VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Nové herecké tváře v našem divadle – představitelky Dívky ve Jménu růže Tereza Starostková a Linda Svobodová
Od prosince můžete na našem jevišti vídat novou inscenaci Petra Kracika Jméno růže. V ní kromě našeho pánského souboru hrají také dvě herečky, které se s Východočeským divadlem setkaly pracovně poprvé. Při každé repríze uvidíte ovšem jen jednu z nich, neboť se obě slečny spolu alternují. Nechte se tedy překvapit, na kterou z nich budete mít při návštěvě představení štěstí. Nyní se však prostřednictvím následujícího rozhovoru můžete blíže seznámit s oběma. Těmito herečkami jsou LINDA SVOBODOVÁ a TEREZA STAROSTKOVÁ.
Kde se zrodily vaše herecké začátky? Jakou jste vystudovaly školu?
Linda: Kde se zrodily moje herecké začátky? Asi spolu se mnou. (smích) Herectví mě lákalo odjakživa, už na základní škole jsem navštěvovala různé umělecké kroužky a z téhle volnočasové záliby se pak vyklubalo moje povolání. Vystudovala jsem Vyšší odbornou školu hereckou v Praze v ročníku režiséra Pavla Kheka a herce Tomáše Petříka.
Tereza: Nepocházím z herecké rodiny, ale vždy jsem cítila, že to je má cesta. Vystudovala jsem Janáčkovu konzervatoř a Gymnázium v Ostravě pod vedením skvělých pedagogů. Vřelé díky za všechny ty roky dřiny, štěstí, radosti a strasti! Vzpomínám jen v dobrém!
Jakou jste měly v době studia představu o svém hereckém uplatnění? A jak se lišila od následné reality?
Tereza: Zákeřná otázka. Asi snad jako všichni mladí, ambiciózní, naivní, svéhlaví studenti herectví jsem si myslela, že vše půjde hladce a po maturitě jednoduše najdu uplatnění. Měla jsem velké štěstí na hostování v různých divadlech během studia, například v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, v Divadle loutek Ostrava, Komorní scéně Aréna nebo v Těšínském divadle. Ale „opravdové“ angažmá jsem získala až po absolutoriu na konzervatoři ve Slezském divadle Opava, kde nyní třetím rokem působím.
Linda: Věděla jsem, že uplatnění v naší profesi je těžké a že člověk musí být pořád připravený, aby „nevypadl z kola ven“. Během studia jsem měla možnost hostovat ve Středočeském divadle Kladno, ale škola pro mě v té době byla hlavní, dávala mi jisté zázemí. Ale po dokončení studia se už člověk o sebe musí postarat sám.
Dáváte přednost divadlu, nebo vás láká i jiná herecká práce? Nebo dokonce i nějaká pracovní činnost mimo herectví?
Linda: Nemůžu říct, že bych upřednostňovala film před divadlem nebo naopak. Je to teprve rok a půl, co jsem ukončila školu, a tudíž jsem teď ve fázi sbírání nových zkušeností. Otevřená všemu.
Tereza: Divadlo je pro mě samozřejmě na prvním místě. Mimo angažmá a hostování v jiných divadlech studuji třetím rokem Slezskou univerzitu v Opavě (obor Kulturní dramaturgie se zaměřením na divadlo). Studiem se snažím rozšiřovat si teoretické i praktické obzory a chápat své herecké „poslání“ i z jiného úhlu pohledu. Díky studiu jsem měla například možnost vyzkoušet si úkoly v oblasti managementu, dramaturgie, tak trochu i práci ekonoma během pořádání našeho studentského festivalu Na cestě. Byla to náročná, ale úžasná zkušenost.
Které své divadelní zkušenosti považujete za nejdůležitější? Je nějaká role, která vás výrazně „posunula dál“?
