VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Miluju úsměvy diváků při děkovačkách, říká Lída Vlášková
Herečka LÍDA VLÁŠKOVÁ se narodila 16. května 1953, každý si tedy může spočítat, kolikáté narozeniny ke konci minulé divadelní sezóny oslavila. Navíc je Východočeskému divadlu věrná už téměř čtyřicet let! A to jsou hned dva „veledůvody“ ke krátkému zastavení a zavzpomínání…
Lído, nejprve ti musím složit poklonu. Známe se už bezmála dvacet let a ty se vůbec neměníš! Jak to děláš? Udržuješ se nějak ve formě?
Že se neměním? Vtipálku, mám doma zrcadlo! Ale děkuji! Ve formě se bohužel neudržuji, i když bych měla. Takže velmi děkuji matičce přírodě, že držím poměrně slušně pohromadě.
Dodržuješ alespoň nějaké zásady zdravého životního stylu?
Co je zdravý životní styl? Spíše je nutné nic nepřehánět. Rozhodující jsou geny a já jim mohu jenom přispět – v dobrém i špatném.
Posuňme se ale v čase o několik desítek let zpátky. Kdy tě poprvé napadlo, že bys chtěla být herečkou?
Pamatuji se, jak jsem v mateřské školce nesnášela roli vypravěčky a domáhala se role hrané. Doma jsem pak barvitě líčila naše „představení“, dokonce jsem si jednu hru vymyslela, abych se mohla rodičům předvést. Že by se na mně podepsalo lhaní dospělých, jak se teď s oblibou přednáší? Ježíšek, Mikuláš… Ale bavila mě i psychologie, historie, jeden čas jsem chtěla být učitelkou, prodavačkou, posléze novinářkou. A všechno se mi splnilo! Divadlo je báječný svět.
Byl někdo z tvých předků taky umělecky nadaný?
Maminka nadšeně ochotničila v jinonickém Sokole, dokonce se kvůli ní její budoucí manžel pokusil i o režii. Taková to byla láska!
Absolvovala jsi pražskou DAMU. Předpokládám, že jako rodilé Pražačce se ti vyhnul život na kolejích. Nevadilo ti to? Jak jsi prožívala studentská léta?
Náš ročník byl až na pár jedinců, kteří si ale velmi rychle našli lásky i ubytování mimo kolej, samí Pražáci. Nepořádali jsme mejdany, což bylo kantorům podezřelé. Až režisér Evžen Sokolovský vyřkl teorii, že když rodiče jednoho z nás odjedou z bytu, my se tam sejdeme, spácháme velkolepé orgie a pak se zase tváříme jako svatoušci. Poté, co se přes jednu nejmenovanou spolužačku našemu ročníku více přiblížil, své tvrzení smutně dementoval: Oni jsou opravdu tak slušní.
Období školy bylo fajn, ale pro mě žádná procházka růžovým sadem. Ačkoli jsem byla přijata mezi prvními třemi v pořadí, rychle se dostavil pocit nedůvěry v sebe samu. Došlo to tak daleko, že jsem si pomyslela, jestli nezabírám místo někomu nadanějšímu. Trochu se to zlomilo ve třetím ročníku, kdy jsme zkoušeli ukázky z her a také začali připravovat DISKová představení – tedy absolventská představení do školního divadla DISK. Režisér Ilja Racek, dnes ředitel plzeňského divadla, měl tu odvahu obsadit mě do role šansoniérky v představení Anatol Arthura Schnitzlera. Kamarád Vašek Hálek napsal šest šansonů a já je u piana s nadšením vyřvávala. Ale když mě Ilja Racek poprvé slyšel, jak se absolutně nechytám s nahranou hudbou, hrozilo to sebevraždou. Nebo vraždou. Naštěstí se dostavil úspěch a přežili jsme oba ve zdraví.
Teď v komedii Holky z kalendáře po 37 letech stojím na jevišti se svou spolužačkou Janou Paulovou a mám pocit návratu do studijních let.
