VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Na slovíčko s novou tváří souboru Veronikou Malou
Jak už to tak v životě bývá, někdo odchází a někdo nový přichází. Jelikož nás s koncem sezóny opustila naše Kráska Veronika Macková (ale nebojte se, v představeních Krásky a zvířete nebo jako Desdemonu v Othellovi ji budete vídat dál, jen už nebude zkoušet žádné nové inscenace), bylo nutné doplnit náš herecký tým o mladou posilu. Nebudete tomu věřit, ale podařilo se nám „za“ Veroniku M. sehnat Veroniku M.! A protože krásných mladých a šikovných hereček není nikdy dost, rozhodli jsme se angažovat rovnou dvě absolventky hudebně-dramatického oboru Pražské konzervatoře – Veroniku Malou, se kterou jsem vedla následující rozhovor, a Štěpánku Fingerhutovou, o níž si přečtete příště. V divadle můžete naše nové kolegyně vidět v dramatu autora a režiséra Petra Novotného Rasputin, kde alternují roli fanatičky Kati Gusevové. Obě ale už pilně pracují na dalších inscenacích, které uvedeme v říjnu.
Veronika Malá
První spoluprací VERONIKY MALÉ s naším divadlem a taktéž s režisérem Filipem Nuckollsem byla role Tonky v inscenaci hry Martina Sperra Lovecké scény z Dolního Bavorska, v níž se střídá právě s Veronikou Mackovou. Jaké to podle ní bylo, jak se tahle temperamentní divoženka sžila s naším divadlem a co ji nejvíc baví, se dočtete v následujícím rozhovoru.
Jak ses vlastně dostala k divadlu? Kdy, kde, proč?
K divadlu jsem se dostala už v první třídě. Vždycky jsem byla svého druhu exhibicionista a moje paní učitelka usoudila, že je potřeba tyhle sklony rozvíjet. Šla za mojí maminkou, která učila na stejné základní škole, a řekla jí, aby mě přihlásila na dramaťák. Pak už jen všichni čekali, kdy mě to přejde…
A evidentně nepřešlo. Takže tě rodiče nakonec podpořili?
Dá se to tak říct. Prostě pochopili, že nemá smysl říkat mi, ať herectví nedělám. I když nadšení z toho zrovna nebyli, protože věděli, jak to v té branži chodí.
Mají něco společného s divadlem? Protože většina lidí mimo divadlo má spíš dojem, že herectví je práce snů.
Ne, maminka je učitelka a tatínek jezdí s náklaďákem, jsme rodina z malé vesnice, která nemá s divadlem vůbec nic společného. A mě osobně nikdy nenapadlo, že by herectví byla práce snů nebo procházka růžovým sadem, a když přijde člověk na konzervatoř, jen se v tom utvrdí.
Uvažovala jsi vůbec o nějakém jiném povolání? Nebo pro tebe byla Pražská konzervatoř jasnou volbou střední školy?
Ne, neuvažovala, já měla prostě herectví, zpěv a žádná jiná cesta pro mě nikdy nebyla. A ano, konzervatoř byla tedy jasnou volbou, takže si dovedeš představit, jak se mi zhroutil svět, když jsem se na ni nejdřív nedostala. Byla jsem první pod čarou. Musela jsem jít na rok studovat jinam – předškolní a mimoškolní pedagogiku. Pak jsem konzervatoř zkusila znovu a vyšlo to.
Co tě napadlo, když jsi zjistila, že budeš hrát ve Východočeském divadle roli Tonky v Loveckých scénách z Dolního Bavorska?
Byla jsem šťastná, už proto, že jsem zjistila, že není nutné se někam cpát a lézt někomu do zadku, abych získala roli. Že ta pokora a poctivost se jednoho dne zúročí.
Předpokládám, že s Filipem Nuckollsem jsi zkoušela poprvé. Jaké to bylo?
Výborné! Předně se mi líbí ta hra a mám dojem, že má velký smysl hrát taková dramata. Nejsem divák, který by zbožňoval komedie, radši si popřemýšlím, mám ráda hodnotné věci, které v člověku zůstanou, a to pro mě Vdolečky (pracovní název Loveckých scén – pozn. red.) jsou. U Filipa mě bavil jeho proces režie – že nás všechny nechal nabízet. Samozřejmě nám řekl, co si jak představuje, ale také nechával situace vyplynout, poskytl nám velkou hereckou svobodu.
