VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Před rokem touto dobou jsme se připravovali na první spolupráci, a to na scénickém čtení v rámci cyklu INprojekty. Vznikla pozoruhodná a mimořádně úspěšná inscenace Skoncovat s Eddym B. podle stejnojmenné literární předlohy Édouarda Louise. Absolvent oboru režie na brněnské JAMU MAREK DAVID v ní prokázal, že je nejen zdatným režisérem, ale také dramatikem. A tak nic nebránilo tomu přizvat jej ke spolupráci na repertoárové inscenaci na naší Malé scéně. Když jsme uvažovali nad titulem, bylo předem jasné, že Marka neudržím spoutaného pravidelnou dramaturgií, že spíše než v divadelních hrách budeme hledat titul v knihovně mezi romány. A také že zkoušení s ním pro nás bude tak trochu dobrodružstvím a že zcela jistě herce donutí vybočit ze zajetých kolejí. A tak vznikl, tedy pardon, on ještě stále vzniká, náš Orlando podle románu Virginie Woolfové, který bývá označován „nejdelším milostným dopisem v dějinách literatury.“

Marku, proč zrovna Orlando? Jak se téměř sto let starý román Virginie Woolfové vztahuje k dnešku?
Pokusit se v pár větách pojmenovat, čím se Orlando vztahuje k dnešku, je podobně složité, jako kdyby se člověk pokusil dostat celé moře do sklenice na víno. Je to román, který zkoumá identitu člověka, lásku v různých podobách, potřebu lidské blízkosti, sexuální identitu, pozici žen ve společnosti, snahu něco po sobě zanechat, autorsky se vyjádřit. Je toho víc a o všech těchto tématech by se dalo hovořit hodiny a hodiny. Jedno bych možná ale přeci jen vypíchnul, Woolfová krásně ironizuje samotnou potřebu věci pojmenovávat – dát jim jasný tvar, uzavřít je do škatulky. A to si myslím že je něco, co dnes vídáme. Bojíme se věcí, které jsou na první pohled nejasné, abstraktní, nepojmenované. Věcí, které nás nutí vystoupit z komfortní zóny.

Veřejně se přiznávám, že román jsem si přečetla až na tvůj popud. Jde o fiktivní životopis stále mladého šlechtice, jenž prochází dějinami od dob alžbětinské Anglie až po spisovatelčinu současnost, a to nejdříve jako muž, později jako žena. Literatura je to doslova fantastická, jako by imaginace autorky neznala mezí. Pořád jsem si musela klást otázku – jak z toho materiálu může vzniknout divadlo?
Román Orlando je psán otevřenou formou. Když si ho člověk čte sám, může se k některým pasážím vracet, opakovat je. Jeho vlastní imaginace ho vede k nejrůznějším odbočkám. Velmi záleží na tom, v jaké fázi života jej člověk čte. Tohle všechno ho ovlivňuje. Takže sto lidí jej bude číst sta různými způsoby. Divadlo si žádá v něčem uzavřenější formu. Kdybychom z jeviště „předčítali“ slovo od slova, tak jak to Woolfová napsala, diváci by se ukousali nudou. Pro divadelní adaptaci bylo potřeba najít princip, jak tuhle otevřenost a nespoutanou imaginaci převést do prostoru, který je ohraničen čtyřmi stěnami, teď nemám na mysli tu onu pomyslnou čtvrtou stěnu oddělující jeviště od hlediště – ta je už, doufám, dávno zbořená, a dřevěnou podlahou. Jestli se nám to povedlo, uvidíme až na premiéře.

Nedílnou součástí Orlanda a většiny románů Virginie Woolfové je autorčin osobitý humor. I když často čtenáři předkládá zcela zásadní otázky, vždy tak činí jen napůl vážně. Je tvým cílem přenést i tuto rovinu románu do dramatizace?
Určitě. Myslím si, že humor otevírá dveře. Diskuze o složitých věcech je pak lidštější. Je zajímavé, že když jsem Orlanda četl poprvé, asi někdy v prváku na JAMU, vnímal jsem humor, který v něm je, jen velmi málo. Četl jsem ho především jako poetickou, metaforickou a obrazovou knihu, kterou bezesporu je. Až později mi došlo, že právě přehnaná poetičnost, která se snaží striktně pojmenovat lásku, život, smrt, je to, z čeho si dělá Woolfová legraci. Orlando (postava) se trápí tím, že není schopen napsat báseň, která by přesně vyjádřila hloubku těchto témat. Napadají ho jen další metafory. Jak má pak člověk tuto veškerou hloubku „uzavřít“ do pevných struktur divadelní inscenace? V něčem Orlandovi rozumím. (smích)

Máme za sebou druhý týden zkoušení, jehož metoda je poněkud odlišná od té, na kterou jsou naši herci běžně zvyklí. Dohodli jsme se na otevřenosti textu, který je zatím stále v procesu – každý den na zkoušku přijdeš s novou scénou nebo přepisem té původní, herci, kteří se seznámili s románovou předlohou, mají také možnost do textu zasahovat. V čem je pro tebe tahle metoda blížící se metodě autorského divadla výhodná?
Samotná inscenace vzniká v určitém kontextu, s určitými herci, v určité společenské situaci. Netvoříme ve vakuu, věci kolem nás člověka ovlivňují, inspirují. Rád vycházím z herců samotných. Z toho, co během zkoušení nabízejí. Chci, aby byl výsledný tvar autentický a vycházející z toho, kým jsme teď a tady.

Máme za sebou také první taneční, respektive pohybový workshop s Barborou Nechanickou, kde herci museli částečně opustit svou komfortní zónu, s čímž se, musím říct, skvěle vypořádali. I když Barbora nebude vytvářet klasické choreografie, v čem je pro tebe její spolupráce na inscenaci důležitá?
Vnímám herce jako komplexního tvůrce, jehož nástrojem není jen hlas, mimika, gesta, ale také to, jak se hýbe, jak chodí. Rád pracuji s pohybovou stylizací – to znamená, že pohyb nemusí být jen přirozený, realistický – ale je nějak významově posunutý, něco říká. Představte si, že zvedáte ruku. A teď to zkuste znova, ale s tím pocitem, jako by vám v dlani seděl motýl a vy ho nechcete vylekat. A teď znova, ale motýl je najednou stokilový. A přitom by člověk řekl, že je to jenom blbé zvednutí ruky. (smích)

Na závěr se ještě zeptám – je potřeba, aby divák znal románovou předlohu inscenace? A pro koho je inscenace určena?
Rozhodně to potřeba není. Vlastně ani nejsem schopen říct, jestli je to výhoda, nebo nevýhoda. Náš Orlando je pro všechny, kdo rádi čtou „mezi řádky“ a nebojí se vystupovat z komfortní zóny. Jo a taky pro milovníky psů.