VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
MY JSME TŘI aneb O čem se nemluví - rozhovor s režisérkou Alexandrou Bolfovou
Poslední letošní scénické čtení v rámci cyklu INprojekty jsme na Malé scéně ve dvoře měli poprvé uvést v pondělí 6. dubna. Kdy to však skutečně bude, kvůli vyhlášenému nouzovému stavu zatím nikdo neví. Přesto bych vám spolu s mladou režisérkou ALEXANDROU BOLFOVOU, studentkou posledního ročníku brněnské JAMU, ráda představila hru, kterou jsme společně vybraly. Tedy vybraly… Ono to tentokrát bylo obdivuhodně jednoduché: Nyní pouze pět let starou hru Wolframa Hölla MY JSME TŘI jsem měla pro scénické čtení schovanou téměř rok a půl a opakovaně jsem ji mladým režisérům nabízela. Dosud ale nikdo z nich neměl odvahu pustit se do jejího inscenování. A pak, ještě než jsme se spolu začaly prokousávat současnou dramatikou a než jsem Saše tuhle hru stihla nabídnout, přišla s ní ona sama. Nevím, zda režiséry víc odrazovala svou nevšední formou – narativním charakterem a strukturou připomínající spíš poezii než drama, či nepopulárním tématem. Jisté však je, že takové hry jsou vždy pro režiséra, divadlo i jeho diváky velkou výzvou, a to věřím, že si v rámci cyklu INprojekty, který je koncipován pro náročnějšího diváka, smíme dovolit. Navíc tentokrát mohu přislíbit obzvláště zajímavou a erudovanou diskusi s tvůrci na konci představení. Svou účast na ní totiž přislíbila překladatelka hry, pedagožka a výzkumná pracovnice Ústavu pro českou literaturu doc. PhDr. Zuzana Augustová, Ph.D., která se kromě německojazyčného divadla a dramatu zaměřuje také na současné české drama a divadlo.
Sašo, jak jsi na hru My jsme tři narazila a čím přitáhla tvoji pozornost?
Díky autorovi Wolframu Höllovi, od kterého jsem kdysi četla jeho starší hry v prvním či druhém ročníku na JAMU. V té době mě velmi okouzlil způsob, jakým tento autor píše. Snažím se sledovat nové překlady současných dramatických textů a jedním z těch, který jsem si objednala ke studijním účelům, byl i text My jsme tři. Okamžitě mě oslovilo téma – nemoc dítěte, se kterou se jeho rodiče musí vyrovnat, stejně jako s blížícím se koncem. Způsob, jakým toto společností tabuizované téma autor předestírá a obnažuje až na dřeň, je zdrcující, obzvlášť proto, že tak činí skrze text výsostně poetický.
Je takový druh téměř nedramatického textu pro režiséra jistou výzvou?
To docela určitě. Zároveň, dle mého názoru, vyzývá k mnohem větší kreativitě a umožňuje režisérovi vytvářet další vrstvy výsledného tvaru. Byť se původně jedná o velmi sevřený a kompaktní text.
Jaké máš zkušenosti s režií scénických čtení / skic?
Režírovala jsem scénické čtení hry izraelského autora Reuvena Kalinskeho Amsterdam Blog ve Švandově divadle, pak hru Furianti českého autora Hynka Skotáka. V loňském roce to byl text Davida Košťáka s názvem Prenatál, který byl uveden v rámci projektu The 24 Hour Plays, kde bylo potřeba, aby v průběhu 24 hodin vybraní autoři napsali hru a režiséři ji společně s herci nazkoušeli a uvedli v jednom večeru jako českou premiéru a derniéru zároveň. Také mám za sebou řadu scénických skic a čtení realizovaných v rámci Salonu původní tvorby, který každoročně probíhá na divadelní fakultě JAMU.
Jaké jsou pro tebe výhody (či nevýhody) tohoto scénického tvaru?
