VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Nechci být pouhým moralistou, říká herec a dramatik Sébastien Thiéry
Na konci minulé divadelní sezóny jednu z repríz inscenace Pokusní králíci navštívil samotný autor hry SÉBASTIEN THIÉRY. Při této příležitosti jsme mu zvědavě položili několik otázek. Jak vidno, své cesty až z Paříže do Pardubic vůbec nelitoval.
Viděl jste již několik inscenací své hry Pokusní králíci. Mohl byste je porovnat s tou naší? A v čem spatřujete případné rozdíly?
Většina inscenací této hry byla především více realistická. Ve vaší inscenaci máme pocit, že jsme se ocitli v prostoru imaginární banky od Franze Kafky, v obrazu toho, co může být banka, kdežto předchozí inscenace se odehrávaly v prostředí realistické banky, s realistickou režií i herectvím. Českou republiku znám málo a s Kafkou, kterého zbožňuju, si ji spojuji. Připadá mi úžasné, jak se vám podařilo zasadit dění do netradičního prostoru. Scénografie funguje perfektně k inscenačnímu způsobu – tvoří dohromady opravdu celek. Hlavní rozdíl je pak v pocitu, že jsme zde v nějaké noční můře. Je pro mě fascinující vidět, že je možné přijít s jinou interpretací mé hry, než jaká je obvykle. Tedy se cítím trochu podveden, ale s velkou radostí.
Dovedl jste si dříve nějakou podobnou inscenaci představit, nebo jste jako autor při psaní této hry také uvažoval spíše realistickým směrem?
Je to jedna z mých prvních her a tehdy jsem si nedovedl představit ani to, že ji jiní tvůrci budou chtít inscenovat. Dnes, kdy jsou mé hry hrány v různých divadlech, si už představit dovedu, že mohou být inscenovány i zcela jinak. Už vím, že když budu mít štěstí, dočkám se právě těch rozlišných interpretací svých her. Ale když jsem tuto hru psal, neuměl jsem si představit, že by mohla být hrána jinak, než jak jsem si ji představoval já sám.
Šlo vám v případě této hry (a popřípadě i her pozdějších) především o napsání kvalitního komediálního textu pro soukromá či bulvární divadla a pro úspěch v nich, nebo o text z oblasti absurdního divadla, které má ve Francii tak dlouhou tradici, kdežto u nás se jedná spíše o menšinovou záležitost?
Jsem rozpolcen mezi oba směry. Jsem si vědom toho, že když píšu pro soukromá divadla, používám principy komediálních her, ale píšu i s ambicí jejich posunu „někam dál“. Mám pocit, že jsem našel určitý systém, který má jednu nohu v tom prvním systému a druhou v tom dalším. Ve skrytu duše bych si přál psát hry, které by byly hlubší, ale nejsem si na druhou stranu ani dostatečně jistý, jestli pro to mám dostatek talentu. A hlavně jsem komediální herec, pro kterého je radostí a přímo slastí, když se publikum směje, proto je pro mě až obsesí toho docilovat. Navíc práce na komediálních hrách pro soukromá divadla mi přináší hodně peněz. A protože mám pocit, že to takto nemusí trvat věčně, pokračuju tímto směrem, dokud to půjde. Když nastane chvíle, kdy uvidím, že už nějaká moje hra nefunguje, tak se možná ve svém psaní změním.
Při inscenování Pokusných králíků jsme si ověřili, že obě polohy v nich obsažené jsou – jak přesně napsané komediální situace, tak odkazy k hlubším či společensky závažnějším tématům. V jednom rozhovoru jste ale řekl, že jste napsal komedii bez žádné hloubky…
Stále mi totiž trochu vadí, když o mně někdo říká, že jsem hlubokomyslný autor. Jsem raději dobrý komik než dobrý autor, který je komický.
Společenská témata se ve vašich hrách přesto objevují. Podle čeho si je vybíráte?
