VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

JOSEF LÁSKA – mladý talentovaný herec, kterého nelze na jevišti přehlédnout. Ať už hraje v uniformě vojáka či důstojníka, nebo v historickém kostýmu postavu Williama Shakespeara. Nebo nějakého obyčejného kluka, který ale v jeho podání není nikdy obyčejný. Výrazně na sebe upozornil v zajímavé inscenaci Podivný případ se psem, kde hraje chlapce s poruchou autistického spektra, za což mu byla udělena Cena Thálie. Pepa nezahálí, jde z role do role, naposledy ho diváci mohli vidět v komedii Ona není vadná!, v níž hrál jednu z hlavních rolí po boku Karolíny Šafránkové. A to byl právě jeden z důvodů, proč jsme si spolu povídali o divadle, robotech i budoucnosti, té blízké i daleké.


Pepo, máš za sebou pěknou práci v komedii Ona není vadná! Co to je za postavu? Ty jsi hrál člověka, že?
No, chtěl jsem říct: „Koho jiného?“ Ale v této hře je to na pováženou. (smích) Hraju mladého kluka, scenáristu, který chce dělat kvalitní filmové komedie, ale ty v době, kdy se odehrává děj hry, vymizely. On je chce dělat jako dřív, poctivě, pořádně, a přitom objeví talent v jednom z robotů.

Nutno podotknout, že děj komedie se odehrává v budoucnosti. Pepo, máš rád seriály?
Ano, mám, sice nejsem tak velký fanda, abych několik hodin denně koukal na seriál, ale měli jsme s Eliškou (kolegyně herečka a manželka Eliška Lásková – pozn. red.) Strange Things na Netflixu, to jsme vydrželi třeba i tři nebo čtyři díly za sebou, a to má každý z nich skoro hodinu. Úplně bláznivě jsme tomu propadli, a pak jsme strašně dlouho čekali na další sérii. To jsem si užil, bavilo mě to. Seriál se odehrává v osmdesátých letech, ale je to fantasy, jsou tam propojené cizí světy s naším, jiné světy se dostávají do našeho lidského.

Komedie Ona není vadná! se odehrává v televizním studiu, které vyrábí nekonečné seriály a kde zaměstnávají místo herců aktoidy, herecké roboty. Jaká bude podle tebe budoucnost divadla nebo filmu? Myslíš si, že se náš umělecký svět může propojit s roboty?
Myslím si, že někdy v budoucnu ano, ale nejsem si jistý, jestli se toho dožiju.

A chtěl bys?
Nevím, asi ne. I když… Může to být zajímavé. Chtěl bych vidět, jak to bude. Mě hodně baví technika, i když tomu vůbec nerozumím. Dnes už existují roboti – humanoidi, kteří vypadají jako lidi a dokážou taky tak reagovat, mají mimické svaly nebo dokonce ruce, které gestikulují při mluvě. Dokážou je adekvátně používat k tomu, co říkají, přesně reagují na lidi, vypozorují, jak se tváří. Je to hodně daleko, ale stále to vypadá jako robot, vidíš, že to není člověk. Takže ano, zajímá mě, kam to půjde. Myslím ale, že než by roboti přišli do našeho uměleckého světa, tak ten proces půjde spíš směrem k virtuální nebo rozšířené realitě.

Jaký je mezi tím rozdíl?
Virtuální realita je, když si dáš takové ty brýle a ocitneš se jakoby v jiném prostoru. Rozšířená realita funguje na principu, že jsi tady, třeba v divadelním klubu, ale vidíš věci, které se sem dosazují počítačově. Třeba dinosaura, který stojí přímo před tebou tady v klubu.

No, nejsem si jistá, jestli bych to chtěla… (smích)
To může být směr, který může umění rozvíjet. Docela často se to už používá třeba na výstavách. Byl jsem na výstavě Malého prince mladé výtvarnice Elišky Podzimkové, která tímto způsobem pracuje. Měla ji založenou na tom, že sis stáhla aplikaci do telefonu, přišla jsi k obrazu, namířila na něj telefon a obraz se rozpohyboval. Rozšířená realita využívá reálný obraz, na který se můžeš podívat třeba přes telefon, a tím se stane něco navíc. Věřím, že budou existovat i filmy nebo nějaké projekty tohoto druhu.

Technika, zejména taková ta „chytrá“, nás obklopuje všude kolem, jsme na ní dokonce závislí. Je na tom něco, co tě děsí?
Nevím, jestli mě to děsí. Ale někdy vlastně jo. Moc rád řídím a nebaví mě ta autonomní vozidla.

Aha, zase nový pojem. Co to znamená?
Chytré vozy, které jezdí skoro samy. Jsem velký fanoušek řízení, takže mě taková auta nebaví. Ano, je to zdánlivě čím dál bezpečnější, je tam spousta vychytaných věcí, ale podle mě to může být naopak hodně nebezpečné.

Myslíš, že se člověk přestane spoléhat sám na sebe?
V dnešní době je už v autech tolik asistentů, že když člověk řídí, spoléhá se na to, že mu auto hlásí, že má za sebou překážku, že překračuje jízdní pruhy, a řidiči si čím dál tím míň uvědomují, co dělají. Já jezdím do Pardubic z Prahy po dálnici a vidím lidi, co mají toto všechno zapnuté, a tak sedí v autě, které se napůl samo ovládá, a sledují telefon. To na silnici rozhodně nepatří. Ať ta všechna auta jezdí sama, ať se nějak mezi sebou dohodnou, ale dokud v nich sedí člověk, je lidský faktor podstatný.

