VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Kolega Radek Smetana, který má na starosti náš styk s veřejností, tedy především s vámi, diváky, mě požádal, abych napsala něco o tom, jak se sestavuje dramaturgický plán. S hrůzou si uvědomuji, že přestože je to jedna z činností, kterými se už skoro čtvrtstoletí živím, tak nevím, co o ní říct. Budu tedy písemně uvažovat. V tradičně repertoárovém divadle, jako je Východočeské divadlo, to chodí asi takhle:

Dramaturg neustále čte nějaké divadelní hry, nové, starší i staré, neznámé i známé, některé opakovaně, protože si hned není jistý, jestli je to to pravé, nebo už zapomněl, proč si myslel, že je to to pravé. Když se mu nějaká hra opravdu zalíbí, zamyslí se, jestli jsou v domácím souboru na její postavy ti praví herečtí představitelé. A když jsou, nabídne hru režisérovi, o kterém si myslí, že to je ta pravá právě pro něho. Režisér mu dost často odpoví, že je vedle jak ta jedle, protože tohle téma ho teď zrovna nemotivuje nebo má úplně jinou představu o hereckém obsazení nebo podobných her už režíroval dost a teď chce dělat něco úplně jiného. Pak u společného nápoje (obvykle přes den káva, večer víno) nebo ve vzájemném elektronickém propojení anebo nedejbože telefonem znovu a znovu společně mudrují o jiných hrách, tématech, žánrech, autorech a zkoumají je ze všech možných úhlů pohledu. Když konečně dojdou k vzájemné shodě nebo aspoň ke kompromisu, navrhne dramaturg režisérovi termín zkoušení (sedm až osm týdnů). Režisér ho má obvykle už obsazený pro jiné divadlo, tak navrhne jiný termín, ale ten je zase už obsazený jiným režisérem v tomto divadle. Protože takových jednání s řadou režisérů probíhá současně mnoho najednou a pochopitelně v mnoha divadlech. Zatímco dramaturgický plán na nadcházející sezónu stále ještě není „utřepaný“, dramaturgických tipů je shromážděno na několik let dopředu. Řada z nich se nikdy nerealizuje, protože herečka, která měla hrát Ofélii, odejde na mateřskou dovolenou a herec, který měl stepovat v muzikálu, musí na operaci s kolenem. Nebo se podle kýžené hry začne někde ve světě točit film a autorská práva jsou zablokovaná…

   dramaturgyně Jana Pithartová

Přibližně počátkem kalendářního roku, tedy v polovině divadelní sezóny, je třeba na čas zaslepit všechny vzdálenější výhledy a zasprintovat do cílové rovinky, kterou představuje vyplněná tabulka konkrétních titulů přiřazených ke konkrétním režisérům, kteří mají v divadle působit v sezóně těsně následující. Právě v této krátké době se objevuje dost nových nápadů, je však třeba obezřetně oddělit ty objevné nebo aspoň upokojivé od pomýlených. Pomýlené je třeba zařadit do jedné sezóny pět trýznivých tragédií nebo do „dvojáku“ (to je zkoušení a posléze i hraní dvou inscenací současně) naplánovat dvě hry s celosouborovým obsazením nebo nechat tři herce bez role. Herci bez rolí se namíchnou, a bodejť by ne. Ale takových omylů si dramaturg většinou všimne. Pak musí režiséra, kterého před tím dlouho o něčem přesvědčoval, přesvědčit o opaku. Třeba aby místo Dostojevského udělal nějakou legraci nebo místo moderní sevřené „komořinky“ režíroval Naše furianty. To režiséra obvykle namíchne, a bodejť by ne…

Když je dramaturgický plán konečně uzavřen, obvykle zatelefonuje některý z poptaných režisérů, že s domluveným termínem potřebuje trochu cuknout, protože mu cukli s termínem domluveným v jiném divadle. A dlouho budovaná sestava titulů a termínů se zachová jako domeček z karet…

Ale kupodivu každý rok na jaře zveřejňujeme hotový dramaturgický plán a v následující sezóně ho splníme. A zároveň rýsujeme novou křížovku termínů, titulů a režisérů. Leckoho při tom namíchneme, ale ze všech sil se snažíme nenamíchnout vás, naše diváky.