No, a pokud jde o život na koleji, ten jsem si pak bohatě užila tady v Pardubicích na „herečáku“, tedy v ubytovně pro herce. A byla to bouřlivá léta, to si piš! (smích)
Hned po škole v roce 1976 jsi nastoupila do angažmá ve Východočeském divadle. Co tě do Pardubic přivedlo?
Vlastně omyl. Omyl vedoucího ročníku Františka Viceny – v listopadu jsem na jeho dotaz odpověděla, že jednám o angažmá s ostravskou činohrou a že mám také nabídku z Českého Těšína. A kdyby nic nevyšlo, určitě nastoupím do Těšína. Postupně se Ostrava odmlčela, nikdo jiný se neozýval a koncem května vedoucí DISKu mezi řečí podotkla, že já už angažmá mám. Na poradě před koncem kalendářního roku tedy pan Vicena oznámil, že jdu do Českého Těšína, a ona to tudíž oznámila všem ředitelům a šéfům, kteří se o mě zajímali. To byla rána! Pak přijel z Pardubic spolužák s tím, že tam o mě mají zájem, jenomže já už nejsem volná. Takže honem k telefonu… Pan ředitel Bittl se zeptal, jestli zpívám. Na mé námitky, že jenom specifický žánr, nedbal a já jela podepsat angažmá.
Jak vzpomínáš na své začátky na pardubickém jevišti?
Je tu jistá paralela se školou. Dost dlouho mi trvalo, než jsem prorazila pomyslný strop, částečně se uvolnila a přestala mít pocit člověka „do počtu“.
A kdy se to zlomilo?
Jednoznačně s příchodem Jaroslava Vostrého. Najednou jsem si přece jen začala víc věřit a ono to fungovalo! Co si budeme povídat, už režisér Ivan Glanc mým nespokojeným kolegům říkal, že nemohou dokázat, jak jsou dobří, když jim to nikdo nedovolí. Ale ty první roky byly pro mě také k něčemu dobré – na méně významných titulech jsem se mohla „otřískat“ a vylepšit techniku, navíc bez velkého rizika.
V té době bys asi neřekla, že v Pardubicích strávíš celý svůj profesní život, že?
Když jsem se dozvěděla, že jedna kolegyně jen o málo starší než já tady bude už deset let, ohromilo mě to: Jak to?! Přece já budu cestovat po divadlech, určitě nesetrvám na jednom místě! Šedivá je teorie, zelený strom života.
Hrála jsi zde ale krásné role. Určitě jsi byla spokojená a neměla důvod odcházet… Nebo se objevily i chvíle, kdy bys nejraději Pardubice opustila?
Hned první roky mě napadalo, že půjdu raději studovat historii než exhibovat ve hrách pochybných kvalit i režie. Naštěstí se ale vždy včas objevili zajímaví režiséři: Jaroslav Vostrý, Otto Ševčík, Ivan Balaďa, Michael Tarant, Jura Deák…
A druhý moment byl počátkem devadesátých let, kdy jsem pro sebe v divadle neviděla žádné nadějné vyhlídky. Tehdy jsem si říkala, že bych brala i tu Prahu. Náhoda tomu chtěla a já odešla na mateřskou, v divadle nastaly změny a já opět dostala chuť pracovat právě v tomto divadle.
Herecká profese není jednoduchá. Co tě na ní nejvíce láká a co naopak nejvíc vadí?
Začnu negativy. Vadí mi, že herec je příliš závislý na druhých, nemůže, pokud není „buldozer“, rozhodovat o tom, jaké bude hrát role a s kým. Nejde o nechuť, naopak o potřebu hrát, hrát dost a zajímavé role. Nejhorší je nicnedělání. Ale na druhou stranu, prostředí v divadle je mnohem přívětivější a zajímavější než to mimodivadelní, takže dnes mě baví diskutovat s kolegy i s našimi divadelními přáteli než se nudit s některými tzv. „normálními“ občany. Na divadle mě baví ta neustálá proměnlivost, s každou rolí přijdou i nová poznání. Miluju úsměvy diváků při děkovačkách…
Kdybys mohla vrátit čas, chtěla by ses stát opět herečkou?
