VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Herečku ANTONII TALACKOVOU, hostující u nás v dramatizaci ŽÍTKOVSKÝCH BOHYNÍ, které měly 4. prosince konečně svou oficiální premiéru, jsem poprvé zaznamenala asi před patnácti lety v Mahenově činohře v Brně. Byla zcela nepřehlédnutelná, charismatická, až výstředně krásná, talentovaná. Poté její cesta směřovala do Národního divadla v Praze, aby posléze, spolu se svým manželem Igorem Barešem, přešla do Divadla na Vinohradech.

Rozhovor s Tonkou se dělá za odměnu. Je vstřícná, upřímná, vtipná, nemá zábrany mluvit o čemkoliv velmi otevřeně, nezdráhá se odhalit své nitro. Vyloží karty na stůl. A o své rodině mluví s neuvěřitelnou láskou. Tady je částečný záznam toho hezkého odpoledne…


Tonko, máš trvalé angažmá ve vinohradském divadle, často děláš dabing, staráš se o dvě děti…, přesto jsi přijala nabídku k hostování v našem divadle. Je to tvoje první „hostovačka“ mimo domovské divadlo?
Ne, kdepak. Když jsem ve druhém ročníku školy (JAMU Brno – pozn. red.) nastoupila do Národního divadla Brno, tak velice brzy přišlo hostování v Činoherním klubu v Praze s režisérem Martinem Čičvákem. Mimochodem toho Dámského krejčího hraju dodneška, už asi dvacet let. Nazkoušela jsem tam ještě Rodinnou slavnost. Pak jsem hostovala na Broadwayi…

To zní krásně…
(smích) Ano, ale je to ta pražská Broadway. Přejížděla jsem z Brna do Prahy i čtyřikrát v týdnu, na zkoušky a zpátky. Ještě jsem hostovala v Divadle v Řeznické a v Divadle Na Fidlovačce.

Z brněnské Mahenky jsi přešla do Národního divadla, poté na Vinohrady. To jsou všechno velké scény v kamenných divadlech. Máš to asi ráda, že?
Ano. Dokonce jsem si to vybrala jako diplomovou práci. Zvolila jsem si téma „Divadlo jako povolání nebo Divadlo jako poslání aneb Obhajoba kamenných divadel“. A byla jsem vystavovaná velkému tlaku mých spolužáků, kteří na mě koukali jako na blázna, že se chci upsat kamennému divadlu, zkostnatělému, zastaralému…

Prostě trapná. (smích)
Přesně tak. Všichni měli jediný cíl – dokončit školu a honem do Prahy na nějakou studiovou scénu a nejlépe hrozně rychle točit seriály a filmy. A byli přesvědčeni o tom, že nastoupit do angažmá v Národním divadle je cesta do pekel. V diplomové práci jsem se nechala inspirovat velkými herečkami – Danou Medřickou, Ivou Janžurovou a Danielou Kolářovou. Sešla jsem se i s paní Emílií Vášáryovou. Na jejich životě a uměleckém postupu jsem dokazovala, že práce v kamenném divadle herečku může uspokojit a má smysl. Studovala jsem jejich práci, chodila na představení, ve kterých hrály. Danu Medřickou jsem znala jenom ze záznamu, ale mluvila jsem o ní s panem Lukavským. Prostudovala jsem všechny recenze divadelního kritika Sergeje Machonina. Nakonec jsem z toho dostala 569 stránek…

To jsi byla asi jediná absolventka v republice, protože obvykle bývá limit tak 60–70 stránek. Napsala jsi diplomku v desetkrát větším rozsahu, než bylo potřeba, ne?
Asi ano. Ty dámy na mě koukaly jako na blázna. Přišla za nimi nějaká okatá herečka z JAMU (!) a něco po nich chtěla… Paní Vášáryová byla velmi vstřícná. Iva Janžurová řekla, že než to vydám, musí si to nejdřív přečíst. A od té doby mi tu diplomku nevrátila. (smích) Byla to pro mě obrovská škola, mluvit s takovými hereckými hvězdami. A o to víc jsem se utvrzovala v tom, že i když mě na ulici nikdo nebude poznávat a nikdy nenatočím ani jeden díl Ordinace v růžové zahradě, že to nevadí, ale chodit v zákulisí, kde předtím působila paní Medřická, která si zde asi také opakovala text, má obrovský smysl.

