VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
NĚKDO PŘIJDE s AMINATOU KEITA
V únoru jsme vám představili další hru, kterou se chystáme uvést v rámci našeho cyklu scénických čtení s názvem INprojetky. V té době jsme se ještě drželi drobné naděje, že bychom mikrodrama NĚKDO PŘIJDE, jehož autorem je současný norský dramatik Jon Fosse, mohli uskutečnit běžnou divadelní formou, na kterou jsme my i vy zvyklí. Postupem času jsme se ale rozhodli, že jistější bude upnout naše úsilí směrem k pořízení kvalitního záznamu inscenace, jenž vám budeme moci odvysílat na našich sociálních sítích. Nepřijdete ani o tradiční diskusi s tvůrci inscenace – kromě režisérky se můžete těšit na herečku Veroniku Malou, herce Radka Žáka a Josefa Lásku, pokud to epidemiologická situace dovolí, pak i na překladatelku hry Karolínu Stehlíkovou. Diskusi budeme vysílat živě ihned po skončení inscenace a vy diváci se do ní budete moci zapojit a psát nám svoje dotazy či komentáře. Termín premiéry zatím není zcela jasný, předpokládáme jej v půli března, sledujte proto, prosíme, informace zde na webu a na divadelním Facebooku.
V následujícím rozhovoru se dozvíte víc o našich společných úvahách, týkajících se prvního INprojektu na pomezí divadla a filmu, a hlavně o režisérce inscenace AMINATĚ KEITA, absolventce oboru Teorie a historie dramatických umění na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a nynější studentce režie a dramaturgie na pražské DAMU.
Když jsme spolu vybíraly titul pro scénické čtení, říkala jsi, že tě v poslední době zaujaly hry Jona Fosseho, čím?
Zaujal mě jejich jazyk a způsob, jakým s ním autor ve svých hrách pracuje.
Proč sis nakonec vybrala právě hru Někdo přijde?
U některých titulů mám pocit, že si spíše vybraly ony mě než naopak. A tohle byl ten případ. Hra ve mně hned rezonovala a zapadla i do vaší dramaturgie, což bývá někdy také silným poznávacím znamením.
Čím tě láká žánr scénického čtení? Není pro tebe naopak příliš svazující? Zvlášť když se v jedné ze svých absolventských prací zabýváš tancem…
Je to pro mě příležitost k seznámení. Jedná se o první a intenzivní setkání jak s autorem, tak především s herci, kteří se na dojmu ze scénického čtení přeci podílejí výrazně. Celou dobu se pracuje prakticky s prvním dojmem, který nejprve já sdílím s herci a poté zase oni s divákem. Za velice krátký čas se střetne mnoho myšlenek a vznikne vždy velmi křehké představení závislé na hlubokém soustředění obou stran. Já se obecně seznamuji ráda a jsem vždy zvědavá, co z toho vzejde.
Svazující se pro mě tento formát může stát pouze ve chvíli, kdy nevyužiju hranice, které nám takový druh divadla dává. Pak je těžké nasměrovat fantazii a kreativitu správným směrem a například nerozehrávat situace, které mají zůstat jen naznačené – záměrně nerozvinuté. V tom je, myslím si, velké kouzlo scénického čtení. Dává velký prostor naší fantazii.
Naše původní přípravy směřovaly ke scénickému čtení, které mělo být uvedeno před diváky. Protože to však stále není možné, nacházíme se nyní ve fázi hledání klíče k záznamu inscenace, resp. specifickému tvaru na pomezí divadla a, řekněme, filmu. Můžeš k této rodící se koncepci říct víc?
Hledáme ty správné prostředky k tomu, abychom dokázali zachytit konkrétní divadelní představení. O to se momentálně pokouší celý divadelní svět.
Ráda ve svých inscenacích využíváš živou hudbu. Jakým způsobem?
Různě. Záleží na tom, co si žádá konkrétní inscenace. Podle toho volím nástroje a hudebníky. Při inscenaci Jak se vám líbí byl hudebník přítomen na každé zkoušce a hudba vznikala hercům a situacím přímo na tělo. Hudebník se tak přirozeně stal součástí scény a jeho hudba se přímo podílela na průběhu situace. K inscenaci Bratři Karamazovi jsem požádala hlavního představitele, který je skvělý hudebník, aby ji pro naši inscenaci napsal. Kapela pak fungovala jako klasický doprovod. Ve Višňovém sadu byla kapela součástí situace třetího dějství, které se odehrává na plese. Z toho vzniklo i její využití v ostatních dějstvích. Je to skutečně různé.
