VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
O Noci na Karlštejně se Zdeňkem Podskalským ml.
Začátkem června jsme zahájili už třetí fázi zkoušení hudební komedie NOC NA KARLŠTEJNĚ. Podzimní interiérová premiéra v Městském divadle se z důvodu koronavirové krize nekonala a odsunula se na příští sezónu, ale příprava exteriérové verze na Kunětickou horu snad již ohrožená není. Premiéra na hradní vyhlídce se bude konat 26. června. Takže v tuto chvíli se v dílnách finalizují scéna Ivo Žídka a kostýmy Romana Šolce. Udělali jsme fotografie na plakát. Herci korepetují písně a opakují si text, protože v červnu budeme nejen zkoušet, ale už i hrát, a jak se říká: „Štěstí přeje připraveným.“
Já jsem se pustila do psaní podkladů do programu a využila jsem laskavou nabídku pana ZDEŇKA PODSKALSKÉHO mladšího, který slíbil dodat originální materiály, ať už faktografické, či fotografické. Jeho otec, režisér Zdeněk Podskalský je autorem scénáře známého filmu, a on posléze napsal libreto pro divadelní verzi muzikálu. Tady je pár jeho vzpomínek na natáčení i odpovědi na otázky kolem geneze první divadelní verze Noci na Karlštejně, kterou tehdy, tak jako teď u nás, režíroval Petr Novotný.
Kdy vznikla myšlenka či potřeba převést úspěšný hudební film na jeviště? Kdo to inicioval?
Úmysl přenést Noc na Karlštejně na muzikálovou scénu vznikl ještě v raných devadesátých letech a byl předjednaný s tatínkem, když žil. Ale bylo tam několik překážek. Ve filmu bylo na klasický muzikál málo hudby. Bylo nutné připsat další, anebo udělat písně z instrumentálních motivů, které už ve filmu jsou. A proto teprve v roce 2004 se podařilo získat Karla Svobodu, aby hudbu rozšířil, a přizvat další hvězdné lidi do týmu, jako byl například choreograf Richard Hess. Premiéra v Karlíně byla o rok později a hrála se neuvěřitelných patnáct let.
Film Noc na Karlštejně je už mnoho let vysloveně legendou. V roce 2007 se umístil v anketě Nejlepší český hudební film na prvním místě. Vnímali ho diváci takto i v čase jeho vzniku?
Zajímavé bylo, že tvůrci film nevnímali jako nic výjimečného. To bylo podobné jako u Světáků. Do poslední chvíle nebylo jasné, jestli ten film zafunguje. Ale po premiéře obou filmů už bylo jasno.
Kdysi dávno jsem se přel s kamarádem, čím to je, že právě „Karlštejnka“ je lidem tak milá. Tvrdil jsem, že tím kouzlem je osobnost Karla IV., jeho vztah k ženě, láska k lidem, k zemi, jeho odvaha kárat Německo… Kamarád nesouhlasil, tak vstal a obešel celou hospodu, ve které jsme seděli, a u každého stolu se zeptal. A všude mu řekli: „No přece nádherná Brejchová, vole.“ Tak nevím.
Film provázely mnohé nesnáze, jak už to v té době chodilo – například roli Purkrabího měl původně hrát Jan Werich, ale ten měl v tom čase zakázané hraní ve filmu. Zrovna tak Jiřina Jirásková, které byla role Ofky psána doslova na tělo. Jak pan režisér nesl tato omezení?
Předpokládám, že se tím netrápil zásadně. Byly to vedlejší postavy. Pana Wericha si umím představit a ta role by byla třešnička na dortu. Ne proto, že by byl lepší, ale proto, že pan Marvan byl už velmi nemocný, nemohl stát na nohou a bylo vidět, že chce mít klapku rychle za sebou, aby si mohl sednout. Když divák ví, že při natáčení trpěl, tak to pak na jeho herectví vidí a je mu ho líto. Pan Marvan zemřel zanedlouho po natáčení, film nikdy neviděl, a byla to jeho poslední filmová role.
U paní Jiráskové si myslím, že by nebyla ani horší ani lepší než paní Budínová, byla by svá, a tedy dost podobná tomu, jak ji známe. Právě to zřejmě otec chtěl. Mně se ale právě líbí u paní Budínové, že z té „šarže“ vyčnívá, pořád v ní vidíme tu jemnou dámu, která patří do salónů a komnat, a ne na koně. A ta jedna její replika je přece dokonalá: „Podej přilbici!“, „Mužskou?“, „Jakou jinou, tupče!“
Někde jsem se dočetla, že Vlastimil Brodský ze začátku odmítal hrát roli Karla IV., dokonce si u historiků zjišťoval, jaký to vlastně byl člověk. Je na tom něco pravdy?