Ano, asi bych se zase rozhodla pro herectví.
Opusťme ale divadlo. Máš už skoro dospělého syna. Jsi připravená na to, že brzy pravděpodobně opustí „rodinné hnízdo“?
Ono to hned tak brzy nebude. A navíc já jsem samotář, co se soukromého života týče, takže se neobávám. I když šedivá teorie…
Jakým směrem se Ondra ubírá? Nelákalo ho nikdy herectví?
Už na základce mu tuto možnost kantoři podsouvali, jenže dodnes by ho lákala spíš režie nebo kamera, aby měl vše „pod kontrolou“. Baví ho historie, zejména válečná. Před třemi lety se rozhodl pro samostudium korejštiny, kupodivu mu to vydrželo a dnes o Koreji i sousedních státech zná mnohé. Moc mu přeji, aby se jeho sen, že „zmizí“ do Jižní Koreje, kde už má i pár internetových kamarádů, splnil. Takže pokud opustí „rodinné hnízdo“, nebude to pár set kilometrů od Pardubic.
Ale kdyby se přece jen rozhodl pro herectví, bránila bys mu, jak to často prezentují herci-rodiče?
Určitě ne. Ale už ode mě ví, že pozice neúspěšného herce – tím nemyslím popularitu v médiích – je jednou z nejhorších, které by ho mohly potkat.
Ondra se narodil ze svazku s významným dostihovým jezdcem Kamilem Kuchovským. Vnímala jsi fakt, že se Kamil pohyboval v úplně jiném prostředí než ty, jako výhodu, či nevýhodu?
Pro mě to byla jednoznačně výhoda! Ale je to o člověku, nikoliv o prostředí. S Kamilem jsme měli jednu věc společnou, vzájemně jsme obdivovali své profese a jejich výlučnost nám přišla samozřejmá. Mně nevadilo, že ke koním se musí vždy, svátek nesvátek, a také že jsou vždy na prvním místě. A Kamilovi bylo jasné a naprosto pochopitelné, že u mě je na prvním místě divadlo. I když se synem se to asi jemně pozměnilo… Kamil netrpěl zakyslostí, že ač čtrnáctinásobný účastník Velké pardubické ji nikdy nevyhrál (na zakomplexované muže mám čich!), že byl spíše tím, kdo připravoval koně pro druhé. Lidé, kterých si v oboru vážil, ho velmi uznávali: jako trenéra, jezdce i podkováře. I to jsme měli společné. Kolegové, kteří ho znali, by potvrdili, že s Kamilem bylo fajn.
Musím na tebe také prozradit, že jsi téměř propadla moderním technologiím. Surfuješ na internetu, chatuješ na Facebooku, zúčastňuješ se různých webových diskusí… Co ti to přináší?
Ač jsem právě na Facebook kvůli technickým problémům pořádně naštvaná, neopustím ho, protože jsem v kontaktu s přáteli, které jsem neviděla dlouhá léta, našla jsem zde i další dávné známé. A přes jednu webovou diskusi jsem potkala skvělé lidi, se kterými se už i scházíme. Díky stránkám Spolužáci.cz jsme před prázdninami uspořádali setkání 9.B – po 45 letech!
To je úžasné! Ale není anonymní svět virtuálních „přátel“ někdy až trochu nebezpečný?
Internet je dobrý sluha, ale zlý pán. Také jsem zpočátku netušila, že existují slídiči, kteří jsou schopni porušit pravidla, odhalit vaše inkognito. Dnes už jsem v pohodě, psychicky nemocné ignoruji a naopak si možností internetu užívám.
Zpátky do reálného světa. Čím se v životě řídíš? Co je tvým životním krédem?