Vzhledem k tomu, že se současné, ať už zahraniční, nebo české drama v ČR obecně málo inscenuje, považuji za velké plus, že je možné texty divákům prezentovat alespoň touto formou. Vzhledem k tomu, že jsem systematický člověk a v mnoha ohledech velká perfekcionistka, za nevýhodu považuji omezené časové možnosti při zkoušení tvaru. Vždy mě to trochu stresuje a vytváří nepříjemný tlak. Také vlastně zůstává velikou otázkou, jak by měl výsledný tvar vypadat. Je velmi těžké uhlídat, aby se nezvrhl ve scénickou skicu, která má na první pohled nakročeno k inscenaci, ale po čase zjistíte, že zdaleka nedosahuje kvalit regulérní inscenace, a to z jakýchkoliv důvodů.
Na brněnské JAMU jsi studovala nejdřív dramaturgii a později v magisterském programu režii. Zjistila jsi, že tě režie přitahuje víc? Nebo dokážeš fungovat stejně dobře v obou profesích?
Jsem režisérka. Dramaturgie je krásná, ale mě žádným způsobem nenaplňuje. A uvědomuju si to čím dál tím více. V podstatě jsem si to uvědomila už v prvním ročníku na JAMU, a proto jsem dělala paralelně se studiem dramaturgie primárně režijní projekty. Bylo skvělé, že mi to můj vedoucí ateliéru prof. Josef Kovalčuk umožnil.
Tvojí absolventskou inscenací ve Studiu Marta byla Faidřina láska coolness dramatičky Sarah Kane, odvážná variace antického mýtu, provokativní hra. Proč sis zvolila tuto hru? Baví tě diváky šokovat? Jaké téma jsi akcentovala?
Prvním impulzem byla moje láska k textům Sarah Kane. Z těch jsem si vybrala právě Faidřinu lásku, protože po jejím opětovném přečtení s několikaletým odstupem – četla jsem ji poprvé v prvním ročníku na JAMU – jsem zjistila, že ve mně stále rezonuje. Stěžejním tématem byl pro mě falešně civilizovaný člověk. Rozhodně nebylo mým cílem diváka primárně šokovat, mám pocit, že to dnes snad už ani není možné. A navíc, texty Sarah Kane jsou dnes již staré, takže to, co šokovalo před deseti patnácti lety, je vlastně v tomto smyslu dnes zcela impotentní. Zvolila jsem opačný postup, pracovala hodně se zcizením a vytvořila jakýsi cynický generační komentář k této hře, což mělo paradoxně velký úspěch právě v kontextu onoho „šoku“, který to v divácích vyvolávalo, vstávali a odcházeli v průběhu představení, nebo zůstávali sedět ještě dlouho po skončení představení v hledišti.
Jaká témata tě jako režisérku zajímají a lákají k divadelnímu zpracování?
Hodně tíhnu k sociálním tématům, mezilidské vztahy, silná ženská témata, identita ženy v různých společenských kontextech.
Před nedávnem jste v brněnském BuranTeatru připravili úvodní ročník malého festivalu Náplava (Příliv nezávislé mimobrněnské scény). Do jaké míry ses jako kmenová režisérka a dramaturgyně tohoto divadla ve věci angažovala? A jak bys popsala záměr nového festivalu?
Cílem festivalu je podpora umělců, divadelních skupin či jednotlivců v oblasti nezávislé divadelní sféry. Zaměřili jsme se především na divadelní produkce z mimobrněnského divadelního prostředí, abychom našim divákům mohli zprostředkovat jedinečný zážitek a zároveň poskytnout příležitost k tomu, aby zachytili, jaké věci vznikají i mimo Brno. Vypsali jsme proto open call, kam se přihlásilo dvaadvacet projektů, z nichž jsme vybrali tři. Já měla na starosti dramaturgii festivalu, což zahrnuje předvýběr představení, komunikaci s umělci a mnoho další i produkční práce. Jednalo se o nultý ročník, takže jsme chtěli především otestovat tento formát, festival měl probíhat ve třech dnech, každý večer měl patřit jednomu tvůrci. Z festivalu se ale podařilo zrealizovat pouze první večer. Vzhledem k rozšíření koronaviru a opatřením vydaných vládou jsme museli zbytek festivalu zrušit.