Jak bude hudba fungovat v naší inscenaci?
Oslovila jsem akordeonistu, se kterým na sebe dobře slyšíme a umíme pracovat rychle. To je pro tento druh práce potřeba. Díky tomu si budeme moct dovolit improvizaci přímo během zkoušení.
Když jsem četla o tvé nedávné inscenaci s názvem Poslední zrnko písku, která byla uvedena v rámci Divadelního léta pod plzeňským nebem 2020, zaujalo mě jednak její téma – touha po změně, ale i strach z ní – zdá se mi totiž na první pohled velmi podobné tématu hry Někdo přijde. Je to tak, že jde tedy o téma, které tě teď zajímá?
Ano, myslím si, že se teď mnoho lidí ocitá v situaci, ve které není možné déle setrvávat. To vede k přirozenému napětí a napjatému očekávání změny, která se neodvratně blíží (ať se jedná o změnu pozitivní, nebo negativní). A tato situace, v níž se člověk nachází těsně předtím, než nastane zlom, mě velice zajímá. Během toho očekávání se totiž musíme nutně konfrontovat sami se sebou – se svými plány, myšlenkami, hodnotami a nejbližšími lidmi, kteří nás utvářejí. Myslím si, že se na sebe dozvídáme věci, kterých jsme si do té doby nemuseli být vědomi nebo jsme si je přiznávat nemuseli.
Zaujal mě i proces vzniku této autorské a kolektivní inscenace: čtyři týdny laboratorního zkoušení na statku. Můžeš trochu blíže popsat, jak se připravuje taková inscenace?
Umělecký ředitel festivalu Jan Anderle oslovil náš soubor, abychom pro festival nazkoušeli inscenaci. Měli jsme vlastně neomezené možnosti (ty umělecké samozřejmě, ne ty finanční), což bylo úžasné a svazující zároveň. Laboratorní tvorba byla výjimečnou zkušeností, na škole jsme nic takového nezažili – společně jsme psali, skládali písně, tvořili choreografie, pracovali jsme nepřetržitě ve dne v noci. Měli jsme obrovské štěstí, protože jsme mohli zkoušet v tom krátkém uvolnění, které v létě nastalo, a stále z toho zážitku čerpáme. Byla to úžasná příležitost poznat jednak vlastní tvůrčí schopnosti, a jednak sílu kolektivní tvorby, která je výsadou divadla.
Pražský soubor Činohra 16–20, který působí v divadle Kolowrat a který jste se spolužáky z DAMU založili, stále existuje? Máš s ním plány do budoucna?
Ano, soubor stále existuje a mám s ním velké plány. Doufám, že jakmile se celospolečenská situace uklidní, budu mít příležitost je uskutečnit.
Tvojí poslední režií je Horváthova teprve nedávno objevená hra Nikdo v brněnské Redutě. Jak ses k ní dostala a čím je tahle hra dnes, téměř po sto letech od svého vzniku, aktuální?
Hru mi navrhl šéf činohry Milan Šotek a já jsem s velkým nadšením souhlasila. Jedním z jejích nejpalčivějších témat je strach z vlastní nahraditelnosti. Tímto strachem trpíme stejně, nebo ještě více i v dnešních dnech a na spoustu lidí tento pocit vytváří enormní tlak, který ovlivňuje jejich další rozhodování. Horváthovi se to navíc podařilo podat s humorem jemu vlastním.
Láká tě, pokud to vůbec lze takhle zobecnit, spíš autorské divadlo, nebo pravidelná dramaturgie?
Láká mě především divadlo, které se dělá naplno a za každou cenu. Po zkušenosti z Posledního zrnka písku bych ráda dělala také autorské nebo alternativní divadlo, ke kterému jsme během studia neměli z pochopitelných důvodů příležitost. Je ale potřeba říct, že takové projekty stojí na velké důvěře a otevřenosti, a ne každý je takové otevřenosti schopen. Takže bych do toho určitě nešla s kýmkoli a za jakýchkoli podmínek – ty musí takovou tvorbu umožňovat. Pravidelná dramaturgie s klasickými tituly mě vždy bude lákat jednak proto, že témata a děje velkých her jsou prostě nepřekonatelné, a jednak protože se nepoměřujete pouze sami se sebou jako u autorských projektů, ale s celou divadelní tradicí a vyrovnat se jí bývá stejně složité jako překročit vlastní strach.
