VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
O PEKAŘOVĚ ŽENĚ pod širým nebem...
Muzikál PEKAŘOVA ŽENA se s velkým úspěchem hraje už druhou sezónu, a přesto ho na konci června čeká zatěžkávací zkouška. Inscenace se přenese z divadla na Kunětickou horu. Bývá zvykem, že některé tituly mají dvě verze, interiérovou a exteriérovou, ale obvykle se premiéra odehraje na Kunětické hoře, a až poté se začne hrát i na tradiční scéně v Městském divadle. Tentokrát to bude naopak, zaběhaný mechanismus se bude adaptovat na hraní pod širým nebem.
Jaké změny čekají Pekařovu ženu, která letos na Kunětické hoře doplní Noc na Karlštejně, jsem se zeptala své kolegyně-dramaturgyně ANNY ZINDULKOVÉ HLAVÁČKOVÉ…
Tak především se jedná o změny ve scénografii. Kdo už naši Pekařku viděl, ví, že většina scény stojí na točně, jde o velkou stavbu, vlastně dům, který se otáčí podle toho, v jakém se zrovna nacházíme prostředí. A jelikož točnu na Kuňce nemáme, musel scénograf Petr Hloušek navrhnout a naše dílny vyrobit variantu scény, která se otáčet nebude, ale naopak bude prostorově rozložená po celé šířce jeviště na rondelu pod hradem. Přesun na Kuňku samozřejmě obnáší další a další změny, které možná divák ani nepostřehne – například drobné úpravy kostýmů nebo výrobu sedmi dámských paruk, které když zmoknou, stále udrží svůj tvar.
Na francouzském venkově je možné potkat spoustu zámků, hradů a zřícenin. Hrad Kunětická hora by v tomto ohledu mohl dobře fungovat, ne?
Věřím, že ano. Děj Pekařky se odehrává na venkově kdesi v Provence. I když se tam o žádném hradu nemluví, je možné, že tam někde nějaký je. (smích) Velká část scén se děje venku před kavárnou, a navíc v létě, tak myslím, že by to fungovat mohlo.
Pekařova žena bude tvoje první zkoušení mimo naše kamenné scény?
Ano, i když inscenaci máme na repertoáru už rok a zkoušení bude hlavně technického rázu ve smyslu přenosu inscenace do jiného prostředí. Čili ne úplně běžné, většinou u nás totiž funguje opačný systém – premiéra na Kuňce, a pak přenos do kamenného divadla.
Těšíš se? Máš ten prostor ráda jako divačka?
Ten prostor je krásný a má velké kouzlo sám o sobě, i když je tu samozřejmě riziko, že přípravy nebo představení zkomplikuje nepřízeň počasí. Mám po premiéře Maryši a rozhodně se těším, že pro změnu nebudu zavřená v divadle, ale venku na vzduchu. Věřím, že bude krásně a že si to všichni užijeme – i s našimi milými diváky.
Každým rokem hrajeme na Kunětické hoře kolem patnácti představení. Ředitel divadla PETR DOHNAL je přítomen skoro každý večer. Je dobré mít ho na místě, kdyby se vyskytl jakýkoliv problém, nebo když hrozí déšť a špatné počasí.
Petře, inscenační tým, herecký soubor a nakonec i pracovnice obchodního oddělení jsou vždy klidnější, když jsi na kopci u tak závažných rozhodnutí, jako je třeba zrušení představení. Často tam jsi také jako herec toho představení. Je pro tebe složitější, když se musíš soustředit na obě role – hereckou a ředitelskou?
Pro mě je mnohem jednodušší, když jsem uvnitř toho představení. Daleko lépe vnímám, jestli je situace ještě zvladatelná, únosná, než když jsem v hledišti nebo někde u počítače a sleduji, jestli prší. Je lepší být uvnitř procesu a vnímat kapky deště na sobě a rozhodovat se, jestli ještě lze dohrát představení. Už se mi stalo, že jsem na Kuňce byl jen jako dozor a zastavil jsem představení, protože jsem si myslel, že herci to už nemůžou zvládnout, klouzali se po jevišti, padali do kaluží. Ale oni naopak protestovali, že když už stejně byli mokří, že to mohli dohrát. Zevnitř to člověk prostě cítí lépe.
Za více než dvacet let se muselo občas zastavit představení a nedohrálo se, nebo se pro nepřízeň počasí zrušilo dopředu. Litoval jsi toho někdy?
Statisticky vychází, že se to stane tak jednou za tři roky. Dospěli jsme k rozhodnutí, že my budeme na Kunětické hoře vždy připraveni hrát za jakýchkoliv podmínek. I když jsou deštivé dny, čekáme až do večera. Stalo se už, že se představení zrušilo předem a v čase, kdy mělo začít, se nebe rozevřelo a vysvitlo slunce. U toho bych už nikdy nechtěl být. Dohodli jsme se se souborem a účinkujícími hosty, že my jsme vždy připraveni hrát, a rozhodujeme se až v poslední chvílí. Někteří diváci přijíždějí z celé republiky a od nás by nebylo solidní, kdybychom nebyli nachystaní. Navíc počasí je na tomto místě velmi specifické – na Kunětické hoře může pršet a ve městě ne, nebo naopak, či prší všude okolo. Nejde to vůbec odhadnout. Když se čeká, až ustane déšť, herci se schovají do šaten v unimobuňkách nebo do stanu, diváci to v dešti musejí ustát. Jsou to těžké okamžiky, ale když se to přežene a vysvitne slunce, je to vyvážené úžasnou atmosférou a výjimečným zážitkem.
