VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

V širší nominaci na Cenu Thálie, prestižního hereckého ocenění, se za loňský rok v kategorii muzikál, opereta nebo jiný hudebně-dramatický žánr objevily hned dvě herečky Východočeského divadla. DAGMAR NOVOTNÁ byla nominována za roli Fräulein Schneider v muzikálu Cabaret, její kolegyně MARTINA SIKOROVÁ za Sestru Mary Amnesii v Jeptiškách. Jedno pozdní odpoledne nedlouho poté, co proběhlo oficiální vyhlášení jejich nominací, jsem se s oběma (a s Novotných pejskem Frigem, který tedy nominován nebyl, neb psí herci zatím své Thálie nemají) sešla nad kávičkou v pohodové atmosféře divadelního klubu.

Nejsem si jistá, že úplně přesně rozumím tomu, jak to s těmi Cenami Thálie je, resp. co znamená „širší nominace“.
Dáša: Širší nominace je samostatné ocenění. Vlastně už nemáme šanci postoupit dál.

Takže teď nečekáte s napětím, jak dopadne udílení cen…
Dáša: Ne… Nevím jak Martina, ale já určitě ne! (smích)

Martina se směje a usrkává svoje caffè latte, na kterém jí nejvíce chutná mléčná pěna.

Mají pro vás ceny, jako je Thálie, smysl? Co si myslíte o takových ceremoniálech?
Dáša: Já to beru jako největší ocenění hereckých výkonů. Thálie je pro divadlo tím, čím je Český lev pro film. Myslím, že smysl to rozhodně má, protože porotci z Herecké asociace jsou nuceni, myslím to v dobrém slova smyslu, jezdit po různých divadlech, nejen po Praze, Brně a Ostravě. A to je dobře. Díky tomu se zjišťuje, jak se v tom kterém divadle žije, jací jsou tam herci… Získání Ceny Thálie je pro herce nejvyšším oceněním. Tak řekni něco, Martinko!
Martina: No já bych raději nechala povídat tebe… Já jsem k tomu totiž trošku skeptičtější. Říkám si, co ta cena znamená? Stejně pak musí herec každý den na představení a začínat znova, jak říká pan režisér Pecko, od nuly. Je pravda, že člověka potěší, když mu někdo řekne, že jeho práce má smysl, ale tu cenu k tomu vlastně ani nějak nepotřebuju… To, co má pro mě smysl a co mě mnohem víc potěší, se mi stalo teď. Včera se přijeli podívat na Zpívání v dešti moji kamarádi. Neviděla jsem je asi šest let. Z představení jsem neměla moc dobrý pocit, minulý týden byl pro mě obrovsky náročný, Zpívání jsme navíc hráli po dlouhé době. A oni mi dneska volali, jak se jim to strašně líbilo. A to mě osobně potěší víc.
Dáša: O tom žádná! Hrajeme přece hlavně pro diváky. Samozřejmě, když nás někdo ocení a pochválí, je to to nejhezčí, co může být. A Thálie je taková oficiální pochvala.

Každé povolání, i když herectví asi ještě o něco víc, vyžaduje zpětnou vazbu, zkrátka potřebujeme vědět, jak jsme nebo nejsme dobří. Sledujete divadelní kritiky?
Dáša: Ne, od jisté doby ne. Dřív jsem je sledovala celkem pečlivě, protože mě to skutečně zajímalo. Posléze jsem ale zjistila, že kritiky většinou píšou lidé nefundovaní, což by tak být nemělo. Tím pádem to pro mě ztratilo smysl. Abych navázala na Martinu – pro mě je kritik divák, a hotovo!
Martina: Já to mám tak, že vlastně ani nečtu noviny, ani se nezajímám o politickou situaci. Jediné, kam se občas dostanu, je nástěnka u fermanu, kam nám náš tiskový mluvčí Radek Smetana vyvěšuje vystřižené kritiky a zprávy. Takže tam se občas podívám, ale rozhodně kritiky nevyhledávám. Nevím, jestli je to o lenosti nebo spíš o tom, že to není moje priorita. Takže, když se dočtu, že se mi něco povedlo, řeknu si – jé, to je fajn! (smích) A když ne, tak už to ani dál nečtu! (smích)

Není pro vás potom každá další repríza inscenace trošku zavazující, když víte, že jste za roli oceněné? Necítíte pak při představení větší…
Martina: Já ti hned skočím do řeči! Úplně přesně totiž vím, na co se chceš zeptat, a chci hned odpovědět! (smích) Já to tady teď celou dobu shazuju, ale asi právě proto, že hned, když mi přišla poštou ta nominace, řekla jsem si, kurňa, proč to mám zrovna za Jeptišky? (smích) Když je nás tam pět, tak to se teď musím hrozně snažit, abych byla nejlepší! (smích) Protože pak přijdou lidi a co si asi řeknou? Proč jsem to jako dostala zrovna já? Že bych nad holky nějak vyčnívala, mi nepřijde, ale asi je to o tom, že jsem příliš skromná. Jo, určitě to tak je, prostě jsem výborná. A žádný smích tam teď, Aničko, nepiš! Prostě je to fakt. (smích)
Dáša: Martinka si to už vyzkoušela. Já jsem Cabaret od té doby ještě nehrála, hrajeme ho, tuším, až ve čtvrtek, takže jak se budu cítit za pět sedm, si pak řekneme… (smích) Teď k tomu zatím nic říct nemůžu.

