VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Detektivní komedii SHERLOCK V NESNÁZÍCH u nás připravuje režisérka JANKA RYŠÁNEK SCHMIEDTOVÁ. V Pardubicích se zatím představila „jen“ scénickým čtením hry Opuštěná v roce 2013. V jejím tvůrčím místopise prozatím převažují divadla moravská, v jednom z nich – ostravském Divadle Petra Bezruče – na čtyři roky zakotvila jako umělecká šéfka. Ale vezměme to od začátku.


Odkud pocházíš, Jani?
Narodila jsem se v Praze na Vinohradech. Hodně jsme ale jezdili k babičce do východních Čech a se skauty na výpravy, takže jsem byla buď v centru velkoměsta, nebo v lese. To, že jsem „rozmazlená pipinka“ z Vinohrad, se ukázalo jako velmi výhodné, když jsem propadla divadlu. V šest večer jsem ještě nevěděla, kam jdu, a v sedm nebo o půl osmé jsem už seděla v hledišti některého z pražských divadel a čekala, až zazní poslední gong a začne se.

Nedávno ses zmínila, že teď bydlíš tak trochu v Brně i v Ostravě. Jak se ti to stalo?
V sedmnácti letech jsem odletěla na střední školu do Spojených států. Byl to pro mě zlomový okamžik. Dospěla jsem. Pak jsem si zpět v Praze dodělala maturitu, a když mi z Janáčkovy akademie v Brně napsali, že mě přijali, došlo mi, že tak vyřeším školu i osamostatnění se. Takže jsem napsala na DAMU, že na druhé kolo přijímacích zkoušek na režii alternativního divadla už nepřijdu. Mně se totiž najednou zalíbilo vydat se mimo Prahu, kterou jsem už znala. No a v prvním ročníku na vysoké jsem z Brna odjela na festival OST-RA-VAR a došlo mi, že Ostrava a divadlo v ní s mou duší rezonuje na vysokých kmitočtech. Čím víc jsem si postupně o tom městě a kraji zjišťovala, tím mi bylo jasnější, že tam chci dělat. Pracovat v Ostravě a vést Divadlo Petra Bezruče patří k mým životním vrcholům.

Kudy a jak vedla tvoje cesta k divadlu?
Táta je herec a režisér, divadlo mi k životu však moc nedoporučoval. Jako holčičku mě ale vzal na Shakespearovské slavnosti na Romea a Julii. Radek Holub tehdy hrál Romea a půjčil mi bundu, aby mi nebyla zima. Měla jsem pocit, že zemřu tím zážitkem. Divadlo mi ihned a totálně učarovalo a bylo jasné, že nic jiného nechci. Takže nejdříve jsem chtěla být maminkou, pak profesionální hráčkou tenisu, to asi dva dny, a pak rovnou divadlo.

Vždycky jsi chtěla být režisérkou?
Nejdříve jsem chtěla hrát ty Julie, ale pak mi došlo, že mi lépe bude na druhé straně toho procesu. Jednak jsem vyrůstala ve světě, kdy se ještě lpělo na tom, jak má herečka na jevišti vypadat, což jsem nikdy nesplňovala, a za druhé jsem se během hraní začala stydět. Bylo mi lépe, když jsem se koukala, když jsem o divadle přemýšlela. Já velkou část svých vědomostí o divadle vlastně odezřela z jeviště. Začala jsem asi ve čtrnácti soustavně chodit do divadel, na všechno. Pětkrát týdně byl tak můj průměr. Pak jsem četla vše, co mi přišlo pod ruku. Prostě velké samostudium. Plus jsem chodila k paní Daně Hlaváčové do dramatického kroužku a ta mě doporučila k dramaturgyni Jarmile Černíkové-Drobné, která mi vyprávěla, jak se staví drama. Vůbec jsem jí nerozuměla, ale strašně mi to pomohlo.

