VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
Na slovíčko s Miroslavem Hanušem
Herce a režiséra MIROSLAVA HANUŠE znám od prvního dne, co jsme spolu nastoupili na DAMU. Mirek na herectví, já na režii. Tedy já jsem si ho všimla… Povídal si s Bárou Hrzánovou na schodech. Pak jsem si s ním často povídala i já, měli jsme k sobě blízko, protože nám nebylo devatenáct jako ostatním spolužákům, měli jsme už něco za sebou – Mirek studium na jiné vysoké škole a práci kulisáka, já práci u filmu. A svou první profesionální režii jsem odvedla právě s ním, spolu s hercem Mirkem Táborským a dramaturgyní Karolou Štěpánovou v divadle v Kladně – oni tři tam byli už v angažmá, já jsem končila školu. Byla to tak trochu bojovka – báli jsme se, že nám Mrožkovy Emigranty zakážou. Ani divadlo si nebylo jisté tím, co děláme. Zkoušeli jsme denně od rána do večera, bydleli v divadle v šatně nebo u Mirka na chalupě, sami jsme si vyráběli scénu, pořád jsme mluvili o divadle a o práci, prostě mladí lidé dělali divadlo. Nakonec z toho vyšla velmi úspěšná inscenace, určitě i proto, že autor byl do té doby u nás zakázán. A také se tam utvrdilo naše přátelství, které přetrvává dodnes, a to je pro mě velká vzácnost. Proto jsem byla moc ráda, když ředitel divadla Petr Dohnal projevil zájem o Mirka jako o režiséra. Domlouvali jsme se dlouho a vyšlo to až v této sezóně! K inscenování jsme si vybrali text Arnošta Goldflama U HITLERŮ V KUCHYNI. Budou to „groteskní výjevy ze života vůdce“, jak uvádíme v anotaci k inscenaci, a zároveň kabaret s písněmi skupiny The Tiger Lillies.
Mirku, jaká je souvislost s písněmi téhle navýsost jedinečné britské kapely a českého textu o německém fašistickém vůdci? Čím je toto spojení pro tebe přitažlivé?
Jak jsi sama řekla, jedná se o groteskní výjevy. A právě grotesknost a ironie je spojující linkou mezi hrou Arnošta Goldflama a písněmi The Tiger Lillies. A také jistá drsnost, která o dost překračuje běžné meze. Arnoštův text mám rád, je velmi vtipný, a to někdy, řekl bych, až ukrutně. Sám bych si nedovolil takhle psát, to si mohou dovolit jenom ti, kteří mají za sebou jistou osobní, rodinnou zkušenost s fašismem. Myslím si, že spojení této hudby a tohoto textu se navzájem podpoří a obohatí.
Jaká byla tvoje cesta k režii? Co bylo spouštěčem k tomu, že jsi opustil pozici herce a usedl na „židličku“ režiséra?
Když jsem po škole nastoupil do Středočeského divadla v Kladně, byla nás tam skupina asi osmi mladých herců, kteří chtěli dělat ještě něco mimo běžný repertoár. No a neměli jsme žádného režiséra ve své generaci, tak padla otázka, zda by to někdo nechtěl zkusit. Zaprvé – nikdo nechtěl, čili nebyla konkurence, zadruhé – já jsem touhu zkusit to pocítil. A tak jsem si na tu „režisérskou židličku“ sedl a od té doby na ni pravidelně usedám.
Hrál jsi někdy ve svých inscenacích?
Někdy jsem v nich hrál, ale většinou z nouze. Například hned ve své druhé režii Limonádového Joea odešel Honza Szymik během zkoušení nečekaně do Divadla ABC a nebyl nikdo, kdo by ho nahradil. A tak jsem Hoga Foga hrál já. Není to ale příliš příjemná situace, uvádí mě ve zmatek a unavuje mě. Proto se jí snažím vyhnout. I když nyní budu zkoušet v Divadle Rokoko svou hru o Miky Volkovi Jak umřít na rokenrol a v ní budu také hrát. Ale to je taky výjimečná situace, protože se jedná o znovuuvedení hotové inscenace z kladenského divadla. No a pak jsem taky mnohokrát ve svých inscenacích zaskakoval. Například v Panu Kaplanovi jsem za 11 let reprízování hrál 6 postav, z toho dvě ženy. (smích)
Máš témata nebo okruhy dramatiky, která tě zajímají, nebo jsi schopen přizpůsobit se požadavkům dramaturgie v divadlech, kde režíruješ, a pracuješ na úplně neznámých textech?
