VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Kostýmní výtvarnicí inscenace Mohla to být hvězdná chvíle je vynikající módní návrhářka IVANA FOLLOVÁ. Tato renomovaná autorka originálních modelů obléká osobnosti společenské elity, pořádá módní přehlídky a publikuje v řadě magazínů věnovaných oblékání a životnímu stylu. Její tvorba je zastoupena ve sbírkách pražského Uměleckoprůmyslového muzea a v knize Heleny Jarošové a Ludmily Kybalové Současná česká móda (2002). V roce 2007 vydalo nakladatelství LN její monografii Inventury if… Režisér Michael Tarant ji do inscenačního týmu přizval z mnoha důvodů. Patří k nim Ivanin vztah k hudbě a k divadlu a její důraz na osobnostní styl oblékání. Divadelní hra Mohla to být hvězdná chvíle pojednává o setkání dvou velikánů hudebního baroka. Ivana Follová spolupracovala na několika inscenacích, kde hudba hrála zásadní roli: na operách Rigoletto a Kouzelná flétna a na dramatu Mohla to být hvězdná chvíle.

Jak vznikl tvůj vztah k hudbě? Vzpomeneš si, kdy a jak tě hudba poprvé oslovila?
Hudbu jsem asi nejvýrazněji začala vnímat během svých studií na gymnáziu, v době nastupující slávy Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa, Vladimíra Merty, Luboše Pospíšila… Později jsem některé rockové kapely i oblékala, třeba Framus 5 nebo C&K Vocal… Z pop-music mě oslovila třeba Petra Janů a skupina Golem.

Jak tě provází životem?
S hudbou je to v současném splašeném světě stejné jako se světelným smogem. V mnohých komerčních prostorách a na společenských akcích je zdegradována na obtížný randál. Tam, kde se dá soustředěně poslouchat, mám hudbu ráda jako inspirativní zážitek i jako uklidňující relax. K poslechu vážné hudby a k jejímu obdivu přispělo i mé setkání s Dagmar Peckovou. Naše báječná spolupráce trvá už pětadvacet let. Vytvářím pro ni koncertní róby i civilní oblečení.

Máš ráda baroko? Co tě na něm zajímá?
Baroko je styl bohatý na ohromné množství detailů, rozmarností a pošetilostí. Preferuje okázalý luxus a těžké vůně. Překypuje barvami, zlatem a drahokamy. Baví mě z té přehršle podnětů vytáhnout určitý prvek a zakomponovat ho do současných jednoduchých linií a dekorů. Tímto způsobem jsem pracovala i na kostýmech pro inscenaci Mohla to být hvězdná chvíle. Z tohoto úhlu je baroko nevyčerpatelný zdroj inspirace.

Jaký umělecký sloh tě nejvíc inspiruje?
Já mám raději secesi, zvlášť v odívání. Najdete v ní antické detaily, japonské ozvuky, ale také objevné přístupy k materiálům a nové technologie zpracování. V secesi vidím novátorský styl, který nezatratil historii, ale působí osvobozujícím dojmem. Přináší velkou pohodu i exkluzivní komfort.

Co bylo u tebe dřív? Zájem o oblékání, nebo o divadlo? Jaký podnět způsobil přechod od jednoho k druhému?
Po absolvování školy, kde jsem studovala tradiční textilní řemesla, jsem pracovala rok v divadle Ypsilon jako propagační výtvarník. Pak jsem byla pár měsíců zaměstnaná v propagaci nakladatelství Albatros. Potom jsem se už naplno věnovala pouze módě. Moje tvorba se vždycky vztahovala k nějakému tématu a své výtvarné záměry často projektuju do podoby jakýchsi jednoduchých příběhů. Moje módní kreace se tak dotýkají divadla vlastně pořád. A moje nejnovější autorská přehlídka se navíc odehrála v divadle. Vystupovaly v ní herečky a zpěvačky a celá show připomínala pohyblivé obrazy s hudbou.

Co všechno musí člověk umět a znát a čím musí být obdařen, aby mohl vyniknout v profesi módní návrhářky?
Měl by mít především potřebnou dávku talentu. K ní ale patří také píle, cit pro materiál, fantazie, radost z tvorby a velký kus štěstí. A schopnost nenechat se odradit náročností návrhářského řemesla a tvrdou konkurencí. Dobrý návrhář by měl také dokázat přijímat rady a náměty a umět je využít. Pro svou práci by měl mít schopný a soudržný tým. Bez těchto aspektů může i mimořádný talent zapadnout.