To nevím, ale já jsem zase slyšel, že při obsazování filmu si pan Höger myslel, že mu chtějí nabídnout roli Karla IV., a když zjistil, že on bude Arnošt a Brodský bude Karel, nemohl to pochopit. Říkal prý Brodskému na place: „Nemůžete stát rozkročený a držet se za opasek! Vy to hrajete jako western!“ No a to byl ten správný nápad. Karel IV. byl totiž tvrďák. A Arnošt byl zase kající se hříšník, takže ve své době to byl také muž se vším všudy. Oba zkušení, moudří a lidsky uvěřitelní. Kouzlo filmu bylo kromě hudby a písní rozhodně i v obsazení hlavních rolí.
S filmem jste žil od dětství. Chodil jste někdy na natáčení? Jak na vás svět filmu působil?
Ano, byl jsem pár dnů na natáčení a stál jsem za kamerou při namlouvací scéně Aleny a Peška, která mi už tehdy, v mých patnácti, připadala k nevydržení dlouhá. Stejně jako dnes. Proto jsem se ji pokoušel v divadelní úpravě krátit, ale k nelibosti herců a režiséra, kteří si takhle napsaný dialog vyloženě užívají a vychutnávají. Dává hercům příležitost si to obohatit, opepřit, navymýšlet tam vtípky a gagy, a to je vždy k dobru věci. Tak je to sice pořád dlouhé, ale směju se u toho.
Druhý záběr, který jsem sledoval zpoza kamery, byla žena-ďáblice, která vykoukne ze křoví. Ten záběr má asi dvě vteřiny a jeho natočení trvalo asi osm vteřin. Prostě se s tím nikdo moc nepáral. I když by mohla ďáblice vykouknout deseti různými způsoby, a mě by jako režiséra lákalo si je všechny zkusit, otec řekl: „Klapka, vystrč hlavu, konec, děkuji, jdeme domů.“ Myslím, že i to byla jedna jeho vlastnost, za kterou ho lidi ve štábu milovali.
Co máte na filmu Noc na Karlštejně nejraději?
To je přece jasné – je to slavná filmová chyba, kdy v pozadí středověkého rytířského zápasu projede muž v montérkách na kole. Je to hned v úvodních titulcích filmu. Ta chyba je ale vidět už jen na starých kopiích filmu. Po digitální úpravě experti na barevné korekce utopili tu scénu do tmy, takže tam to kolo pořád je, ale už není vidět. Je mi to docela líto.
Severočeské divadlo v Ústí si z toho udělalo legraci a při závěrečné děkovačce nechali projet scénou cyklistu ve fraku s plnovousem. Jako by to byl sám režisér Podskalský, kdo si projel svou inscenací, možná jako trest za odfláknutý záběr na začátku svého filmu. Umím si představit, že ho kameraman varoval: „Hele, rejžo, něco se tam v pozadí hejbalo. Já bych to najel ještě jednou…“ Jenže pak následovalo ono známé: „Pro mě dobrá! Děkuji, jdeme domů…“
Snaží se inscenátoři pokaždé realizovat divadelní inscenaci podobnou filmu, nebo jste viděl i velmi rozdílné postupy či zvláštní divadelní představení?
To je těžký úkol i sázka, kterou řeší každý dramaturg a režisér. V našem případě jsme s režisérem Petrem Novotným chtěli nejprve z filmové podoby uhnout. Ale časem se ukázalo, že filmové scény jsou natolik zlidovělé, že to nejde dělat jinak. A tak jsme nové nápady vyhazovali a vyhazovali, až nám zbyl zase ten přeskládaný filmový scénář. Když mi Petr řekl už po dvacáté: „Dobrý, ale táta to měl lepší…“, tak jsem to vzdal a pokorně jsem přijal původní verzi.
Problém ale nastal v začátku. Film totiž začíná vláčně, pomalu, ale divadlo by mělo začít velkolepou scénou. A tak mi dali za úkol tu scénu vymyslet, protože ve filmu není. Ale nebojte se, nezačal jsem nic do scénáře vepisovat. Zjistil jsem, že Karel IV. sám je autorem korunovacího protokolu, který vlastnoručně sepsal. A v Univerzitní knihovně ho měli. A tak bylo rozhodnuto. Tou úvodní scénou bude korunovace Elišky, a já ji celou můžu opsat od Karla IV., aniž by mě někdo zažaloval nebo „natřel na černo a hodil do studny“, jak se říká ve filmu. A tak je Otec vlasti i spoluautor divadelního libreta. No není to skvělý důvod se přijít podívat?