Já vlastně rád dostávám úkol, a pak se s ním utkám. To ale neznamená, že bych přistoupil na jakýkoli titul nebo žánr. Když se etablujete jako šikovný tvůrce hudebně-komediálního žánru, všichni to po vás chtějí, protože režisérů, kteří by tohle dělali s chutí a láskou, není mnoho. Ale tak jako se můžete přemlsat sladkostmi, můžete se přemlsat i komedií. A proto vyhledávám tituly, které sice mohou být komediální, ale mají širší přesah. A to je právě případ naší inscenace.
Myslím, že zprvu ses zajímal hodně o hudební, muzikálové divadlo nebo přinejmenším o činohru, kde se zpívalo a hrálo? Proč?
O hudební či, jak raději říkám, muzikální činohru se zajímám pořád a rád využívám bohatě hudební složku. Ale muzikál se mi tak trochu vzdálil. Můžu ho vidět, ale nemám touhu se mu věnovat jako režisér. Úplně si vzpomínám, jak se mi to stalo. Jeli jsme se podívat do Londýna, a když jsem viděl třetí muzikál po sobě, každý trval tři hodiny, létaly tam vrtulníky, jezdily celé domy, všechno, i mluvení, bylo na mikroporty, tak jsem toho najednou měl dost. A tenhle pocit už mě neopustil.
Byl jsi dlouhá léta v angažmá v Divadle v Dlouhé. Co bylo důvodem, že jsi opustil „jistotu“ trvalého zázemí a odešel na „volnou nohu“?
Byl jsem v Dlouhé přes dvacet let, byl jsem hodně navázaný na režiséra Jana Bornu, který před několika lety odešel do „věčných lovišť“. Směřování divadla se poté, s příchodem nového uměleckého vedení, změnilo, což bylo správné a logické. Jenom pro mě to není směr, který by mě bavil. Ani jako diváka, tudíž ani jako herce. Jak se ukázalo, nebyl to špatný krok a dostal jsem řadu nabídek na angažmá i hostování. Ale zatím zůstávám na volné noze. Musím si to trochu rozmyslet a porozhlédnout se. Přeci jenom by byl nerozum se hned po rozvodu ženit.
Dohráváš ve svém bývalém mateřském divadle, ale už také hraješ na jiných scénách – například ve Švandově divadle v oceňované inscenaci Hadry, kosti, kůže. Znamená to, že se dále budeš věnovat divadlu i jako herec?
Rozhodně chci nadále pracovat jako herec. Ve Švandově divadle hostuji velmi rád a uvažuji o další spolupráci. Mám už ale ve svém věku výhodu, že režiséři mne většinou oslovují na konkrétní úkol, a mohu si, i když to zní pyšně, vybírat.
V televizi hraješ v seriálu Ulice a také jsi znám z detektivní série Případy 1. oddělení. S oběma rolemi je spojena obrovská popularita. Jak se s ní vyrovnáváš?
Popularita je s tím rozhodně spojená, ale neřekl bych obrovská. Taková fajn, taková akorát. Opravdu mě zná hodně lidí, což je způsobeno také tím, že diváci Ulice nebývají současně diváky 1. oddělení, takže se počet mých příznivců sčítá, nikoli kryje. Zvykl jsem si, že se se mnou neznámí lidé chtějí fotit, že chtějí podepsat vstupenku nebo sádru na ruce, nosím s sebou i pár fotek. Mám radost z toho, že to druhým dělá radost. A mimo to, jisté množství popularity umožňuje právě tu profesní svobodu – vybírat si role.
