VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
Návraty dramaturgyně Jany Pithartové
(rozhovor z Pendolina Pardubice – Ostrava)
Jednou z nejméně „viditelných“ profesí v divadle je dramaturgie. A taky je to zaměstnání, jehož náplň se velice těžko popisuje známým a příbuzným, když se ptají, co vlastně v tom divadle dělám. A v neposlední řadě ani spousta divadelníků neví, co to přesně obnáší být dramaturgem. Výklad pojmu „dramaturgie“ je na delší povídání, ale já vám nyní spíš chci představit jednu dramaturgyni, která dělá svoji profesi perfektně, s neobyčejným nasazením a obětavostí, ale zároveň s výrazně tvůrčím přístupem, chytrým nadhledem a otevřeným srdcem. JANA PITHARTOVÁ je jedním z nejlepších a zároveň nejméně viditelných dramaturgů. Na internetu, Facebooku, Twitteru či jiných sociálních sítích se o ní nic moc nedozvíte. Snad jen, že vystudovala pardubické gymnázium a Pedagogickou fakultu v Hradci Králové a poté pracovala ve Východočeském divadle Pardubice, v ostravském Divadle Petra Bezruče, poté zopakovala kolečko Pardubice a „Bezruči“ a nakonec zakotvila v Divadle loutek v Ostravě. Tam je podepsaná pod spoustou inscenací pro děti i dospělé jako dramaturgyně, ale pracovala i na adaptacích literárních příběhů, které s nesmírným citem přenášela na jeviště. Jedním z takových příkladů je třeba hra pro děti i jejich rodiče Čtyřlístek zasahuje, kterou mohli diváci vidět na posledním GRAND Festivalu smíchu.
Jana je velmi pracovitá, maximálně vytížená, dokonale oddaná divadlu, a to každému, kde zrovna působí, ať už nastálo, či pohostinsky. Někdy si takhle „zahostuje“ v činohře Karlovarského městského divadla, ke které ji poutá mnohaleté přátelství s tamními umělci, jindy spolupracuje s divadlem v Šumperku či Olomouci. A opakovaně se vrací do svých rodných Pardubic, do divadla, které je jejímu srdci možná nejbližší. Připomeňme alespoň její spolupráci s režisérem Zdeňkem Duškem na Richardovi III. či inscenaci Zojčina bytu s ostravským režisérem Januszem Klimszou z konce minulé divadelní sezóny. V této sezóně ji u nás čeká další titul Kejklíř z Lublinu – adaptace románu I. B. Singera, kterou bude inscenovat slovenský režisér Marián Pecko.
Při příležitosti Janina posledního pracovního návratu do Východočeského divadla jsem jí položila pár otázek…
Jani, jako dramaturgyně jsi u nás naposledy připravovala Zojčin byt. Jeho autora Michaila Bulgakova si budou diváci pamatovat z inscenace Mistr a Markétka, která měla premiéru před osmi lety. Zojčin byt je groteska, slibujete dokonce „třeskutou komedii“. Čím tě ten titul zaujal?
Nutno dodat, že v třeskutosti je napětí, nebezpečí, takže „třeskutá komedie“ je vzrušující, ne tak úplně lehkovážný žánr. Zojčin byt mě zaujal všestrannou divadelností. Postavy mluví vtipnými, živoucími dialogy, snoubí se bohatými vzájemnými vztahy, zjevnými i skrytými, na první pohled jednoduchý příběh je vystavěn mistrně, přehledně, ale na dalekosáhlém a hlubokém podkladu mimořádně závažných témat, a spěje k nenadálému překvapení. Dramatické postavy jsou jedna krásná role vedle druhé, herci v nich mají co hrát. A navíc tahle hra z doby NEP udivuje - až leká - svou aktuálností, aniž bychom jí ji násilně podsouvali.
Pár dní před sametovou revolucí měl tento titul premiéru v našem divadle. Měla jsi možnost ho vidět?
