vyzkouším, jaké je ten večer zrovna publikum a jak funguje interakce. Takže nejdřív zmapuju terén, a pokud to nejde, tak to už za celé představení neudělám a netlačím na pilu. Ale když to jde, tak proč do toho nešlápnout. Ředitele hrajeme ve velkém divadle, které samo o sobě poskytuje poměrně dost anonymity, a diváci, když nechtějí, tak se prostě zapojit nemusí a nic se neděje. Takže to je trochu jiný případ. A kromě toho, interakce v téhle komedii je opravdu decentní, nikdo lidi netahá na jeviště a nechce po nich, aby dělali kotrmelce.
Je pro vás prostředí IT firmy stejně neznámé jako pro Kristoffera? Dovedete si sami sebe představit jako zaměstnance podobné firmy?
Pepa P.: Mně by se to líbilo. Takové zaměstnání bych ocenil. Sice nevím, co bych tam dělal, protože IT absolutně nerozumím, ale určitě by mě to bavilo. Ti lidé v podstatě můžou pracovat, kde chtějí – doma nebo třeba na pláži.
Pepa L.: Já z IT nevím absolutně nic. A je vtipné, že můj švagr je ajťák, poměrně hodně dobrý. Třeba když se rozhodl odejít z firmy, hned dostal osm nových pracovních nabídek. On si ale řekl, že by chtěl půl roku volno, a všech těch osm firem na něj fakt čekalo půl roku, než si odpočinul a rozhodl se, co dál. Takže kdybych aspoň trochu rozuměl tomu, co dělá, byla by taková práce určitě fajn.
Pepa P.: My prostě musíme jen hrát, že tomu rozumíme. Ale nejlepší ajťák z nás všech je stejně Peťa Borovec jako Gorm, to je ta kapacita, která IT fakt rozumí. Na toho se musíte přijít podívat!
Ano, a nejen Gorm, ale celá Velká pětka špičkových ajťáků stojí za to, a hlavně – když přijdete, možná se dozvíte, kdo je tady ten ředitel!
Pepa L.: Já myslím, že Petr Dohnal, ne?
Anna Zindulková Hlaváčková