Linda: Každá role vám něco přinese. Hodně energie jsem vložila například do role Didi v absolventském představení We Are the Talents v režii Pavla Kheka. Ale role, která mě doslova posune dál, mě ještě – věřím – čeká.
Tereza: Všechny zkušenosti jsou pro mě obohacující. Pokouším se nerozdělovat role na „oblíbené“ a „neoblíbené“. Ano, je to sice někdy těžké, velmi, ale i to je boj, který se musí překonat, protože jakmile nebudu mít svou postavu „ráda“, nebudu se v ní cítit uvolněně a vše se projeví v konečném výsledku. Každá minuta na jevišti mě obohacuje a posouvá dál…
Lišíte se mimo jiné v tom, že Tereza má stálé angažmá, kdežto Linda je „na volné noze“. Je pro vás podstatnější svoboda, nebo možnost jednoho zázemí a určitá jistota?
Tereza: Jsem racionální člověk, své „jistoty“ si vážím a jsem za ni opravdu šťastná.
Linda: Já momentálně zažívám svobodnější období, ostatně to slovo tvoří i mé příjmení. (smích) Svoboda versus jistota – ideální by bylo skloubit nějakým způsobem oboje – angažmá, které dá člověku určitou míru jistoty, ale i svobody.
Co vás přimělo k hostování ve Jménu růže v našem divadle?
Linda: Oslovil mě pan režisér Petr Kracik, se kterým jsem si již dlouho přála pracovat. Když se tato nabídka vyskytla, měla jsem radost a bez většího rozmýšlení jsem souhlasila. Do Pardubic jsem se těšila.
Tereza: U mě to byla shoda náhod. Osud. Telefonát. Jednoho krásného dne mi zavolala má milovaná Petra Tenorová, bývalá spolužačka z konzervatoře, zda bych neměla chuť hostovat v Pardubicích. Telefonovala v době, kdy jsem neměla moc času na promýšlení, ale jednoznačně jsem pak na následnou oficiální nabídku řekla ano. „Však ono to vždycky nějak dopadne,“ problesklo mi hlavou. Organizovala jsem tou dobou zmiňovaný festival a „generálkovala“ v Opavě. Nakonec se vše zvládlo a já jsem tady. Děkuji, Peti, že sis na mě vzpomněla! A děkuji Východočeskému divadlu za pozvání.
Jak se cítíte v hereckém kolektivu, kde jste jediné ženy uprostřed pánské části souboru?
Tereza: Náramně! Mám pocit, že jsem v ráji gentlemanů. Akorát mé tělo poseté „fialově-červeno-bolavými skvrnami“ si to nemyslí. (smích)
Linda: S těmi modřinami to mám stejně, zkoušení bylo totiž někdy pohybově náročnější. V kolektivu je ovšem od začátku milá a veselá atmosféra, pánové jsou galantní, takže si spolupráci užívám.
Znaly jste Jméno růže již dříve? Dokázaly jste si svou roli předem představit?
Linda: S knižní předlohou jsem se seznámila již na gymnáziu. Později jsem viděla její filmovou verzi a slyšela také rozhlasovou hru. Takže jsem určitou představu měla.
Tereza: Já jsem znala titul, téma a autora jen matně z konzervatoře, kde jsme je rozebírali v hodinách Českého jazyka. Ovšem svou postavu jsem si nevybavovala, takže jsem prakticky nevěděla, do čeho jdu. Měla jsem motivaci podívat se konečně na film, zabrouzdat do knihovny a dát se do čtení a přemýšlení…
Musíte při milostných scénách překonávat stud, nebo jsou pro vás samozřejmostí, tedy je zvládáte hravě?
