VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Oblékání ve Hvězdné chvíli
Kostýmní výtvarnicí inscenace Mohla to být hvězdná chvíle je vynikající módní návrhářka IVANA FOLLOVÁ. Tato renomovaná autorka originálních modelů obléká osobnosti společenské elity, pořádá módní přehlídky a publikuje v řadě magazínů věnovaných oblékání a životnímu stylu. Její tvorba je zastoupena ve sbírkách pražského Uměleckoprůmyslového muzea a v knize Heleny Jarošové a Ludmily Kybalové Současná česká móda (2002). V roce 2007 vydalo nakladatelství LN její monografii Inventury if… Režisér Michael Tarant ji do inscenačního týmu přizval z mnoha důvodů. Patří k nim Ivanin vztah k hudbě a k divadlu a její důraz na osobnostní styl oblékání. Divadelní hra Mohla to být hvězdná chvíle pojednává o setkání dvou velikánů hudebního baroka. Ivana Follová spolupracovala na několika inscenacích, kde hudba hrála zásadní roli: na operách Rigoletto a Kouzelná flétna a na dramatu Mohla to být hvězdná chvíle.
Jak vznikl tvůj vztah k hudbě? Vzpomeneš si, kdy a jak tě hudba poprvé oslovila?
Hudbu jsem asi nejvýrazněji začala vnímat během svých studií na gymnáziu, v době nastupující slávy Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa, Vladimíra Merty, Luboše Pospíšila… Později jsem některé rockové kapely i oblékala, třeba Framus 5 nebo C&K Vocal… Z pop-music mě oslovila třeba Petra Janů a skupina Golem.
Jak tě provází životem?
S hudbou je to v současném splašeném světě stejné jako se světelným smogem. V mnohých komerčních prostorách a na společenských akcích je zdegradována na obtížný randál. Tam, kde se dá soustředěně poslouchat, mám hudbu ráda jako inspirativní zážitek i jako uklidňující relax. K poslechu vážné hudby a k jejímu obdivu přispělo i mé setkání s Dagmar Peckovou. Naše báječná spolupráce trvá už pětadvacet let. Vytvářím pro ni koncertní róby i civilní oblečení.
Máš ráda baroko? Co tě na něm zajímá?
Baroko je styl bohatý na ohromné množství detailů, rozmarností a pošetilostí. Preferuje okázalý luxus a těžké vůně. Překypuje barvami, zlatem a drahokamy. Baví mě z té přehršle podnětů vytáhnout určitý prvek a zakomponovat ho do současných jednoduchých linií a dekorů. Tímto způsobem jsem pracovala i na kostýmech pro inscenaci Mohla to být hvězdná chvíle. Z tohoto úhlu je baroko nevyčerpatelný zdroj inspirace.
Jaký umělecký sloh tě nejvíc inspiruje?
Já mám raději secesi, zvlášť v odívání. Najdete v ní antické detaily, japonské ozvuky, ale také objevné přístupy k materiálům a nové technologie zpracování. V secesi vidím novátorský styl, který nezatratil historii, ale působí osvobozujícím dojmem. Přináší velkou pohodu i exkluzivní komfort.
Co bylo u tebe dřív? Zájem o oblékání, nebo o divadlo? Jaký podnět způsobil přechod od jednoho k druhému?
Po absolvování školy, kde jsem studovala tradiční textilní řemesla, jsem pracovala rok v divadle Ypsilon jako propagační výtvarník. Pak jsem byla pár měsíců zaměstnaná v propagaci nakladatelství Albatros. Potom jsem se už naplno věnovala pouze módě. Moje tvorba se vždycky vztahovala k nějakému tématu a své výtvarné záměry často projektuju do podoby jakýchsi jednoduchých příběhů. Moje módní kreace se tak dotýkají divadla vlastně pořád. A moje nejnovější autorská přehlídka se navíc odehrála v divadle. Vystupovaly v ní herečky a zpěvačky a celá show připomínala pohyblivé obrazy s hudbou.
