VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

S čerstvým sedmdesátníkem, hercem VÁCLAVEM DUŠKEM jsem strávila příjemné nedělní odpoledne na jeho chalupě, kde žije s přítelkyní Jitkou a fenečkou Beruškou. Po komentované prohlídce „latifundií“ s vinohradem a chalupy s klenutými stropy a krbem se Vašek se sklenkou v ruce uvelebil v zahrádce zalité sluncem babího léta. Za zvuků sousedovy cirkulárky a občasného štěkotu psů, zkrátka uprostřed vesnické idylky, jsme si povídali o divadle – Vaškově životní lásce, o životě na vesnici a životě vůbec. S těžkým srdcem jsem pak vybírala z množství materiálu, který by sám o sobě zaplnil celý prostor zpravodaje. Vašek je vynikající vypravěč, a kdyby sepsal paměti, určitě bych nebyla jediná, kdo by si je s chutí přečetl.

Vašku, nedávno jsi oslavil významné životní jubileum, jak se říká. S kým a jak jsi jej slavil?
Já jsem nikdy narozeniny neslavil, ale letos jsem si řekl, že poprvé a naposled udělám pořádnou oslavu. Nakonec jsem slavil na etapy. Nejdřív to bylo soukromě tady s přítelkyní Jitkou. Obrovskou radost mi pak udělali Hradečáci. Musím to říct, i když jsem teď v Pardubicích. (smích) V létě jsem požádal dlouholetého kamaráda Ivana Vodochodského, jestli by mi nemohl na rodinnou oslavu udělat nějaké občerstvení. On se tak na mě podíval a povídá: Hele, to bys nezaplatil! Tak jsme to smetli ze stolu. A pak mi najednou volá, že by přijel v neděli se svou ženou Dášou na kafe, jestli budeme doma. Tak jsme čekali a najednou takhle o půl čtvrté přijede mikrobus a z něho vystoupí Ivan, jeho žena Dáša, dcera Tereza, ředitel hradeckého divadla Zeman, dohromady asi 25 lidí, kteří jsou v Hradci, ale třeba už i v Praze. My jsme bledli, ale Ivan zakřičel: Nelekejte se, všecko vezem! A fakt přivezli asi třicet smažených řízků, francouzské šampaňské a koňaky, příbory, talíře, skleničky… všechno, co bylo potřeba. To byla úžasná sešlost a báječné překvapení. Pak jsem slavil se svojí rodinou, další oslava byla v klubu pardubického divadla a pořád nemám vybráno, čeká mě ještě jedna oslava s rodinou Jitky.

Neláká tě odpočinek v důchodu? Nebo je divadlo taková droga, že bez něj nemůžeš žít?
Divadlo je moje droga celý život, to musím přiznat. Když jsem byl mladý, tak jsem si říkal, jak se těším na důchod, až se vším seknu a nebudu nic dělat. A pak jsem plynule přešel do důchodového věku, ale v divadle jsem zůstal. Zjistil jsem totiž, že bych bez něj ochořel a umřel. Teď už divadlo není ani tak droga jako nutnost. Tady na vesnici je život krásný od jara do podzimu, ale v zimě není pomalu co dělat. Ty dvě média, internet s televizí, jsou jen taková doplňková věc, ale v divadle jsem mezi mladými lidmi – a to mládí mi dodává energii, je pro mě nesmírně inspirativní.

Jak nejraději relaxuješ, když máš volno?
Dřív byla můj relax tahle chalupa, kterou jsem zdědil po dědečkovi a tátovi. Moje babička, když už byla hodně stará, mi povídá: Hele, máš tady chalupu, tak se starej! Nejdřív to nebylo možné, protože jsem hrál v Šumperku, ale když jsem se vrátil do hradeckého divadla, začali jsme sem s rodinou jezdit. Jenže chalupa byla dlouho bez chlapa, a to bylo znát. Takže moje volno vypadalo tak, že jsem každý den po zkoušce jel sem, tady jsem pracoval a večer jsem zas jel do divadla hrát. A na víc už jsem neměl. No, ještě jsem si sem tam trochu běhal pro zdraví a uhnal si zápal plic. (smích)

Takže na válení tě neužije?
Ne, to ne. I když, jak organismus stárne, už to není ono, ale to se bohužel nedá zastavit. Teď si musím třeba po obědě na hodinku lehnout. Ale to je vlastně asi jediné válení. Ještě pořád mě baví dělat na zahradě a chalupě, tady jsou pořád nějaké resty. Taky chodím na houby, když rostou, a když rostou tam, kam přijdu… A ještě bych relaxoval s mladými dívkami, ale to se mi už v mém věku nedaří. A tady vzhledem k Jitce, která zrovna stojí vedle mě, se to ani nehodí říkat. (smích)

Co je pro tebe v životě nejdůležitější?
Láska. Je to široký pojem, který ani nebudu nijak konkretizovat. Prostě láska.

