VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

V cyklu současné dramatiky INprojekty se po minulé Celebritě Lenky Procházkové zaměříme v pondělí 18. května opět na českou hru. Navíc na hru, která v posledních týdnech teprve vznikala, byli jsme tedy při domlouvání jejího scénického načrtnutí takříkajíc hned při jejím zrodu. Autorem komedie Normální debil a zároveň režisérem tohoto INprojektu není nikdo jiný než ROBERT BELLAN, s nímž je naše divadlo v poslední době v živém kontaktu. Robert Bellan u nás v minulosti inscenoval komedii A je to v pytli! Raye a Michaela Cooneyových, kterou máme stále na repertoáru. V následující sezóně se zde znovu objeví, když tentokrát uvede komedii dalšího velkého mistra svého žánru, a sice Alana Ayckbourna, s názvem Rodinný podnik.
O Normálním debilovi jsme si s Robertem Bellanem bez skrupulí povídali a výsledek našeho rozhovoru si můžete přečíst právě na následujících řádcích.

Roberte, jak se těšíš na to, že budeš režírovat svoji vlastní hru? Tvoji komedii Normální debil jsme zařadili do cyklu scénických čtení INprojekty. Máš s tímto způsobem práce, který je zákonitě zrychlený a zkoušek zde není mnoho, již nějaké zkušenosti?
Jo, těším se, je to vlastě to, co mě asi baví nejvíc: tzv. autorské divadlo. Měl jsem možnost si ho vyzkoušet vícekrát na jakési dobrovolnické bázi v Uherském Hradišti s Divadlem ParoDyje, kde jsem vytvářel parodie na premiéry Slováckého divadla. Po představení v klubu jako specifické zpestření popremiérové párty jsme s kolegy odehráli jedno jediné představení, které se nazkoušelo za jednu, maximálně dvě zkoušky. Byla to dobrá škola umělecké efektivity – napsat a narežírovat v krátkém čase co nejvtipnější hříčku vystihující podstatu parodovaného. Vzpomínám, že jsem dělal například Rumaře na stavbě (podle Šumaře na svatbě) nebo Dámu s Camelkami (podle Dámy s kaméliemi) a fakt mě to bavilo. A myslím, že i diváky. Na toto autorské a režijní „nadšenectví“ koneckonců navázala i moje dramatizace a režie Rychlých šípů.

Nechybí ti jako režisérovi odstup od textu, který jsi sám napsal?
Nemám ten pocit, respektive to nedokážu posoudit. V každém případě ale, jak se dá, využívám názorů různých spolupracovníků – herců, dramaturga, výtvarníka, uklízečky, barmana, prostě kohokoliv, kdo projeví zájem se k mé hře i režii vyjádřit. Nemyslím si, že co jsem napsal nebo narežíroval, musí být nutně v danou chvíli to nejlepší. Klidně uznám, že jsem napsal nějakou hovadinu, a rád to přepíši, případně přerežíruji k dobru věci. O tantiémy se ale s nikým dělit nebudu, to upozorňuji předem všechny chytrolíny, co by se chtěli rádoby nezištně přidat s nějakými nápady.

Divadelní hru Normální debil jsi napsal podle své stejnojmenné povídkové knížky. Kde se v tobě vzal impuls k tomu, že jsi před lety začal psát povídky inspirované vlastním dětstvím a dospíváním?
Na ten prvotní impuls už si nevzpomínám, ale asi to souviselo jednak s jakousi „autoterapií“ – vyrovnáním se s tradiční rodičovskou výchovou a taky, a to zřejmě byl hlavní důvod, že jsem podvědomě sbíral materiál pro divadelní hru. Knihu jsem totiž původně vlastně vydat nechtěl, aby rodiče nedostali srdeční příhodu. Několik přátel to za pomoci drobného násilí udělalo v podstatě proti mé vůli. Ale přežil jsem to, rodiče taky a dnes jsme všichni – rodiče, přátelé i já – „happy“.

Neláká tě pokračovat i v dráze spisovatele? Připravuješ například pokračování své knížky?
Tak především se nepovažuji za spisovatele. Je to speciální disciplína, kterou já tak úplně neovládám, trvá mi strašně dlouho, než sesmolím smysluplnou větu, a stejně to dle mého názoru pořád není ono. Mou devizou možná je, že jsem malinko vtipný, ale chybí mi teoretická průprava i praxe a zkušenosti tvůrčího psaní. Vydat knížku může v dnešní době každý, stačí trocha peněz – vždyť v loňském roce vyšlo jen v České republice těžko uvěřitelných téměř dvacet tisíc titulů! Takže se nechci přidávat k zástupu grafomanů a nebudu profíkům fušovat do řemesla. Možná teda ještě vznikne druhý díl, protože vydavatel na mne tlačí a mám ho rozepsaný, a třeba potom ještě trojka, ale to už fakt naposled. Teda možná ještě nějakou čtverku bych dohromady dal… a už dost! (smích)
Ne, vážně, do budoucna se chci věnovat jen divadlu. A možná i tomu autorskému, ale spisovatel typu Lva Nikolajeviče Tolstého ze mne, tuším, nebude. I když teda podle znamení Lev jsem! To je znamení! Tak uvidíme, ještě to promyslím.