Je to stále to samé: Nebýt hulvát v životě a lhář na jevišti. Jak jde doba, je to pro mě více a více důležité.
A závěrem, co je tvůj doposud největší životní úspěch?
Bez váhání – Ondřej a Kamil!
Lído, díky moc za rozhovor a do dalších let ti přeji hlavně zdraví a štěstí, a to jak v životě, tak v herectví!
Lído, nejprve ti musím složit poklonu. Známe se už bezmála dvacet let a ty se vůbec neměníš! Jak to děláš? Udržuješ se nějak ve formě?
Že se neměním? Vtipálku, mám doma zrcadlo! Ale děkuji! Ve formě se bohužel neudržuji, i když bych měla. Takže velmi děkuji matičce přírodě, že držím poměrně slušně pohromadě.
Dodržuješ alespoň nějaké zásady zdravého životního stylu?
Co je zdravý životní styl? Spíše je nutné nic nepřehánět. Rozhodující jsou geny a já jim mohu jenom přispět – v dobrém i špatném.
Posuňme se ale v čase o několik desítek let zpátky. Kdy tě poprvé napadlo, že bys chtěla být herečkou?
Pamatuji se, jak jsem v mateřské školce nesnášela roli vypravěčky a domáhala se role hrané. Doma jsem pak barvitě líčila naše „představení“, dokonce jsem si jednu hru vymyslela, abych se mohla rodičům předvést. Že by se na mně podepsalo lhaní dospělých, jak se teď s oblibou přednáší? Ježíšek, Mikuláš… Ale bavila mě i psychologie, historie, jeden čas jsem chtěla být učitelkou, prodavačkou, posléze novinářkou. A všechno se mi splnilo! Divadlo je báječný svět.
Byl někdo z tvých předků taky umělecky nadaný?
Maminka nadšeně ochotničila v jinonickém Sokole, dokonce se kvůli ní její budoucí manžel pokusil i o režii. Taková to byla láska!
Absolvovala jsi pražskou DAMU. Předpokládám, že jako rodilé Pražačce se ti vyhnul život na kolejích. Nevadilo ti to? Jak jsi prožívala studentská léta?
Náš ročník byl až na pár jedinců, kteří si ale velmi rychle našli lásky i ubytování mimo kolej, samí Pražáci. Nepořádali jsme mejdany, což bylo kantorům podezřelé. Až režisér Evžen Sokolovský vyřkl teorii, že když rodiče jednoho z nás odjedou z bytu, my se tam sejdeme, spácháme velkolepé orgie a pak se zase tváříme jako svatoušci. Poté, co se přes jednu nejmenovanou spolužačku našemu ročníku více přiblížil, své tvrzení smutně dementoval: Oni jsou opravdu tak slušní.
Období školy bylo fajn, ale pro mě žádná procházka růžovým sadem. Ačkoli jsem byla přijata mezi prvními třemi v pořadí, rychle se dostavil pocit nedůvěry v sebe samu. Došlo to tak daleko, že jsem si pomyslela, jestli nezabírám místo někomu nadanějšímu. Trochu se to zlomilo ve třetím ročníku, kdy jsme zkoušeli ukázky z her a také začali připravovat DISKová představení – tedy absolventská představení do školního divadla DISK. Režisér Ilja Racek, dnes ředitel plzeňského divadla, měl tu odvahu obsadit mě do role šansoniérky v představení Anatol Arthura Schnitzlera. Kamarád Vašek Hálek napsal šest šansonů a já je u piana s nadšením vyřvávala. Ale když mě Ilja Racek poprvé slyšel, jak se absolutně nechytám s nahranou hudbou, hrozilo to sebevraždou. Nebo vraždou. Naštěstí se dostavil úspěch a přežili jsme oba ve zdraví.
Teď v komedii Holky z kalendáře po 37 letech stojím na jevišti se svou spolužačkou Janou Paulovou a mám pocit návratu do studijních let.
