VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
O autorce Felicii Zeller
Dramatička, spisovatelka, filmová režisérka a mediální experimentátorka v oblasti nových médií Felicia Zeller se narodila roku 1970 ve Stuttgartu. V roce 1998 absolvovala Filmovou akademii Baden-Württemberg. V sezóně 1999/2000 byla rezidentní autorkou v Theater Rampe ve Stuttgartu. Jako dramatička získala řadu ocenění a tvůrčích stipendií (Cena Baden-Württemberg pro mladé dramatiky 1993, Stipendium Ilse Langer pro ženské dramatičky 1999, v roce 2001 účast na Autorentheatertage v Thalia Theater Hamburg). Pracovala na množství mediálních projektů, účastnila se divadelních a filmových festivalů a psala články pro „Stuttgarter Zeitung”. V současné době žije v Berlíně.
Divadelní texty píše už od roku 1990, často na objednávku: Tot im SuperRiesenAquarium – eine Komödie ohne Zukunft (Mrtev v obrovském superakváriu – Komedie bez budoucnosti, 1996), Deutsches hysterisches Museum (Německé hysterické muzeum, 2006). Jako dramatička se osobitým způsobem zabývá společensko-sociálními problémy, jako je například alkoholismus žen Bier für Frauen (Pivo pro ženy, 2003), práce sociálních pracovníků na sociálních úřadech a úřadech práce Club der Enttäuschten (Klub ztroskotanců, 2002), levné pracovní síly z východu Au Pair Gespräche mit Astronauten (Rozhovory s astronauty, 2009 – inscenace byla pozvaná na 36. ročník Mülheimer Theatertage 2011, v Čechách ji v překladu Zuzany Augustové uvedlo pražské Divadlo Letí a v Ostravě Národní divadlo moravskoslezské), workoholismus X – Freunde (X přátel, 2011).
Výrazný úspěch jí přinesla v roce 2008 hra Kaspar Häuser Meer (pod názvem Město moře hoře ji do češtiny přeložila Jitka Jílková), oceněná na divadelní přehlídce Mülheimer Theatertage 2008 Cenou publika. Ve své hře X-Freunde (X přátel, 2012) se zabývá tématem workoholismu a současně nemožností a neschopností pracovat pod společenským i osobním tlakem, ať už je jím „postižen“ umělec, manažerka nebo kuchař. Přitom ale v žádném případě nepíše realistické či naturalistické „zeitštyky“. Její silně stylizované slovní partitury a monologické textové plochy bývají přirovnávány k divadelní poetice Elfriede Jelinek. Její dramatický svět je podobně abstraktní. Chybí v něm dramatický konflikt, příběh i konkrétní reálné kontakty mezi postavami, je tvořen „pouze“ slovy.
Záleží na tom, s jakými…
…přesto asi nebyla náhoda, když se mi vaše Rozhovory s astronauty líbily. Překládám totiž také divadelní texty Elfriede Jelinek a vaši poetiku recenzenti srovnávají právě s jazykem jejích děl.
No, s Elfriede Jelinek mě samozřejmě srovnávat můžete. Myslím ale, že ona píše podstatně stylizovanější texty, ve kterých rozvíjí nějakou situaci třeba jen z určitého slova, zatímco já zpracovávám skutečně autentické, odposlouchané rozhovory… Zajímá mě, jak lidi skutečně mluví, jak o různých událostech a tématech hovoří, co o nich říkají.
O vašich hrách se píše, že se odehrávají hlavně v jazyce, že jsou spíše abstraktní, pokud jde o zobrazení postav, vztahů, časoprostoru. Jedna inscenace Moře Kašparů Hauserů se odehrávala tak, že před bílou stěnou stály všechny tři postavy hry a odděleně pronášely své party bez kontaktu mezi sebou. Vyhovuje vám takový způsob zpracování vašich textů?
Pokud jde o pohyb, tak rozhodně. Mé hry mají v sobě zakódovaný určitý druh improvizační – pohybové i slovní – gymnastiky. Přesto by měly v jejich interpretaci existovat jisté zákonitosti. Nesmí se především hrát psychologicky a realisticky. Proto jsem zakázala, aby herečky mluvily k sobě navzájem. Takový druh inscenování považuju za zbytečný. Když se zruší, připadá mi představení mnohem zajímavější.
Takže žádné naturalistické drama v duchu Gerharda Hauptmanna?
V mých textech jde převážně o jazykové stereotypy. Lze je proto i předčítat, což sama ráda dělám. Ale samozřejmě je lepší, když se hrají.
Považujete se za společensko-kritickou, respektive politickou autorku?
