VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

V neděli 29. listopadu uvede Mladé divadelní studio LAIK na Malé scéně ve dvoře další inscenaci, tentokrát pohádkovou komedii s názvem Elce, Pelce do pekelce. Studentku dramaturgie KRISTÝNU PLEŠKOVOU a studentku pedagogické fakulty MARTINU ŽÁČKOVOU sice na jevišti neuvidíte, ale i tak se na vzniku i dalším životě každé „laikovské“ inscenace značnou měrou podílejí. Jména těchto sympatických slečen, co vypadají téměř jako sestry, najdete v programech inscenací studia LAIK hned vedle kolonky „dramaturgická spolupráce“.


  Martina Žáčková a Kristýna Plešková


Spolupracujete na všech inscenacích LAIKu?
Martina: Ano. My jsme taková pravá a levá ruka vedoucího studia, pana Zdeňka Rumpíka. (smích)

Která je ta levá?
Kristýna: (smích) My to nemáme nějak rozdělený.

V čem tedy spočívá vaše práce? Když se zaměříme konkrétně na Elce, Pelce…
Martina: Třeba přizpůsobit text, aby vyšel na počet dětí.
Kristýna: Pan Rumpík nám pohádku donesl, abychom se na ni podívaly, jestli je pro naše děti vhodná. My jsme si text přečetly, byl vyhovující, jen jsme musely trošku zvětšit počet čertíků a počet dvorních dam.
Martina: Ale to je taková naše typická práce v rámci textu. Tím, že máme 25 malých a 25 velkých dětí, bude to tak vždycky, protože hry pro takový počet lidí většinou nebývají. Texty tomu musíme přizpůsobit.
Kristýna: Každopádně ta dramaturgická práce není taková jako třeba při přípravě jiných – větších inscenací pro Východočeské divadlo. Je to jen o tom, že my text přepíšeme, trošku ho dětem přizpůsobíme – třeba i do pusy, pokud je to starší text, což u Elce, Pelce vůbec nebylo potřeba.
Martina: Text jsme jen vzaly a tak, jak je, ho přepsaly a uzpůsobily obsazení počtu dětí. S tím, že se jim některé repliky rozdělí nebo se jim nechá něco dohromady, protože jinak by toho třeba měly málo. Také jsme zkracovaly jména čertíků, protože byla dlouhá a děti by je neřekly, nebo než by to vyslovily, tak by zapomněly, co vlastně chtějí říct. (smích)

Můžou se malí diváci těšit i na nějaké pohádkové písničky?
Martina: Jsou tam spíš slovní hříčky a náznaky písniček. Pan Rumpík ale mluvil o tom, že by tam nějaké chtěl – hlavně kvůli dětským divákům, abychom udrželi jejich pozornost. Je to pro školky a zhruba pro první dva ročníky základní školy.
Kristýna: V tomhle to mají ti nejmladší nejtěžší, hrají totiž pro svoje vrstevníky – pro malé děti. A dětské publikum je vždycky „nejhorší“ divák, protože reaguje spontánně. Ale jsem moc ráda, že můžu říct, že naše děti si s tím umějí poradit. Když hrají Zrzounka, docela jim to funguje – děti v publiku na ně dobře reagují a ony reagují na ty děti. Vždycky mám strach, jestli to dokážou, protože tohle kolikrát nezvládnou ani dospělí herci, kteří dětské divadlo hrají naprosto pravidelně. Ale naštěstí to zatím snad vždycky dobře dopadlo.

Nepřipadá vám, že my dospělí kolikrát malé děti hrozně podceňujeme? Často jsou naše obavy úplně zbytečné, protože děti si v různých situacích poradí mnohem lépe než leckterý dospělý.
Martina: No, děti jsou přirozené. Tohle jsou školkové děti, a ty nemají vůbec žádné zábrany – co cítí, to řeknou. Nebo když se bojí, tak se to okamžitě projeví. A tak i ty naše děti na to reagují a vnímají to – občas když přijdou z výstupu, řeší, že se děti v publiku třeba nesmějí apod. Pak třeba přijdou děti ze Svítání a je to zase jiné publikum. Děti se prostě učí žít s publikem.

Čili vaše práce je i pedagogická?
Kristýna: Víceméně ano. Vzhledem k tomu, s jakou věkovou skupinou (obzvláště v pondělí) pracujeme. Ale hlavně to stojí na bedrech pana Rumpíka. My tam ve své podstatě pak zajišťujeme třeba inspici (aby děti během inscenace věděly, kam jít), nápovědu, občas kostýmy. Spíš organizační složku. Nějaká dramaturgická práce nebo vedení se spíš projeví při práci s těmi staršími.

Co myslíte, že LAIK malým dětem dává? V čem je pro ně přínosem?
Martina: Schopnost projevovat se, umět něco vyjádřit – nejen emoce, ale děti v tomhle věku dost často neumějí vůbec vyjádřit svoji myšlenku. Kdežto tady prostě musí třeba formulovat otázku, když nevědí, jak s tou rolí dál, nebo řeknou, co si myslí a jak by to dělaly, a pan Rumpík jim to buď schválí, nebo jim navrhne něco jiného. Krom toho se naučí komunikovat mezi sebou a spolupracovat. Nehledět jen na sebe, ale i na celek.

