VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Když jsme se po zkoušce Kejklíře z Lublinu setkali v klubu, oba jsme se neubránili úsměvu. Milan si hned vybavil, jak nás jako malé – mě a Tomáše Novotného (dnes herce, syna Dagmar a Pavla Novotných) – vezl bílou Škodovkou 120 z Prahy z dabingu. Já se zase neubránila tomu, abych si nevzpomněla na jednu z jeho prvních rolí v našem divadle, a to Floridora/Célestina v Mam’zelle Nitouche (1998). Tenkrát mi připadal velký, dospělý, my s Tomášem jsme pro něj zase byly děti. Dnes tu spolu sedíme, povídáme si o svých vlastních dětech – jeho Vašíkovi a Toníkovi a mém malém Toníkovi – a shodujeme se, že dnes už ten desetiletý rozdíl mezi námi jako by nebyl…
Po velmi úspěšných deseti letech ve Východočeském divadle odešel MILAN NĚMEC do Městského divadla v Brně, jež je známé především svou muzikálovou scénou. Po sedmi sezónách v Brně zkouší Milan opět u nás v Pardubicích v inscenaci Kejklíř z Lublinu a už nejen v zákulisí se šušká o jeho návratu – vrací se, nebo nevrací? Toť otázka… Vlastně jsem se zpočátku ani nestihla zeptat, Milan začal o tomto tématu sám od sebe. Správně předpokládal, že bych se ho tak jako tak zeptala.

… Na otázky – kde jsem, kam jdu a co bude – se už dávno neodvažuju dávat jednoznačnou odpověď! Po tom všem, co probíhalo poslední léta a co se mi toho všeho v životě nachumelilo, se už vážně radši nechám jen překvapit, jak to všechno dopadne… (smích) Už nejsem zdaleka tak suverénní jako před pár lety, abych si myslel, že dokážu mít na všechno jasnou odpověď. Jak se říká – když si člověk dělá plány, tak se pánbůh směje! Třeba by mě nikdy nenapadlo, že svých prvních deset let u divadla budu v Pardubicích, i když z dnešního pohledu bych tu zkušenost nevyměnil za nic na světě! A taky by mě rok předtím, než jsem odešel z pardubického divadla, nenapadlo, že se vrátím do Brna, a to už jsem tam sedm osm let!
Pravda je, že na konci minulé sezóny jsem se zastavil za Petrem Dohnalem a bavili jsme se o tom, že bych se chtěl Pardubicím přiblížit zatím jen třeba nárazově, pohostinsky v nějaké inscenaci, ale že bych rád, jak to jen půjde, ten přestup v budoucnu uskutečnil se vším všudy. Tak a teď jsme někde na cestě. Je leden a já mám v Brně za týden ještě premiéru, ale už zkouším tady… Takže kde budeme v červnu, si opravdu netroufám odhadnout… Uvidíme… Samozřejmě by se to taky dalo udělat radikálně – u jednoho stolu říct, dneska tady končím, nebo u druhého, dneska tu začínám, ale to je, myslím, násilí, kterého bych se zbytečně dopouštěl na obou stranách. K tomu mě naštěstí zatím nic netlačí.

Ani cestování ti nevadí? Přece jen je to dohromady spousta času na cestách mezi Brnem a Pardubicemi.
To mi vadí ze všeho nejmíň. Jsem rád pořád v pohybu, navíc to je jen hodina a půl cesty. Dnes dojíždí za prací mraky lidí a někteří mají oproti mně ještě tu nevýhodu, že to musí všechno odsedět za volantem. Za mě to rozhodne mašinfíra a České dráhy, já to jenom zaplatím. (smích)