Tereza: Zdeňku, to je otázka přímo na tělo. (smích) Jasně, že jsem bojovala. Není to jednoduché odhalit intimní partie, ještě pokud je vaše povaha mírně introvertní, úměrně hrdá a přemýšlivě zdrženlivá. Plánovala jsem kadeřníka, ale myslím, že pár měsíců ještě posečká… (smích)
Linda: Já jsem zrovna po kadeřníkovi, takže u mě to zatím řeší paruka, která částečně překrývá to, co se spíše zdráháme zcela odhalit. (smích) „Odhalovací“ scény pro mě samozřejmostí rozhodně nejsou. Myslím, že stud je přirozený, ale v rámci role se studu snažím nepodléhat.
Kde se zrodily vaše herecké začátky? Jakou jste vystudovaly školu?
Linda: Kde se zrodily moje herecké začátky? Asi spolu se mnou. (smích) Herectví mě lákalo odjakživa, už na základní škole jsem navštěvovala různé umělecké kroužky a z téhle volnočasové záliby se pak vyklubalo moje povolání. Vystudovala jsem Vyšší odbornou školu hereckou v Praze v ročníku režiséra Pavla Kheka a herce Tomáše Petříka.
Tereza: Nepocházím z herecké rodiny, ale vždy jsem cítila, že to je má cesta. Vystudovala jsem Janáčkovu konzervatoř a Gymnázium v Ostravě pod vedením skvělých pedagogů. Vřelé díky za všechny ty roky dřiny, štěstí, radosti a strasti! Vzpomínám jen v dobrém!
Jakou jste měly v době studia představu o svém hereckém uplatnění? A jak se lišila od následné reality?
Tereza: Zákeřná otázka. Asi snad jako všichni mladí, ambiciózní, naivní, svéhlaví studenti herectví jsem si myslela, že vše půjde hladce a po maturitě jednoduše najdu uplatnění. Měla jsem velké štěstí na hostování v různých divadlech během studia, například v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, v Divadle loutek Ostrava, Komorní scéně Aréna nebo v Těšínském divadle. Ale „opravdové“ angažmá jsem získala až po absolutoriu na konzervatoři ve Slezském divadle Opava, kde nyní třetím rokem působím.
Linda: Věděla jsem, že uplatnění v naší profesi je těžké a že člověk musí být pořád připravený, aby „nevypadl z kola ven“. Během studia jsem měla možnost hostovat ve Středočeském divadle Kladno, ale škola pro mě v té době byla hlavní, dávala mi jisté zázemí. Ale po dokončení studia se už člověk o sebe musí postarat sám.
Dáváte přednost divadlu, nebo vás láká i jiná herecká práce? Nebo dokonce i nějaká pracovní činnost mimo herectví?
Linda: Nemůžu říct, že bych upřednostňovala film před divadlem nebo naopak. Je to teprve rok a půl, co jsem ukončila školu, a tudíž jsem teď ve fázi sbírání nových zkušeností. Otevřená všemu.
Tereza: Divadlo je pro mě samozřejmě na prvním místě. Mimo angažmá a hostování v jiných divadlech studuji třetím rokem Slezskou univerzitu v Opavě (obor Kulturní dramaturgie se zaměřením na divadlo). Studiem se snažím rozšiřovat si teoretické i praktické obzory a chápat své herecké „poslání“ i z jiného úhlu pohledu. Díky studiu jsem měla například možnost vyzkoušet si úkoly v oblasti managementu, dramaturgie, tak trochu i práci ekonoma během pořádání našeho studentského festivalu Na cestě. Byla to náročná, ale úžasná zkušenost.
Které své divadelní zkušenosti považujete za nejdůležitější? Je nějaká role, která vás výrazně „posunula dál“?
Linda: Každá role vám něco přinese. Hodně energie jsem vložila například do role Didi v absolventském představení We Are the Talents v režii Pavla Kheka. Ale role, která mě doslova posune dál, mě ještě – věřím – čeká.
