VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
Nová premiéra zalitá v alkoholu
Jedna dlouhá propitá noc, ve které všechny postavy projdou peklem a svým způsobem i očistou. A na konci je možná světlo naděje. Možná. To bude připravovaná inscenace Petra Novotného Kdo se bojí Virginie Woolfové? Se svým týmem a čtveřicí herců – Jindrou Janouškovou, Jiřím Kalužným, Janou Ondruškovou a Josefem Pejchalem – ji zkouší na Malé scéně ve dvoře, která je dráždivá svou intimitou, minimálním distancem herce od diváků a neexistencí úniku před tlakem emocí.
George, profesor historie na malé americké univerzitě, se vrací se svou ženou Marthou z dlouhého a pro něj ubíjejícího večírku, který pořádal rektor, Marthin otec. George se dozvídá, že i když je hodně pozdě, Martha pozvala domů mladý pár, se kterým se právě seznámili. Nick, profesor biologie, ctižádostivý a nadějný, a jeho žena Honey přichází ve dvě hodiny v noci. Nikdo z aktérů netuší, že je čeká příšerný mejdan, během kterého budou ztrácet sebeúctu, naději a kontrolu nad sebou i nad situací. A že se vysloví věci, které nelze vzít zpět. Všechny tajnosti budou odhaleny. Přijde na řadu sex, urážky, pohrdání a kruté manželské vraždění. Ale to vše bude kořeněno humorem. Někdy lehkým, jindy břitkým, ale i cynickým a černým. Čemu ještě se můžeme smát, když ne sami sobě? Martha pije s razancí a chutí. Chroustá led a pije whisky. George o ní říká: „Když jsem s ní ještě chodil, tak si objednávala ty holčičí likérové zhovadilosti. Až léty Martha pochopila, že smetana patří do kafe a citron do čaje, protože čistý alkohol je pro čisté duše, jako je ona.“ George pije také, aby spláchl zklamání ze života s Marthou a svých proher. Nick a Honey se upejpají, jsou slušně vychovaní a budí dojem šťastného páru. Ale alkohol i jim rozváže jazyk a nitky, které je pojí, možná nejsou tak silné. Všechny hodnoty se relativizují. Co je hra, co je fantazie, co skutečnost, co minulost a současnost? Vše je najednou prázdné. A ke konci kokrhá kohout. Možná se probudí…
Edward Albee je americký dramatik, nejvýznamnější následovník Arthura Millera, Tennessee Williamse a Eugena O’Neila. Bývá spojován s absurdním dramatem, přesto ve své tvorbě kombinoval tradiční divadlo s avantgardou, realistické prvky s absurdními. Za své dílo získal řadu ocenění, například tři Pulitzerovy ceny za hry Křehká rovnováha, Pobřeží a Tři velké ženy.
Hra Kdo se bojí Virginie Woolfové? si okamžitě po svém vzniku roku 1962 získala popularitu. Pro svou kontroverznost ale nebyla přijata do nominace na už zmíněnou Pulitzerovu cenu, na protest proti tomu pak odstoupili dva porotci. Získala však cenu Tony Award.
Hru nejvíce proslavil stejnojmenný film Mika Nicholse z roku 1966 s Elizabeth Taylorovou a Richardem Burtonem, který získal pět Oscarů. Byl považován za skvostné zpracování šokující divadelní hry. Tehdejší puritánské Američany film pohoršil otevřenými diskusemi o sexu a do té doby nepoužitými výrazy z oblasti erotiky. Pochopitelně že to, co šokovalo diváky před téměř půlstoletím, je v současném filmu i divadle samozřejmostí, běžnou realitou. Slovník už nikoho nepřekvapí. Přesto má hra v sobě i dnes velkou naléhavost a nic neztrácí na své aktuálnosti. Hluboký ponor do nitra postav je velmi současný a pichlavé, ironické dialogy s cynickým nadhledem pořád překvapivé.
Milan Lukeš ve své předmluvě k sebraným Albeeho hrám napsal: „Edward Albee není dramatik absurdity; jeho dílo míří k určitému smyslu, je to dílo s poselstvím. Je to dramatik lidské existence v havarijní situaci; dramatik samoty uprostřed množství, který dokázal dramatizovat nedramatizovatelné: izolaci a lhostejnost. Jeho dílo míří k tomu, aby izolace a lhostejnost byly překonány. Aby se člověk probudil z polospánku.“
Kdo se bojí Virginie Woolfové? je skvělou příležitostí pro čtyři herce. To bylo také jedním z důvodů, proč jsme si hru vybrali a proč ji inscenujeme právě v intimním prostoru Malé scény ve dvoře. Herci jsou zatím ve fázi hledání, opatrného našlapování a ověřování si, co si mohou dovolit. Celý tým má před sebou ještě pár týdnů tvrdé práce, která ale podle nás má smysl a moc nás těší! A já doufám, že diváci si to pak s námi rádi užijí, i když možná sami sebe v některých trapných a zoufalých situacích poznají a nebude jim to příjemné. Ale to poznání za to stojí!