Když jsi odcházel do Brna, tak to ale bylo se vším všudy, ne? Přestěhoval ses i s rodinou…
Ano. To byla taková svižnější varianta a udělali jsme to opravdu zhurta. Prodali jsme v Pardubicích byt, koupili domeček v Řečkovicích, ale nakonec se ukázalo, že Brno pro nás pro všechny nebude ideální místo pro život. Pro mě nebylo tak složité si zvyknout, já jsem se vlastně vracel. Ale moje žena Monika si tehdy v cizím prostředí sama s dvouletým dítětem nezvykla. Pro ni to muselo být asi opravdu moc těžké. Tak jsme to nelámali přes koleno, Monika se po roce vrátila zpátky a já jsem se rozhodl do Brna dojíždět. A je pravda, že ani já jsem v té době neměl jistotu, kterým směrem se to vyvine a do jaké pozice se v Městském divadle dostanu. Začínal jsem tam opravdu od píky – nejdříve i v muzikálových company, ale trvalo to asi tak dvě sezóny, než jsem se zase dostal do „první lajny“. V Brně je to jiné – mnohem víc lidí, ale zase také víc práce, bochník, ze kterého se kouše, je větší. Nakonec musím říct, že co se týče práce a příležitostí, jsem tam měl na růžích ustláno. Ředitel Standa Moša je velkorysý člověk, a když jsem za ním byl, abych mu řekl o svém rozhodnutí, sice s velkým smutkem, ale moje důvody k odchodu pochopil. On je také otec a dneska už i dědeček a velmi dobře rozumí tomu, co pro člověka rodina znamená. Zkrátka, důvodem, proč se chci vrátit, je, že bych rád ještě párkrát dovedl svoje děti do školky a do školy, něco s nimi zažil, protože žádné další děti už asi nebudou, nebo o tom nevím… (smích) Letí to strašně rychle a největší investice, nejtvrdší devíza, kterou může dospělák dítěti dát, je jeho čas!
Když jsem šel do Brna, hlavní důvod byl ten, že jsem potřeboval změnu, nový vzduch do plic. V každé profesi je taková ozdravující změna, myslím, potřebná. Samozřejmě to kolikrát může být i krok k horšímu. Ale co je horší? A co je lepší? To nikdy nevíš. A i z toho špatného se dá vždycky něco vyzobat. Je to prostě tak, že co tě nezabije, to tě posílí.

Když jsi odcházel v roce 2007 do Brna, v rozhovoru do Divadelních novin jsi říkal, že už tě nebaví chodit na jistotu – proč raději nešlápnout vedle? Chci říct, byl jsi tu populárním hercem především muzikálovým a komediálním. Lákalo tě zkusit si i drama, zkrátka něco jiného? Podařilo se ti to?
V Brně k tomu došlo. Ale těžko říct, jestli to byla náhoda nebo jestli to prostě přichází třeba taky s věkem, protože pro kluka mezi dvacítkou a třicítkou moc charakterních, vážných rolí není, kdežto později se jich už najde víc. Jako by do nich herec musel dozrát. K vyloženě nesympatickým postavám jsem se pak dostal i před kamerou, třeba v seriálu Vyprávěj nebo První republika.

Ve Východočeském divadle právě zkoušíš s režisérem Mariánem Peckem Kejklíře z Lublinu. Roli Wolskeho alternujete s Tomášem Lněničkou z Klicperova divadla. O jakou roli se jedná?
My jsme impresário hlavní postavy – kejklíře, který svým komplikovaným životem jako by balancoval na laně, a my ho vlastně paseme, staráme se o něj… S Tomášem alternujeme právě kvůli tomu, aby se dalo vše organizačně lépe zvládnout, logisticky překlenout to mezidobí.
A je to krásná role! V poslední době jsem vůbec vděčnější za zajímavou a pěknou roli s menším rozsahem, ve které se člověk neudře jako v hlavní roli, kde na něm všechno leží. Jsou to čtyři ucelené výstupy, které jsou pro příběh důležité, jsme vlastně průvodcem hlavní postavy. Jak říká kolega Lexa Postler: „Kamarád hlavní role je vždycky lepší.“ (smích)

Jaké to je zkoušet po takové době zase v Pardubicích?
No, když jsem si sedl na zkušebnu č. 2, kde normálně probíhají čtené zkoušky, tak mi připadalo, že jsem se odtud zvedl včera! Myslel jsem si, že to bude jiné, měl jsem i malinkou obavu, ale bylo to příjemné! Je tam pořád stejný koberec, stejný nábytek, stejný ubrus. A až na nějaké výjimky, stejná parta lidí. Takže nakonec mi ten odskok ani nepřipadal jako sedmi sezónní! Teď navíc v kontrapunktu s premiérou, co máme v Brně za týden, je to oáza klidu a pohlazení po duši. V Brně totiž zkoušíme fantasy muzikál, pohádku Let snů Lili, kde máme asi 30 dětí v alternacích, tzn. 60 celkem a ještě 30 lidí ve sboru, takže je nás dohromady 97 plus padesátičlenný orchestr… Tak když vyletím z tohohle úlu a sednu si na květinu v podobě pardubické zkušebny, kde komorně rozebíráme text a máme tady takový komfort, že si můžeme týden intimně povídat o tom, co se k nám dostalo za látku atd., tak to je pro mě odměna. Ale ten blázinec je taky dobrej! Miluju to! (smích) Teď zrovna jsou to dva extrémy proti sobě.