Co všechno musí člověk umět a znát a čím musí být obdařen, aby mohl vyniknout v profesi módní návrhářky?
Měl by mít především potřebnou dávku talentu. K ní ale patří také píle, cit pro materiál, fantazie, radost z tvorby a velký kus štěstí. A schopnost nenechat se odradit náročností návrhářského řemesla a tvrdou konkurencí. Dobrý návrhář by měl také dokázat přijímat rady a náměty a umět je využít. Pro svou práci by měl mít schopný a soudržný tým. Bez těchto aspektů může i mimořádný talent zapadnout.
Nakolik je pro tebe móda důležitá?
Móda mě baví. Baví mě jako komunikační prostředek i jako výrazné a funkční ozvláštnění konkrétních osobností. Nepodléhám zběsilému rytmu a tlaku módních trendů, ale samozřejmě je sleduju. A vybírám si z nich motivy a podněty blízké mému výtvarnému cítění.
Je to stejné u žen i mužů?
Zajímavé je, že v přírodě jsou víc vyzdobeni samečci pro boj o samičku. Zatímco v moderní historii se v lidské populaci zdobí spíš samičky.
Napadá mě, že vůbec netuším, jak vznikají módní trendy. Vlastně ve všem, ale omezme se na oblékání: Odkud se šíří nápad, že teď budeme chodit v kůži… v béžové barvě… nebo na podpatcích, na kterých se skoro nedá chodit?
Existuje světový institut, který vytváří návody pro textilní výrobu na dva roky dopředu. Takové studio čerpá ze společenské i sociální situace, zohledňuje střídání námětů, různé obchodní zájmy, etnické vlivy a další aspekty. Tyto informace putují do návrhářských ateliérů a prezentují se v předstihu na veletrzích. Během následující sezóny se odrazí v exkluzivních přehlídkách věhlasných módních domů a prestižních návrhářů. A během další sezóny se objeví v konfekčních kolekcích.
Co si nejraději oblékáš ty?
Já jsem trochu jako kovářova kobyla… Hodím na sebe džíny, triko a popřípadě bundu a obuju si tenisky. V takovém oblečení se cítím dobře, ale trpím nedostatkem reprezentativního oblečení. Za svůj aktuální úkol jsem si vytkla doplnění svého šatníku o pohodlné a efektní kousky. Stejně vytvářím i modely pro své klienty – měly by sloužit, neomezovat své nositele a jejich osobnost naopak kultivovaně podpořit.
Jak se propojují a navzájem ovlivňují či doplňují profese módní návrhářky a divadelní kostýmní výtvarnice?
Své modely navrhuji jako solitéry a tvořím je pro konkrétní jedince. Vycházím z osobnosti zákaznice, zohledňuji její přání. A samozřejmě beru v úvahu i účel, k němuž konkrétní model bude sloužit. To vše se podobá i divadelním návrhům. U divadelního kostýmu je nejdůležitější charakter postavy. Své představy jsem ale zároveň přizpůsobovala hercům, kteří různorodé role ztvárňují. V jevištním kostýmu si můžu dovolit mnohem víc exprese než v pouličním oblečení. Ale v modelech pro přehlídkové molo se nemusím omezovat vůbec ničím. Myslím, že se to hezky doplňuje.
Jak jste se seznámili s režisérem Michaelem Tarantem?
Michael viděl moji přehlídku v divadle a zřejmě ho zaujala. Bezprostředně po ní mě totiž oslovil, zda by se mi líbila spolupráce na divadelním představení.
Jak bys charakterizovala vaši spolupráci?
Je to velmi inspirativní režisér. Trpělivě a důkladně ilustruje atmosféru, které chce dosáhnout. Tlačí herce i ostatní zúčastněné k aktivnímu a tvořivému přístupu. Provokuje, vtipkuje a umí být i naoko nepříjemný. Občas mu na to skočím a pak se chvíli divím, než mi to dojde. Při spolupráci s ním je zapotřebí být neustále ve střehu a mít velkou trpělivost. Ale výsledek rozhodně stojí za to a práce s ním mě bavila.
