VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Když na počátku sezóny začal režisér Michael Tarant připravovat hru Paula Barze Mohla to být hvězdná chvíle, přivedl do našeho divadla několik svých kolegů, kteří u nás zatím nikdy nepracovali. Rozhodně to však nejsou nováčci v oboru. Vedle kostýmní výtvarnice a módní návrhářky Ivany Follové to byl specialista na vizuál inscenace, fotograf PETR NAŠIC. Od „předávačky“ scény a kostýmů v dílnách, přes první čtené a aranžovací zkoušky, vznik inscenace v dílnách, herecké zkoušky a zase zkoušky, až po generálky – všude a za všech okolností ho bylo vidět s nepostradatelným fotoaparátem. K premiéře pak vznikla výstava jeho fotografií na Malé scéně ve dvoře.

S Petrem Našicem jsme byli spolužáci na DAMU a troufám si říct, že i velmi dobří přátelé. Několik let po škole jsme se ještě hodně intenzivně stýkali, a to nejen při příležitosti všemožných divadelních aktivit. Proto bylo nesmírně milé, když jsem ho v Pardubicích po mnoha letech znovu potkala. Donedávna jsem o něm jenom slýchala, později jsem se s ním (a mnohými jeho fotografiemi) potkávala jen přes Facebook. Těsně před premiérou jsme měli více času popovídat si (nejen o divadle) u sklenky vína…

Petře, pro naše herce a lidi kolem jeviště jsi fotograf, light designér, ale málokdo o tobě ví, že jsi vystudoval divadelní produkci a několik let jsi i v tomto oboru pracoval. Kdy ses začal živit focením, kdy tě plně pohltilo?
Patnáct let jsem dělal manažera divadla u Kracika na Palmovce. (v Divadle pod Palmovkou, které tehdy vedl režisér Petr Kracik – pozn. red.) Pak jsem se naštval a odešel jsem. Začal jsem od nuly. Vrátil jsem se k té druhé profesi, kterou jsem celou dobu dělal souběžně – k focení. A tím jsem si i kompenzoval vztah k divadlu. Focením jsem se živil dalších patnáct let. V poslední době jsem však začal mít choutky vrátit se k divadlu, už mě ale nebaví shánět sponzory. Začal jsem spolupracovat s Gustavem Bubníkem v Divadle Na Perštýně jako manažer. Nestarám se na štěstí o provoz, spíš jsem takový ten „muž vzadu“, principálovi pomáhám vytvořit image divadla, přináším nápady, kudy se ubírat…

Vzpomínám si, jak jsi fotil po absolutoriu DAMU. Ovšem začalo to mnohem dřív, ne?
Fotil jsem už na akademii, dělal jsem třeba plakáty pro představení Honzy Borny. Ale jak říkáš, začalo to dřív, už na základní škole. Měl jsem strýce, který se tomu věnoval jako amatér, on mě naučil vyvolávat filmy a dělat fotky. A táta mi půjčil svůj fotoaparát, Praktiku. Dělal jsem třeba tabla pro absolventy, pro spolužáky. Pak jsem po gymnáziu nastoupil jako kulisák do Divadla na Vinohradech a tam jsem už fotil, ale oficiálně, už to nebyl jenom koníček. Začal jsem fotit třeba Vlastimila Brodského a pokračovali jsme spolu dalších dvacet pět let, vydal jsem pak knížku jeho fotografií. A jak jsem se tak pohyboval a fotil i v jiných divadlech, potkal jsem fotografa Jaroslava Krejčího, což byl tehdy nejznámější a nejlepší divadelní fotograf, který si mě takzvaně vzal pod křídlo. Takže jsem k němu chodil konzultovat všechny ty moje „kraviny“, co jsem fotil po různých divadlech. Pak jsem se dostal ještě dál, nebo možná výš – k profesoru Šmokovi. (Ján Šmok byl český fotograf, teoretik fotografie a vysokoškolský pedagog, díky němuž vznikla na pražské FAMU samostatná katedra fotografie – pozn. red.) Ten mě naučil hodně. Takže po mnoha letech, co jsem fotil v mnoha divadlech, poté, co jsem odešel z Palmovky, jsem se tím začal profesionálně živit. Dělal jsem různé věci – reportážní snímky, spolupracoval jsem s mnoha časopisy, ale byl jsem třeba i osobním fotografem několika politiků na Praze 1. Ale měl jsem štěstí, že jsem pracoval s politiky, se kterými jsem si rozuměl – to totiž nemůžeš dělat, aniž bys na ně měla nějakou vazbu. Když si mě takzvaně „pustili k tělu“, museli si být vědomi, že ty fotky nedám, kam nemám, věděli, že je nikdy nezneužiju. Před rokem jsem tam skončil, dnes už může fotit každý, kdo má lepší mobil, a ono je to v novinách a časopisech, do nichž se fotky posílají, dost vidět.