Vím, že je to v téhle době zvláštní otázka, ale přesto: jaká zajímavá režijní práce tě v nejbližší době čeká, na co se těšíš?
Chystám se nyní na tři inscenace – dvě mě čekají v Národním divadle Brno a jedna v DJKT v Plzni. Nevím momentálně, na kterou z nich se těším víc. Všechny spolupráce budou velice vzrušující.
V následujícím rozhovoru se dozvíte víc o našich společných úvahách, týkajících se prvního INprojektu na pomezí divadla a filmu, a hlavně o režisérce inscenace AMINATĚ KEITA, absolventce oboru Teorie a historie dramatických umění na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a nynější studentce režie a dramaturgie na pražské DAMU.
Když jsme spolu vybíraly titul pro scénické čtení, říkala jsi, že tě v poslední době zaujaly hry Jona Fosseho, čím?
Zaujal mě jejich jazyk a způsob, jakým s ním autor ve svých hrách pracuje.
Proč sis nakonec vybrala právě hru Někdo přijde?
U některých titulů mám pocit, že si spíše vybraly ony mě než naopak. A tohle byl ten případ. Hra ve mně hned rezonovala a zapadla i do vaší dramaturgie, což bývá někdy také silným poznávacím znamením.
Čím tě láká žánr scénického čtení? Není pro tebe naopak příliš svazující? Zvlášť když se v jedné ze svých absolventských prací zabýváš tancem…
Je to pro mě příležitost k seznámení. Jedná se o první a intenzivní setkání jak s autorem, tak především s herci, kteří se na dojmu ze scénického čtení přeci podílejí výrazně. Celou dobu se pracuje prakticky s prvním dojmem, který nejprve já sdílím s herci a poté zase oni s divákem. Za velice krátký čas se střetne mnoho myšlenek a vznikne vždy velmi křehké představení závislé na hlubokém soustředění obou stran. Já se obecně seznamuji ráda a jsem vždy zvědavá, co z toho vzejde.
Svazující se pro mě tento formát může stát pouze ve chvíli, kdy nevyužiju hranice, které nám takový druh divadla dává. Pak je těžké nasměrovat fantazii a kreativitu správným směrem a například nerozehrávat situace, které mají zůstat jen naznačené – záměrně nerozvinuté. V tom je, myslím si, velké kouzlo scénického čtení. Dává velký prostor naší fantazii.
Naše původní přípravy směřovaly ke scénickému čtení, které mělo být uvedeno před diváky. Protože to však stále není možné, nacházíme se nyní ve fázi hledání klíče k záznamu inscenace, resp. specifickému tvaru na pomezí divadla a, řekněme, filmu. Můžeš k této rodící se koncepci říct víc?
Hledáme ty správné prostředky k tomu, abychom dokázali zachytit konkrétní divadelní představení. O to se momentálně pokouší celý divadelní svět.
Ráda ve svých inscenacích využíváš živou hudbu. Jakým způsobem?
Různě. Záleží na tom, co si žádá konkrétní inscenace. Podle toho volím nástroje a hudebníky. Při inscenaci Jak se vám líbí byl hudebník přítomen na každé zkoušce a hudba vznikala hercům a situacím přímo na tělo. Hudebník se tak přirozeně stal součástí scény a jeho hudba se přímo podílela na průběhu situace. K inscenaci Bratři Karamazovi jsem požádala hlavního představitele, který je skvělý hudebník, aby ji pro naši inscenaci napsal. Kapela pak fungovala jako klasický doprovod. Ve Višňovém sadu byla kapela součástí situace třetího dějství, které se odehrává na plese. Z toho vzniklo i její využití v ostatních dějstvích. Je to skutečně různé.
Jak bude hudba fungovat v naší inscenaci?
Oslovila jsem akordeonistu, se kterým na sebe dobře slyšíme a umíme pracovat rychle. To je pro tento druh práce potřeba. Díky tomu si budeme moct dovolit improvizaci přímo během zkoušení.