Děkuji moc za rozhovor a těším se, až se přijdete podívat i vy.
Já jsem se pustila do psaní podkladů do programu a využila jsem laskavou nabídku pana ZDEŇKA PODSKALSKÉHO mladšího, který slíbil dodat originální materiály, ať už faktografické, či fotografické. Jeho otec, režisér Zdeněk Podskalský je autorem scénáře známého filmu, a on posléze napsal libreto pro divadelní verzi muzikálu. Tady je pár jeho vzpomínek na natáčení i odpovědi na otázky kolem geneze první divadelní verze Noci na Karlštejně, kterou tehdy, tak jako teď u nás, režíroval Petr Novotný.
Kdy vznikla myšlenka či potřeba převést úspěšný hudební film na jeviště? Kdo to inicioval?
Úmysl přenést Noc na Karlštejně na muzikálovou scénu vznikl ještě v raných devadesátých letech a byl předjednaný s tatínkem, když žil. Ale bylo tam několik překážek. Ve filmu bylo na klasický muzikál málo hudby. Bylo nutné připsat další, anebo udělat písně z instrumentálních motivů, které už ve filmu jsou. A proto teprve v roce 2004 se podařilo získat Karla Svobodu, aby hudbu rozšířil, a přizvat další hvězdné lidi do týmu, jako byl například choreograf Richard Hess. Premiéra v Karlíně byla o rok později a hrála se neuvěřitelných patnáct let.
Film Noc na Karlštejně je už mnoho let vysloveně legendou. V roce 2007 se umístil v anketě Nejlepší český hudební film na prvním místě. Vnímali ho diváci takto i v čase jeho vzniku?
Zajímavé bylo, že tvůrci film nevnímali jako nic výjimečného. To bylo podobné jako u Světáků. Do poslední chvíle nebylo jasné, jestli ten film zafunguje. Ale po premiéře obou filmů už bylo jasno.
Kdysi dávno jsem se přel s kamarádem, čím to je, že právě „Karlštejnka“ je lidem tak milá. Tvrdil jsem, že tím kouzlem je osobnost Karla IV., jeho vztah k ženě, láska k lidem, k zemi, jeho odvaha kárat Německo… Kamarád nesouhlasil, tak vstal a obešel celou hospodu, ve které jsme seděli, a u každého stolu se zeptal. A všude mu řekli: „No přece nádherná Brejchová, vole.“ Tak nevím.
Film provázely mnohé nesnáze, jak už to v té době chodilo – například roli Purkrabího měl původně hrát Jan Werich, ale ten měl v tom čase zakázané hraní ve filmu. Zrovna tak Jiřina Jirásková, které byla role Ofky psána doslova na tělo. Jak pan režisér nesl tato omezení?
Předpokládám, že se tím netrápil zásadně. Byly to vedlejší postavy. Pana Wericha si umím představit a ta role by byla třešnička na dortu. Ne proto, že by byl lepší, ale proto, že pan Marvan byl už velmi nemocný, nemohl stát na nohou a bylo vidět, že chce mít klapku rychle za sebou, aby si mohl sednout. Když divák ví, že při natáčení trpěl, tak to pak na jeho herectví vidí a je mu ho líto. Pan Marvan zemřel zanedlouho po natáčení, film nikdy neviděl, a byla to jeho poslední filmová role.
U paní Jiráskové si myslím, že by nebyla ani horší ani lepší než paní Budínová, byla by svá, a tedy dost podobná tomu, jak ji známe. Právě to zřejmě otec chtěl. Mně se ale právě líbí u paní Budínové, že z té „šarže“ vyčnívá, pořád v ní vidíme tu jemnou dámu, která patří do salónů a komnat, a ne na koně. A ta jedna její replika je přece dokonalá: „Podej přilbici!“, „Mužskou?“, „Jakou jinou, tupče!“
Někde jsem se dočetla, že Vlastimil Brodský ze začátku odmítal hrát roli Karla IV., dokonce si u historiků zjišťoval, jaký to vlastně byl člověk. Je na tom něco pravdy?