Mám pocit, že film tě dlouho obcházel. Kdy nastal zlom? Na jakou roli nejraději vzpomínáš?
Film mě opravdu dlouho obcházel a řekl bych, že doteď se nesetkáváme zcela pravidelně. Nicméně zlom nastal mojí účastí ve filmu Petra Václava Nikdy nejsme sami, za který jsem získal Cenu české filmové kritiky a nominaci na Českého lva. Na tuhle roli rozhodně vzpomínám rád. Bylo to intenzivní a tvůrčí natáčení, s jakým se běžně nesetkáváte. A navíc se od té doby otužuji, protože jsme měli točit scénu, jak spadnu v listopadu do Labe. Tak jsem se na to chystal, aby mne to nezabilo. Scéna se nakonec vůbec netočila, ale otužování mi zůstalo.
Tvoje manželka je choreografka a pedagožka Jana Hanušová, se kterou často spolupracujete. Stáli jste, spolu s Martinem Packem, i u zrodu divadelně taneční skupiny Veselé skoky. Její členové byli vesměs herci, ne tanečníci. Jaké jste měli úmysly, co jste tím sledovali?
Tak to by byla spíš otázka na Martina s Janou. Protože oni Veselé skoky založili. Já jsem se připojil později a mě na tom zajímalo, do jaké míry se dá příběh nebo situace pojednat pouze tancem či pohybem. A ukázalo se, že v určité situaci si už beze slova nevím rady. A v té chvíli také Veselé skoky po příjemných jedenácti letech skončily.
Vychováváš tři dcery, z toho dvě se rozhodly dát se na dráhu herectví. Nejmladší Jindřiška se teď dostala na DAMU, prostřední Eliška ji právě končí. Chápu, že ve vašem rodinném prostředí je tato situace pochopitelná. Přesto – zrazoval jsi děti od divadla? Dají na tvé rady?
K mému úžasu mám pocit, že na mé rady vcelku dají. Usuzuji z toho, že se Eliška mnou už dvakrát nechala režírovat a Jindřiška si přála, abych ji připravil na přijímačky. Myslím, že to není úplně běžné, znám dokonce řadu případů, kdy děti herců dělaly přijímačky tzv. natajňačku, aby to rodiče nevěděli. Já jsem holky rozhodně od herectví neodrazoval, když o tom přemýšlím, spíš naopak. Já jsem totiž u divadla šťastný, takže si dovedu představit, že tam budou šťastné i ony. To bych jim ze srdce přál.
Asi poslední vlnu popularity ti přineslo účinkování v taneční soutěži StarDance. Co ti to dalo a jakými úskalími jsi musel projít?
StarDance bylo fajn, ale jednou to opravdu stačilo. Sledovalo to hodně lidí a hodně lidí mi fandilo, dost mě to bavilo, ale také to hodně bolelo. Doteď si mažu achilovky a chodím na injekce do kolena. Až vás tam pozvou, dobře si to promyslete. Ale v šestapadesáti to ještě pořád jde.
Mirku, jaká je souvislost s písněmi téhle navýsost jedinečné britské kapely a českého textu o německém fašistickém vůdci? Čím je toto spojení pro tebe přitažlivé?
Jak jsi sama řekla, jedná se o groteskní výjevy. A právě grotesknost a ironie je spojující linkou mezi hrou Arnošta Goldflama a písněmi The Tiger Lillies. A také jistá drsnost, která o dost překračuje běžné meze. Arnoštův text mám rád, je velmi vtipný, a to někdy, řekl bych, až ukrutně. Sám bych si nedovolil takhle psát, to si mohou dovolit jenom ti, kteří mají za sebou jistou osobní, rodinnou zkušenost s fašismem. Myslím si, že spojení této hudby a tohoto textu se navzájem podpoří a obohatí.
Jaká byla tvoje cesta k režii? Co bylo spouštěčem k tomu, že jsi opustil pozici herce a usedl na „židličku“ režiséra?