A tak jsi zůstala ve velkých divadlech mezi zlatými portály…
To zlato úplně nepreferuju, ale ty portály, to má něco do sebe. Protože i když jsi na jevišti jako prázdná nádoba, tak vždycky ti to něco řekne. I kdyby třeba: „Nemáš tady co dělat, vypadni!“ Nebo tě to inspiruje. Všimni si, že když ti přijde návštěva do divadla a ty ji vedeš po jevišti, tak nikdo neprojde jenom tak… Každý se zastaví, podívá se nahoru. Jeviště všechno zapisuje a všechno tam zůstává. Také ale hraju na studiové scéně u nás ve vinohradském divadle, a to je úplně pod střechou, tam, myslím, je hotová koncentrace té energie. Tam se cítím nejvíc privilegovaně. Úplně doma. Nablízko divákům, v malém prostoru, a přitom v tom velkém divadle.

Je to svoboda?
Rozhodně. Vím o sobě, že mám víc energie, než jsem schopná zpracovat, takže na malém jevišti můžu působit ukřičeně a afektovaně. Tak jsem si říkala, že si nemůžu stoupnout před kameru nebo na metr od diváka, protože by se lekl a už se nikdy nevrátil. Ale naopak, tam na studiové scéně se cítím svobodně, přitom na dřeň s divákem.

Když jsi poprvé promluvila na našem jevišti, hned jsem slyšela, že přišla herečka, která je zvyklá na velká jeviště a velké divadelní domy. Byla jsi perfektně slyšet i na druhém balkóně…
Počkej, ale k tomu ti něco řeknu. Mě nevzali na DAMU a hlavním důvodem bylo, že mám několik logopedických vad, a i kdybych ty vady napravila, mám tak slabý hlas, že mě nebude slyšet ani do první řady, natož aby mě slyšel kolega na jevišti. Bylo to tím, že jsem závodně tancovala a zároveň vyučovala malé děti, a jak při tom tanci hodně nahlas mluvíš a současně vydáváš velkou fyzickou aktivitu, tak aby tě to co nejméně zatěžovalo, posadíš si hlas hodně vysoko. Ale já jsem nevěděla, že mluvím jinak. A když mě na tu školu nevzali, uvědomila jsem si, že to opravdu chci. Možná bych byla lepší tanečnice, než jsem herečka, ale rozhodla jsem se takto. A tak jsem se mluvě poctivě věnovala celý rok. Učila jsem se spolu s postiženými dětmi, naučila jsem se posadit si hlas, odstranila jsem sykavky. Ale měla jsem dlouho komplex. Když si mě ještě jako studentku vybral režisér Kaloč do Misantropa, byla to moje první profesionální role v Mahence, stále jsem čekala, co řekne, jestli mě je slyšet. Dnes je civilní mluva velký nešvar. Koukám se na talentovaného, charismatického herce, ale nerozumím mu. Tak k čemu to je?

Se svým manželem Igorem Barešem jste se potkali v angažmá v Národním divadle Brno, poté jste oba postupně odešli do Národního do Prahy a teď jste na Vinohradech. Partneřili jste spolu často?
Igor byl mým prvním partnerem na jevišti. On hrál Misantropa, já Celimenu. To jsme byli jenom kolegové. Když jsme začali mít osobnější vztah, tak jsme hráli Krásku a zvíře. On odešel do Prahy rok přede mnou. Já jsem tam šla na pozvání Ivana Rajmonta a Michala Dočekala. Ano, hrajeme spolu v několika představeních, avšak ne partnery. Ale nazkoušeli jsme zájezdové představení Jenom život ve studiu Bouře. Je to o rozvedených manželích. Parádní věc, takzvaně za odměnu. Zkoušelo se nám to dobře, protože je z čeho brát, známe se dokonale a myslím, že je vidět, že to klape.

Berete to tak trochu jako jistou psychohygienu? Vyříkáváte si na jevišti své soukromé věci?
Ne, je to pro nás příjemně strávený večer. Máme čas sami pro sebe, což se nám nestává často. Jezdíme s tím mimo Prahu, máme z toho vždy hezký výlet, někdy tam i přespíme. V autě se vyblbneme, když si to opakujeme, na jevišti se vyblbneme, když mi Igor stihne dávat během hraní připomínky. Já mu na oplátku radím text, naviguju ho, jak má hrát dál. Nejhorších je prvních sedm stránek textu. Je tam spousta replik, které se dublují, ale posouvají děj. A já už vím, že jakmile se nedostaneme přes stranu sedm, nemá to smysl hrát. Na té straně je věta: „Dal bych si něco k pití.“ Když se přes tu repliku dostane, pak už to nesplete. Ale někdy se stane, že tu větu řekne na straně dva, pět… a já to musím udržet.

Tonko, asi je to těžká otázka, ale kdyby ses měla rozhodnout mezi skvělou hrou a skvělým režisérem, co si vybereš?
A ten režisér bude režírovat blbou hru?