Mám jedno věčné téma, které se v mých hrách vrací – téma maloměšťáka, jak mu rozumíme ve Francii, tedy člověka, který má peníze a dosáhl v životě úspěchu, kvůli kterému už nevnímá sám sebe, ani jestli kdy udělal něco špatného. Člověk, který si sám sobě nic nevytýká, se najednou ocitá v situacích, kdy mu něco vytčeno je, celá společnost mu pak vytýká tolik věcí, až končí v absurdní situaci, kdy si teprve pak začne říkat, že by si něco sám vytýkat měl. To je spojovací bod všech mých her.
Vaší hře jsme dokonce přidělili podtitul Komedie o nápravě světa. Jde vám také o etickou funkci divadla a snažíte se „napravovat“ člověka?
Ne. Byl jsem jen herec, který neměl zaměstnání. A abych nějaké zaměstnání měl, začal jsem psát hry. Pracuji se svými neurózami, se svými úzkostmi, občas s nějakou reflexí a přemýšlením o společnosti, ale mojí největší motivací bylo vytvořit představení, ve kterém bych se uplatnil jako herec. Zkrátka abych se mohl uživit, protože jsem se velmi dlouho bál, že se mi to ani nepodaří. Myslím si, že aby se autorovi podařilo napsat divadelní hru, je potřeba vyjít z nějaké osobní bolesti. Ale to je bolest, kterou používám, abych něco vytvořil nebo si vydělal na živobytí, ne abych díky ní měnil svět. Ne, opravdu nejsem z těch, kteří měnit svět chtějí, jsem jenom člověk, který se chce smát, pousmát se nad tímto světem. Nemyslím si, že bych mohl být třeba na úrovni Václava Havla.
Když ale mluvíte o maloměšťákovi, který je dohnán kritikou k nějaké sebereflexi, tedy pravděpodobně i k nápravě nebo alespoň k nějaké změně, pak po zhlédnutí následná divákova sebereflexe nějakou změnu na světě, byť třeba malou, přece vyvolat může.
Možná ano. Ale chtěl bych dodat, že hlavní postava Pokusných králíků, Alain Kraft, není přímo maloměšťák, ale nově zbohatlý člověk, který dosáhl úspěchu, protože pracoval. Je to svým způsobem model úspěchu. Nic neukradl, nešvindloval, ale přestože neudělal nic špatného, stojí jakoby před soudem, nachází se v situaci, kdy je zablokován, a ostatní po něm přesto chtějí nějaké opodstatnění, obhájení. Není to člověk, který by měl být přímo napraven, ale skutečnost, že v životě nějak uspějete, neznamená, že si máte přestat klást otázky o sobě a o světě, který je kolem vás. Nechci být ale moralista, jen se chci smát a ukázat situaci, kdy člověk, který má moc, najednou tuto moc ztrácí a musí odpovídat na otázky.
Tedy nikoli moralita, ale spíše satira. Ta je vaším kontinuálním zájmem?
Ano, je to více o satiře. I v dalších mých hrách se satirický pohled podobně objevuje. Myslím si, že absurdní model navíc nechává hodně dveří otevřených, tedy si v něm každý člověk může najít to své.
Co bylo průlomem ve vaší tvorbě? Co vás posunulo k větším úspěchům?
Měl jsem štěstí, že právě hra Pokusní králíci velice dobře zafungovala – právě ona zajistila, že inscenace mých dalších her přicházely poměrně lehce. A zatím naštěstí fungovaly i všechny moje další hry, tak jak měly, chytily se. Ale asi to tak nebude věčně.
Když připravujete novou hru, už píšete některé z rolí hercům přímo na tělo a na zakázky divadel?
Nejde o zakázky divadel, ale píšu pro herce, kteří jsou známí. Když máte známé herce, produkce hry je pak snadná. Navíc si myslím, že velmi dobře vím, jak známí herci fungují a co mají chuť hrát. Tedy pak i vím, že u mě najdou právě to, co je zajímá.
Představíte si jakékoli herce, nebo se jedná o herce z vašeho okruhu, se kterými se osobně znáte?