Když jsem po škole nastoupil do Středočeského divadla v Kladně, byla nás tam skupina asi osmi mladých herců, kteří chtěli dělat ještě něco mimo běžný repertoár. No a neměli jsme žádného režiséra ve své generaci, tak padla otázka, zda by to někdo nechtěl zkusit. Zaprvé – nikdo nechtěl, čili nebyla konkurence, zadruhé – já jsem touhu zkusit to pocítil. A tak jsem si na tu „režisérskou židličku“ sedl a od té doby na ni pravidelně usedám.
Hrál jsi někdy ve svých inscenacích?
Někdy jsem v nich hrál, ale většinou z nouze. Například hned ve své druhé režii Limonádového Joea odešel Honza Szymik během zkoušení nečekaně do Divadla ABC a nebyl nikdo, kdo by ho nahradil. A tak jsem Hoga Foga hrál já. Není to ale příliš příjemná situace, uvádí mě ve zmatek a unavuje mě. Proto se jí snažím vyhnout. I když nyní budu zkoušet v Divadle Rokoko svou hru o Miky Volkovi Jak umřít na rokenrol a v ní budu také hrát. Ale to je taky výjimečná situace, protože se jedná o znovuuvedení hotové inscenace z kladenského divadla. No a pak jsem taky mnohokrát ve svých inscenacích zaskakoval. Například v Panu Kaplanovi jsem za 11 let reprízování hrál 6 postav, z toho dvě ženy. (smích)
Máš témata nebo okruhy dramatiky, která tě zajímají, nebo jsi schopen přizpůsobit se požadavkům dramaturgie v divadlech, kde režíruješ, a pracuješ na úplně neznámých textech?
Já vlastně rád dostávám úkol, a pak se s ním utkám. To ale neznamená, že bych přistoupil na jakýkoli titul nebo žánr. Když se etablujete jako šikovný tvůrce hudebně-komediálního žánru, všichni to po vás chtějí, protože režisérů, kteří by tohle dělali s chutí a láskou, není mnoho. Ale tak jako se můžete přemlsat sladkostmi, můžete se přemlsat i komedií. A proto vyhledávám tituly, které sice mohou být komediální, ale mají širší přesah. A to je právě případ naší inscenace.
Myslím, že zprvu ses zajímal hodně o hudební, muzikálové divadlo nebo přinejmenším o činohru, kde se zpívalo a hrálo? Proč?
O hudební či, jak raději říkám, muzikální činohru se zajímám pořád a rád využívám bohatě hudební složku. Ale muzikál se mi tak trochu vzdálil. Můžu ho vidět, ale nemám touhu se mu věnovat jako režisér. Úplně si vzpomínám, jak se mi to stalo. Jeli jsme se podívat do Londýna, a když jsem viděl třetí muzikál po sobě, každý trval tři hodiny, létaly tam vrtulníky, jezdily celé domy, všechno, i mluvení, bylo na mikroporty, tak jsem toho najednou měl dost. A tenhle pocit už mě neopustil.
Byl jsi dlouhá léta v angažmá v Divadle v Dlouhé. Co bylo důvodem, že jsi opustil „jistotu“ trvalého zázemí a odešel na „volnou nohu“?
Byl jsem v Dlouhé přes dvacet let, byl jsem hodně navázaný na režiséra Jana Bornu, který před několika lety odešel do „věčných lovišť“. Směřování divadla se poté, s příchodem nového uměleckého vedení, změnilo, což bylo správné a logické. Jenom pro mě to není směr, který by mě bavil. Ani jako diváka, tudíž ani jako herce. Jak se ukázalo, nebyl to špatný krok a dostal jsem řadu nabídek na angažmá i hostování. Ale zatím zůstávám na volné noze. Musím si to trochu rozmyslet a porozhlédnout se. Přeci jenom by byl nerozum se hned po rozvodu ženit.
Dohráváš ve svém bývalém mateřském divadle, ale už také hraješ na jiných scénách – například ve Švandově divadle v oceňované inscenaci Hadry, kosti, kůže. Znamená to, že se dále budeš věnovat divadlu i jako herec?