Možnost jsem určitě měla, ale představení jsem neviděla. Vůbec jsem tehdy nechodila do divadla, bavila mě poezie. Vím, že to byla velká škoda, věhlas té inscenace tehdy došel i k mým, básničkami zalehlým uším. Ale už to bohužel nedoženu.
Ty i Janusz jste přišli z Ostravy. Předpokládám, že se znáte. Měli jste možnost spolupráce, nebo se divadelně potkáváte až v Pardubicích?
Poznali jsme se asi před čtrnácti lety, když Janusz chystal svou první šéfovskou sezónu v Divadle Petra Bezruče, byla jsem tam tehdy ještě v angažmá. Pak jsme se potkávali v různých divadelních situacích, ale tohle je naše první inscenační spolupráce na hře. Jsem moc ráda, že jsem dostala tu možnost.
Čím je výjimečná divadelní scéna v Ostravě?
V Ostravě jsou čtyři profesionální divadla, což je na tak velké město zdánlivě málo, ale v tamním sociálním prostředí to nejspíš stačí. Každá z těch scén má svou tvář. Národní divadlo moravskoslezské je čtyřsouborové divadlo (nemýlím-li se poslední v republice). Sleduji především jeho činohru a ta splňuje všechny předpoklady repertoárového divadla na vysoké úrovni, umělecký soubor má kvalitní herecký základ a proměňuje se novými mladými talenty, působí v něm vynikající režiséři a dramaturgie takzvaně myslí na diváka, a přitom není ani trochu bojácná a přichází s pozoruhodnými počiny. Divadlo Petra Bezruče se dramaturgicky i inscenačně orientuje na mladé diváky, aniž by opomíjelo klasiku, a daří se mu to výtečně. Nejmladší Komorní scéna Aréna je, řekla bych, malé divadlo s velkým repertoárem, uvádí klasiku i novinky a „vzorky“ neznámé dramatiky, a inscenace staví především na herectví. No, a my pajtášci (Divadlo loutek Ostrava), jak nám Ostravští říkají, hrajeme především 14 – 20 představení týdně pro děti a mládež, to je určující. Pak jednou až dvakrát týdně pro dospělé. V obou případech se tak trochu protitrendově snažíme o poctivou loutkařinu.
Které divadlo v Ostravě je tvým oblíbeným? Chodíš někam záměrně kvůli hercům, repertoáru, atmosféře?
Spíš si občas vyberu inscenaci, která mě zajímá, bez ohledu na to, které divadlo ji hraje. Bohužel chodím v Ostravě do divadel dost málo, protože vzhledem ke dvěma festivalům, které pořádáme, musím často cestovat na představení do Prahy i jinam.
Když budu tři dny v Ostravě, co bych si neměla nechat ujít? Na jaké představení, které jsi viděla nebo znáš z doslechu, bys mě pozvala?
Určitě běž k Bezručům na Petrolejové lampy v režii Martina Františáka, do „velkého“ na Podivný případ se psem v režii Janusze Klimszy a – mohu-li si přihřát krapet vlastní polívky – k nám na Lebensraum, režíroval Marián Pecko. Arénu vynechávám jen proto, že jsem nějaký čas „chyběla“.
V nadcházející sezóně se budeme zase potkávat – s Mariánem Peckem připravujete dramatizaci I. B. Singerova románu Kejklíř z Lublinu. Já osobně ten román miluju, ostatně i mnoho dalších od tohoto autora. Co znamená pro tebe? Máš Singera ráda?
Singer mě udivuje urputnou živoucností, tím nenasytným hladem po životě s vědomím všudypřítomné smrti, který je vlastní mnoha židovským autorům v diaspoře. A taky se mi líbí názor, který odrážejí všechna jeho díla: že kudy, jak a kam jdeme, určujeme my sami.