Když jsem četla o tvé nedávné inscenaci s názvem Poslední zrnko písku, která byla uvedena v rámci Divadelního léta pod plzeňským nebem 2020, zaujalo mě jednak její téma – touha po změně, ale i strach z ní – zdá se mi totiž na první pohled velmi podobné tématu hry Někdo přijde. Je to tak, že jde tedy o téma, které tě teď zajímá?
Ano, myslím si, že se teď mnoho lidí ocitá v situaci, ve které není možné déle setrvávat. To vede k přirozenému napětí a napjatému očekávání změny, která se neodvratně blíží (ať se jedná o změnu pozitivní, nebo negativní). A tato situace, v níž se člověk nachází těsně předtím, než nastane zlom, mě velice zajímá. Během toho očekávání se totiž musíme nutně konfrontovat sami se sebou – se svými plány, myšlenkami, hodnotami a nejbližšími lidmi, kteří nás utvářejí. Myslím si, že se na sebe dozvídáme věci, kterých jsme si do té doby nemuseli být vědomi nebo jsme si je přiznávat nemuseli.
Zaujal mě i proces vzniku této autorské a kolektivní inscenace: čtyři týdny laboratorního zkoušení na statku. Můžeš trochu blíže popsat, jak se připravuje taková inscenace?
Umělecký ředitel festivalu Jan Anderle oslovil náš soubor, abychom pro festival nazkoušeli inscenaci. Měli jsme vlastně neomezené možnosti (ty umělecké samozřejmě, ne ty finanční), což bylo úžasné a svazující zároveň. Laboratorní tvorba byla výjimečnou zkušeností, na škole jsme nic takového nezažili – společně jsme psali, skládali písně, tvořili choreografie, pracovali jsme nepřetržitě ve dne v noci. Měli jsme obrovské štěstí, protože jsme mohli zkoušet v tom krátkém uvolnění, které v létě nastalo, a stále z toho zážitku čerpáme. Byla to úžasná příležitost poznat jednak vlastní tvůrčí schopnosti, a jednak sílu kolektivní tvorby, která je výsadou divadla.
Pražský soubor Činohra 16–20, který působí v divadle Kolowrat a který jste se spolužáky z DAMU založili, stále existuje? Máš s ním plány do budoucna?
Ano, soubor stále existuje a mám s ním velké plány. Doufám, že jakmile se celospolečenská situace uklidní, budu mít příležitost je uskutečnit.
Tvojí poslední režií je Horváthova teprve nedávno objevená hra Nikdo v brněnské Redutě. Jak ses k ní dostala a čím je tahle hra dnes, téměř po sto letech od svého vzniku, aktuální?
Hru mi navrhl šéf činohry Milan Šotek a já jsem s velkým nadšením souhlasila. Jedním z jejích nejpalčivějších témat je strach z vlastní nahraditelnosti. Tímto strachem trpíme stejně, nebo ještě více i v dnešních dnech a na spoustu lidí tento pocit vytváří enormní tlak, který ovlivňuje jejich další rozhodování. Horváthovi se to navíc podařilo podat s humorem jemu vlastním.
Láká tě, pokud to vůbec lze takhle zobecnit, spíš autorské divadlo, nebo pravidelná dramaturgie?
Láká mě především divadlo, které se dělá naplno a za každou cenu. Po zkušenosti z Posledního zrnka písku bych ráda dělala také autorské nebo alternativní divadlo, ke kterému jsme během studia neměli z pochopitelných důvodů příležitost. Je ale potřeba říct, že takové projekty stojí na velké důvěře a otevřenosti, a ne každý je takové otevřenosti schopen. Takže bych do toho určitě nešla s kýmkoli a za jakýchkoli podmínek – ty musí takovou tvorbu umožňovat. Pravidelná dramaturgie s klasickými tituly mě vždy bude lákat jednak proto, že témata a děje velkých her jsou prostě nepřekonatelné, a jednak protože se nepoměřujete pouze sami se sebou jako u autorských projektů, ale s celou divadelní tradicí a vyrovnat se jí bývá stejně složité jako překročit vlastní strach.
Vím, že je to v téhle době zvláštní otázka, ale přesto: jaká zajímavá režijní práce tě v nejbližší době čeká, na co se těšíš?
Chystám se nyní na tři inscenace – dvě mě čekají v Národním divadle Brno a jedna v DJKT v Plzni. Nevím momentálně, na kterou z nich se těším víc. Všechny spolupráce budou velice vzrušující.
Anna Hlaváčková