Rozhodně chci nadále pracovat jako herec. Ve Švandově divadle hostuji velmi rád a uvažuji o další spolupráci. Mám už ale ve svém věku výhodu, že režiséři mne většinou oslovují na konkrétní úkol, a mohu si, i když to zní pyšně, vybírat.
V televizi hraješ v seriálu Ulice a také jsi znám z detektivní série Případy 1. oddělení. S oběma rolemi je spojena obrovská popularita. Jak se s ní vyrovnáváš?
Popularita je s tím rozhodně spojená, ale neřekl bych obrovská. Taková fajn, taková akorát. Opravdu mě zná hodně lidí, což je způsobeno také tím, že diváci Ulice nebývají současně diváky 1. oddělení, takže se počet mých příznivců sčítá, nikoli kryje. Zvykl jsem si, že se se mnou neznámí lidé chtějí fotit, že chtějí podepsat vstupenku nebo sádru na ruce, nosím s sebou i pár fotek. Mám radost z toho, že to druhým dělá radost. A mimo to, jisté množství popularity umožňuje právě tu profesní svobodu – vybírat si role.
Mám pocit, že film tě dlouho obcházel. Kdy nastal zlom? Na jakou roli nejraději vzpomínáš?
Film mě opravdu dlouho obcházel a řekl bych, že doteď se nesetkáváme zcela pravidelně. Nicméně zlom nastal mojí účastí ve filmu Petra Václava Nikdy nejsme sami, za který jsem získal Cenu české filmové kritiky a nominaci na Českého lva. Na tuhle roli rozhodně vzpomínám rád. Bylo to intenzivní a tvůrčí natáčení, s jakým se běžně nesetkáváte. A navíc se od té doby otužuji, protože jsme měli točit scénu, jak spadnu v listopadu do Labe. Tak jsem se na to chystal, aby mne to nezabilo. Scéna se nakonec vůbec netočila, ale otužování mi zůstalo.
Tvoje manželka je choreografka a pedagožka Jana Hanušová, se kterou často spolupracujete. Stáli jste, spolu s Martinem Packem, i u zrodu divadelně taneční skupiny Veselé skoky. Její členové byli vesměs herci, ne tanečníci. Jaké jste měli úmysly, co jste tím sledovali?
Tak to by byla spíš otázka na Martina s Janou. Protože oni Veselé skoky založili. Já jsem se připojil později a mě na tom zajímalo, do jaké míry se dá příběh nebo situace pojednat pouze tancem či pohybem. A ukázalo se, že v určité situaci si už beze slova nevím rady. A v té chvíli také Veselé skoky po příjemných jedenácti letech skončily.
Vychováváš tři dcery, z toho dvě se rozhodly dát se na dráhu herectví. Nejmladší Jindřiška se teď dostala na DAMU, prostřední Eliška ji právě končí. Chápu, že ve vašem rodinném prostředí je tato situace pochopitelná. Přesto – zrazoval jsi děti od divadla? Dají na tvé rady?
K mému úžasu mám pocit, že na mé rady vcelku dají. Usuzuji z toho, že se Eliška mnou už dvakrát nechala režírovat a Jindřiška si přála, abych ji připravil na přijímačky. Myslím, že to není úplně běžné, znám dokonce řadu případů, kdy děti herců dělaly přijímačky tzv. natajňačku, aby to rodiče nevěděli. Já jsem holky rozhodně od herectví neodrazoval, když o tom přemýšlím, spíš naopak. Já jsem totiž u divadla šťastný, takže si dovedu představit, že tam budou šťastné i ony. To bych jim ze srdce přál.
Asi poslední vlnu popularity ti přineslo účinkování v taneční soutěži StarDance. Co ti to dalo a jakými úskalími jsi musel projít?
StarDance bylo fajn, ale jednou to opravdu stačilo. Sledovalo to hodně lidí a hodně lidí mi fandilo, dost mě to bavilo, ale také to hodně bolelo. Doteď si mažu achilovky a chodím na injekce do kolena. Až vás tam pozvou, dobře si to promyslete. Ale v šestapadesáti to ještě pořád jde.
Jana Uherová