Mě udivuje, jak se každým rokem postaví komplet celé divadlo v přírodě. S velkou kapacitou hlediště a se vším, co k tomu patří. Když pak diváci přijdou na představení, považují to za samozřejmost. A přitom je za tím velké úsilí mnoha lidí.
Není to jednoduché, ale děláme to opakovaně, tak se to stává jednodušším. Kdysi jsme stavbu zadávali externí firmě, která ji realizovala. Ale protože to stálo dost peněz, chtěli jsme, aby se to naučili naši zaměstnanci, kteří jsou technicky schopní. A to se nám v posledních letech daří – letní amfiteátr staví část technikářů, zaměstnanci dílen a externisté, kteří na tom pracovali už v minulosti, i pracovníci odborných firem, kteří zajišťují zejména statiku hlediště a jeviště. Je to kolem dvaceti pěti lidí. Ale jinak se na přípravě a realizaci podílí celé divadlo – zabývá se tím administrativa, obchod, dílny, které doplňují kostýmy, opravují kulisy. A pak celý jevištní provoz, kompletně se tam postaví světelný park a zvuková aparatura. Šatny a zázemí pro účinkující, toalety. Vlastně postavíme nové divadlo na zelené louce. Ale naučili jsme se to dělat skoro automaticky, včas vše naplánujeme, a pak to stíháme v rámci běžného provozu v divadle. Mě spíš udivuje likvidace celého projektu, do tří dnů je všechno pryč a vyhlídka Kunětické hory je v původním stavu.
Petře, a jak to všechno vnímáš v postavení herce, hraješ na Kuňce rád?
Atmosféru na venkovní scéně mám opravdu moc rád. I z pocitu následných divadelních prázdnin a odpočinku. A vím, že i mnoho kolegů se na to těší, ale s blížícím se termínem ta euforie opadává. Je to totiž mnohem složitější než hraní v divadle. Za jevištěm není normální zázemí, chodíme po kopci, ve tmě, když je po dešti, tak se to hodně klouže, všichni čekají v zákulisí, nemají se kam hnout. I časově je to náročnější – na místě jsme dlouho dopředu, všechno se každý večer nazvučí, zkoušejí se choreografie, korepetuje se, po představení se dostaneme domů před jednou hodinou v noci. Ale zájem diváků je opravdu enormní, chodí tam rádi, s dobrou náladou a očekáváním, tak víme, že to má smysl.
Jaké změny čekají Pekařovu ženu, která letos na Kunětické hoře doplní Noc na Karlštejně, jsem se zeptala své kolegyně-dramaturgyně ANNY ZINDULKOVÉ HLAVÁČKOVÉ…
Tak především se jedná o změny ve scénografii. Kdo už naši Pekařku viděl, ví, že většina scény stojí na točně, jde o velkou stavbu, vlastně dům, který se otáčí podle toho, v jakém se zrovna nacházíme prostředí. A jelikož točnu na Kuňce nemáme, musel scénograf Petr Hloušek navrhnout a naše dílny vyrobit variantu scény, která se otáčet nebude, ale naopak bude prostorově rozložená po celé šířce jeviště na rondelu pod hradem. Přesun na Kuňku samozřejmě obnáší další a další změny, které možná divák ani nepostřehne – například drobné úpravy kostýmů nebo výrobu sedmi dámských paruk, které když zmoknou, stále udrží svůj tvar.
Na francouzském venkově je možné potkat spoustu zámků, hradů a zřícenin. Hrad Kunětická hora by v tomto ohledu mohl dobře fungovat, ne?
Věřím, že ano. Děj Pekařky se odehrává na venkově kdesi v Provence. I když se tam o žádném hradu nemluví, je možné, že tam někde nějaký je. (smích) Velká část scén se děje venku před kavárnou, a navíc v létě, tak myslím, že by to fungovat mohlo.
Pekařova žena bude tvoje první zkoušení mimo naše kamenné scény?
Ano, i když inscenaci máme na repertoáru už rok a zkoušení bude hlavně technického rázu ve smyslu přenosu inscenace do jiného prostředí. Čili ne úplně běžné, většinou u nás totiž funguje opačný systém – premiéra na Kuňce, a pak přenos do kamenného divadla.
Těšíš se? Máš ten prostor ráda jako divačka?
Ten prostor je krásný a má velké kouzlo sám o sobě, i když je tu samozřejmě riziko, že přípravy nebo představení zkomplikuje nepřízeň počasí. Mám po premiéře Maryši a rozhodně se těším, že pro změnu nebudu zavřená v divadle, ale venku na vzduchu. Věřím, že bude krásně a že si to všichni užijeme – i s našimi milými diváky.