Od té doby, co píšu úspěšné hry, se s těmito známými herci stýkám, ale to ještě neznamená, že jsou to mí blízcí přátelé. Oni hledají dobrou hru a já hledám dobré a známé herce. Ale nejdříve hru napíšu, až pak se domlouvám s konkrétními herci.
Postavu Alaina Krafta jste původně napsal pro staršího herce, my jsme ho obsadili hercem nejméně o generaci mladším. Viděl jste v tom nějaký zásadní posun?
Není v tom pro mě velká změna, protože ten zbohatlík může fungovat, ať mu je padesát nebo třicet. A v dnešní době je asi zajímavější, když je to zbohatlík, kterému je třicet.
A kde se vlastně vzalo to téma s Indy ve vaší hře?
Inspirací pro mě byla jedna ekonomická událost, která se ve Francii stala. Indická společnost zaměřená na železo – Mital – koupila francouzskou společnost stejného zaměření a najednou se indická společnost stala šéfem francouzské společnosti, takže najednou „bývalí chudí“ Indové začali být šéfy těch „bývalých bohatých“ Francouzů. A navíc ve hře bankovní úředník, tedy ten chudý, získá moc nad bohatým, který do banky přijde. Napsal jsem tedy podobenství, které vycházelo z ekonomické reality, abych dosáhl fabule, kde „malý“ může mít nadvládu nad někým „velkým“. Ale není to hra a la these, je to podobenství nebo fraška.
Proč jste hru nazval Les cochons d’Inde, tedy v přímém překladu Morčata? A souhlasíte s českým titulem Pokusní králíci?
Tento titul je slovní hříčka, která funguje ve francouzštině, ale do cizího jazyka je velmi těžko přeložitelná. Les cochons d’Inde znamená doslova morčata, ale také že Indové jsou prasata, případně že jde o indická prasata. Český překlad Pokusní králíci velmi dobře funguje s vaší inscenací, je v tom něco bojovnějšího, než co obsahuje francouzský titul.
Zaujal vás prostor Malé scény ve dvoře?
Ano, je to typický studiový prostor. Takový typ scén existuje ve Francii také, ale nenajdete ho nikdy v soukromých divadlech, jen v divadlech menšinových, dotovaných, které jsou obvykle umělecky náročnější. Proto mi lichotí, že se má hra hraje právě v takovém prostoru!
Viděl jste již několik inscenací své hry Pokusní králíci. Mohl byste je porovnat s tou naší? A v čem spatřujete případné rozdíly?
Většina inscenací této hry byla především více realistická. Ve vaší inscenaci máme pocit, že jsme se ocitli v prostoru imaginární banky od Franze Kafky, v obrazu toho, co může být banka, kdežto předchozí inscenace se odehrávaly v prostředí realistické banky, s realistickou režií i herectvím. Českou republiku znám málo a s Kafkou, kterého zbožňuju, si ji spojuji. Připadá mi úžasné, jak se vám podařilo zasadit dění do netradičního prostoru. Scénografie funguje perfektně k inscenačnímu způsobu – tvoří dohromady opravdu celek. Hlavní rozdíl je pak v pocitu, že jsme zde v nějaké noční můře. Je pro mě fascinující vidět, že je možné přijít s jinou interpretací mé hry, než jaká je obvykle. Tedy se cítím trochu podveden, ale s velkou radostí.
Dovedl jste si dříve nějakou podobnou inscenaci představit, nebo jste jako autor při psaní této hry také uvažoval spíše realistickým směrem?
Je to jedna z mých prvních her a tehdy jsem si nedovedl představit ani to, že ji jiní tvůrci budou chtít inscenovat. Dnes, kdy jsou mé hry hrány v různých divadlech, si už představit dovedu, že mohou být inscenovány i zcela jinak. Už vím, že když budu mít štěstí, dočkám se právě těch rozlišných interpretací svých her. Ale když jsem tuto hru psal, neuměl jsem si představit, že by mohla být hrána jinak, než jak jsem si ji představoval já sám.
Šlo vám v případě této hry (a popřípadě i her pozdějších) především o napsání kvalitního komediálního textu pro soukromá či bulvární divadla a pro úspěch v nich, nebo o text z oblasti absurdního divadla, které má ve Francii tak dlouhou tradici, kdežto u nás se jedná spíše o menšinovou záležitost?