Vím, že existuje dramatizace Kejklíře z Lublinu, viděla jsem ji inscenovanou před několika lety. Tehdy jsem se toho dost bála, nedovedla jsem si představit ten úžasný román přenesený na jeviště. Nás čeká nová dramatizace. Připravíš ji ty, nebo to necháš na režisérovi?
Původně jsem dost pomýšlela na tu existující polskou dramatizaci, o níž mluvíš. Jenže její autoři jí posléze vtiskli muzikálovou podobu s choreografií „na klíč“ a jiná provedení zakázali. Tak musíme napsat dramatizaci vlastní. Budeme spolupracovat, jinak to mezi režisérem a dramaturgem ani nejde.
S Mariánem Peckem jsi už spolupracovala ve svém mateřském Divadle loutek. Co to bylo?
Byla to inscenace Lebensraum (Životní prostor), o níž jsem se už zmínila. Ten název v závorce není jen překlad, protože v názvové součinnosti ty dva výrazy vyjadřují dva různé pojmy. První směřuje do minulosti, druhý do budoucnosti. Tuhle vynikající hru napsal slavný americký dramatik židovského původu Israel Horovitz. Práce na inscenaci s pouhými třemi herci (hrají asi 50 postav), vynikajícím režisérem a citlivým muzikantem Pavlem Helebrandem, který vytvářel hudbu přímo na zkouškách, byla úchvatná. Ne často se dá u provozního divadla zažít něco tak intenzivního. Uvedli jsme českou premiéru, autor přiletěl z Ameriky a všechny nás líbal. Bylo to nádherné.
Čím tě zajímá svébytná poetika tohoto režiséra?
Mám obavu, že když se budu snažit to pojmenovat, tak té poetice ublížím. Neumím to, je jeho a mně je velkým podílem blízká. A kromě poetiky si velmi vážím Mariánovy důkladnosti a důslednosti. Vzácné, v době rychlených efektů.
Proč se ráda vracíš do Východočeského divadla? A proč do Pardubic?
Čím déle jsem daleko, tím víc cítím, že doma jsem tady.
Jednou z nejméně „viditelných“ profesí v divadle je dramaturgie. A taky je to zaměstnání, jehož náplň se velice těžko popisuje známým a příbuzným, když se ptají, co vlastně v tom divadle dělám. A v neposlední řadě ani spousta divadelníků neví, co to přesně obnáší být dramaturgem. Výklad pojmu „dramaturgie“ je na delší povídání, ale já vám nyní spíš chci představit jednu dramaturgyni, která dělá svoji profesi perfektně, s neobyčejným nasazením a obětavostí, ale zároveň s výrazně tvůrčím přístupem, chytrým nadhledem a otevřeným srdcem. JANA PITHARTOVÁ je jedním z nejlepších a zároveň nejméně viditelných dramaturgů. Na internetu, Facebooku, Twitteru či jiných sociálních sítích se o ní nic moc nedozvíte. Snad jen, že vystudovala pardubické gymnázium a Pedagogickou fakultu v Hradci Králové a poté pracovala ve Východočeském divadle Pardubice, v ostravském Divadle Petra Bezruče, poté zopakovala kolečko Pardubice a „Bezruči“ a nakonec zakotvila v Divadle loutek v Ostravě. Tam je podepsaná pod spoustou inscenací pro děti i dospělé jako dramaturgyně, ale pracovala i na adaptacích literárních příběhů, které s nesmírným citem přenášela na jeviště. Jedním z takových příkladů je třeba hra pro děti i jejich rodiče Čtyřlístek zasahuje, kterou mohli diváci vidět na posledním GRAND Festivalu smíchu.
