VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

V pátek 29. března bude první díl retrokomedie autora a režiséra Roberta Bellana slavit 100. reprízu a téměř 8 úspěšných let na repertoáru VČD. Tohle krásné a úctyhodné jubileum můžete v Městském divadle spolu s herci NORMÁLNÍHO DEBILA oslavit i vy. A protože stovka si žádá jistou bilanci, zeptala jsem se všech herců i režiséra na pár otázek.

1. V čem jsou podle tebe přednosti této komedie, proč myslíš, že se těší takové divácké oblibě?

2. Už jsi někdy něco hrál/a stokrát? Jak se v inscenaci po tolika reprízách cítíš? Co si nejvíc užíváš na své roli/svých rolích?

4. Vzpomeneš si na nějakou nenormální = neobyčejnou reprízu? Stalo se někdy něco neočekávaného?

JOSEF PEJCHAL alias Norbert Intribus:

1. Myslím, že hlavní výhodou tohoto představení je zapomínání a vzpomínání. Zapomínání je společné nám všem a všichni rádi zapomeneme to zlé a nepříjemné z minulosti. To nás spojuje. Stejně tak jako vzpomínání na mládí, ideály, lásky, rodinu a bezstarostnost dětství. A ukázat obojí s nadsázkou a humorem je osvěžující.

2. Než jsem přijal angažmá ve VČD, hrál jsem v Černém divadle Jiřího Srnce. Na zájezdech v cizině jsme hráli představení mnohokrát za sebou. Nepočítal jsem je, ale bylo jich také požehnaně. A tam jsem si uvědomil hodnotu lidí kolem sebe a radost z toho si s nimi zahrát. To samé zažívám i v tomto představení. Není to o množství, ale opravdu o radosti z celého představení. Ať se jedná o kolegy na jevišti, nebo o „spoluhraní“ s diváky. Klidně by mohlo představení stou reprízou skončit nebo se hrát dalších dvě stě repríz, na tom mi nesejde. Podstatná je ta radost.

3. Nerad bych zde zapomněl na kolegyni Janu Ondruškovou, která s námi v tomto představení začínala (nyní je v angažmá v Divadle J. K. Tyla v Plzni – pozn. red.). Samozřejmě i na předlohu mé role Berta, autora „trilogie?“ Roberta Bellana, se kterým jsme si také v této hře zahráli. Na kolegy, kteří toto představení hrají v Praze, nebo v neposlední řadě na mé kolegy z volného pokračování, které (jak věřím a upřímně přeji) mají diváci také v oblibě. To je pro mne to „nenormální“, když si v hlavě vzpomenu na toho našeho Normálního debila.

JINDRA JANOUŠKOVÁ, Bertíkova matka, učitelky a další role včetně fotbalisty:

1. Improvizace, napojení na kolegy, hraji to moc ráda a baví mě to – je prima si takhle zablbnout. Nevím jak kolegové, ale mě to s nimi moc baví. Tohle představení mě vždycky nabije, ještě se nestalo, abych odcházela z divadla ve špatné náladě, protože divácká odezva je úžasná. Mám ráda přímý kontakt s publikem a tady ho můžu využít.

2. Bohužel tohle je moje první stovka. Kdysi jsem hrála v Nebi na zemi, to udělalo také 100 repríz, ale já jsem tam vstoupila jako záskok kolem čtyřicáté reprízy, i když stovku jsem s nimi slavila. Jak už jsem řekla, nejvíc si užívám kontakt s diváky a improvizaci. Třeba když se nám po zájezdu ztratilo lehátko, o kterém se tam hraje, a já jsem musela během vteřiny vymyslet, co s tím. Tak jsem popadla koště a hrála jsem, že bez koštěte na dovolenou nepojedu. Bylo vtipné sledovat, jak na to moji kolegové na jevišti zareagovali. Ještě teď se směju. Nebo když Eliška hodila granátem do publika a on přistál pánovi v první řadě přímo v rozkroku. Zatvářil se vyděšeně a já jsem řekla svůj text: „Udělal jsi značku?“ Paní vedle něj, zřejmě manželka, kývla hlavou, že udělal. A to mě odrovnalo.

3. Neobyčejné bylo, když nám onemocněl Petr Borovec a my jsme hráli s režisérem Robertem Bellanem. To byla jízda! Nejen že některé repliky byly přibližné, ale hlavně on si to užíval a některá místa hodně rozehrával. Moc mě to s ním bavilo. A to je na divadle krásné a zároveň smutné – stane se to jen ten večer a už se to nikdy nebude opakovat. Možná proto to hrajeme tak dlouho. Protože vím, že někteří diváci byli na Debilovi víckrát a stále je to baví.