A jak se ti jako nováčkovi pracovalo v kolektivu našich herců?
Výborně! A to pořád přetrvává. Jsem nadšená z celého kolektivu herců i ostatních zaměstnanců, všichni mě moc hezky přijali a od začátku se ke mně pěkně chovali.
Na svoje okolí působíš velmi suverénně, temperamentně…
Ano, to mi říkají všichni a taky mi všichni od začátku říkali, že princezny nikdy hrát nebudu. (smích)
Dá se říct, že ti v tomhle ohledu byla role Tonky blízká?
Po procesu zkoušení jsem Filipovi říkala, že se mi Tonka moc dobře dělá, protože mám pocit, že se s ní dobře reflektuju. Tonka během hry prožije spoustu holčičích situací a problémů, které si může holka prožít i v dnešní době. Vždycky se špatně hraje to, co člověk ještě nezažil, nebo si to nemůže převést do nějaké situace, kterou prožil. Navíc si myslím, že Tonka je typ role, o které herečky sní – je dramatická, emotivní, prožije hodně výrazných a vyhrocených situací.
Říkala jsi, že tvým oblíbeným žánrem je spíše drama. Po Loveckých scénách jsi nazkoušela další – v inscenaci Petra Novotného Rasputin hraješ roli fanatičky (v alternaci se Štěpánkou Fingerhutovou). Můžeš stručně představit tuto postavu?
Kaťa je mladá fanatická holka… Po pravdě to nejsem schopná pochopit, nejsem věřící a neholduju žádným sektám, nechápu ten fanatický zápal a uctívání nějaké autority, přijde mi to absurdní. Na druhou stranu mě postava i téma Rasputina fascinuje, protože na něm lze krásně pozorovat příklad jedné lidské slabosti, toho, jak jsme poddajní a jak snadno se necháme zaslepit.
Na konzervatoři jsi absolvovala před rokem. Co jsi podnikala ten rok, než přišla nabídka z Pardubic?
Něco málo jsem točila – různé seriály a hostovala jsem v divadle v Olomouci, kam si mě a moji spolužačku pozval režisér Michael Tarant. Pracoval s námi už dřív na konzervatoři, když tam režíroval Baladu pro banditu. Jinak jsem se v té době věnovala spíš zpěvu, jezdila jsem s kapelou, hráli jsme na plesech. Začala jsem i sportovat, abych někam investovala tu nahromaděnou energii, kterou jsem nemohla vložit do divadla. Hledala jsem, co se mnou bude. Upřímně, hrozně to bolí, když člověk vyskočí ze školy, aniž by měl nějakou hereckou jistotu, a najednou má dělat něco jiného, ale nic jiného neumí, nemá ani v ničem jiném praxi, nemá všeobecné vzdělání. Takže to bylo docela krušné. A tak jsem sportovala, abych se nezbláznila.
Jaký sport přesně děláš?
Teď slackliny, což je moderní provazochodectví. Učím se i skákat na tricklinách a lezu.
Na to bych se bála i dívat. Takže normálně vylezeš na nějakou skálu? Výšek se nebojíš?
Nebojím, ale takhle – když jsem byla poprvé na highlině ve 30 metrech, bála jsem se. Ale těžko říct, jak ten pocit popsat… Všecko se v tobě úplně zastaví a potom, když to dokážeš a vylezeš, cítíš obrovský nával adrenalinu. Je to hrozně osvobozující, člověk cítí, jak z něj lítají endorfiny na všechny strany! Je to strach i štěstí a zároveň je v tom obrovská síla. Ještě dělám vodní sporty jako kite a wakeboardy – to je pro mě zase „vyklidnění“ v jiném živlu.
Říkala jsi i něco o kapele, se kterou zpíváš…
Ano, ale hrajeme jen na plesech a tancovačkách, je to takový můj další ventil na vybití energie. Mám papíry na hyperaktivitu. (smích)
Dovedeš si představit, že bys žila v Pardubicích? Neplánuješ se přestěhovat?