Když byste měly srovnat práci na oceněné roli s prací na ostatních rolích, které jste kdy hrály, byla právě tahle role něčím výjimečná? Třeba hned od začátku?
Dáša: Mě by v životě nenapadlo, že bych za tuto roli dostala nějaké ocenění. Tím tu roli samozřejmě neshazuju, protože je opravdu nádherná. My herci říkáme, že některé role jsou za odměnu, a to právě tahle je – má obrovský rozsah možností jak hereckých, tak pěveckých. Prostě tohle hrát je nádhera. Tím je pro mě Schneiderová výjimečná, je to příležitost, krásná příležitost. Taková zas dlouho být nemusí, takže si jí moc vážím.
Martina: Mně už více lidí řeklo, že tomu moc nerozumí, proč jsem byla nominovaná zrovna za roli v Jeptiškách. Že by mě měli nominovat spíš za Cabaret, když hraju Sally. Nicméně já si myslím, že Amnesii dávám to, co je v mých možnostech, a domnívám se, že jsem možná schopná dát Sally víc. Takže jsem vlastně ráda a přijde mi to takhle spravedlivé. A ještě z jednoho důvodu jsem ráda, že je to zrovna za Amnesii. Ta hra se sice celá tváří, jako že je celkem o ničem, ale jeden režisér řekl krásnou věc: Když z toho lidi odcházejí, tak mají pocit, že život má smysl. Já to mám ještě spojené s mojí vírou v Boha. I když v balastu hloupostí říkají se tam pro mě důležité myšlenky, kterým rozumím. Prostě vím, co říkám. V rámci Amnesie teda! (smích)

Jste samy k sobě kritické? Říkaly jste, že divadelní kritiky nijak zvlášť nesledujete a měřítkem všeho je pro vás divák. Někdy, když je člověk sám k sobě kritický, může to znamenat, že se v životě do některých věcí ani raději nepustí…
Martina: Já jsem k sobě dost kritická… To jsem už říkala. (smích) Což podle mě není špatně v momentě, kdy to člověka neomezuje přesně v tom, co jsi řekla. To patří nejen k herecké profesi, ale k životu obecně. Člověk by se sebou asi neměl být pořád úplně spokojený, aby vůbec mohl na sobě pracovat. Nebo spíš takhle: měl by vidět věci, na kterých může dál pracovat, a přesto být se sebou spokojený. Mít se rád. To se mi líbí, takhle to chci mít.
Dáša: Já se potýkám s jedním takovým problémem, protože mně spousta lidí – diváci, a dokonce i někteří kolegové – říká, že na jevišti působím velice suverénně. Ale, říkám ALE, co se děje ve mně… Kdyby tu schránku takhle někdo otevřel… Rozhodně suverén nejsem. Jestli tak působím, je to dobře. Samozřejmě člověk musí mít nějaké to zdravé sebevědomí, protože jinak by na jeviště snad ani nevylezl. Ale vnitřně bývám hodně rozklepaná, zejména při některých představeních.

Lze vůbec dospět u herce na jevišti k nějaké absolutní spokojenosti sama se sebou? Jste na jevišti, hrajete a zároveň si říkáte – teď je to úplně ono – dokážete dát zpětnou vazbu už tam? Nebo naopak neustále pochybujete, dokud nespadne opona?
Dáša: Já to během představení takhle nemám. A myslím si, že by to ani nebylo dobré. Člověk má prostě v tu chvíli hrát a pak třeba po představení si zrekapitulovat, co se mu povedlo nebo co by mohlo být příště lepší. Ale přímo na místě, na jevišti tohle já vůbec neřeším. Jsem prostě v tom – tedy ne v jiném stavu (smích) – a prostě hraju, co mám a co chci hrát.
Martina: Já jsem naproti tomu schopná přemýšlet úplně v každé chvíli nad tím, jestli to, co hraju, je nebo není dobře. Ale uvědomuju si, že přesně tohle mě blokuje, a snažím se to odbourat. Když se mi to daří, cítím se skvěle…
Holky! Já jsem si dneska s váma uvědomila krásnou věc. Jestli už nesoutěžíme dál, tak co to teda znamená? Že nám přišel dopis, kde nám v podstatě píšou: Všimli jsme si toho, že hezky pracujete. A to je přece moc milé! Tak teda já z toho začínám mít radost! Díky!

No vidíš, ještěže jsme se sešly! (smích) Já taky moc děkuju a oběma vám gratuluju a přeju spoustu dalších úspěchů a krásných rolí!