Spolu jsme se seznámily při tvé autorské inscenaci pohádky Malá Mína zmlsaná v Divadle loutek v Ostravě. Režíruješ pohádky i v Šumperku, Zlíně, Bratislavě a v brněnském Divadle Radost. Co tě přivedlo k tvorbě pro děti?
Na začátku jednoduše možnost uživit se na volné noze. Začínajícím ženám-režisérkám se prostě dávají pohádky, no… Pak mi ale došlo, že mně velmi vyhovuje žánry střídat. Udělat Hamleta, a pak inscenaci pro nejmenší. Kromě toho já dětem rozumím, v duši jsem stále malá holčička. Když jsem vymýšlela miminí divadlo pro diváky od jednoho roku, vůbec jsem, na rozdíl od ostatních, nepochybovala, že takové divadlo má smysl. A ukázalo se, že má. Tento rok budu dělat třetí takovou inscenaci a ty dvě, co existují v brněnské Radosti, jsou stále beznadějně vyprodané.

Z tvých inscenací Kuřačky, Gazdina roba, Dům Bernardy Alby a dalších, které často vznikaly ve spolupráci s dramatičkou Annou Saavedra, lze tušit, že tě zajímá genderová tématika. Povíš o tom něco?
Já osobně žiji stejný život jako můj muž, ale to díky němu. Nevyžaduje na mně nic z toho, co by „měly dělat ženy“. Za rovný svět ale nepovažuji, i když to rádi tvrdíme. Nemyslím, že ženy a muži by měli být stejní, ale měli by dostat za stejnou práci stejné peníze. A za stejné schopnosti stejné nabídky. A tak to není. Ženy pracují více za méně, a když jsou ve své profesi dobré, musí být o moc lepší než muži, kteří dělají totéž co ony. A co jsem vypozorovala, práce se obecně lépe nabízí mužům, je to tak nějak přirozenější. Hluboko v naší mysli je stále muž ten, který má předně vydělávat, aby společnost fungovala. Od žen se čeká, že nebudou mít tak naplňující (a zaplacenou) práci, aby nemohly své ambice zastavit a postarat se o děti nebo umírající rodiče, nakoupit či uklidit. A to mi přijde nerovné. A Aničce Saavedra také. Proto o tom děláme divadlo. Jen my nechceme vytvářet mýty o hrdinských ženách, vytvářet propagandu, my chceme hrát o světě, jak ho vidíme a cítíme. Takže ženy neidealizujeme, spíš jdeme po příbězích, které je ukazují ve všech polohách, pozitivních i negativních.

Tvůj repertoár je žánrově pestrý. Podle čeho si vybíráš tituly?
Podle toho, zda se mě dotknou. Mám ráda nové výzvy, ale musím cítit, že k tématu mám co říct. Že mě provokuje k přemýšlení a prožívání.

Tentokrát je to detektivní komedie. Co tě k ní přilákalo?
Nezvyklá kvalita komediálního textu. A to, že si dělá vkusně legraci z britských reálií, které prostě znám a beru je za své oblíbené.

Naposled jsi režírovala Dům Bernardy Alby. Dá se tedy říci, že přicházíš z fyzického i psychického španělského dusna do třeskuté vánice na anglickém venkově. Je to úlevné?
Je! Moc. A je to přesně to, o čem jsem už mluvila. Střídání žánrů mně ruší stereotyp. Nutí mě nebýt stále stejná, a to je prostě fajn.

Autor Ken Ludwig je Američan a hra The Game’s Afoot (originální název našeho Sherlocka v nesnázích) se odehrává v Americe. Proč ses rozhodla děj přesunout do Velké Británie?
Ludwig si ve své hře utahuje z Američanů, kteří si v rámci snobské velkoleposti hrají na Brity. Jenže tohle téma by u nás nefungovalo, není nám vlastní. A když se z textu vyškrtalo, stále „zbyla“ komediální detektivka, humorná parafráze filmů s Herculem Poirotem, které všichni známe a milujeme. A to mi přijde dostačující pro krásnou práci a snad i inscenaci.