Nakolik je pro tebe móda důležitá?
Móda mě baví. Baví mě jako komunikační prostředek i jako výrazné a funkční ozvláštnění konkrétních osobností. Nepodléhám zběsilému rytmu a tlaku módních trendů, ale samozřejmě je sleduju. A vybírám si z nich motivy a podněty blízké mému výtvarnému cítění.

Je to stejné u žen i mužů?
Zajímavé je, že v přírodě jsou víc vyzdobeni samečci pro boj o samičku. Zatímco v moderní historii se v lidské populaci zdobí spíš samičky.

Napadá mě, že vůbec netuším, jak vznikají módní trendy. Vlastně ve všem, ale omezme se na oblékání: Odkud se šíří nápad, že teď budeme chodit v kůži… v béžové barvě… nebo na podpatcích, na kterých se skoro nedá chodit?
Existuje světový institut, který vytváří návody pro textilní výrobu na dva roky dopředu. Takové studio čerpá ze společenské i sociální situace, zohledňuje střídání námětů, různé obchodní zájmy, etnické vlivy a další aspekty. Tyto informace putují do návrhářských ateliérů a prezentují se v předstihu na veletrzích. Během následující sezóny se odrazí v exkluzivních přehlídkách věhlasných módních domů a prestižních návrhářů. A během další sezóny se objeví v konfekčních kolekcích.

Co si nejraději oblékáš ty?
Já jsem trochu jako kovářova kobyla… Hodím na sebe džíny, triko a popřípadě bundu a obuju si tenisky. V takovém oblečení se cítím dobře, ale trpím nedostatkem reprezentativního oblečení. Za svůj aktuální úkol jsem si vytkla doplnění svého šatníku o pohodlné a efektní kousky. Stejně vytvářím i modely pro své klienty – měly by sloužit, neomezovat své nositele a jejich osobnost naopak kultivovaně podpořit.

Jak se propojují a navzájem ovlivňují či doplňují profese módní návrhářky a divadelní kostýmní výtvarnice?
Své modely navrhuji jako solitéry a tvořím je pro konkrétní jedince. Vycházím z osobnosti zákaznice, zohledňuji její přání. A samozřejmě beru v úvahu i účel, k němuž konkrétní model bude sloužit. To vše se podobá i divadelním návrhům. U divadelního kostýmu je nejdůležitější charakter postavy. Své představy jsem ale zároveň přizpůsobovala hercům, kteří různorodé role ztvárňují. V jevištním kostýmu si můžu dovolit mnohem víc exprese než v pouličním oblečení. Ale v modelech pro přehlídkové molo se nemusím omezovat vůbec ničím. Myslím, že se to hezky doplňuje.

Jak jste se seznámili s režisérem Michaelem Tarantem?
Michael viděl moji přehlídku v divadle a zřejmě ho zaujala. Bezprostředně po ní mě totiž oslovil, zda by se mi líbila spolupráce na divadelním představení.

Jak bys charakterizovala vaši spolupráci?
Je to velmi inspirativní režisér. Trpělivě a důkladně ilustruje atmosféru, které chce dosáhnout. Tlačí herce i ostatní zúčastněné k aktivnímu a tvořivému přístupu. Provokuje, vtipkuje a umí být i naoko nepříjemný. Občas mu na to skočím a pak se chvíli divím, než mi to dojde. Při spolupráci s ním je zapotřebí být neustále ve střehu a mít velkou trpělivost. Ale výsledek rozhodně stojí za to a práce s ním mě bavila.

Co bys vzkázala budoucím divákům inscenace Mohla to být hvězdná chvíle?
Barzova hra je navenek nenápadná, leč velmi duchaplná a hluboká. Její inscenace – mimochodem první v Čechách – je magická. Na pardubické Malé scéně ve dvoře vás zasáhne snová atmosféra i stupňované napětí. Svár dvou rovnocenných velikánů pocítíte všemi smysly. A pokud ho domyslíte, dojde vám, že rozdíly mezi barokem a současností jsou menší, než se zdá.