VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Před necelými dvěma lety jsem s ní dělala první rozhovor. To byla absolventka Pražské konzervatoře KAROLÍNA ŠAFRÁNKOVÁ u nás čerstvě v angažmá. Od té doby se nejen v našem divadle, ale i v Pardubicích pěkně zabydlela a nyní pracuje na své první opravdu velké herecké příležitosti – na roli robotky Jacie, která spolu s Adamem Josefa Lásky tvoří ústřední pár v crazy komedii Ona není vadná! Především o této herecké výzvě jsme si s Karolínou povídaly necelé tři týdny před premiérou…


Kájo, jak ses cítila, když vyšlo obsazení a zjistila jsi, že hraješ „hauptku“?
Samozřejmě jsem byla šťastná a natěšená, ale současně s tím přišla i velká nervozita.

Bereš to tedy zodpovědně…
No, ostatní spíš říkají, že jsem šprt. (smích)

Čili na první čtené zkoušce jsi uměla celý text zpaměti?
Tak to zase ne. Ale vlastně nejsme daleko od pravdy. Všichni se mi smějí, jak to beru vážně.

Na co konkrétně ses tak těšila?
Moc jsem se těšila na práci se Zdeňkem Duškem, protože jsem na něj jako na režiséra měla krásné reference. A je pravda, že práce s ním je opravdu skvělá, zkoušení mě moc baví.

Jak se ti pracuje na roli robotky?
Ze začátku jsme dlouho seděli nad textem a ještě se k němu pořád vracíme. Můj problém byl nejdřív hlavně ten, že jsem do každé věty cpala city a prožitky, protože jsem měla dojem, že nic nemůžu říct jen tak rovně. S tím ještě pořád trochu bojuju, ale na druhou stranu, některé věci už přicházejí úplně samy, jak jsme se přesunuli na jeviště.
Zdeněk mě v podstatě učí hrát komediální postavu. Ze začátku jsem totiž měla potřebu pořád vyrábět legraci. Někdy mi to vyšlo, ale často mě musel brzdit, protože už to bylo moc. Většina scén je totiž vtipných, jen když se hraje úplně navážno. Baví mě tu roli budovat, i když samozřejmě každou zkoušku překonávám řadu malých překážek a pořád se učím. Třeba co se týče fyzična – mám trochu problémy s „robotickým“ držením těla. Taky jsem někdy trochu nešikovná, často mi padají věci z rukou, což si v téhle roli nemůžu dovolit, takže se učím všechno dělat hezky v klidu a přesně.

A to tedy i včetně textu, že?
No asi jen těžko se robot přeřekne nebo zadrhne uprostřed věty. Navíc je tam hodně scén, kdy vstupuji do seriálové postavy – jako robotka, takže tam musím ty repliky říkat naprosto přesně a pokaždé stejně, jsem přece naprogramovaná.

Když jsme u toho, co všechno se při práci na Jacie učíš, vzpomněla jsem si na první čtenou zkoušku, kdy jsme se všichni svorně zasmály nad jednou scénou, v níž Adam učí Jacie filmový trik zvaný „double take“. Nepochybuji, že to bude situačně zábavná scéna i pro diváky, ale my jsme se pobavili dvojnásob, jen panu režisérovi bylo třeba vysvětlit, o co jde. Poděl se o to i s našimi čtenáři.
Během zkoušení Žítkovských bohyní jsme zjistili, že neumím „double take“. Prostě jsem ho nebyla schopná udělat. A navíc u toho byl skoro celý soubor. Všichni stáli v půlkruhu na jevišti a já chodila před nimi tam a zpátky a zkoušela jsem ho. Byl to pro mě neuvěřitelně náročný úkol. O pauze, když jsme obědvali v klubu, se mi všichni snažili pomoct a ukazovali jeden „double take“ za druhým – „to je přece tak jednoduchý!“ Od té doby jsou při každém představení všichni napnutí, jak to dopadne.

Takže v něm ještě nemáš úplnou jistotu?
Ne. (smích) A když jsem si přečetla text komedie Ona není vadná!, bylo mi úplně jasné, proč tam tahle scéna je. Abych se to už konečně pořádně naučila. Zdeněk mi teď pomáhá takovou hrou – kdo na zkoušce udělá víc dobrých „double taků“, čeká ho na konci odměna. A ono to funguje! Podobně jako třeba u dětí nebo psů.

Jeden z hlavních motivů hry je vztah mezi mužem a robotkou. Zdá se ti to uvěřitelné, nebo naopak úplně přitažené za vlasy?
Já myslím, že to uvěřitelné je a že je to vlastně i reálně možné. Tenhle motiv figuruje v mnoha námětech seriálů i filmů. A když to vezmu přímo ze své vlastní zkušenosti, tak já jsem skutečně závislá na svém telefonu, nedokážu si představit, že by mi ho někdo vzal, je to neuvěřitelně osobní věc, mám v něm kus sebe. Vlastně ho jistým způsobem miluju. A to je jen telefon! Četla jsem, že v Japonsku mají už celkem běžně doma robotické psy, děti si s nimi hrají a taky je určitě milují, jako by byli živí. Celé je mi to tak trochu proti srsti, když na to jen pomyslím – i ta moje závislost na telefonu – ale bohužel je to tak. Takže proč by se člověk nemohl zamilovat do robota?

Po premiéře komedie Ona není vadná! tě čeká další zajímavá příležitost. Současnou anglickou hru o vztazích mezi mužem a ženou Rychlost dopadu sněhové vločky bude na Malé scéně režírovat Mikoláš Tyc. Obsazení je komorní – jen ty a opět Josef Láska. Připravuješ se trochu už i na tohle zkoušení? Četla jsi hru?
Ještě ne, nechávám se překvapit. Chtěla jsem si na to nechat prostor, až dozkoušíme Vadnou, protože teď se opravdu nejvíc potřebuju věnovat své robotce. Ale samozřejmě se taky moc těším. Dělali jsme si s Pepou legraci, že to bude tak trochu pokračování příběhu Jacie a Adama.

Jakou ze svých současných rolí na repertoáru máš nejraději?
Mám je ráda všechny, každou svým způsobem, ale pořád – do premiéry Vadné – vede mladá Alžběta v Audienci. Protože tu mám od začátku a pořád se na ní něco učím, pořád mám co zdokonalovat, ale přitom se v ní už cítím dostatečně sebejistě.

Co se ti ve VČD líbí jako divačce?
Můj favorit je pořád Podivný případ se psem, viděla jsem ho už několikrát a pořád mám chuť jít znovu.

Jak se po dvou letech v Pardubicích cítíš – v angažmá i v novém domově?
Až neuvěřitelně dobře. Sama jsem z toho pořád překvapená. Občas mám takové výlevy, když volám mamince a pořád se divím, jak je možné, že jsem si tu našla tolik dobrých přátel a kolegů, které bych třeba nikdy nepotkala nebýt toho angažmá. A mamka mě vždycky napomíná, ať pořád nespekuluju a jsem ráda, že je to tak. (smích)