Na to se mě hned všichni ptali, nebo spíš to brali jako hotovou věc, když jsem jim řekla, že jdu do Pardubic do angažmá. A já na to, že dokud to nebude nejnutnější, do Pardubic se stěhovat nebudu. Mám v Praze spoustu jiných věcí, kterým bych se ráda ještě věnovala. Ale na druhou stranu jsem šťastná, že mi teď Pardubice nabídly nějakou jistotu, herecké zázemí, že tady zkouším a můžu intenzivně pracovat.
Veronika MaláPrvní spoluprací VERONIKY MALÉ s naším divadlem a taktéž s režisérem Filipem Nuckollsem byla role Tonky v inscenaci hry Martina Sperra Lovecké scény z Dolního Bavorska, v níž se střídá právě s Veronikou Mackovou. Jaké to podle ní bylo, jak se tahle temperamentní divoženka sžila s naším divadlem a co ji nejvíc baví, se dočtete v následujícím rozhovoru.
Jak ses vlastně dostala k divadlu? Kdy, kde, proč?
K divadlu jsem se dostala už v první třídě. Vždycky jsem byla svého druhu exhibicionista a moje paní učitelka usoudila, že je potřeba tyhle sklony rozvíjet. Šla za mojí maminkou, která učila na stejné základní škole, a řekla jí, aby mě přihlásila na dramaťák. Pak už jen všichni čekali, kdy mě to přejde…
A evidentně nepřešlo. Takže tě rodiče nakonec podpořili?
Dá se to tak říct. Prostě pochopili, že nemá smysl říkat mi, ať herectví nedělám. I když nadšení z toho zrovna nebyli, protože věděli, jak to v té branži chodí.
Mají něco společného s divadlem? Protože většina lidí mimo divadlo má spíš dojem, že herectví je práce snů.
Ne, maminka je učitelka a tatínek jezdí s náklaďákem, jsme rodina z malé vesnice, která nemá s divadlem vůbec nic společného. A mě osobně nikdy nenapadlo, že by herectví byla práce snů nebo procházka růžovým sadem, a když přijde člověk na konzervatoř, jen se v tom utvrdí.
Uvažovala jsi vůbec o nějakém jiném povolání? Nebo pro tebe byla Pražská konzervatoř jasnou volbou střední školy?
Ne, neuvažovala, já měla prostě herectví, zpěv a žádná jiná cesta pro mě nikdy nebyla. A ano, konzervatoř byla tedy jasnou volbou, takže si dovedeš představit, jak se mi zhroutil svět, když jsem se na ni nejdřív nedostala. Byla jsem první pod čarou. Musela jsem jít na rok studovat jinam – předškolní a mimoškolní pedagogiku. Pak jsem konzervatoř zkusila znovu a vyšlo to.
Co tě napadlo, když jsi zjistila, že budeš hrát ve Východočeském divadle roli Tonky v Loveckých scénách z Dolního Bavorska?
Byla jsem šťastná, už proto, že jsem zjistila, že není nutné se někam cpát a lézt někomu do zadku, abych získala roli. Že ta pokora a poctivost se jednoho dne zúročí.
Předpokládám, že s Filipem Nuckollsem jsi zkoušela poprvé. Jaké to bylo?
Výborné! Předně se mi líbí ta hra a mám dojem, že má velký smysl hrát taková dramata. Nejsem divák, který by zbožňoval komedie, radši si popřemýšlím, mám ráda hodnotné věci, které v člověku zůstanou, a to pro mě Vdolečky (pracovní název Loveckých scén – pozn. red.) jsou. U Filipa mě bavil jeho proces režie – že nás všechny nechal nabízet. Samozřejmě nám řekl, co si jak představuje, ale také nechával situace vyplynout, poskytl nám velkou hereckou svobodu.
A jak se ti jako nováčkovi pracovalo v kolektivu našich herců?
Výborně! A to pořád přetrvává. Jsem nadšená z celého kolektivu herců i ostatních zaměstnanců, všichni mě moc hezky přijali a od začátku se ke mně pěkně chovali.