No, a pokud jde o život na koleji, ten jsem si pak bohatě užila tady v Pardubicích na „herečáku“, tedy v ubytovně pro herce. A byla to bouřlivá léta, to si piš! (smích)
Hned po škole v roce 1976 jsi nastoupila do angažmá ve Východočeském divadle. Co tě do Pardubic přivedlo?
Vlastně omyl. Omyl vedoucího ročníku Františka Viceny – v listopadu jsem na jeho dotaz odpověděla, že jednám o angažmá s ostravskou činohrou a že mám také nabídku z Českého Těšína. A kdyby nic nevyšlo, určitě nastoupím do Těšína. Postupně se Ostrava odmlčela, nikdo jiný se neozýval a koncem května vedoucí DISKu mezi řečí podotkla, že já už angažmá mám. Na poradě před koncem kalendářního roku tedy pan Vicena oznámil, že jdu do Českého Těšína, a ona to tudíž oznámila všem ředitelům a šéfům, kteří se o mě zajímali. To byla rána! Pak přijel z Pardubic spolužák s tím, že tam o mě mají zájem, jenomže já už nejsem volná. Takže honem k telefonu… Pan ředitel Bittl se zeptal, jestli zpívám. Na mé námitky, že jenom specifický žánr, nedbal a já jela podepsat angažmá.
Jak vzpomínáš na své začátky na pardubickém jevišti?
Je tu jistá paralela se školou. Dost dlouho mi trvalo, než jsem prorazila pomyslný strop, částečně se uvolnila a přestala mít pocit člověka „do počtu“.
A kdy se to zlomilo?
Jednoznačně s příchodem Jaroslava Vostrého. Najednou jsem si přece jen začala víc věřit a ono to fungovalo! Co si budeme povídat, už režisér Ivan Glanc mým nespokojeným kolegům říkal, že nemohou dokázat, jak jsou dobří, když jim to nikdo nedovolí. Ale ty první roky byly pro mě také k něčemu dobré – na méně významných titulech jsem se mohla „otřískat“ a vylepšit techniku, navíc bez velkého rizika.
V té době bys asi neřekla, že v Pardubicích strávíš celý svůj profesní život, že?
Když jsem se dozvěděla, že jedna kolegyně jen o málo starší než já tady bude už deset let, ohromilo mě to: Jak to?! Přece já budu cestovat po divadlech, určitě nesetrvám na jednom místě! Šedivá je teorie, zelený strom života.
Hrála jsi zde ale krásné role. Určitě jsi byla spokojená a neměla důvod odcházet… Nebo se objevily i chvíle, kdy bys nejraději Pardubice opustila?
Hned první roky mě napadalo, že půjdu raději studovat historii než exhibovat ve hrách pochybných kvalit i režie. Naštěstí se ale vždy včas objevili zajímaví režiséři: Jaroslav Vostrý, Otto Ševčík, Ivan Balaďa, Michael Tarant, Jura Deák…
A druhý moment byl počátkem devadesátých let, kdy jsem pro sebe v divadle neviděla žádné nadějné vyhlídky. Tehdy jsem si říkala, že bych brala i tu Prahu. Náhoda tomu chtěla a já odešla na mateřskou, v divadle nastaly změny a já opět dostala chuť pracovat právě v tomto divadle.
Herecká profese není jednoduchá. Co tě na ní nejvíce láká a co naopak nejvíc vadí?
Začnu negativy. Vadí mi, že herec je příliš závislý na druhých, nemůže, pokud není „buldozer“, rozhodovat o tom, jaké bude hrát role a s kým. Nejde o nechuť, naopak o potřebu hrát, hrát dost a zajímavé role. Nejhorší je nicnedělání. Ale na druhou stranu, prostředí v divadle je mnohem přívětivější a zajímavější než to mimodivadelní, takže dnes mě baví diskutovat s kolegy i s našimi divadelními přáteli než se nudit s některými tzv. „normálními“ občany. Na divadle mě baví ta neustálá proměnlivost, s každou rolí přijdou i nová poznání. Miluju úsměvy diváků při děkovačkách…
Kdybys mohla vrátit čas, chtěla by ses stát opět herečkou?
