VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Není to jenom práce, ale spolupráce, říká hostující herečka Lenka Zbranková
V inscenaci režiséra Radka Žáka Po pláči smích autorky Lenky Lagronové nehrají jen herečky našeho souboru. Trojici Petra Janečková, Dáša Novotná a Lída Vlášková vhodně doplňuje herečka LENKA ZBRANKOVÁ, která byla zlákána mimořádným textem i zaujetím režiséra natolik, že přijala nabídku k hostování v našem divadle. A nutno říct, že se všemi se velmi rychle sžila a její účinkování na Malé scéně ve dvoře tak může být oboustrannou inspirací.
V Pardubicích hostujete poprvé?
Ano.
Je pro vás inspirativní, když se najednou dostanete do úplně nového prostředí, do jiného divadla, než ve kterém hrajete obvykle? Co vás vede k tomu, že podobné nabídky k hostování přijímáte?
Myslím si, že každá změna je v herectví velmi důležitá. Byla jsem obrovsky dlouho v angažmá na jednom místě – celých 16 let v Kladně. Když jsem potom začala „volnonohařit“, zjistila jsem, jak to herce velice obohacuje, především setkání s novými lidmi, režiséry a vůbec s celou prací, která je všude zaběhlá vždy trošku jinak. Je to pro mě určitě rozptyl a mnohdy velký přínos. Měla jsem štěstí, že ještě když jsem byla v angažmá, tak jsem nabídky na hostování dostala a mohla jsem tak plynule přejít k další práci – v Ostravě, v Praze, na Letních shakespearovských slavnostech a následně především v Městských divadlech pražských.
Takže zázemí jednoho souboru vám nechybí?
Určitě ne.
V Městských divadlech pražských hrajete nejvíce, fungujete tam tedy jakožto stálý host?
Asi ano, dalo by se to tak říct, protože tam mám za sebou asi pět premiér a dva záskoky, do toho ve dvou inscenacích už jsem tam hrála dříve, tak snad se to dá jako stálý host nazvat. Pardubické diváky můžu pozvat na představení Listopad, které by se snad mělo hrát na příštím Festivalu smíchu, v hlavní roli s Michalem Dlouhým. Minule jsme zde hráli představení Bedřich Smetana: The Greatest Hits. Pak hraju v inscenacích Kancl, Sen noci svatojánské, České Vánoce a v Lakomé Barce, jejíž dramatizace snad měla před lety v Pardubicích dokonce světovou premiéru.
Měla jste dřív nějaký kontakt či vztah s pardubickým divadlem? Nebo až nyní díky režisérovi naší inscenace Radku Žákovi?
Určitě jsem k němu již vztah měla. Když jsem byla na Kladně, pardubické divadlo tam jezdilo a my jsme jezdili zase hrát sem do Pardubic. Když byla možnost, chodila jsem se na pardubická představení dívat. A minimálně třikrát jsem už v Pardubicích hrála v rámci Festivalu smíchu. V posledních dnech jsem pak opět zjistila, jak je ten náš divadelní svět malý a spousta lidí se v něm navzájem zná – takže teď hodně lidí z Prahy pozdravuju od Pardubičáků a obráceně.
Co musel Radek Žák podniknout, aby vás pro svou inscenaci získal?
Podnikat toho asi moc nemusel… Jeho nabídka pro mě byla obrovská výzva, protože krom toho, že jde o malou scénu, která mě nesmírně láká, je text Lenky Lagronové výjimečný. Bylo to pro mě velmi příjemné – jak říkám, mám ráda změny a k tomu je tohle ještě navíc neobvyklá hra, velmi specificky psaná. A prošlápnout tu cestu, udělat to tak, aby se v tom herec cítil dobře, je nádherná a těžká práce, která pak má vždy výsledek – vlastně ať to dopadne jakkoli, pro herce je to obrovská zkušenost. Pro mě určitě.
Můžete trochu přiblížit vaši postavu Alenky, kterou hrajete?
Je to čtyřicetiletá žena, která žije dlouhou dobu, vlastně celý život, na jednom místě, a když jí umřou rodiče a sestra odejde, tak se asi ve strachu z okolí, z nejistot odstěhuje do sklepa, kde žije a hraje tam na klavír. To pro mě byla ostatně také velká výzva – hrát na klavír, protože jsem na něj nehrála nikdy, takže se to nyní učím. Klavír je s tou postavou přímo spojený, ona ho má jako prostředek ke komunikaci. Je to tím pádem pro mě ještě komplikovanější, protože v tu chvíli musím herectví a klavír sloučit do jednoho procesu. Musela jsem si zvykat i sedět u klavíru… Je to pro mě jiný svět, kdy dochází svým způsobem ke vzájemné terapii dvou sester, po které najdou východisko, cestu, jak z těch čtyřiceti let, co žily, alespoň trošku uniknout.