Co považuješ za svůj životní úspěch?
Vždycky jsem velice stál o to dostat se k divadlu. Toužil jsem po tom, ačkoliv jsem neměl žádnou průpravu a pořádně jsem ani nevěděl, co to obnáší, že nestačí jen přijít a ukázat se, jak vypadám, ale že je potřeba taky něco umět. Nejdřív jsem nastoupil v Hradci do divadla jako externí herec malých rolí, pak jsem tam pracoval jako kulisák a osvětlovač a odkoukával jsem řemeslo od kolegů. Potom mě angažoval ředitel Josef Zajíc do Šumperka, a tak se mi vlastně splnilo, co jsem nejvíc chtěl. Na herectví mě nejvíc přitahovala odezva diváků, že věří tomu, co my na jevišti předvádíme. To bylo pro mě něco nového. A když si uvědomím, že jsem letos slavil 50 let u divadla a 70 let na světě, tak je to sakra pěkný výročí!

Říkáš, že jsi vždycky toužil dostat se k divadlu. Bylo to tedy hned od dětství tvoje vysněné povolání?
V Železném Brodě v Podkrkonoší, kde jsem vyrůstal od svých tří let, jsme měli doma v kuchyni u okna stůl, nad kterým stálo na poličce rádio. A já jsem tam každou neděli seděl a poslouchal pohádky. Jednou, to už jsem chodil na gymnázium, dávali Hrátky s čertem, a mě to hodně zaujalo. Říkal jsem si, že by bylo hezké si to zahrát. Tak jsem ten nápad ve škole během fyziky nadhodil klukům. My jsme totiž měli za fyzikáře nedostudovaného faráře, který se vždycky během hodiny zasnil a třeba čtvrt hodiny koukal z okna. A my jsme si zatím dělali, co jsme chtěli. Nápad se ujal, a tak jsme hráli. Měli jsme 25 repríz, vydělali peníze a jeli jsme na výlet do Polska. Tehdy jsem si prvně říkal, že bych chtěl být hercem, ale doma se mnou vyběhli a řekli mi, že by to chtělo něco pořádného. A táta nakonec rozhodl, řekl: Tak víš co, udělej maturitu, vyuč se něčím a pak si dělej, co chceš. Takhle doslova to řekl. Když mi bylo 18, dal mi první a poslední facku jen tak ze srandy, aby splnil svoji otcovskou povinnost a já mohl odejít do života. Divadlo byl můj sen, který jsem si splnil.

Jsi tedy spíš snílek než realista? Přece jen jsi narozený ve znamení Panny, pro které je typická spíše racionalita.
Jako mladý jsem byl obrovský snílek, ale jak jsem říkal, většina snů se mi vlastně splnila. Já pořád říkám, že jsem pesimista, ale mně všecko v životě vyšlo. Jsem vlastně šťastný člověk a nevím o tom. (smích) A víš, co ti řeknu? Klidně bych si ten život vrznul ještě jednou!
Ale máš pravdu, že to znamení taky hraje svou roli, protože jinak jsem vlastně realista. Život totiž není o tom, že člověk dostane všechno zadarmo. Co člověk dá, to se mu možná jednou vrátí. Je úžasné někomu něco darovat, mně to dělá radost. A to se znovu vracím k Ivanovi Vodochodskému, který je právě ten typ, co rád hostí druhé a dělá jim radost, a tím současně dělá radost sobě. Když mi provedl tu oslavu, ptal jsem se ho, čím bych se mu mohl revanšovat, a on mi odpověděl: Tvoje radost je i moje radost. To je právě to životní krédo, takhle by to mělo mezi lidmi fungovat. Tady na Zemi jsme chvíli, jen na návštěvě, musíme si to užít a vzájemně si pomáhat. Člověk je tvor stádový, je předurčený žít dohromady s druhými. Ale pravda je, že to moc neumí.

Zůstaňme ještě chvíli u snů a snění, míváš někdy sny o divadle? Zdají se ti herecké sny?
Poslední dobou velmi. Nevím, čím to je, ale každý den se mi zdají živé sny a nejen o divadle. Za těch 50 let u divadla jsem vstřebal a zase vygumoval velké množství textů. Ale pravděpodobně něco z toho vždycky v mozku zůstane a pak se to vrací ve snech. Vůbec nejhorší sny jsou o tom, že mám třeba dělat záskok a nevím, v jaké hře, co mám říkat. Takové sny má ale snad každý herec, protože zná ten pocit hrůzy před premiérou.