Není někdy těžké ty nejmenší uhlídat?
Martina: Na Malé scéně je to docela dobré, tam jsou jen dvě šatny, takže to uhlídat jde. A když je teplo, tak je vypustíme na dvůr, ale musíme je pořád hlídat. Protože tu někdo někam leze apod. (smích) Ale u těch větších to funguje v pohodě. My spíš řešíme, aby třeba někdo nechyběl nebo někomu nescházel kostým nebo cokoli jiného.

Jak jste se dostaly k práci v LAIKU?
Kristýna: Vlastně úplně náhodou. Studio LAIK se otvíralo, když jsem nastoupila do Opavy na vysokou. Šla jsem za panem Rumpíkem, jestli by občas nepotřeboval pomoct. Ale původně jsem to vůbec nemyslela tak, v co to nakonec vzniklo. (smích) Původně jsem tam šla s tím, že bych třeba sem tam něco rozebrala, aby to děti líp pochopily, chodila bych tam jednou za čas… Ale nakonec se to trošku zvrtlo a jsme tam s Marťou úplně furt. (smích)
Martina: Co škola dovolí…

Obě do školy dojíždíte (Kristýna do Opavy, Martina do Prahy) je to hodně náročné skloubit LAIK se studiem?
Martina: Je dobře, že ledacos se dá dělat přes internet – tím myslím komunikaci s dětmi a rodiči. Pak je samozřejmě práce, co se z domu dělat nedá. Většinou to jsou představení, pondělní a páteční zkoušky. I když v pondělí musíme být dost často ve škole. Je to hodně o domluvě a s panem Rumpíkem se vždycky bez problémů dohodneme.
Kristýna: Jde to skloubit, ale je to hodně náročné. Protože (což je druhá věc) každý vidí tu naši práci jen v tom, že přijdeme v pátek a někdy v pondělí na zkoušku, dáme si tam kafe a pak sedíme na představení – jedna v inspici a druhá v portále jako nápověda, a to je celý. Maximálně sem tam něco napíšeme na Facebook. Ale pak jsou věci, které lidé nevidí – například komunikace s dětmi, jak říkala Marťa. Ty malé děti a jejich rodiče se neustále na něco ptají a potřebují být informovaní. Přece jenom za ně přebíráme zodpovědnost. Pak se také musí vytvořit program k inscenaci, sestavit nějaká koncepce…
Martina: Připravit scénář (upravit, pokrátit), poslat ho včas.
Kristýna: A už třeba v tuhle chvíli po nás pan Rumpík chce, abychom vybraly hry na příští i přespříští rok, protože divadlo má svůj dramaturgický plán a LAIK by do něj měl nějakým způsobem ne přímo zapadnout, ale neměl by být úplně mimo něj. No a pak taky když mají děti premiéru, je potřeba jim vymyslet nějakou odměnu atd.

Nelákalo vás někdy herectví? Přece jen vaše práce je do jisté míry „neviditelná“.
Martina: Mě teda vůbec! (smích) Vůbec mi nevadí, že nejsem vidět. To je právě důvod, proč jsem nikdy neměla ambice hrát. Já prostě nemám ráda, když na mě někdo kouká a něco ode mě očekává. Takže jsem spokojená a hrozně mě to baví.
Kristýna: Ve škole si prostřednictvím studentských inscenací musíme vyzkoušet herectví, režii i dramaturgii. Takže já už vím, že bych jako herečka měla velký problém: Jednak neumím improvizovat a za druhé se neumím naučit přesně text. (smích)

Na závěr se ještě zeptám, jak byste pozvaly diváky na novou pohádku? Můžete prozradit, o čem budou děti hrát?
Kristýna: Je to pohádkový příběh o zchudlém království krále Smetánka a královny Pribinky. Před osmnácti lety král Smetánek uvízl v bažině a slíbil, že první, kdo ho přijde přivítat, toho si po osmnácti letech může Lucifer odvést s sebou do pekla výměnou za záchranu jeho života. Samozřejmě první přiběhla dcerka Tatranka, takže v den jejích narozenin si pro ni Lucifer přijde a odnese ji do pekla. A aby to byla správná pohádka, tak tu máme statečného Honzu, který půjde princeznu zachránit a bude mít k tomu dva pomocníky – statečné ptáčky Elce a Pelce. A jestli princeznu zachrání, nebo ne, to už ať se děti přijdou podívat.
Martina: Každopádně je to zajímavé i jazykově.
Kristýna: Až bych to trošku přirovnala ke konverzační komedii. Dětem někdy na jevišti trvá, než na sebe zareagují. Dělají dlouhé pomlky, ale to tady nejde, repliky jsou krátké a musí se rychle střídat, protože jinak mizí humor. Ale děti to samy cítí, chápou a snaží se.
Martina: A musím říct, že je to od začátku baví. Málokdy se už smějí při první čtené zkoušce. Nejsou tam žádné složité monology, maximálně tak tři věty za sebou. Děti se rychle střídají, což vyžaduje pozornost jejich i diváků. A snad se i učitelé nebudou tak nudit jako u Červené Karkulky po stopadesáté. (smích)