Tereza: Všechny zkušenosti jsou pro mě obohacující. Pokouším se nerozdělovat role na „oblíbené“ a „neoblíbené“. Ano, je to sice někdy těžké, velmi, ale i to je boj, který se musí překonat, protože jakmile nebudu mít svou postavu „ráda“, nebudu se v ní cítit uvolněně a vše se projeví v konečném výsledku. Každá minuta na jevišti mě obohacuje a posouvá dál…
Lišíte se mimo jiné v tom, že Tereza má stálé angažmá, kdežto Linda je „na volné noze“. Je pro vás podstatnější svoboda, nebo možnost jednoho zázemí a určitá jistota?
Tereza: Jsem racionální člověk, své „jistoty“ si vážím a jsem za ni opravdu šťastná.
Linda: Já momentálně zažívám svobodnější období, ostatně to slovo tvoří i mé příjmení. (smích) Svoboda versus jistota – ideální by bylo skloubit nějakým způsobem oboje – angažmá, které dá člověku určitou míru jistoty, ale i svobody.
Co vás přimělo k hostování ve Jménu růže v našem divadle?
Linda: Oslovil mě pan režisér Petr Kracik, se kterým jsem si již dlouho přála pracovat. Když se tato nabídka vyskytla, měla jsem radost a bez většího rozmýšlení jsem souhlasila. Do Pardubic jsem se těšila.
Tereza: U mě to byla shoda náhod. Osud. Telefonát. Jednoho krásného dne mi zavolala má milovaná Petra Tenorová, bývalá spolužačka z konzervatoře, zda bych neměla chuť hostovat v Pardubicích. Telefonovala v době, kdy jsem neměla moc času na promýšlení, ale jednoznačně jsem pak na následnou oficiální nabídku řekla ano. „Však ono to vždycky nějak dopadne,“ problesklo mi hlavou. Organizovala jsem tou dobou zmiňovaný festival a „generálkovala“ v Opavě. Nakonec se vše zvládlo a já jsem tady. Děkuji, Peti, že sis na mě vzpomněla! A děkuji Východočeskému divadlu za pozvání.
Jak se cítíte v hereckém kolektivu, kde jste jediné ženy uprostřed pánské části souboru?
Tereza: Náramně! Mám pocit, že jsem v ráji gentlemanů. Akorát mé tělo poseté „fialově-červeno-bolavými skvrnami“ si to nemyslí. (smích)
Linda: S těmi modřinami to mám stejně, zkoušení bylo totiž někdy pohybově náročnější. V kolektivu je ovšem od začátku milá a veselá atmosféra, pánové jsou galantní, takže si spolupráci užívám.
Znaly jste Jméno růže již dříve? Dokázaly jste si svou roli předem představit?
Linda: S knižní předlohou jsem se seznámila již na gymnáziu. Později jsem viděla její filmovou verzi a slyšela také rozhlasovou hru. Takže jsem určitou představu měla.
Tereza: Já jsem znala titul, téma a autora jen matně z konzervatoře, kde jsme je rozebírali v hodinách Českého jazyka. Ovšem svou postavu jsem si nevybavovala, takže jsem prakticky nevěděla, do čeho jdu. Měla jsem motivaci podívat se konečně na film, zabrouzdat do knihovny a dát se do čtení a přemýšlení…
Musíte při milostných scénách překonávat stud, nebo jsou pro vás samozřejmostí, tedy je zvládáte hravě?
Tereza: Zdeňku, to je otázka přímo na tělo. (smích) Jasně, že jsem bojovala. Není to jednoduché odhalit intimní partie, ještě pokud je vaše povaha mírně introvertní, úměrně hrdá a přemýšlivě zdrženlivá. Plánovala jsem kadeřníka, ale myslím, že pár měsíců ještě posečká… (smích)
Linda: Já jsem zrovna po kadeřníkovi, takže u mě to zatím řeší paruka, která částečně překrývá to, co se spíše zdráháme zcela odhalit. (smích) „Odhalovací“ scény pro mě samozřejmostí rozhodně nejsou. Myslím, že stud je přirozený, ale v rámci role se studu snažím nepodléhat.
Zdeněk Janál