To nevím, ale já jsem zase slyšel, že při obsazování filmu si pan Höger myslel, že mu chtějí nabídnout roli Karla IV., a když zjistil, že on bude Arnošt a Brodský bude Karel, nemohl to pochopit. Říkal prý Brodskému na place: „Nemůžete stát rozkročený a držet se za opasek! Vy to hrajete jako western!“ No a to byl ten správný nápad. Karel IV. byl totiž tvrďák. A Arnošt byl zase kající se hříšník, takže ve své době to byl také muž se vším všudy. Oba zkušení, moudří a lidsky uvěřitelní. Kouzlo filmu bylo kromě hudby a písní rozhodně i v obsazení hlavních rolí.
S filmem jste žil od dětství. Chodil jste někdy na natáčení? Jak na vás svět filmu působil?
Ano, byl jsem pár dnů na natáčení a stál jsem za kamerou při namlouvací scéně Aleny a Peška, která mi už tehdy, v mých patnácti, připadala k nevydržení dlouhá. Stejně jako dnes. Proto jsem se ji pokoušel v divadelní úpravě krátit, ale k nelibosti herců a režiséra, kteří si takhle napsaný dialog vyloženě užívají a vychutnávají. Dává hercům příležitost si to obohatit, opepřit, navymýšlet tam vtípky a gagy, a to je vždy k dobru věci. Tak je to sice pořád dlouhé, ale směju se u toho.
Druhý záběr, který jsem sledoval zpoza kamery, byla žena-ďáblice, která vykoukne ze křoví. Ten záběr má asi dvě vteřiny a jeho natočení trvalo asi osm vteřin. Prostě se s tím nikdo moc nepáral. I když by mohla ďáblice vykouknout deseti různými způsoby, a mě by jako režiséra lákalo si je všechny zkusit, otec řekl: „Klapka, vystrč hlavu, konec, děkuji, jdeme domů.“ Myslím, že i to byla jedna jeho vlastnost, za kterou ho lidi ve štábu milovali.
Co máte na filmu Noc na Karlštejně nejraději?
To je přece jasné – je to slavná filmová chyba, kdy v pozadí středověkého rytířského zápasu projede muž v montérkách na kole. Je to hned v úvodních titulcích filmu. Ta chyba je ale vidět už jen na starých kopiích filmu. Po digitální úpravě experti na barevné korekce utopili tu scénu do tmy, takže tam to kolo pořád je, ale už není vidět. Je mi to docela líto.
Severočeské divadlo v Ústí si z toho udělalo legraci a při závěrečné děkovačce nechali projet scénou cyklistu ve fraku s plnovousem. Jako by to byl sám režisér Podskalský, kdo si projel svou inscenací, možná jako trest za odfláknutý záběr na začátku svého filmu. Umím si představit, že ho kameraman varoval: „Hele, rejžo, něco se tam v pozadí hejbalo. Já bych to najel ještě jednou…“ Jenže pak následovalo ono známé: „Pro mě dobrá! Děkuji, jdeme domů…“
Snaží se inscenátoři pokaždé realizovat divadelní inscenaci podobnou filmu, nebo jste viděl i velmi rozdílné postupy či zvláštní divadelní představení?
To je těžký úkol i sázka, kterou řeší každý dramaturg a režisér. V našem případě jsme s režisérem Petrem Novotným chtěli nejprve z filmové podoby uhnout. Ale časem se ukázalo, že filmové scény jsou natolik zlidovělé, že to nejde dělat jinak. A tak jsme nové nápady vyhazovali a vyhazovali, až nám zbyl zase ten přeskládaný filmový scénář. Když mi Petr řekl už po dvacáté: „Dobrý, ale táta to měl lepší…“, tak jsem to vzdal a pokorně jsem přijal původní verzi.
Problém ale nastal v začátku. Film totiž začíná vláčně, pomalu, ale divadlo by mělo začít velkolepou scénou. A tak mi dali za úkol tu scénu vymyslet, protože ve filmu není. Ale nebojte se, nezačal jsem nic do scénáře vepisovat. Zjistil jsem, že Karel IV. sám je autorem korunovacího protokolu, který vlastnoručně sepsal. A v Univerzitní knihovně ho měli. A tak bylo rozhodnuto. Tou úvodní scénou bude korunovace Elišky, a já ji celou můžu opsat od Karla IV., aniž by mě někdo zažaloval nebo „natřel na černo a hodil do studny“, jak se říká ve filmu. A tak je Otec vlasti i spoluautor divadelního libreta. No není to skvělý důvod se přijít podívat?
Děkuji moc za rozhovor a těším se, až se přijdete podívat i vy.
Jana Uherová