A co tvoje kapela Dr. Swing? Hrajete ještě?
Jo, jo, ale je to už jen taková existenčně skomírající kutálka. Myslím, že to nejlepší už je za námi, a počet vystoupení řídne tak, že hrajeme už jen párkrát do roka, předtím to bylo třeba i několikrát za měsíc. Dřív byly naším odbytištěm oslavy, večírky a opulentní akce různých firem např. v Obecním domě, kam jsme se duchovně hodili, zároveň jsme byli dobře zaplacení… Po roce 2008 ovšem akcí ubývalo, firmy přestaly do takových věcí investovat, čímž se nám zmenšilo pole působnosti. Ale stále jsme schopní sejít se v plné síle, a když je zájem, zahrát! Když si to tak spočítám, je to vlastně nádhera – hrajeme už 16 let! Díky kapele jsem se dostal i do zahraničí, seznámil jsem se zajímavými lidmi… Vždycky to pro mě bylo dobré občerstvení vedle divadla – zajet si do Prahy zahrát do Obecňáku nebo třeba do Grandhotelu Pupp… (smích)

Milanovi zazvoní telefon. S úsměvem ho zvedne a pozdraví: Ahoj brácha! Samozřejmě slyším celý rozhovor o tom, jak se synové skládají mamince na novou pračku.

... Snažíme se mamce trochu vypomáhat. Je to chudá důchodkyně, a když něco potřebuje, tak se všichni třeba složíme. Teď bude hrozně šťastná, že má doma novou pračku. V podstatě opožděnej Ježíšek…

Říkáš všichni – kolik ty těch bratrů vlastně máš? Dva?
Tři!

A co dělají?
Jeden bratr zůstal v Jihlavě, odkud pocházíme a kde právě žije i mamka. Druhý je v Žirovnici, kde si našel ženu, která dělá v místní knoflíkárně. To je náhodou docela známá firma, určitě i tady v divadle. Nedávno jsem u nás v Brně v krejčovně viděl krabičku z žirovnické knoflíkárny, kterou možná zrovna expedovala moje švagrová! (smích) Nejmladší brácha je v Německu a podniká v různých aktivitách, od hoteliérství a restauratérství přes správu webových stránek až k výrobě zesilovačů k elektrickým kytarám… U něj je paradoxní, že na elektroprůmyslovce propadl z němčiny! Vzpomínám si, jak nad ním tehdy náš táta stál a brácha nebyl schopnej zapamatovat si první slovíčka v učebnici, jako byly was, wo, wer. Zatímco dnes v němčině programuje a má z ní i státní zkoušku! (smích)

Takže bratři nic společného s divadlem nemají. Za to tvé dva synky je v divadle vidět už teď! Mladší Tonda hraje v inscenaci Kavkazský křídový kruh, Vašík je členem studia LAIK. Máš pro ně vysněnou nějakou jinou budoucnost? Nebo by ti nevadilo, kdyby šli v tvých šlépějích?
Je pravda, že kluci mají k divadlu asi blíž než jiné děti, ale nemají žádnou protekci, vždycky prošli seriózním konkurzem! My je do divadla rozhodně netlačíme. Divadelní provoz je náročný a v provozu domácnosti je to vlastně akorát komplikace a starost navíc. I když mi to přináší radost vidět je na jevišti nebo je legrační slyšet jejich jména v hlášení inspicienta… Navíc divadelní prostor je pro dítě nesmírně přitažlivý… A vůbec! Nemám dělat spíš rozhovor já s tebou? Ty jsi přece taky dcera herečky (Lídy Mecerodové – pozn. red.)! (smích)

No a právě proto se takhle ptám! (smích) Herci přece dost často svým dětem tohle povolání vymlouvají. Já to měla na talíři dnes a denně: Ne, abys byla herečkou! (smích)
No a nejsi! Skoro… Samozřejmě netuším, kam to kluky jednou zavane a co budou dělat… Rozhodně netrpí přemírou hereckého talentu a výraznými uměleckými vlohami (smích), ale řekl bych, že jako dětští herci jsou šikovní, použitelní a roztomilí. A přece je na jeviště nepřivážu! (smích) Žádný brek nikdy nebyl, když se muselo na zkoušku. I když myslím, že třeba Tonda by nejradši seděl v divadle na vrátnici a otvíral dveře. Už ho vidím (a on sebe určitě taky), jak sedí někde v křesle a jako vedoucí letového provozu důležitě přepíná obrazovky! (smích) Ale zatím je to na jevišti oba baví, i když teda, musím říct, že začali poměrně zhurta. Místo co by si poprvé zahráli třeba v nějaké roztomilé vánoční hříčce jako andělíčci, Vašík začal v Trójankách a pak v Richardovi III., Tonda v Brechtově Kavkazáku… Hustý!!!