Jaká zajímavá režijní práce tě čeká? Na co se těšíš?
V současné době se chystám s autorským monodramatem WER ICH na festival Venušiny dny do Venuše ve Švehlovce, kam nás vybrali, abychom vystoupili v rámci hlavního programu. S tou samou inscenací budeme obrážet ještě další festivaly napříč Českou republikou i Slovenskem. Za měsíc začínám zkoušet inscenaci Medey, kterou vytvářím pro specifický prostor otáčivého hlediště v Týně nad Vltavou. Současně připravuji inscenaci v BuranTeatru, která by měla mít premiéru na konci října. Jde o hru Sarah Kane s názvem Toužím, doplněnou o autorskou část a další motivy z díla i života dramatičky. Současně si připravuji podklady a vytvářím koncepce k dalším inscenacím, které budu realizovat v příští sezóně v bratislavském divadle GAFFA, v brněnském Studiu Marta a v pražském Pomezí.
Sašo, jak jsi na hru My jsme tři narazila a čím přitáhla tvoji pozornost?
Díky autorovi Wolframu Höllovi, od kterého jsem kdysi četla jeho starší hry v prvním či druhém ročníku na JAMU. V té době mě velmi okouzlil způsob, jakým tento autor píše. Snažím se sledovat nové překlady současných dramatických textů a jedním z těch, který jsem si objednala ke studijním účelům, byl i text My jsme tři. Okamžitě mě oslovilo téma – nemoc dítěte, se kterou se jeho rodiče musí vyrovnat, stejně jako s blížícím se koncem. Způsob, jakým toto společností tabuizované téma autor předestírá a obnažuje až na dřeň, je zdrcující, obzvlášť proto, že tak činí skrze text výsostně poetický.
Je takový druh téměř nedramatického textu pro režiséra jistou výzvou?
To docela určitě. Zároveň, dle mého názoru, vyzývá k mnohem větší kreativitě a umožňuje režisérovi vytvářet další vrstvy výsledného tvaru. Byť se původně jedná o velmi sevřený a kompaktní text.
Jaké máš zkušenosti s režií scénických čtení / skic?
Režírovala jsem scénické čtení hry izraelského autora Reuvena Kalinskeho Amsterdam Blog ve Švandově divadle, pak hru Furianti českého autora Hynka Skotáka. V loňském roce to byl text Davida Košťáka s názvem Prenatál, který byl uveden v rámci projektu The 24 Hour Plays, kde bylo potřeba, aby v průběhu 24 hodin vybraní autoři napsali hru a režiséři ji společně s herci nazkoušeli a uvedli v jednom večeru jako českou premiéru a derniéru zároveň. Také mám za sebou řadu scénických skic a čtení realizovaných v rámci Salonu původní tvorby, který každoročně probíhá na divadelní fakultě JAMU.
Jaké jsou pro tebe výhody (či nevýhody) tohoto scénického tvaru?
Vzhledem k tomu, že se současné, ať už zahraniční, nebo české drama v ČR obecně málo inscenuje, považuji za velké plus, že je možné texty divákům prezentovat alespoň touto formou. Vzhledem k tomu, že jsem systematický člověk a v mnoha ohledech velká perfekcionistka, za nevýhodu považuji omezené časové možnosti při zkoušení tvaru. Vždy mě to trochu stresuje a vytváří nepříjemný tlak. Také vlastně zůstává velikou otázkou, jak by měl výsledný tvar vypadat. Je velmi těžké uhlídat, aby se nezvrhl ve scénickou skicu, která má na první pohled nakročeno k inscenaci, ale po čase zjistíte, že zdaleka nedosahuje kvalit regulérní inscenace, a to z jakýchkoliv důvodů.
Na brněnské JAMU jsi studovala nejdřív dramaturgii a později v magisterském programu režii. Zjistila jsi, že tě režie přitahuje víc? Nebo dokážeš fungovat stejně dobře v obou profesích?