Jsem rozpolcen mezi oba směry. Jsem si vědom toho, že když píšu pro soukromá divadla, používám principy komediálních her, ale píšu i s ambicí jejich posunu „někam dál“. Mám pocit, že jsem našel určitý systém, který má jednu nohu v tom prvním systému a druhou v tom dalším. Ve skrytu duše bych si přál psát hry, které by byly hlubší, ale nejsem si na druhou stranu ani dostatečně jistý, jestli pro to mám dostatek talentu. A hlavně jsem komediální herec, pro kterého je radostí a přímo slastí, když se publikum směje, proto je pro mě až obsesí toho docilovat. Navíc práce na komediálních hrách pro soukromá divadla mi přináší hodně peněz. A protože mám pocit, že to takto nemusí trvat věčně, pokračuju tímto směrem, dokud to půjde. Když nastane chvíle, kdy uvidím, že už nějaká moje hra nefunguje, tak se možná ve svém psaní změním.
Při inscenování Pokusných králíků jsme si ověřili, že obě polohy v nich obsažené jsou – jak přesně napsané komediální situace, tak odkazy k hlubším či společensky závažnějším tématům. V jednom rozhovoru jste ale řekl, že jste napsal komedii bez žádné hloubky…
Stále mi totiž trochu vadí, když o mně někdo říká, že jsem hlubokomyslný autor. Jsem raději dobrý komik než dobrý autor, který je komický.
Společenská témata se ve vašich hrách přesto objevují. Podle čeho si je vybíráte?
Mám jedno věčné téma, které se v mých hrách vrací – téma maloměšťáka, jak mu rozumíme ve Francii, tedy člověka, který má peníze a dosáhl v životě úspěchu, kvůli kterému už nevnímá sám sebe, ani jestli kdy udělal něco špatného. Člověk, který si sám sobě nic nevytýká, se najednou ocitá v situacích, kdy mu něco vytčeno je, celá společnost mu pak vytýká tolik věcí, až končí v absurdní situaci, kdy si teprve pak začne říkat, že by si něco sám vytýkat měl. To je spojovací bod všech mých her.
Vaší hře jsme dokonce přidělili podtitul Komedie o nápravě světa. Jde vám také o etickou funkci divadla a snažíte se „napravovat“ člověka?
Ne. Byl jsem jen herec, který neměl zaměstnání. A abych nějaké zaměstnání měl, začal jsem psát hry. Pracuji se svými neurózami, se svými úzkostmi, občas s nějakou reflexí a přemýšlením o společnosti, ale mojí největší motivací bylo vytvořit představení, ve kterém bych se uplatnil jako herec. Zkrátka abych se mohl uživit, protože jsem se velmi dlouho bál, že se mi to ani nepodaří. Myslím si, že aby se autorovi podařilo napsat divadelní hru, je potřeba vyjít z nějaké osobní bolesti. Ale to je bolest, kterou používám, abych něco vytvořil nebo si vydělal na živobytí, ne abych díky ní měnil svět. Ne, opravdu nejsem z těch, kteří měnit svět chtějí, jsem jenom člověk, který se chce smát, pousmát se nad tímto světem. Nemyslím si, že bych mohl být třeba na úrovni Václava Havla.
Když ale mluvíte o maloměšťákovi, který je dohnán kritikou k nějaké sebereflexi, tedy pravděpodobně i k nápravě nebo alespoň k nějaké změně, pak po zhlédnutí následná divákova sebereflexe nějakou změnu na světě, byť třeba malou, přece vyvolat může.