ELIŠKA LÁSKOVÁ jako děvče, televizní hlasatelka, Kamila a další včetně fotbalisty:

1. První, co asi každého napadne, je, že u takové komedie se můžou bavit jen lidé, kteří tu dobu skutečně zažili. Já si ale myslím, že si tu na své přijde více věkových skupin. Samozřejmě, že lidé, kteří tu dobu zažili, mohou srovnávat svoje zážitky, a dokonce se s nimi i ztotožnit. Ale také mladší diváci, ke kterým nakonec patřím i já, se rádi pobaví nad absurditou doby, lidovostí postav a situacemi, do kterých se dostávají. Konec konců některé situace nesouvisí jen s dobou, ale s dospíváním samotným, a to je pro všechny stejné.

2. Já jsem do inscenace nastupovala zhruba kolem 50. reprízy, a pak jsem měla ještě krátkou pauzu po porodu, takže jsem oproti kolegům dost pozadu. Nicméně pod kůži se mi to vrylo – i když každý, kdo nějakou roli někdy přebíral, mi dosvědčí, že to nikdy nebude stejné, jako když si ji nazkouší sám od začátku. Vždycky tam bude semínko nejistoty, a proto i po tolika reprízách, kvůli častým změnám scén a převleků, si text před každým představením musím projít. Pak při představení si ty rychlé změny a různorodost postav užívám. Je to výzva a zábava zároveň.

3. Těch neočekávaných věcí je víc než dost, ale téhle komedii sluší a prospívají (samozřejmě, pokud je to v nějakých mezích). Od zapomenutých částí kostýmu, rekvizit a textu až po záskok našeho režiséra, který celému představení dodal nový rozměr. (smích) Já osobně se na každé představení těším, a pokud nastane nějaká neočekávaná situace, vítám ji, pobavím se a ráda ji vezmu do hry.

PETR BOROVEC coby otec, ředitel, trenér, Dr. Cvach a další:

1. Člověk se s těmi situacemi může velmi jednoduše a rychle ztotožnit. Mnozí diváci si tou dobou a podobnými situacemi prošli. A Robert prostě komedie umí.

2. Nehrál. Užívám si to tak nějak celé. A jak se skoro po stovce repríz cítím? No, tak nějak jistě. (smích)

3. Jo, když za mě hrál Robert. (smích)

ROBERT BELLAN, autor a režisér, o jehož dětství v socialismu se hraje…

Napadlo tě, tenkrát před osmi lety, že by se tvůj Debil dočkal tolika repríz? Jaký je to pocit?
Vždy když začínám zkoušet svou novou hru, myslím na ni jako na něco výjimečného, co se bude hrát pořád. Není to o nějaké namyšlenosti. Vlastně je to spíš takový princip mé tvorby: netvořit jen tak, ale myslet si, že vzniká něco důležitého. Pomáhá mi to dělat věci se zaujetím, naplno a pořádně. A někdy to prostě vyjde. A že v Pardubicích bude už stá repríza, je fajn pocit, ale pro mě je spíš důležité, že inscenace funguje s diváky, a i herce pořád baví. V Uherském Hradišti hrajeme Debila „jedničku“ už taky osm let a vlastně ani nevím, kolik repríz máme.

Kolik přibližně z té stovky uvedení jsi viděl? Přijedeš s námi oslavit 100. reprízu?
Nevím, ale odhaduji, že jsem viděl tak jednu třetinu. A tuším dvakrát nebo třikrát jsem dokonce ve hře hrál jako záskok. Zajímavé je, že jsem zaskakoval za Petra Borovce v postavě svého otce – hned jsem věděl, jak ho hrát. Mám otce totiž dost napozorovaného. Problém byl že jsem si moc nepamatoval text. Ale to jinak skvělý kolega Borovec obvykle taky ne, takže diváci měli standard, na jaký jsou zvyklí. (smích)
Na stou reprízu možná dorazím, ale zrovna v tu dobu zkouším v Praze Debila „dvojku“, tak uvidím, jestli mi vyjde čas. Ale přijel bych moc rád a hercům i všem ostatním personálním složkám inscenace poručil nějaký drahý alkohol jako poděkování.

Myslíš, že se inscenace od svých začátků nějak posunula, proměnila?
Já doufám, že se moc neposunula. Prvních pár repríz se, jako každá komedie, usazovala s diváky, ale teď, pevně doufám, už je hodně repríz představení stejné. No stejné, divadlo je živý tvar, a reprízy nikdy totožné nejsou, ale ten základní tvar, myslím, drží. Pěkné je, že herci v mé hře jsou ukáznění profíci, a když občas udělají chybu a musí improvizovat, tak nezmatkují, vezmou chybu do hry a pobaví sebe i diváky. Občasná nedokonalost je osvěžující.