Rozhodně, protože to je v podstatě to nejzajímavější. To ale neznamená, že se zabývám nějakou stranickou politikou. Zajímají mě sociální situace, kdy jsou lidé vystaveni určitému tlaku, nebo když už nejsou s to být flexibilní.
Divadelní texty píše už od roku 1990, často na objednávku: Tot im SuperRiesenAquarium – eine Komödie ohne Zukunft (Mrtev v obrovském superakváriu – Komedie bez budoucnosti, 1996), Deutsches hysterisches Museum (Německé hysterické muzeum, 2006). Jako dramatička se osobitým způsobem zabývá společensko-sociálními problémy, jako je například alkoholismus žen Bier für Frauen (Pivo pro ženy, 2003), práce sociálních pracovníků na sociálních úřadech a úřadech práce Club der Enttäuschten (Klub ztroskotanců, 2002), levné pracovní síly z východu Au Pair Gespräche mit Astronauten (Rozhovory s astronauty, 2009 – inscenace byla pozvaná na 36. ročník Mülheimer Theatertage 2011, v Čechách ji v překladu Zuzany Augustové uvedlo pražské Divadlo Letí a v Ostravě Národní divadlo moravskoslezské), workoholismus X – Freunde (X přátel, 2011).
Výrazný úspěch jí přinesla v roce 2008 hra Kaspar Häuser Meer (pod názvem Město moře hoře ji do češtiny přeložila Jitka Jílková), oceněná na divadelní přehlídce Mülheimer Theatertage 2008 Cenou publika. Ve své hře X-Freunde (X přátel, 2012) se zabývá tématem workoholismu a současně nemožností a neschopností pracovat pod společenským i osobním tlakem, ať už je jím „postižen“ umělec, manažerka nebo kuchař. Přitom ale v žádném případě nepíše realistické či naturalistické „zeitštyky“. Její silně stylizované slovní partitury a monologické textové plochy bývají přirovnávány k divadelní poetice Elfriede Jelinek. Její dramatický svět je podobně abstraktní. Chybí v něm dramatický konflikt, příběh i konkrétní reálné kontakty mezi postavami, je tvořen „pouze“ slovy.
Úryvky z rozhovoru s FELICIÍ ZELLER
Prý nejste ráda, když vás srovnávají s jinými autory, přesto …Záleží na tom, s jakými…
…přesto asi nebyla náhoda, když se mi vaše Rozhovory s astronauty líbily. Překládám totiž také divadelní texty Elfriede Jelinek a vaši poetiku recenzenti srovnávají právě s jazykem jejích děl.
No, s Elfriede Jelinek mě samozřejmě srovnávat můžete. Myslím ale, že ona píše podstatně stylizovanější texty, ve kterých rozvíjí nějakou situaci třeba jen z určitého slova, zatímco já zpracovávám skutečně autentické, odposlouchané rozhovory… Zajímá mě, jak lidi skutečně mluví, jak o různých událostech a tématech hovoří, co o nich říkají.
O vašich hrách se píše, že se odehrávají hlavně v jazyce, že jsou spíše abstraktní, pokud jde o zobrazení postav, vztahů, časoprostoru. Jedna inscenace Moře Kašparů Hauserů se odehrávala tak, že před bílou stěnou stály všechny tři postavy hry a odděleně pronášely své party bez kontaktu mezi sebou. Vyhovuje vám takový způsob zpracování vašich textů?
Pokud jde o pohyb, tak rozhodně. Mé hry mají v sobě zakódovaný určitý druh improvizační – pohybové i slovní – gymnastiky. Přesto by měly v jejich interpretaci existovat jisté zákonitosti. Nesmí se především hrát psychologicky a realisticky. Proto jsem zakázala, aby herečky mluvily k sobě navzájem. Takový druh inscenování považuju za zbytečný. Když se zruší, připadá mi představení mnohem zajímavější.
Takže žádné naturalistické drama v duchu Gerharda Hauptmanna?
V mých textech jde převážně o jazykové stereotypy. Lze je proto i předčítat, což sama ráda dělám. Ale samozřejmě je lepší, když se hrají.
Považujete se za společensko-kritickou, respektive politickou autorku?
Rozhodně, protože to je v podstatě to nejzajímavější. To ale neznamená, že se zabývám nějakou stranickou politikou. Zajímají mě sociální situace, kdy jsou lidé vystaveni určitému tlaku, nebo když už nejsou s to být flexibilní.
(Ptala se a přeložila Zuzana Augustová. Citováno podle vydání v Divadelních novinách 16. října 2012.)
