VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Během minulého měsíce jsme naši jubilejní 110. sezónu zahájili hned dvěma premiérami. První z nich byla dobrodružná tragikomedie Podivný případ se psem v režii Kashy Jandáčkové, kterou jsme uvedli na Malé scéně ve dvoře. Krátce předtím, uprostřed generálkového týdne – tedy v době pro herce i celý inscenační tým nejvypjatější, jsem si povídala s představitelem hlavní role JOSEFEM LÁSKOU. Pepa dostal skutečně nelehký úkol, a to ztvárnit patnáctiletého Christophera, jenž trpí poruchou autistického spektra. Jak se s rolí vypořádal, co mu při jejím studiu nejvíce pomohlo, ale i proč byste si neměli nechat tento dojemný příběh ujít, se dočtete v následujícím rozhovoru.


Generálky na krku, jak se cítíš, Pepo?
Úplně jednoduše? Nervózně. (smích) Je to velká role, takže samozřejmě i nervozita je obrovská. Nemám strach z toho, abych řekl všechno, to je asi to nejmenší, ale spíš aby to celé bylo dobré a uvěřitelné. Aby se mi podařilo udržet postavu od začátku do konce. Například měním způsob, kterým chodím, postavení těla, musím za všech okolností celou dobu zůstat v tom „nepohodlí“, nepolevit, udržet všechny znaky a nemít v nich zmatek, aby vše bylo přesné a stále stejné – zkrátka aby se Christopher neměnil ve chvíli, kdy mně jako herci začíná být nepohodlně, ať už v těle nebo v hlase.

Co tě napadlo, když ses dozvěděl, že budeš hrát Christophera? A jak se prvotní pocity změnily po šesti týdnech zkoušení?
Ze začátku jsem měl obrovskou radost, protože jsem si v té inscenaci moc přál hrát. O prázdninách jsem si nejdřív přečetl román a už tehdy jsem si uvědomil, že to bude obrovská zodpovědnost. Když jsem si pak přečetl scénář, jen jsem se v tom utvrdil. Ty pocity byly (a pořád jsou) smíšené – těšil jsem se, ale zároveň už přišel i strach, který prožívám ještě intenzivněji teď během generálek.

Aby ses co nejlépe dostal Christopherovi pod kůži, zásobovaly jsme tě spolu s Kashou různými studijními materiály. Jak tě to vše inspirovalo a co ti pomohlo nejvíc?
Hodně ty knížky – např. A proto skáču, teď si ještě lehce pročítám Svět očima dítěte s autismem, a pak samozřejmě filmy a dokumenty. Ale nejvíc mi pomohla osobní setkání s dětmi, například v pardubické škole Svítání. Každý z těch kluků, se kterými jsem se setkal, je trochu jiný, ale každý z nich mi dovolil nahlédnout do jeho světa, který je o něco složitější než ten náš. I kdybych tu roli neměl, ta setkání pro mě byla neuvěřitelně cenná a inspirativní.

Dokázal bys najít mezi sebou a Christopherem nějakou podobnost?
Asi jedinou věc – počítače a počítačové hry. (smích) Jinak je Christopher úplně jiný než já, takže moc nemám z čeho přímo od sebe vycházet. To ale vůbec není na škodu – je to prostě obrovská výzva.

Právě končíš v pardubickém angažmá svou první pětiletku. Když se ohlédneš zpět, je možné, že tahle role je ve VČD tvojí největší dosavadní výzvou?
Je to tak. Navíc poprvé v Pardubicích zkouším na Malé scéně. Nechci říct, že bych se na velké scéně nějak „ulejval“, ale hrál jsem postavy, které mi byly bližší nebo byly „jednodušší“ v tom smyslu, že neměly takovou psychickou poruchu. Christopher je role, na které jsem po všech stránkách pracoval úplně nejvíc v celém svém životě, ne jenom v Pardubicích.