Nakolik jsou situace a jednotlivé postavy v povídkách a ve hře smyšlené a nakolik odpovídají svým předobrazům z reality?
Je vidět, že už jsi starší člověk a informace na obalech o trvanlivosti, obsahu éček atp. nepřečteš, protože jinak by sis všimnul, že na obalu mé knížky je malinkým písmem napsáno „Jakákoli podobnost skutečným osobám není náhodná.“ Takže abych odpověděl na tvou otázku: postavy ve hře jsou v drtivé většině skutečné a odpovídají svým předobrazům z reality. Jen jména jsou jiná. Kromě teda paní učitelky Čertíkové, jejíž jméno mi přišlo významově ideální a ve hře jsem ho ponechal v nezměněné podobě. Doufám, že jí to nebude vadit, když už je, jak se říká, „na pravdě boží“. Maminka ale tvrdila, že ji tuhle potkala v autobuse, takže nevím. Doufám, že se neobjeví na premiéře a nebude mě pak chodit v noci strašit.

Vlastní ilustrace Roberta Bellana z knihy Normální debil

Hru jsi mi postupně poslal snad v deseti verzích, každý týden novou. Jsi tvůrcem, který není nikdy spokojen a stále má tendenci již vytvořené předělávat?
Co to je „již vytvořené“? Jen se snažím dosáhnout jisté dokonalosti tvaru, u kterého jde těžko rozpoznat, že už je hotový. Ale je fakt, že mi dlouho trvá, než jsem alespoň částečně spokojený. Bohužel (bohudík) většinou poznám při svém „tvoření“, když to není „tak úplně ono“, někdy prostě nejsem schopný najít hned tu ideální variantu. A tak trpím a předělávám a předělávám. Napsání konkrétního textu trvalo celkem dlouho i proto, že oproti knize jsem chtěl hru pojmout více „retro“. Diváka inscenace tak čeká dobová popmusic, vysílání Československé televize i seriály Jaroslava Dietla.

Hra Normální debil obsahuje velké množství postav, ale ty ses rozhodl pro ten systém, že všechny role postupně odehrají pouze čtyři herci. Byl to tvůj cíl již od počátku tvého psaní? Nebo bys byl raději, aby se tvá hra uváděla na velkém jevišti s dvacítkou herců?
Pro těch dvacet herců by to bylo za trest. Lepší je, když hrají čtyři herci více malých rolí, než když dvacet herců každý „čurdu“. Souvisí to i s inspirací, kterou jsem získal ze zhlédnutí Hrdého Budžese, legendárního představení s Bárou Hrzánovou v hlavní roli. Už při autorských čteních knížky mne napadalo (překvapivě i většinu posluchačů), že by z „Debila“ mohla být divadelní hra v podobném stylu. A tak má moje hra společné s „Budžesem“ nejen průvodní vypravěčství hlavního hrdiny, dobové reálie socialistického Československa, ale právě i nízký počet herců hrajících velké množství postav. Samozřejmě srovnávat obě hry lze jen formou, obsahem nikoliv. Původní kniha Ireny Douskové nepochybně zpracovává zásadnější politické souvislosti doby, kdežto já měl jen ambici popsat vtipnou formou nelehký život puberťáka žijícího shodou okolností v socialismu.

Je tedy tvým cílem více poučit diváky o podobách výchovy, nebo chceš především diváka bavit?
Jde o to, že v socialistickém Československu platilo, že rodič je neotřesitelná autorita, musí vychovávat dítě autoritářsky, dítě není rovnocenným partnerem, ale jakýmsi nevyvinutým tvorem, kterého je třeba bez ohledu na jeho osobnost otesat a zformovat tak, aby z něho vyrostl očekávatelně sociálně zařaditelný a přizpůsobivý člověk. Hra by tak měla krom jiného ukázat zábavnou a srozumitelnou formou, jaký byl obvyklý stereotyp rodičovské výchovy v komunistické totalitě. Otázkou je, nakolik se tento pohled změnil v dnešní době a co je typické pro současné způsoby výchovy dětí. Jestli například přílišná demokracie a liberální výchova není kontraproduktivní v tom smyslu, že mnozí rodiče svou benevolentní výchovou bez mantinelů vychovávají z dětí drzé spratky. To mi připomnělo básničku Jiřího Žáčka Zeměpisný omyl:
Na levém břehu řeky Svratky
slyšel jsem křičet spratky.
Zařval jsem na ně: Mordyjé,
ticho! Nebo vás hodím do Dyje!
Nevím přesně, jak to souvisí s tématem, ale básnička je to hezká. Navíc je jediná, kterou si z dětství pamatuji.

A bude inscenace mládeži přístupná?
Částečně. Ve hře jsou totiž používána některá vulgární slova pro obsah hry důležitá, a i když budou pravděpodobně vypípávána, tak nelze nezaručit, že občas někdo něco přece jen nezaslechne. Takže v propagačních materiálech se objeví dole pod čárou malinkatými písmeny: „Toto představení není vhodné pro diváky mladší jedenácti let.“ Tak snad to přečteš.

Uvidím… Zlom vaz, až tě přijde strašit učitelka Čertíková!