Fotil jsi někdy modelky? Zajímá tě fotografovat holky?
Fotím, ale dělám to jinak. Loni jsem se potkal s módní návrhářkou Ivanou Follovou, se kterou v současné době pracuji. Ukázal jsem jí nějaké své fotografické projekty, jí se to zalíbilo, vzala si nějaké moje fotky, návrhy, které ji zaujaly, ty se pak otiskly na hedvábí (velmi oblíbený materiál, ze kterého výtvarnice šije a je pro ni typický – pozn. red.) a z toho pak ona vytvořila své modely. A modelky, oblečené v těchto šatech, já zase fotím, takže je tam taková zvláštní zpětná vazba. Když se Ivaně něco na mojí fotografii líbí, použije to, navíc má moc šikovné švadleny, které postříhají látku tak, aby vybraný detail zůstal na oděvu. Stejný princip jsme použili i na postavě Händela v inscenaci Mohla to být hvězdná chvíle, kostým, který má na sobě Tomáš Lněnička, je vytvořený z mé fotky.



V čem spočívala tvá spolupráce s Michaelem Tarantem na inscenaci Mohla to být hvězdná chvíle?
Dělal jsem s ním na celkovém vizuálu inscenace. Pomáhal jsem se svícením. Fotil jsem snímky speciálně pro toto představení. No a, jak už jsem říkal, spolupracovali jsme s Ivanou na vytvoření kostýmů.

Fotíš herce, divadelní inscenace, politiky, modelky… A co příroda?
To ne, příroda mě nebaví. Já jsem městský člověk. Mám chalupu, ale stačí mi sedět vevnitř a koukat z okna. Anebo ano, fotím, ale když je to něco hodně dramatického, třeba tsunami na Cejlonu…

Vedle divadla pracuješ i na filmech. Někde jsem četla, jak jsi ještě jako osmnáctiletý dostal možnost být u toho, když Miloš Forman točil v Praze Amadea. Naposledy, už samozřejmě na profesionální úrovni, to byla spolupráce s režisérem světového věhlasu Emirem Kusturicou…
Ano, loni měl premiéru film Na mléčné dráze s Monicou Bellucci v hlavní roli. Pracovali jsme na něm čtyři roky. Na tom jsem se „vyblbnul“.

Jak intenzivní to byla práce?
Hodně. Vždy jsme se domluvili na některých konkrétních scénách, které byly pro film stěžejní, na ty jsem pak přijel. Bylo to tak jednou za měsíc, na několik dní. Mám s režisérem takovou dohodu, že nebudu fotit „film pro časopisy“, takové ty fotky do reklamních kampaní. Já se zabývám tím, čemu se říká „making of pictures“ nebo „backstage pictures“. (obrázky ze zákulisí, z příprav – pozn. red.) Tedy jsou to obrázky zpoza kamery, baví mě to, co se děje kolem.

Říkal jsi, že jsi měl svého „učitele“ Jaroslava Krejčího. Máš teď i ty své žáky? Myslím, že jsi ve formě, kdy máš co předávat dalším fotografům…
Ano, mám. Na chalupě dokonce dva, jeden se tomu už věnuje profesionálně. Ale už mi začínají „dýchat na záda“, tak nevím… (smích)

Petře, přeju ti, ať se ti daří a ať máš spoustu zážitků, které se dají přetlumočit přes fotoaparát.