Pojďme ale zpátky k divadlu. Jsi v divadle osmou sezónu, že?
V prosinci 2014 měl premiéru Kavkazský křídový kruh.

A od té doby hraješ samé kladné hrdiny, sympatické postavy. Hrál jsi někdy „záporáka“?
Asi nikdy. A přitom to mám moc rád, hrozně bych chtěl hrát někoho, kdo je fakt zlý, nějakou pořádnou „svini“. (smích)

Třeba tě taková role někde čeká… Když jsi zjistil, že budeš hrát v Žítkovských bohyních německého důstojníka, tak jsi snad v to doufal, nebo ne?
Doufal jsem docela dost! (smích) Ale nakonec v kontextu celé hry vyjde můj Reinhardt jako jedna z nejvíc pozitivních rolí. Celou dobu, co byl v tom kraji, bohyně chránil a obdivoval je, do jedné se dokonce zamiloval. Pro mě je moc zajímavé to spojení – když přijdeš v černé uniformě, na hlavě máš „smrťáka“, vypadáš opravdu nebezpečně a zle… a nakonec se zamiluješ. A to jsem doufal, že budu esesácká svině!

Pepo, v mnoha inscenacích jsi hrál v uniformě, je ti to asi souzené. Spoustě mužů uniforma sluší a ty jsi přesně ten typ. Začínal jsi jako voják v Kavkazském křídovém kruhu…
Ano, Simon Chachava. A skončil jako podplukovník Reinhardt. Zatím…

V Bohyních mluvíš dost dobře německy. Uměl jsi, nebo ses to naučil jen pro tuto příležitost?
Německy jsem se učil od třetí třídy do devítky, ale bohužel víc používám angličtinu a postupně jsem němčinu opustil. Nejdřív jsem si myslel, že půjdu za tátou, který mluví německy perfektně, ale nakonec jsem oslovil manžela naší kamarádky, což je Rakušan a už měl s takovou prací zkušenost. Poslal jsem mu text, on mi to nahrál tak, jak by to řekl on. A tak to tedy nehraju jako Němce, ale jako Rakušáka. (smích) Kluci v inscenaci si ze mě dělají legraci, že jsem esesák z Vídně. A nechal jsem si od něj nahrát i věty, které moje postava říká v češtině, aby to bylo víc autentické, protože ten známý mluví česky, ale s přízvukem. Neříkám, že to všechno dělám perfektně, ale snažil jsem se tomu přiblížit co nejvíc.

Která z rolí, cos hrál nebo hraješ v našem divadle, je tvoje nejoblíbenější, nejmilejší?
Moc rád hraju Christophera v Podivném případu se psem. Ale nejvíce mě asi bavila inscenace Až ustane déšť. Nejen že jsem si užíval roli, ale líbí se mi ta hra. Moje postava byla jakoby obyčejný normální kluk, ale text v sobě skrýval moc zajímavých věcí, které se daly hrát.

Na co se těšíš, co tě čeká?
Budu zkoušet Rychlost dopadu sněhové vločky a moc se na to těším. Už jsme hru přečetli, jsou to dva monology, které jdou vedle sebe a občas se protnou – s Kájou Šafránkovou se potkáme v dialogu, který ale není moc dlouhý, a zase se rozdělíme a pokračujeme v monologu. Bude to moc těžké, protože se nemám za co schovat. I kostým mám jako v civilu, džíny, tenisky, bunda s beránkem, přesně taková, v jaké chodím…

Ale ještě tě čeká další role – budeš tatínkem!
Ano. A na to se těším. Minulý týden mě přepadly obavy a strach, jestli to vůbec všechno zvládnu, jestli jsem dost dobrý, jestli jsem na to vhodný a vůbec jestli jsem připravený. Celý týden jsem byl smutný a bylo mi nepříjemně. Ale tento týden se to zlomilo a moc se těším. A chci, aby mi už tento pocit zůstal a pochybnosti se nevracely. Zrovna dnes jsem si povídal se svým tatínkem, když jsem jel po dálnici, on také řídil, takže jsme si volali z auta do auta. A on mi říkal, že vůbec nemusím mít strach a pochybnosti, jestli budu dobrý táta, protože jsem dobrý člověk. To jsem v autě málem plakal dojetím. Ale teď mám vůbec takové stavy, jak se to blíží, když vidím malé dítě na ulici, chce se mi brečet. Už jsem emocionálně nalomený, pláču furt. (smích)

Máte pejska, se kterým jste chodili na cvičiště, adaptovali jste se na soužití a co teď? Jak bude Zeewo snášet malého človíčka? Jak mu to vysvětlíte? Bude pro něj parťák, nebo vetřelec?
No, Zeewo je šílenec. Teď byl příšerně rozlítaný, zrovna jde do puberty, ale když se dítě narodí, pejskovi bude rok, tak doufám, že už bude trochu klidnější. Byli jsme na návštěvě u kamaráda, mají malinkaté dítě a my jsme se tam báli jít s tím naším bláznem. Ale on se tam najednou zklidnil. Rád si hází míček, a aby si vynutil pozornost, tak mě tak lehce kousne do ruky, ne moc. Ale tam vzal míček do tlamy a položil ho pomalu na zem před dítě. Tlapkou mu ho posunul a malý mu ho hodil zpátky. A on ho znova pomalounku posunul k dítěti. Takže doufám, že to bude v pohodě.

Pepo, přeju ti ještě mnoho krásných rolí, co tě budou těšit. A věřím, že tu otcovskou budeš zvládat krásně!