Jana je velmi pracovitá, maximálně vytížená, dokonale oddaná divadlu, a to každému, kde zrovna působí, ať už nastálo, či pohostinsky. Někdy si takhle „zahostuje“ v činohře Karlovarského městského divadla, ke které ji poutá mnohaleté přátelství s tamními umělci, jindy spolupracuje s divadlem v Šumperku či Olomouci. A opakovaně se vrací do svých rodných Pardubic, do divadla, které je jejímu srdci možná nejbližší. Připomeňme alespoň její spolupráci s režisérem Zdeňkem Duškem na Richardovi III. či inscenaci Zojčina bytu s ostravským režisérem Januszem Klimszou z konce minulé divadelní sezóny. V této sezóně ji u nás čeká další titul Kejklíř z Lublinu – adaptace románu I. B. Singera, kterou bude inscenovat slovenský režisér Marián Pecko.
Při příležitosti Janina posledního pracovního návratu do Východočeského divadla jsem jí položila pár otázek…
Jani, jako dramaturgyně jsi u nás naposledy připravovala Zojčin byt. Jeho autora Michaila Bulgakova si budou diváci pamatovat z inscenace Mistr a Markétka, která měla premiéru před osmi lety. Zojčin byt je groteska, slibujete dokonce „třeskutou komedii“. Čím tě ten titul zaujal?
Nutno dodat, že v třeskutosti je napětí, nebezpečí, takže „třeskutá komedie“ je vzrušující, ne tak úplně lehkovážný žánr. Zojčin byt mě zaujal všestrannou divadelností. Postavy mluví vtipnými, živoucími dialogy, snoubí se bohatými vzájemnými vztahy, zjevnými i skrytými, na první pohled jednoduchý příběh je vystavěn mistrně, přehledně, ale na dalekosáhlém a hlubokém podkladu mimořádně závažných témat, a spěje k nenadálému překvapení. Dramatické postavy jsou jedna krásná role vedle druhé, herci v nich mají co hrát. A navíc tahle hra z doby NEP udivuje - až leká - svou aktuálností, aniž bychom jí ji násilně podsouvali.
Pár dní před sametovou revolucí měl tento titul premiéru v našem divadle. Měla jsi možnost ho vidět?
Možnost jsem určitě měla, ale představení jsem neviděla. Vůbec jsem tehdy nechodila do divadla, bavila mě poezie. Vím, že to byla velká škoda, věhlas té inscenace tehdy došel i k mým, básničkami zalehlým uším. Ale už to bohužel nedoženu.
Ty i Janusz jste přišli z Ostravy. Předpokládám, že se znáte. Měli jste možnost spolupráce, nebo se divadelně potkáváte až v Pardubicích?
Poznali jsme se asi před čtrnácti lety, když Janusz chystal svou první šéfovskou sezónu v Divadle Petra Bezruče, byla jsem tam tehdy ještě v angažmá. Pak jsme se potkávali v různých divadelních situacích, ale tohle je naše první inscenační spolupráce na hře. Jsem moc ráda, že jsem dostala tu možnost.
Čím je výjimečná divadelní scéna v Ostravě?
V Ostravě jsou čtyři profesionální divadla, což je na tak velké město zdánlivě málo, ale v tamním sociálním prostředí to nejspíš stačí. Každá z těch scén má svou tvář. Národní divadlo moravskoslezské je čtyřsouborové divadlo (nemýlím-li se poslední v republice). Sleduji především jeho činohru a ta splňuje všechny předpoklady repertoárového divadla na vysoké úrovni, umělecký soubor má kvalitní herecký základ a proměňuje se novými mladými talenty, působí v něm vynikající režiséři a dramaturgie takzvaně myslí na diváka, a přitom není ani trochu bojácná a přichází s pozoruhodnými počiny. Divadlo Petra Bezruče se dramaturgicky i inscenačně orientuje na mladé diváky, aniž by opomíjelo klasiku, a daří se mu to výtečně. Nejmladší Komorní scéna Aréna je, řekla bych, malé divadlo s velkým repertoárem, uvádí klasiku i novinky a „vzorky“ neznámé dramatiky, a inscenace staví především na herectví. No, a my pajtášci (Divadlo loutek Ostrava), jak nám Ostravští říkají, hrajeme především 14 – 20 představení týdně pro děti a mládež, to je určující. Pak jednou až dvakrát týdně pro dospělé. V obou případech se tak trochu protitrendově snažíme o poctivou loutkařinu.