Ne, to ne…
Pro mě je zásadní důvěra. Ať už v text, nebo režiséra. A je pravda, že ať už je hra jakkoliv skvělá, tak pokud nemáš důvěru od režiséra nebo v něj, nedostanete se nikam. Když si mě někdo obsadí, protože mi důvěřuje, pak je z devadesáti procent vyhráno. Já jsem hodně „poslušná“, udělám striptýz se židlí, pokud mi vysvětlíš, proč to tak má být. Pokud tomu rozumím, udělám vše, co je potřebné. Ale na naší profesi mě mrzí, že i v mém věku musí herečka dokazovat a pořád přesvědčovat, že umí. Chci tvořit, posouvat se, přinášet, ale už nechci přesvědčovat. Stalo se mi to párkrát a už to nechci zažít. Je to ztráta energie.
S Kateřinou Duškovou (režisérka našich Žítkovských bohyní – pozn. red.) je ta důvěra absolutní. S ní se nemusím bát udělat jakoukoli chybu nebo se vydat špatnou cestou, protože vím, že ona mě na tu správnou cestu zase vrátí a posune dál. Vážím si jí lidsky, profesně, žensky, kompletně.

Jak se cítíš v našem divadle? Sžila ses se souborem?
Moc dobře. Je to ten pocit, o kterém jsem právě mluvila – nemám strach, pocit, že bych měla někoho o něčem přesvědčovat, nebojím se před kolegy udělat chybu. Oceňuji tu dostředivost, sounáležitost, jak se všichni snaží vytvořit společnou věc. Neřeší se zákulisí, „šatnové“ věci, přetvářky. Strašně dobře se tu pracuje. Lidi jsou vstřícní a pracovití.

Četla jsem spoustu tvých rozhovorů a vždy jsi velmi otevřeně mluvila o své rodině. A myslím, že péče o ni ti zabere veškerý volný čas. Jako by to bylo tvé jediné „hobby“…
Moje rodina, moje dětství znamenalo – maminka, tatínek, babička a moře. Byli jsme taková malinká rodina. Tatínek byl specifický, měl diagnózu námořník. A s tím se nedalo hnout. Já jsem byla v Brně, maminka v Praze, tatínek na moři, i rok nebo dva. Maminka odešla brzy, nečekaně. Já jsem se cítila malinká, jakoby nedospělá, hrála jsem si to svoje divadlo a dospěla v ten den, kdy jsem doma našla maminku… A zjistila, že tu lásku se mnou tady už nebude mít kdo udržet, kdo ji popíše, kdo se o ni podělí… Zůstali jsme s tatínkem sami. Tím jsem dospěla, přebrala roli maminky. Vdala jsem se a moc toužila po dítěti, ale nakonec jsme na Toničku dva nebo tři roky čekali. Moc si ty roky nepamatuji… Zařídila jsem byt, zařídila jsem všechno, starala se o rodinu, ale netušila, co jsem hrála. A pak nečekaně odešel tatínek. Do divadla jsem chodila pracovat, už to nebylo povolání. Ale do roka se nám narodil Lojzík. Když se mě zeptáš, co je rodina, tak je to to jediný, co mám. To, že jsme spolu s Igorem, který je taky sirotek, to nás tak nějak odstartovalo do nového života. Žijeme život podruhé. Jinak, s jinými prioritami.

Vaše dcera Tonka také hraje v Žítkovských bohyních. Myslím, že je to vysloveně jevištní bytost, je velmi přirozená. Tíhne taky k divadlu?
Nevím. Když byla malinká, vysvětlila jsem jí, že budeme chodit na latinsko-americké tance, a ona souhlasila. A když si tam stoupla, okamžitě jsem viděla, jak je nešťastná, že pro to absolutně nemá vlohy. Viděla jsem, jak má slzy v očích a nechce tam být. Když pak později chtěla jít do Dismanova rozhlasového dětského souboru, nebyla jsem ráda a bála jsem se, co ji čeká, jestli uspěje. Hlásily se tam stovky dětí, brali deset. Vzali ji. Je velmi citlivá, po mně zdědila úzkostlivost, ale po Igorovi má naštěstí jisté sebevědomí. Když jsem ji tady viděla poprvé hrát, tak jsem brečela jako želva.

Tonko, kdybys od nás dostala nabídku k další spolupráci, vzala bys ji?
Stoprocentně, okamžitě! Tady je dobře, i po zkoušce se tady hezky sedí. Možná bych se sem i odstěhovala. Ve svém mládí jsem byla namyšlená, asi bych nešla na oblast, dnes už tak nepřemýšlím. Ale mám to tak – můj domov je tam, kde mám rodinu. Založila jsem ji v Praze a děti tam chodí do škol. Kdyby toho nebylo, nastoupila bych do stálého angažmá v kterémkoli divadle, kde si mě váží a stojí o spolupráci.