Na svoje okolí působíš velmi suverénně, temperamentně…
Ano, to mi říkají všichni a taky mi všichni od začátku říkali, že princezny nikdy hrát nebudu. (smích)
Dá se říct, že ti v tomhle ohledu byla role Tonky blízká?
Po procesu zkoušení jsem Filipovi říkala, že se mi Tonka moc dobře dělá, protože mám pocit, že se s ní dobře reflektuju. Tonka během hry prožije spoustu holčičích situací a problémů, které si může holka prožít i v dnešní době. Vždycky se špatně hraje to, co člověk ještě nezažil, nebo si to nemůže převést do nějaké situace, kterou prožil. Navíc si myslím, že Tonka je typ role, o které herečky sní – je dramatická, emotivní, prožije hodně výrazných a vyhrocených situací.
Říkala jsi, že tvým oblíbeným žánrem je spíše drama. Po Loveckých scénách jsi nazkoušela další – v inscenaci Petra Novotného Rasputin hraješ roli fanatičky (v alternaci se Štěpánkou Fingerhutovou). Můžeš stručně představit tuto postavu?
Kaťa je mladá fanatická holka… Po pravdě to nejsem schopná pochopit, nejsem věřící a neholduju žádným sektám, nechápu ten fanatický zápal a uctívání nějaké autority, přijde mi to absurdní. Na druhou stranu mě postava i téma Rasputina fascinuje, protože na něm lze krásně pozorovat příklad jedné lidské slabosti, toho, jak jsme poddajní a jak snadno se necháme zaslepit.
Na konzervatoři jsi absolvovala před rokem. Co jsi podnikala ten rok, než přišla nabídka z Pardubic?
Něco málo jsem točila – různé seriály a hostovala jsem v divadle v Olomouci, kam si mě a moji spolužačku pozval režisér Michael Tarant. Pracoval s námi už dřív na konzervatoři, když tam režíroval Baladu pro banditu. Jinak jsem se v té době věnovala spíš zpěvu, jezdila jsem s kapelou, hráli jsme na plesech. Začala jsem i sportovat, abych někam investovala tu nahromaděnou energii, kterou jsem nemohla vložit do divadla. Hledala jsem, co se mnou bude. Upřímně, hrozně to bolí, když člověk vyskočí ze školy, aniž by měl nějakou hereckou jistotu, a najednou má dělat něco jiného, ale nic jiného neumí, nemá ani v ničem jiném praxi, nemá všeobecné vzdělání. Takže to bylo docela krušné. A tak jsem sportovala, abych se nezbláznila.
Jaký sport přesně děláš?
Teď slackliny, což je moderní provazochodectví. Učím se i skákat na tricklinách a lezu.
Na to bych se bála i dívat. Takže normálně vylezeš na nějakou skálu? Výšek se nebojíš?
Nebojím, ale takhle – když jsem byla poprvé na highlině ve 30 metrech, bála jsem se. Ale těžko říct, jak ten pocit popsat… Všecko se v tobě úplně zastaví a potom, když to dokážeš a vylezeš, cítíš obrovský nával adrenalinu. Je to hrozně osvobozující, člověk cítí, jak z něj lítají endorfiny na všechny strany! Je to strach i štěstí a zároveň je v tom obrovská síla. Ještě dělám vodní sporty jako kite a wakeboardy – to je pro mě zase „vyklidnění“ v jiném živlu.
Říkala jsi i něco o kapele, se kterou zpíváš…
Ano, ale hrajeme jen na plesech a tancovačkách, je to takový můj další ventil na vybití energie. Mám papíry na hyperaktivitu. (smích)
Dovedeš si představit, že bys žila v Pardubicích? Neplánuješ se přestěhovat?
Na to se mě hned všichni ptali, nebo spíš to brali jako hotovou věc, když jsem jim řekla, že jdu do Pardubic do angažmá. A já na to, že dokud to nebude nejnutnější, do Pardubic se stěhovat nebudu. Mám v Praze spoustu jiných věcí, kterým bych se ráda ještě věnovala. Ale na druhou stranu jsem šťastná, že mi teď Pardubice nabídly nějakou jistotu, herecké zázemí, že tady zkouším a můžu intenzivně pracovat.
Anna Hlaváčková