Co ty a tréma před představením? Jsi pověrčivý? Trpíš na některé herecké rituály?
Ani ne. Ale zajímavé je, že třeba před premiérou mám trému jen v případě, když si nejsem jistý. To už se mi stalo, že jsem si s rolí nevěděl rady a režisér mi k tomu nic neřekl. Když je všechno v pořádku, dokážu získat určitý nadhled a trému nemívám. Pak si můžu já kormidlovat s rolí a ne ona se mnou. Na rituály moc netrpím, třeba někdo chodil před premiérou do kostela nebo chodil pravou nohou přes práh, to já ne.

Nelitoval jsi někdy, že ses stal hercem?
Ne že bych přímo litoval, ale abych pravdu řekl, kolikrát jsem pochyboval. Když člověk zkouší hru, která je špatná, s nedobrým režisérem a ještě to nějak nefunguje, tak si říkám, proč to dělám? Mnohdy se stalo, že jsem si takhle povzdechl a říkal si, má to vůbec smysl? A pak přijde premiéra, lidi jsou spokojení, nadšení, tleskají, někdy dokonce i vestoje, a člověk si řekne: A má to smysl! Moje práce zkrátka musí mít výsledek, odezvu.

Dokázal jsi vždycky překonat případný počáteční odpor? Nebo se třeba někdy stalo, že jsi vrátil roli?
Roli jsem nikdy nevrátil, ale třeba jsem poprosil, abych ji nemusel hrát. Jednou mě to stálo flašku rumu, když jsem nechtěl alternovat s jedním kolegou v Hradci. (smích)

A kdyby sis naopak mohl vybrat, s kým bys chtěl hrát? S kýmkoli napříč historií…
Já už jsem hrál se skvělými herci, například s Jaroslavem Vojtou, když hostoval v Šumperku v Maryše. Ve svých téměř 70 letech hrál Vávru, přičemž jeho tchána Lízala hrál člověk, který byl o polovinu mladší. Pracoval jsem s Miroslavem Horníčkem, který v Hradci režíroval Dva muže v šachu. Horníček byl můj idol už od gymnázia. Strávili jsme spolu šest neděl, během nichž mě v pauzách zasloužilý umělec Miroslav Horníček učil pít vodku. On pil v té době vodku. Teda on pil všechno, mám-li na něj něco prásknout. (smích) A s kým bych chtěl hrát? Jako mladý jsem miloval hlavně herečky, třeba Claudii Cardinale nebo Ornellu Muti, jednu dobu se mi líbila Laura Antonelli. Takových by bylo!

Odkud čerpáš inspiraci?
Asi nejvíc od kolegů a od lidí okolo. Hlavně od starších kolegů, kteří dokázali přinést na jeviště něco navíc. Jak už jsem říkal, člověk je stádový typ a všichni si bereme něco z druhých. Mě baví se dívat po lidech. Někdo si myslí, že se dívám třeba po babách, což je pravda (smích), ale vedle toho sleduju typy lidí. Každý se chová jinak, má určité zlozvyky, a to se hodí.

Vašku, moc děkuji za milé povídání. Abychom jej zakončili zvesela, vzpomeneš si závěrem na nějakou neplánovaně zábavnou situaci z představení?
Nejvíc zábavné mi přijde, když nepřijde kolega. To se mi stalo třeba tady v Pardubicích, když jsme hráli Tři mušketýry. Já jako kapitán de Treville jsem byl na jevišti s Milanem Němcem, který hrál Jussaca. Dohadovali jsme se a měl přijít Martin Mejzlík coby hrabě Rochefort a říct: Pan de Treville má pravdu! Přišla narážka a nic, Mejzlík nikde. Tak jsme na sebe s Milanem koukali a on povídá: Co budeme dělat? A já říkám: Dáme si to ještě jednou. Tak jsme ten dialog jeli znova a to už se lidi v sále začali maličko vrtět a pousmívat, protože už tušili, co se děje. A zas narážka a zas nic. Mejdlo nepřišel. Milan povídá: A teď? Já říkám: Dáme si šerm. Po šermířské etudě už to Milan nevydržel a na celé divadlo zařval: Tak kde je ten blbej Mejzlík? A do toho přišel Mejdlo, který seděl v klubu, kde slyšel svou narážku. Ale než doběhl po schodech, my už jsme byli takhle daleko. Přišel, hubu od ucha k uchu a povídá: Pan de Treville má pravdu. Do toho přilítl král v podobě Zdeňka Rumpíka, který se nic netušící, co se předtím stalo, držel svého textu a povídá: Promiňte, trochu jsem se opozdil! Nemohl říct nic lepšího, protože diváci už padali ze sedadel.