Při zkoušení téhle role, pravděpodobně víc než v jiných případech, může být těžké překonat počáteční ostych, nebát se zkusit cokoli i s rizikem, že to bude vypadat hloupě, je to tak?
Já mám s tímhle obecně trošku problém. A už mi to řeklo i několik režisérů – bojím se do toho šlápnout a otevřít se, právě proto abych nepůsobil trapně. Při zkoušení Psa jsem s tímhle svým blokem taky hodně bojoval, ale naštěstí se mi ho snad podařilo odbourat. Asi nejvíc mi od toho pomohly individuální zkoušky s Kashou, kde jsem se mohl daleko víc uvolnit a bez ostychu „blbnout“. Ale jinak musím říct, že kolegové, se kterými zkouším, jsou v tomhle ohledu naprosto v pohodě. Vím, že se před nimi neztrapním a že se mi nikdy nebudou posmívat, když řeknu něco špatně.

S Kashou se znáte už z dřívějška, jste spolužáci z Pražské konzervatoře. Jako s režisérkou se s ní ale setkáváš poprvé, když pominu loňské scénické čtení Ve dne v noci. Jak se ti s ní pracuje?
Čtyři roky jsme byli spolužáci, než Kasha odešla na DAMU, pak se naše cesty na čas rozešly. Vídali jsme se málo, takže i to naše kamarádství se trochu rozpadlo. I když jsem se na spolupráci s ní opravdu moc těšil, bylo zvláštní potkat se po takové době a začít spolu tak intenzivně zkoušet. Moc mile mě teď překvapilo, kam se Kasha posunula, jak dokáže pracovat, zkoušení s ní mě moc baví. Hodně si cením právě těch individuálních zkoušek.

Se svou ženou Eliškou nepracuješ v divadle poprvé, ale inscenaci takového druhu a žánru jste ještě spolu nezkoušeli, je to tak?
Hráli jsme spolu vlastně jen ve dvou komediích – tady v Pardubicích v Hoří, má panenko! a v Příbrami v inscenaci Můj romantický příběh. Obě dvě ty komedie mají jednu věc společnou, a to že jsme se s Eliškou na jevišti prakticky nepotkali. Takže jsme spolu v podstatě zkoušeli jen na papíře, ale ne reálně. Tohle je tedy první příležitost, kdy se na jevišti setkáváme a „partneříme“ spolu.

Řešíte to doma hodně? Povídáte si o tématech hry, o svých postavách, o dojmech ze studijních materiálů a setkání?
Trošku jo. Ale nepřeháníme to – jsem rád, když se můžeme bavit i o něčem jiném. Takže to rozhodně není tak, že bychom přijeli domů a mluvili jen o práci. Ale občas právě Eliška, která má během zkoušení trošku víc času než já, přijde s něčím, co ji napadlo k nějaké scéně, kterou viděla. Je dobré, že doma můžeme řešit naše společné dialogy, že si k nim můžeme něco říct, a i to, že když pak svoje domácí poznatky přineseme na zkoušku, Kasha naše návrhy nezavrhne předem.

Co si myslíš, že může Christopherův příběh divákům nabídnout?
Těch zajímavých věcí je tam samozřejmě hodně! Byl bych šťastný, kdyby se mi podařilo lidem trošku ukázat, jak to ti kluci s Aspergerovým syndromem mají, co a jak mohou prožívat – že takový život není jednoduchý, i když to není zase nějaká extrémní tragédie. Jsou to prostě normální inteligentní lidé, jen bohužel v normálním životě a v rámci společnosti nedokážou fungovat jako ostatní. Velmi mě dojalo, co mi řekl jeden z kluků, s nimiž jsem se setkal. Jeho zdraví spolužáci ve škole si třeba neuvědomují to, že on nikdy nebude moct řídit auto. Říkal, že se tím trápí, ale oni to nechápou, protože oni tu možnost mají. Prý by byl rád, kdyby lidi pochopili, že jsou na tom vlastně dobře, i když si třeba zrovna myslí, že ne.
Zkrátka to stojí za vidění! Takový náhled do života s „Aspíkem“. A mezi námi – ještě jsem hrozně nervózní z toho, že se přijdou podívat pedagogové ze Svítání!