Které divadlo v Ostravě je tvým oblíbeným? Chodíš někam záměrně kvůli hercům, repertoáru, atmosféře?
Spíš si občas vyberu inscenaci, která mě zajímá, bez ohledu na to, které divadlo ji hraje. Bohužel chodím v Ostravě do divadel dost málo, protože vzhledem ke dvěma festivalům, které pořádáme, musím často cestovat na představení do Prahy i jinam.
Když budu tři dny v Ostravě, co bych si neměla nechat ujít? Na jaké představení, které jsi viděla nebo znáš z doslechu, bys mě pozvala?
Určitě běž k Bezručům na Petrolejové lampy v režii Martina Františáka, do „velkého“ na Podivný případ se psem v režii Janusze Klimszy a – mohu-li si přihřát krapet vlastní polívky – k nám na Lebensraum, režíroval Marián Pecko. Arénu vynechávám jen proto, že jsem nějaký čas „chyběla“.
V nadcházející sezóně se budeme zase potkávat – s Mariánem Peckem připravujete dramatizaci I. B. Singerova románu Kejklíř z Lublinu. Já osobně ten román miluju, ostatně i mnoho dalších od tohoto autora. Co znamená pro tebe? Máš Singera ráda?
Singer mě udivuje urputnou živoucností, tím nenasytným hladem po životě s vědomím všudypřítomné smrti, který je vlastní mnoha židovským autorům v diaspoře. A taky se mi líbí názor, který odrážejí všechna jeho díla: že kudy, jak a kam jdeme, určujeme my sami.
Vím, že existuje dramatizace Kejklíře z Lublinu, viděla jsem ji inscenovanou před několika lety. Tehdy jsem se toho dost bála, nedovedla jsem si představit ten úžasný román přenesený na jeviště. Nás čeká nová dramatizace. Připravíš ji ty, nebo to necháš na režisérovi?
Původně jsem dost pomýšlela na tu existující polskou dramatizaci, o níž mluvíš. Jenže její autoři jí posléze vtiskli muzikálovou podobu s choreografií „na klíč“ a jiná provedení zakázali. Tak musíme napsat dramatizaci vlastní. Budeme spolupracovat, jinak to mezi režisérem a dramaturgem ani nejde.
S Mariánem Peckem jsi už spolupracovala ve svém mateřském Divadle loutek. Co to bylo?
Byla to inscenace Lebensraum (Životní prostor), o níž jsem se už zmínila. Ten název v závorce není jen překlad, protože v názvové součinnosti ty dva výrazy vyjadřují dva různé pojmy. První směřuje do minulosti, druhý do budoucnosti. Tuhle vynikající hru napsal slavný americký dramatik židovského původu Israel Horovitz. Práce na inscenaci s pouhými třemi herci (hrají asi 50 postav), vynikajícím režisérem a citlivým muzikantem Pavlem Helebrandem, který vytvářel hudbu přímo na zkouškách, byla úchvatná. Ne často se dá u provozního divadla zažít něco tak intenzivního. Uvedli jsme českou premiéru, autor přiletěl z Ameriky a všechny nás líbal. Bylo to nádherné.
Čím tě zajímá svébytná poetika tohoto režiséra?
Mám obavu, že když se budu snažit to pojmenovat, tak té poetice ublížím. Neumím to, je jeho a mně je velkým podílem blízká. A kromě poetiky si velmi vážím Mariánovy důkladnosti a důslednosti. Vzácné, v době rychlených efektů.
Proč se ráda vracíš do Východočeského divadla? A proč do Pardubic?
Čím déle jsem daleko, tím víc cítím, že doma jsem tady.
Jana Uherová