Co bys vzkázala budoucím divákům inscenace Mohla to být hvězdná chvíle?
Barzova hra je navenek nenápadná, leč velmi duchaplná a hluboká. Její inscenace – mimochodem první v Čechách – je magická. Na pardubické Malé scéně ve dvoře vás zasáhne snová atmosféra i stupňované napětí. Svár dvou rovnocenných velikánů pocítíte všemi smysly. A pokud ho domyslíte, dojde vám, že rozdíly mezi barokem a současností jsou menší, než se zdá.
Jak vznikl tvůj vztah k hudbě? Vzpomeneš si, kdy a jak tě hudba poprvé oslovila?
Hudbu jsem asi nejvýrazněji začala vnímat během svých studií na gymnáziu, v době nastupující slávy Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa, Vladimíra Merty, Luboše Pospíšila… Později jsem některé rockové kapely i oblékala, třeba Framus 5 nebo C&K Vocal… Z pop-music mě oslovila třeba Petra Janů a skupina Golem.
Jak tě provází životem?
S hudbou je to v současném splašeném světě stejné jako se světelným smogem. V mnohých komerčních prostorách a na společenských akcích je zdegradována na obtížný randál. Tam, kde se dá soustředěně poslouchat, mám hudbu ráda jako inspirativní zážitek i jako uklidňující relax. K poslechu vážné hudby a k jejímu obdivu přispělo i mé setkání s Dagmar Peckovou. Naše báječná spolupráce trvá už pětadvacet let. Vytvářím pro ni koncertní róby i civilní oblečení.
Máš ráda baroko? Co tě na něm zajímá?
Baroko je styl bohatý na ohromné množství detailů, rozmarností a pošetilostí. Preferuje okázalý luxus a těžké vůně. Překypuje barvami, zlatem a drahokamy. Baví mě z té přehršle podnětů vytáhnout určitý prvek a zakomponovat ho do současných jednoduchých linií a dekorů. Tímto způsobem jsem pracovala i na kostýmech pro inscenaci Mohla to být hvězdná chvíle. Z tohoto úhlu je baroko nevyčerpatelný zdroj inspirace.
Jaký umělecký sloh tě nejvíc inspiruje?
Já mám raději secesi, zvlášť v odívání. Najdete v ní antické detaily, japonské ozvuky, ale také objevné přístupy k materiálům a nové technologie zpracování. V secesi vidím novátorský styl, který nezatratil historii, ale působí osvobozujícím dojmem. Přináší velkou pohodu i exkluzivní komfort.
Co bylo u tebe dřív? Zájem o oblékání, nebo o divadlo? Jaký podnět způsobil přechod od jednoho k druhému?
Po absolvování školy, kde jsem studovala tradiční textilní řemesla, jsem pracovala rok v divadle Ypsilon jako propagační výtvarník. Pak jsem byla pár měsíců zaměstnaná v propagaci nakladatelství Albatros. Potom jsem se už naplno věnovala pouze módě. Moje tvorba se vždycky vztahovala k nějakému tématu a své výtvarné záměry často projektuju do podoby jakýchsi jednoduchých příběhů. Moje módní kreace se tak dotýkají divadla vlastně pořád. A moje nejnovější autorská přehlídka se navíc odehrála v divadle. Vystupovaly v ní herečky a zpěvačky a celá show připomínala pohyblivé obrazy s hudbou.
Co všechno musí člověk umět a znát a čím musí být obdařen, aby mohl vyniknout v profesi módní návrhářky?
Měl by mít především potřebnou dávku talentu. K ní ale patří také píle, cit pro materiál, fantazie, radost z tvorby a velký kus štěstí. A schopnost nenechat se odradit náročností návrhářského řemesla a tvrdou konkurencí. Dobrý návrhář by měl také dokázat přijímat rady a náměty a umět je využít. Pro svou práci by měl mít schopný a soudržný tým. Bez těchto aspektů může i mimořádný talent zapadnout.
Nakolik je pro tebe móda důležitá?