Jsem režisérka. Dramaturgie je krásná, ale mě žádným způsobem nenaplňuje. A uvědomuju si to čím dál tím více. V podstatě jsem si to uvědomila už v prvním ročníku na JAMU, a proto jsem dělala paralelně se studiem dramaturgie primárně režijní projekty. Bylo skvělé, že mi to můj vedoucí ateliéru prof. Josef Kovalčuk umožnil.
Tvojí absolventskou inscenací ve Studiu Marta byla Faidřina láska coolness dramatičky Sarah Kane, odvážná variace antického mýtu, provokativní hra. Proč sis zvolila tuto hru? Baví tě diváky šokovat? Jaké téma jsi akcentovala?
Prvním impulzem byla moje láska k textům Sarah Kane. Z těch jsem si vybrala právě Faidřinu lásku, protože po jejím opětovném přečtení s několikaletým odstupem – četla jsem ji poprvé v prvním ročníku na JAMU – jsem zjistila, že ve mně stále rezonuje. Stěžejním tématem byl pro mě falešně civilizovaný člověk. Rozhodně nebylo mým cílem diváka primárně šokovat, mám pocit, že to dnes snad už ani není možné. A navíc, texty Sarah Kane jsou dnes již staré, takže to, co šokovalo před deseti patnácti lety, je vlastně v tomto smyslu dnes zcela impotentní. Zvolila jsem opačný postup, pracovala hodně se zcizením a vytvořila jakýsi cynický generační komentář k této hře, což mělo paradoxně velký úspěch právě v kontextu onoho „šoku“, který to v divácích vyvolávalo, vstávali a odcházeli v průběhu představení, nebo zůstávali sedět ještě dlouho po skončení představení v hledišti.
Jaká témata tě jako režisérku zajímají a lákají k divadelnímu zpracování?
Hodně tíhnu k sociálním tématům, mezilidské vztahy, silná ženská témata, identita ženy v různých společenských kontextech.
Před nedávnem jste v brněnském BuranTeatru připravili úvodní ročník malého festivalu Náplava (Příliv nezávislé mimobrněnské scény). Do jaké míry ses jako kmenová režisérka a dramaturgyně tohoto divadla ve věci angažovala? A jak bys popsala záměr nového festivalu?
Cílem festivalu je podpora umělců, divadelních skupin či jednotlivců v oblasti nezávislé divadelní sféry. Zaměřili jsme se především na divadelní produkce z mimobrněnského divadelního prostředí, abychom našim divákům mohli zprostředkovat jedinečný zážitek a zároveň poskytnout příležitost k tomu, aby zachytili, jaké věci vznikají i mimo Brno. Vypsali jsme proto open call, kam se přihlásilo dvaadvacet projektů, z nichž jsme vybrali tři. Já měla na starosti dramaturgii festivalu, což zahrnuje předvýběr představení, komunikaci s umělci a mnoho další i produkční práce. Jednalo se o nultý ročník, takže jsme chtěli především otestovat tento formát, festival měl probíhat ve třech dnech, každý večer měl patřit jednomu tvůrci. Z festivalu se ale podařilo zrealizovat pouze první večer. Vzhledem k rozšíření koronaviru a opatřením vydaných vládou jsme museli zbytek festivalu zrušit.
Jaká zajímavá režijní práce tě čeká? Na co se těšíš?
V současné době se chystám s autorským monodramatem WER ICH na festival Venušiny dny do Venuše ve Švehlovce, kam nás vybrali, abychom vystoupili v rámci hlavního programu. S tou samou inscenací budeme obrážet ještě další festivaly napříč Českou republikou i Slovenskem. Za měsíc začínám zkoušet inscenaci Medey, kterou vytvářím pro specifický prostor otáčivého hlediště v Týně nad Vltavou. Současně připravuji inscenaci v BuranTeatru, která by měla mít premiéru na konci října. Jde o hru Sarah Kane s názvem Toužím, doplněnou o autorskou část a další motivy z díla i života dramatičky. Současně si připravuji podklady a vytvářím koncepce k dalším inscenacím, které budu realizovat v příští sezóně v bratislavském divadle GAFFA, v brněnském Studiu Marta a v pražském Pomezí.
Anna Hlaváčková