Ano, vztah a dialog obou sester je poměrně neobvyklý. Setkala jste se s něčím podobným i v životě? Pokud tedy hledáte i inspirace zvnějšku, nejen zevnitř textu…
To bych musela asi hodně dlouho přemýšlet… Ani nevím, jestli mám někoho ve svém okolí, u koho by komunikace vázla natolik, až by to bylo takto vychýlené. Možná trochu, ale jen v „mininuancích“. Drobná nekomunikace je člověku bohužel velmi blízká, když se jedná o něco, co se ho přímo týká. Podobné strachy má v sobě asi každý – a v tu chvíli se radši zavře a nekomunikuje. Ale já ze života vím, že když se ten Rubikon překročí a otevře se co nejdřív, nese to jenom ovoce. Když to člověk neudělá, zůstává pak strašně sám, i když má okolo sebe spoustu lidí.
Zmiňovala jste již klavír jakožto velkou výzvu. Jde vám to? Jde vám to tak, jak jste čekala?
Ne. Vůbec ne. Já jsem si myslela, že po třech měsících hry na klavír už ze mě bude virtuóz, ale ne, spletla jsem se. Mám kamaráda Zbyška Kalinu, který mi s tím velmi pomáhá a povzbuzuje mě, že pokud jsem na klavír opravdu nikdy nehrála, tak je to naprosto v pořádku a procházím těmi správnými fázemi. Já jsem ovšem člověk, který je strašně náročný, hlavně na sebe, což by vám mohla potvrdit i moje dcera, která to už úplně nesnáší, takže spokojená nejsem. Opravdu jsem si myslela, že už na začátku zkoušení budu hrát a u toho zívat, což se vážně nestalo.
Každopádně vám přeju, aby se vám to zdařilo.
Děkuji. Já se těším a doufám, že všechno dopadne dobře a nezklameme nikoho, ani diváky, ani Radka, který tím žije už několik měsíců.
To je pravda. Stává se vám často, že pracujete s takto zarytým a zapáleným režisérem?
No, myslím si, že už jsem to zažila, ale on je ještě specifický v tom, jak má obrovský respekt před tím textem, před režijní prací. U většiny režisérů už ta pokora není taková. Je zde i jiný způsob komunikace, Radek s námi všechno hodně probírá, tedy to není jenom práce, ale spolupráce.
V Pardubicích hostujete poprvé?
Ano.
Je pro vás inspirativní, když se najednou dostanete do úplně nového prostředí, do jiného divadla, než ve kterém hrajete obvykle? Co vás vede k tomu, že podobné nabídky k hostování přijímáte?
Myslím si, že každá změna je v herectví velmi důležitá. Byla jsem obrovsky dlouho v angažmá na jednom místě – celých 16 let v Kladně. Když jsem potom začala „volnonohařit“, zjistila jsem, jak to herce velice obohacuje, především setkání s novými lidmi, režiséry a vůbec s celou prací, která je všude zaběhlá vždy trošku jinak. Je to pro mě určitě rozptyl a mnohdy velký přínos. Měla jsem štěstí, že ještě když jsem byla v angažmá, tak jsem nabídky na hostování dostala a mohla jsem tak plynule přejít k další práci – v Ostravě, v Praze, na Letních shakespearovských slavnostech a následně především v Městských divadlech pražských.
Takže zázemí jednoho souboru vám nechybí?
Určitě ne.
V Městských divadlech pražských hrajete nejvíce, fungujete tam tedy jakožto stálý host?
Asi ano, dalo by se to tak říct, protože tam mám za sebou asi pět premiér a dva záskoky, do toho ve dvou inscenacích už jsem tam hrála dříve, tak snad se to dá jako stálý host nazvat. Pardubické diváky můžu pozvat na představení Listopad, které by se snad mělo hrát na příštím Festivalu smíchu, v hlavní roli s Michalem Dlouhým. Minule jsme zde hráli představení Bedřich Smetana: The Greatest Hits. Pak hraju v inscenacích Kancl, Sen noci svatojánské, České Vánoce a v Lakomé Barce, jejíž dramatizace snad měla před lety v Pardubicích dokonce světovou premiéru.
Měla jste dřív nějaký kontakt či vztah s pardubickým divadlem? Nebo až nyní díky režisérovi naší inscenace Radku Žákovi?
