VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Naposled SPŘÍZNĚNÍ VOLBOU
V úterý 12. října se v Městském divadle rozloučíme s inscenací SPŘÍZNĚNÍ VOLBOU. Dekorace, kostýmy a rekvizity se odvezou do skladu a z umělecké práce zbude pár fotek a prchavých vzpomínek. Takový je každý divadelní počin: má krátký a neúprosně konečný život. A asi je to tak dobře.
Ale protože tahle inscenace vznikala způsobem, jaký tu nikdo nepamatujeme, a je v repertoárových divadlech poměrně neobvyklý, neuškodí na něj ještě zavzpomínat. A připomenout divákům, kteří inscenaci neviděli, anebo těm, kteří by ji rádi viděli znovu, že mají ještě onu poslední možnost zvanou derniéra.
Spříznění volbou je původně román Johanna Wolfganga Goetha. Scénář k naší stejnojmenné inscenaci je jeho dramatizací. Vznikal z nápadů a podnětů režiséra Zdeňka Duška, ve spolupráci se mnou. Nikdy jsem něco takového nezažila. Text se rodil strašně rychle, Zdeněk vydával tvůrčí pokyny, které jsem často pochopila jen mlhavě, ale všemi silami jsem se je snažila splnit, protože jsem tušila, že s tímhle režisérem nezabloudíme. Podobně pak probíhalo i zkoušení, text se den ze dne proměňoval, herci to nesli se statečností i skřípěním zubů, což obé je jim vlastní. Nikdo z nás nevěděl, co vzejde z dnešní či zítřejší zkoušky, kde budeme za týden a k čemu vlastně směřujeme. Koncem zkoušení jsem měla dojem, že režisér a já už spolu nemluvíme, že jede na svém bicyklu (což je atribut, který k němu neodlučitelně patří) někam, kam nikdo nedohlédneme, jen běžíme za ním, protože věříme, že on přesně ví, kam jede. Ráno v den premiéry udělal ještě několik změn v aranžmá, takže jsem večer na začátku představení měla pocit, že jsem si do hlediště sedla nějak opačně nebo že se mi prohodily hemisféry. Ale kupodivu všechno dávalo smysl, herci hráli, až to bralo dech, a příběh, který jsme vlastně až do té chvíle neznali úplně do konce, byl strhující a dospěl do katarze. Myslím si, že tu koncentrovanou energii pocítili i ti diváci, kteří by třeba raději pili jiný čaj a z jiného šálku.
Ale protože tahle inscenace vznikala způsobem, jaký tu nikdo nepamatujeme, a je v repertoárových divadlech poměrně neobvyklý, neuškodí na něj ještě zavzpomínat. A připomenout divákům, kteří inscenaci neviděli, anebo těm, kteří by ji rádi viděli znovu, že mají ještě onu poslední možnost zvanou derniéra.
Spříznění volbou je původně román Johanna Wolfganga Goetha. Scénář k naší stejnojmenné inscenaci je jeho dramatizací. Vznikal z nápadů a podnětů režiséra Zdeňka Duška, ve spolupráci se mnou. Nikdy jsem něco takového nezažila. Text se rodil strašně rychle, Zdeněk vydával tvůrčí pokyny, které jsem často pochopila jen mlhavě, ale všemi silami jsem se je snažila splnit, protože jsem tušila, že s tímhle režisérem nezabloudíme. Podobně pak probíhalo i zkoušení, text se den ze dne proměňoval, herci to nesli se statečností i skřípěním zubů, což obé je jim vlastní. Nikdo z nás nevěděl, co vzejde z dnešní či zítřejší zkoušky, kde budeme za týden a k čemu vlastně směřujeme. Koncem zkoušení jsem měla dojem, že režisér a já už spolu nemluvíme, že jede na svém bicyklu (což je atribut, který k němu neodlučitelně patří) někam, kam nikdo nedohlédneme, jen běžíme za ním, protože věříme, že on přesně ví, kam jede. Ráno v den premiéry udělal ještě několik změn v aranžmá, takže jsem večer na začátku představení měla pocit, že jsem si do hlediště sedla nějak opačně nebo že se mi prohodily hemisféry. Ale kupodivu všechno dávalo smysl, herci hráli, až to bralo dech, a příběh, který jsme vlastně až do té chvíle neznali úplně do konce, byl strhující a dospěl do katarze. Myslím si, že tu koncentrovanou energii pocítili i ti diváci, kteří by třeba raději pili jiný čaj a z jiného šálku.
Jana Pithartová
