VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Nazkoušeli jsme ŽÍTKOVSKÉ BOHYNĚ
Herci sice nemohou hrát pro diváky, přesto v našem zákulisí panuje ruch jako za běžného provozu, pouze za přísných hygienických podmínek. Po dokončení příprav vztahového thrilleru Venkov na Malé scéně ve dvoře se téměř celý soubor pustil do zkoušení zbrusu nové dramatizace románu Žítkovské bohyně. Veleúspěšný titul Kateřiny Tučkové, ověnčený řadou cen např. Magnesia Litera 2013, Kosmas cena čtenářů či Cena Josefa Škvoreckého 2102, do divadelní podoby převedli Jiří Janků a Kateřina Dušková, která následně text v Městském divadle také inscenovala. Plánovanou premiéru v sobotu 16. ledna však koronavirus, stejně jako v případě Venkova, odsunul na dobu po znovuotevření divadel veřejnosti.
„Když jsem Žítkovské bohyně poprvé četla, bylo mi úzko ze systému, který ničí výjimečné jedince. Bylo mi úzko z toho, jak se společnost lidí, vybočujících z průměru, bojí a jakou má tendenci vytlačovat je ze svého středu. Současně s tím se ale přede mnou rozprostírala Kateřinou Tučkovou úchvatně popsaná krajina Moravských Kopanic, kde jsem nikdy nebyla a kterou jsem si představovala v barvité nádheře. Několik dní jsem Žítkovské bohyně nemohla pustit z hlavy,“ vzpomíná režisérka Kateřina Dušková. V čem tkví síla předlohy, však pouze odhaduje: „Nejspíš nás vzrušuje blízkost čehosi, co nás přesahuje. Jako bychom četli dokument o dávno zaniklém fenoménu a přitom sledujeme intimní příběh ženy, hledající své kořeny. Ženy, co se pokouší srovnat s minulostí svých předků, ženy, co hledá sama sebe. A to přece známe my všechny… Navíc, vždy mě stále znovu a znovu udivuje, jak dokáže být člověk silný v limitních situacích. A to se Tučkové hrdinkám děje.“
Příběh Dory Idesové nás zavádí do obce Žítková, kde se hlavní hrdinka narodila, vyrostla a kde má kořeny. „Zde rozplétá osudy žen svého rodu, který sahá až do 17. století k procesům s čarodějnicemi a končí v současnosti. Dora se jejich umění věštění, léčení a zaříkávání – tzv. bohování – nenaučila, ale rozhodla se o něm napsat vědeckou práci. Pátrání po pravdě o bohyních se pak prolíná se strhujícím osobním příběhem a hledáním vlastní identity,“ říká dramaturgyně Jana Uherová.
V hlavních rolích diváci uvidí Petru Janečkovou a Jindru Janouškovou, jako host se představí členka Divadla na Vinohradech Antonie Talacková.
„Když jsem Žítkovské bohyně poprvé četla, bylo mi úzko ze systému, který ničí výjimečné jedince. Bylo mi úzko z toho, jak se společnost lidí, vybočujících z průměru, bojí a jakou má tendenci vytlačovat je ze svého středu. Současně s tím se ale přede mnou rozprostírala Kateřinou Tučkovou úchvatně popsaná krajina Moravských Kopanic, kde jsem nikdy nebyla a kterou jsem si představovala v barvité nádheře. Několik dní jsem Žítkovské bohyně nemohla pustit z hlavy,“ vzpomíná režisérka Kateřina Dušková. V čem tkví síla předlohy, však pouze odhaduje: „Nejspíš nás vzrušuje blízkost čehosi, co nás přesahuje. Jako bychom četli dokument o dávno zaniklém fenoménu a přitom sledujeme intimní příběh ženy, hledající své kořeny. Ženy, co se pokouší srovnat s minulostí svých předků, ženy, co hledá sama sebe. A to přece známe my všechny… Navíc, vždy mě stále znovu a znovu udivuje, jak dokáže být člověk silný v limitních situacích. A to se Tučkové hrdinkám děje.“
Příběh Dory Idesové nás zavádí do obce Žítková, kde se hlavní hrdinka narodila, vyrostla a kde má kořeny. „Zde rozplétá osudy žen svého rodu, který sahá až do 17. století k procesům s čarodějnicemi a končí v současnosti. Dora se jejich umění věštění, léčení a zaříkávání – tzv. bohování – nenaučila, ale rozhodla se o něm napsat vědeckou práci. Pátrání po pravdě o bohyních se pak prolíná se strhujícím osobním příběhem a hledáním vlastní identity,“ říká dramaturgyně Jana Uherová.
V hlavních rolích diváci uvidí Petru Janečkovou a Jindru Janouškovou, jako host se představí členka Divadla na Vinohradech Antonie Talacková.
Radek Smetana