Móda mě baví. Baví mě jako komunikační prostředek i jako výrazné a funkční ozvláštnění konkrétních osobností. Nepodléhám zběsilému rytmu a tlaku módních trendů, ale samozřejmě je sleduju. A vybírám si z nich motivy a podněty blízké mému výtvarnému cítění.
Je to stejné u žen i mužů?
Zajímavé je, že v přírodě jsou víc vyzdobeni samečci pro boj o samičku. Zatímco v moderní historii se v lidské populaci zdobí spíš samičky.
Napadá mě, že vůbec netuším, jak vznikají módní trendy. Vlastně ve všem, ale omezme se na oblékání: Odkud se šíří nápad, že teď budeme chodit v kůži… v béžové barvě… nebo na podpatcích, na kterých se skoro nedá chodit?
Existuje světový institut, který vytváří návody pro textilní výrobu na dva roky dopředu. Takové studio čerpá ze společenské i sociální situace, zohledňuje střídání námětů, různé obchodní zájmy, etnické vlivy a další aspekty. Tyto informace putují do návrhářských ateliérů a prezentují se v předstihu na veletrzích. Během následující sezóny se odrazí v exkluzivních přehlídkách věhlasných módních domů a prestižních návrhářů. A během další sezóny se objeví v konfekčních kolekcích.
Co si nejraději oblékáš ty?
Já jsem trochu jako kovářova kobyla… Hodím na sebe džíny, triko a popřípadě bundu a obuju si tenisky. V takovém oblečení se cítím dobře, ale trpím nedostatkem reprezentativního oblečení. Za svůj aktuální úkol jsem si vytkla doplnění svého šatníku o pohodlné a efektní kousky. Stejně vytvářím i modely pro své klienty – měly by sloužit, neomezovat své nositele a jejich osobnost naopak kultivovaně podpořit.
Jak se propojují a navzájem ovlivňují či doplňují profese módní návrhářky a divadelní kostýmní výtvarnice?
Své modely navrhuji jako solitéry a tvořím je pro konkrétní jedince. Vycházím z osobnosti zákaznice, zohledňuji její přání. A samozřejmě beru v úvahu i účel, k němuž konkrétní model bude sloužit. To vše se podobá i divadelním návrhům. U divadelního kostýmu je nejdůležitější charakter postavy. Své představy jsem ale zároveň přizpůsobovala hercům, kteří různorodé role ztvárňují. V jevištním kostýmu si můžu dovolit mnohem víc exprese než v pouličním oblečení. Ale v modelech pro přehlídkové molo se nemusím omezovat vůbec ničím. Myslím, že se to hezky doplňuje.
Jak jste se seznámili s režisérem Michaelem Tarantem?
Michael viděl moji přehlídku v divadle a zřejmě ho zaujala. Bezprostředně po ní mě totiž oslovil, zda by se mi líbila spolupráce na divadelním představení.
Jak bys charakterizovala vaši spolupráci?
Je to velmi inspirativní režisér. Trpělivě a důkladně ilustruje atmosféru, které chce dosáhnout. Tlačí herce i ostatní zúčastněné k aktivnímu a tvořivému přístupu. Provokuje, vtipkuje a umí být i naoko nepříjemný. Občas mu na to skočím a pak se chvíli divím, než mi to dojde. Při spolupráci s ním je zapotřebí být neustále ve střehu a mít velkou trpělivost. Ale výsledek rozhodně stojí za to a práce s ním mě bavila.
Co bys vzkázala budoucím divákům inscenace Mohla to být hvězdná chvíle?
Barzova hra je navenek nenápadná, leč velmi duchaplná a hluboká. Její inscenace – mimochodem první v Čechách – je magická. Na pardubické Malé scéně ve dvoře vás zasáhne snová atmosféra i stupňované napětí. Svár dvou rovnocenných velikánů pocítíte všemi smysly. A pokud ho domyslíte, dojde vám, že rozdíly mezi barokem a současností jsou menší, než se zdá.
Jana Pithartová