George, profesor historie na malé americké univerzitě, se vrací se svou ženou Marthou z dlouhého a pro něj ubíjejícího večírku, který pořádal rektor, Marthin otec. George se dozvídá, že i když je hodně pozdě, Martha pozvala domů mladý pár, se kterým se právě seznámili. Nick, profesor biologie, ctižádostivý a nadějný, a jeho žena Honey přichází ve dvě hodiny v noci. Nikdo z aktérů netuší, že je čeká příšerný mejdan, během kterého budou ztrácet sebeúctu, naději a kontrolu nad sebou i nad situací. A že se vysloví věci, které nelze vzít zpět. Všechny tajnosti budou odhaleny. Přijde na řadu sex, urážky, pohrdání a kruté manželské vraždění. Ale to vše bude kořeněno humorem. Někdy lehkým, jindy břitkým, ale i cynickým a černým. Čemu ještě se můžeme smát, když ne sami sobě? Martha pije s razancí a chutí. Chroustá led a pije whisky. George o ní říká: „Když jsem s ní ještě chodil, tak si objednávala ty holčičí likérové zhovadilosti. Až léty Martha pochopila, že smetana patří do kafe a citron do čaje, protože čistý alkohol je pro čisté duše, jako je ona.“ George pije také, aby spláchl zklamání ze života s Marthou a svých proher. Nick a Honey se upejpají, jsou slušně vychovaní a budí dojem šťastného páru. Ale alkohol i jim rozváže jazyk a nitky, které je pojí, možná nejsou tak silné. Všechny hodnoty se relativizují. Co je hra, co je fantazie, co skutečnost, co minulost a současnost? Vše je najednou prázdné. A ke konci kokrhá kohout. Možná se probudí…
Edward Albee je americký dramatik, nejvýznamnější následovník Arthura Millera, Tennessee Williamse a Eugena O’Neila. Bývá spojován s absurdním dramatem, přesto ve své tvorbě kombinoval tradiční divadlo s avantgardou, realistické prvky s absurdními. Za své dílo získal řadu ocenění, například tři Pulitzerovy ceny za hry Křehká rovnováha, Pobřeží a Tři velké ženy.
Hra Kdo se bojí Virginie Woolfové? si okamžitě po svém vzniku roku 1962 získala popularitu. Pro svou kontroverznost ale nebyla přijata do nominace na už zmíněnou Pulitzerovu cenu, na protest proti tomu pak odstoupili dva porotci. Získala však cenu Tony Award.
Hru nejvíce proslavil stejnojmenný film Mika Nicholse z roku 1966 s Elizabeth Taylorovou a Richardem Burtonem, který získal pět Oscarů. Byl považován za skvostné zpracování šokující divadelní hry. Tehdejší puritánské Američany film pohoršil otevřenými diskusemi o sexu a do té doby nepoužitými výrazy z oblasti erotiky. Pochopitelně že to, co šokovalo diváky před téměř půlstoletím, je v současném filmu i divadle samozřejmostí, běžnou realitou. Slovník už nikoho nepřekvapí. Přesto má hra v sobě i dnes velkou naléhavost a nic neztrácí na své aktuálnosti. Hluboký ponor do nitra postav je velmi současný a pichlavé, ironické dialogy s cynickým nadhledem pořád překvapivé.
Milan Lukeš ve své předmluvě k sebraným Albeeho hrám napsal: „Edward Albee není dramatik absurdity; jeho dílo míří k určitému smyslu, je to dílo s poselstvím. Je to dramatik lidské existence v havarijní situaci; dramatik samoty uprostřed množství, který dokázal dramatizovat nedramatizovatelné: izolaci a lhostejnost. Jeho dílo míří k tomu, aby izolace a lhostejnost byly překonány. Aby se člověk probudil z polospánku.“
Kdo se bojí Virginie Woolfové? je skvělou příležitostí pro čtyři herce. To bylo také jedním z důvodů, proč jsme si hru vybrali a proč ji inscenujeme právě v intimním prostoru Malé scény ve dvoře. Herci jsou zatím ve fázi hledání, opatrného našlapování a ověřování si, co si mohou dovolit. Celý tým má před sebou ještě pár týdnů tvrdé práce, která ale podle nás má smysl a moc nás těší! A já doufám, že diváci si to pak s námi rádi užijí, i když možná sami sebe v některých trapných a zoufalých situacích poznají a nebude jim to příjemné. Ale to poznání za to stojí!
Jana Uherová