Každým rokem hrajeme na Kunětické hoře kolem patnácti představení. Ředitel divadla PETR DOHNAL je přítomen skoro každý večer. Je dobré mít ho na místě, kdyby se vyskytl jakýkoliv problém, nebo když hrozí déšť a špatné počasí.
Petře, inscenační tým, herecký soubor a nakonec i pracovnice obchodního oddělení jsou vždy klidnější, když jsi na kopci u tak závažných rozhodnutí, jako je třeba zrušení představení. Často tam jsi také jako herec toho představení. Je pro tebe složitější, když se musíš soustředit na obě role – hereckou a ředitelskou?
Pro mě je mnohem jednodušší, když jsem uvnitř toho představení. Daleko lépe vnímám, jestli je situace ještě zvladatelná, únosná, než když jsem v hledišti nebo někde u počítače a sleduji, jestli prší. Je lepší být uvnitř procesu a vnímat kapky deště na sobě a rozhodovat se, jestli ještě lze dohrát představení. Už se mi stalo, že jsem na Kuňce byl jen jako dozor a zastavil jsem představení, protože jsem si myslel, že herci to už nemůžou zvládnout, klouzali se po jevišti, padali do kaluží. Ale oni naopak protestovali, že když už stejně byli mokří, že to mohli dohrát. Zevnitř to člověk prostě cítí lépe.
Za více než dvacet let se muselo občas zastavit představení a nedohrálo se, nebo se pro nepřízeň počasí zrušilo dopředu. Litoval jsi toho někdy?
Statisticky vychází, že se to stane tak jednou za tři roky. Dospěli jsme k rozhodnutí, že my budeme na Kunětické hoře vždy připraveni hrát za jakýchkoliv podmínek. I když jsou deštivé dny, čekáme až do večera. Stalo se už, že se představení zrušilo předem a v čase, kdy mělo začít, se nebe rozevřelo a vysvitlo slunce. U toho bych už nikdy nechtěl být. Dohodli jsme se se souborem a účinkujícími hosty, že my jsme vždy připraveni hrát, a rozhodujeme se až v poslední chvílí. Někteří diváci přijíždějí z celé republiky a od nás by nebylo solidní, kdybychom nebyli nachystaní. Navíc počasí je na tomto místě velmi specifické – na Kunětické hoře může pršet a ve městě ne, nebo naopak, či prší všude okolo. Nejde to vůbec odhadnout. Když se čeká, až ustane déšť, herci se schovají do šaten v unimobuňkách nebo do stanu, diváci to v dešti musejí ustát. Jsou to těžké okamžiky, ale když se to přežene a vysvitne slunce, je to vyvážené úžasnou atmosférou a výjimečným zážitkem.
Mě udivuje, jak se každým rokem postaví komplet celé divadlo v přírodě. S velkou kapacitou hlediště a se vším, co k tomu patří. Když pak diváci přijdou na představení, považují to za samozřejmost. A přitom je za tím velké úsilí mnoha lidí.
Není to jednoduché, ale děláme to opakovaně, tak se to stává jednodušším. Kdysi jsme stavbu zadávali externí firmě, která ji realizovala. Ale protože to stálo dost peněz, chtěli jsme, aby se to naučili naši zaměstnanci, kteří jsou technicky schopní. A to se nám v posledních letech daří – letní amfiteátr staví část technikářů, zaměstnanci dílen a externisté, kteří na tom pracovali už v minulosti, i pracovníci odborných firem, kteří zajišťují zejména statiku hlediště a jeviště. Je to kolem dvaceti pěti lidí. Ale jinak se na přípravě a realizaci podílí celé divadlo – zabývá se tím administrativa, obchod, dílny, které doplňují kostýmy, opravují kulisy. A pak celý jevištní provoz, kompletně se tam postaví světelný park a zvuková aparatura. Šatny a zázemí pro účinkující, toalety. Vlastně postavíme nové divadlo na zelené louce. Ale naučili jsme se to dělat skoro automaticky, včas vše naplánujeme, a pak to stíháme v rámci běžného provozu v divadle. Mě spíš udivuje likvidace celého projektu, do tří dnů je všechno pryč a vyhlídka Kunětické hory je v původním stavu.
Petře, a jak to všechno vnímáš v postavení herce, hraješ na Kuňce rád?
Atmosféru na venkovní scéně mám opravdu moc rád. I z pocitu následných divadelních prázdnin a odpočinku. A vím, že i mnoho kolegů se na to těší, ale s blížícím se termínem ta euforie opadává. Je to totiž mnohem složitější než hraní v divadle. Za jevištěm není normální zázemí, chodíme po kopci, ve tmě, když je po dešti, tak se to hodně klouže, všichni čekají v zákulisí, nemají se kam hnout. I časově je to náročnější – na místě jsme dlouho dopředu, všechno se každý večer nazvučí, zkoušejí se choreografie, korepetuje se, po představení se dostaneme domů před jednou hodinou v noci. Ale zájem diváků je opravdu enormní, chodí tam rádi, s dobrou náladou a očekáváním, tak víme, že to má smysl.
Jana Uherová