Možná ano. Ale chtěl bych dodat, že hlavní postava Pokusných králíků, Alain Kraft, není přímo maloměšťák, ale nově zbohatlý člověk, který dosáhl úspěchu, protože pracoval. Je to svým způsobem model úspěchu. Nic neukradl, nešvindloval, ale přestože neudělal nic špatného, stojí jakoby před soudem, nachází se v situaci, kdy je zablokován, a ostatní po něm přesto chtějí nějaké opodstatnění, obhájení. Není to člověk, který by měl být přímo napraven, ale skutečnost, že v životě nějak uspějete, neznamená, že si máte přestat klást otázky o sobě a o světě, který je kolem vás. Nechci být ale moralista, jen se chci smát a ukázat situaci, kdy člověk, který má moc, najednou tuto moc ztrácí a musí odpovídat na otázky.
Tedy nikoli moralita, ale spíše satira. Ta je vaším kontinuálním zájmem?
Ano, je to více o satiře. I v dalších mých hrách se satirický pohled podobně objevuje. Myslím si, že absurdní model navíc nechává hodně dveří otevřených, tedy si v něm každý člověk může najít to své.
Co bylo průlomem ve vaší tvorbě? Co vás posunulo k větším úspěchům?
Měl jsem štěstí, že právě hra Pokusní králíci velice dobře zafungovala – právě ona zajistila, že inscenace mých dalších her přicházely poměrně lehce. A zatím naštěstí fungovaly i všechny moje další hry, tak jak měly, chytily se. Ale asi to tak nebude věčně.
Když připravujete novou hru, už píšete některé z rolí hercům přímo na tělo a na zakázky divadel?
Nejde o zakázky divadel, ale píšu pro herce, kteří jsou známí. Když máte známé herce, produkce hry je pak snadná. Navíc si myslím, že velmi dobře vím, jak známí herci fungují a co mají chuť hrát. Tedy pak i vím, že u mě najdou právě to, co je zajímá.
Představíte si jakékoli herce, nebo se jedná o herce z vašeho okruhu, se kterými se osobně znáte?
Od té doby, co píšu úspěšné hry, se s těmito známými herci stýkám, ale to ještě neznamená, že jsou to mí blízcí přátelé. Oni hledají dobrou hru a já hledám dobré a známé herce. Ale nejdříve hru napíšu, až pak se domlouvám s konkrétními herci.
Postavu Alaina Krafta jste původně napsal pro staršího herce, my jsme ho obsadili hercem nejméně o generaci mladším. Viděl jste v tom nějaký zásadní posun?
Není v tom pro mě velká změna, protože ten zbohatlík může fungovat, ať mu je padesát nebo třicet. A v dnešní době je asi zajímavější, když je to zbohatlík, kterému je třicet.
A kde se vlastně vzalo to téma s Indy ve vaší hře?
Inspirací pro mě byla jedna ekonomická událost, která se ve Francii stala. Indická společnost zaměřená na železo – Mital – koupila francouzskou společnost stejného zaměření a najednou se indická společnost stala šéfem francouzské společnosti, takže najednou „bývalí chudí“ Indové začali být šéfy těch „bývalých bohatých“ Francouzů. A navíc ve hře bankovní úředník, tedy ten chudý, získá moc nad bohatým, který do banky přijde. Napsal jsem tedy podobenství, které vycházelo z ekonomické reality, abych dosáhl fabule, kde „malý“ může mít nadvládu nad někým „velkým“. Ale není to hra a la these, je to podobenství nebo fraška.
Proč jste hru nazval Les cochons d’Inde, tedy v přímém překladu Morčata? A souhlasíte s českým titulem Pokusní králíci?
Tento titul je slovní hříčka, která funguje ve francouzštině, ale do cizího jazyka je velmi těžko přeložitelná. Les cochons d’Inde znamená doslova morčata, ale také že Indové jsou prasata, případně že jde o indická prasata. Český překlad Pokusní králíci velmi dobře funguje s vaší inscenací, je v tom něco bojovnějšího, než co obsahuje francouzský titul.
Zaujal vás prostor Malé scény ve dvoře?
Ano, je to typický studiový prostor. Takový typ scén existuje ve Francii také, ale nenajdete ho nikdy v soukromých divadlech, jen v divadlech menšinových, dotovaných, které jsou obvykle umělecky náročnější. Proto mi lichotí, že se má hra hraje právě v takovém prostoru!
Zdeněk Janál (tlumočila Katia Hala)