Na zahajovací zkoušce jsi velmi zasvěceně hovořila o britském divadle. Jak jsi všechny ty poznatky načerpala?
Ve čtvrtém ročníku na Janáčkově akademii jsem získala pracovní stáž na Skotské královské divadelní akademii, kde jsem asistovala u vzniku absolventské inscenace. Po premiéře jsme s manželem projeli celé Skotsko a dojeli až do Londýna. A tam o nějakou dobu později získal stáž můj muž. A tak jsem postupně propadla nejen Británii, ale i všemu s ní spojenému. Odebírám časopis Hello!, sleduji královskou rodinu i co se děje na West Endu, kam jsem se postupně naučila chodit. Londýn a Británie jsou pro mě velkou inspirací.

Svůj vztah k Velké Británii jsi sama nazvala posedlostí. Z čeho pramení a jak se projevuje?
Často se u nás mluví o německém divadle jako o tom, které by se mělo následovat. Jezdím do Berlína, ale to divadlo se nedotýká mého srdce ani mé duše. Pro mě je studené, snažící se o formální překonávání hranic, které ale už byly mnohokrát překonané, takže ve výsledku se pro mě německé divadlo stále opakuje. A všechno to extrémní prožívání u toho opakování mi pak přijde prázdné, už ani ne směšné. Jenže když vidím britské divadlo a celkové uvažování o něm, dotýká se mě velmi intenzivně. Cítím, že mám k britským reáliím, včetně divadla, blízko. A taky obdivuji zemi, kde zvládli – pro nás totální tabu – aby jim vládly ženy. To je za mě velký respekt! K těm ženám i Britům.

Podle čeho si vybíráš představení, která chceš v Británii vidět?
To je různé. Teď v březnu jdu na Konec hry, protože mě láká vidět představitele Harryho Pottera, Daniela Radcliffa, v absurdním dramatu. V inscenaci bude hrát ale i Alan Cumming, což prostě chcete zažít. Pak půjdu na inscenaci nové hry Toma Stopparda Leopoldstadt. Jde o příběh vídeňské židovské rodiny, což mě na první přečtení zaujalo. Pak mám lístky na komorní muzikál Pět let zpět, který jsem měla tu čest dělat na začátku sezóny v Národním divadle moravskoslezském. Je to nádherný současný příběh s muzikou, která člověka prostě rozdrtí. A svůj výběr zakončím mega hitem Mary Poppins. Ten muzikál jsem už viděla hned po jeho londýnské premiéře v listopadu minulého roku, a jakmile skončila děkovačka, pro sebe jsem si řekla: „Já chci ještě jednou!“

Jednou z postav naší komedie je obávaná divadelní kritička. Dá se srovnávat britská divadelní kritika s tou, na kterou jsme zvyklí my?
To nedokážu z vlastní zkušenosti říct. Z toho, co jsem pochopila, je kritika velmi často určující pro úspěšnost na West Endu v Londýně. Ale známá je i historka, kdy producenti přiznali chybu po premiéře Bídníků, bylo jim jasné, že inscenaci budou stahovat, a pak princezna Diana řekla v televizi, že to viděla a bylo to fajn, což vyprodalo ten muzikál na dlouhé měsíce dopředu. A hraje se dodnes…

Chtěla bys v Británii režírovat?
Byla by to výzva, na kterou bych nedokázala říct ne. Ale pozor, oni mají jinak uchopenou roli režiséra než my. U nás je to pán veškerého bytí, to je v Británii spíš producent.

Co tě čeká v dohledné době doma?
Po odchodu z Bezručů jsem si říkala, že zvládnu i rok bez práce. Že beru vše, jen ať se cítím svobodná. A jak to tak bývá, vše je jinak. Mám krásné nabídky. Z těch, co smím říct, je to návrat k Bezručům s Annou Saavedra a novou hrou Bikini Blues, miminí divadlo pro Spejbla a Hurvínka, poprvé jde toto divadlo do něčeho jiného, než jsou dřevěné marionety nebo herci na jevišti, a pak má autorská inscenace v Divadelním studiu Marta v Brně. A nesmím zapomenout na Rok na vsi se všemi soubory Moravského divadla Olomouc. Já moc nesním, co bych chtěla dělat. Už mi osud několikrát ukázal, že: i když si něco výslovně nepřeji, může to pro mě být ve výsledku splněný sen.