Určitě jsem k němu již vztah měla. Když jsem byla na Kladně, pardubické divadlo tam jezdilo a my jsme jezdili zase hrát sem do Pardubic. Když byla možnost, chodila jsem se na pardubická představení dívat. A minimálně třikrát jsem už v Pardubicích hrála v rámci Festivalu smíchu. V posledních dnech jsem pak opět zjistila, jak je ten náš divadelní svět malý a spousta lidí se v něm navzájem zná – takže teď hodně lidí z Prahy pozdravuju od Pardubičáků a obráceně.
Co musel Radek Žák podniknout, aby vás pro svou inscenaci získal?
Podnikat toho asi moc nemusel… Jeho nabídka pro mě byla obrovská výzva, protože krom toho, že jde o malou scénu, která mě nesmírně láká, je text Lenky Lagronové výjimečný. Bylo to pro mě velmi příjemné – jak říkám, mám ráda změny a k tomu je tohle ještě navíc neobvyklá hra, velmi specificky psaná. A prošlápnout tu cestu, udělat to tak, aby se v tom herec cítil dobře, je nádherná a těžká práce, která pak má vždy výsledek – vlastně ať to dopadne jakkoli, pro herce je to obrovská zkušenost. Pro mě určitě.
Můžete trochu přiblížit vaši postavu Alenky, kterou hrajete?
Je to čtyřicetiletá žena, která žije dlouhou dobu, vlastně celý život, na jednom místě, a když jí umřou rodiče a sestra odejde, tak se asi ve strachu z okolí, z nejistot odstěhuje do sklepa, kde žije a hraje tam na klavír. To pro mě byla ostatně také velká výzva – hrát na klavír, protože jsem na něj nehrála nikdy, takže se to nyní učím. Klavír je s tou postavou přímo spojený, ona ho má jako prostředek ke komunikaci. Je to tím pádem pro mě ještě komplikovanější, protože v tu chvíli musím herectví a klavír sloučit do jednoho procesu. Musela jsem si zvykat i sedět u klavíru… Je to pro mě jiný svět, kdy dochází svým způsobem ke vzájemné terapii dvou sester, po které najdou východisko, cestu, jak z těch čtyřiceti let, co žily, alespoň trošku uniknout.
Ano, vztah a dialog obou sester je poměrně neobvyklý. Setkala jste se s něčím podobným i v životě? Pokud tedy hledáte i inspirace zvnějšku, nejen zevnitř textu…
To bych musela asi hodně dlouho přemýšlet… Ani nevím, jestli mám někoho ve svém okolí, u koho by komunikace vázla natolik, až by to bylo takto vychýlené. Možná trochu, ale jen v „mininuancích“. Drobná nekomunikace je člověku bohužel velmi blízká, když se jedná o něco, co se ho přímo týká. Podobné strachy má v sobě asi každý – a v tu chvíli se radši zavře a nekomunikuje. Ale já ze života vím, že když se ten Rubikon překročí a otevře se co nejdřív, nese to jenom ovoce. Když to člověk neudělá, zůstává pak strašně sám, i když má okolo sebe spoustu lidí.
Zmiňovala jste již klavír jakožto velkou výzvu. Jde vám to? Jde vám to tak, jak jste čekala?
Ne. Vůbec ne. Já jsem si myslela, že po třech měsících hry na klavír už ze mě bude virtuóz, ale ne, spletla jsem se. Mám kamaráda Zbyška Kalinu, který mi s tím velmi pomáhá a povzbuzuje mě, že pokud jsem na klavír opravdu nikdy nehrála, tak je to naprosto v pořádku a procházím těmi správnými fázemi. Já jsem ovšem člověk, který je strašně náročný, hlavně na sebe, což by vám mohla potvrdit i moje dcera, která to už úplně nesnáší, takže spokojená nejsem. Opravdu jsem si myslela, že už na začátku zkoušení budu hrát a u toho zívat, což se vážně nestalo.
Každopádně vám přeju, aby se vám to zdařilo.
Děkuji. Já se těším a doufám, že všechno dopadne dobře a nezklameme nikoho, ani diváky, ani Radka, který tím žije už několik měsíců.
To je pravda. Stává se vám často, že pracujete s takto zarytým a zapáleným režisérem?
No, myslím si, že už jsem to zažila, ale on je ještě specifický v tom, jak má obrovský respekt před tím textem, před režijní prací. U většiny režisérů už ta pokora není taková. Je zde i jiný způsob komunikace, Radek s námi všechno hodně probírá, tedy to není jenom práce, ale spolupráce.
Zdeněk Janál