Ano, asi bych se zase rozhodla pro herectví.
Opusťme ale divadlo. Máš už skoro dospělého syna. Jsi připravená na to, že brzy pravděpodobně opustí „rodinné hnízdo“?
Ono to hned tak brzy nebude. A navíc já jsem samotář, co se soukromého života týče, takže se neobávám. I když šedivá teorie…
Jakým směrem se Ondra ubírá? Nelákalo ho nikdy herectví?
Už na základce mu tuto možnost kantoři podsouvali, jenže dodnes by ho lákala spíš režie nebo kamera, aby měl vše „pod kontrolou“. Baví ho historie, zejména válečná. Před třemi lety se rozhodl pro samostudium korejštiny, kupodivu mu to vydrželo a dnes o Koreji i sousedních státech zná mnohé. Moc mu přeji, aby se jeho sen, že „zmizí“ do Jižní Koreje, kde už má i pár internetových kamarádů, splnil. Takže pokud opustí „rodinné hnízdo“, nebude to pár set kilometrů od Pardubic.
Ale kdyby se přece jen rozhodl pro herectví, bránila bys mu, jak to často prezentují herci-rodiče?
Určitě ne. Ale už ode mě ví, že pozice neúspěšného herce – tím nemyslím popularitu v médiích – je jednou z nejhorších, které by ho mohly potkat.
Ondra se narodil ze svazku s významným dostihovým jezdcem Kamilem Kuchovským. Vnímala jsi fakt, že se Kamil pohyboval v úplně jiném prostředí než ty, jako výhodu, či nevýhodu?
Pro mě to byla jednoznačně výhoda! Ale je to o člověku, nikoliv o prostředí. S Kamilem jsme měli jednu věc společnou, vzájemně jsme obdivovali své profese a jejich výlučnost nám přišla samozřejmá. Mně nevadilo, že ke koním se musí vždy, svátek nesvátek, a také že jsou vždy na prvním místě. A Kamilovi bylo jasné a naprosto pochopitelné, že u mě je na prvním místě divadlo. I když se synem se to asi jemně pozměnilo… Kamil netrpěl zakyslostí, že ač čtrnáctinásobný účastník Velké pardubické ji nikdy nevyhrál (na zakomplexované muže mám čich!), že byl spíše tím, kdo připravoval koně pro druhé. Lidé, kterých si v oboru vážil, ho velmi uznávali: jako trenéra, jezdce i podkováře. I to jsme měli společné. Kolegové, kteří ho znali, by potvrdili, že s Kamilem bylo fajn.
Musím na tebe také prozradit, že jsi téměř propadla moderním technologiím. Surfuješ na internetu, chatuješ na Facebooku, zúčastňuješ se různých webových diskusí… Co ti to přináší?
Ač jsem právě na Facebook kvůli technickým problémům pořádně naštvaná, neopustím ho, protože jsem v kontaktu s přáteli, které jsem neviděla dlouhá léta, našla jsem zde i další dávné známé. A přes jednu webovou diskusi jsem potkala skvělé lidi, se kterými se už i scházíme. Díky stránkám Spolužáci.cz jsme před prázdninami uspořádali setkání 9.B – po 45 letech!
To je úžasné! Ale není anonymní svět virtuálních „přátel“ někdy až trochu nebezpečný?
Internet je dobrý sluha, ale zlý pán. Také jsem zpočátku netušila, že existují slídiči, kteří jsou schopni porušit pravidla, odhalit vaše inkognito. Dnes už jsem v pohodě, psychicky nemocné ignoruji a naopak si možností internetu užívám.
Zpátky do reálného světa. Čím se v životě řídíš? Co je tvým životním krédem?
Je to stále to samé: Nebýt hulvát v životě a lhář na jevišti. Jak jde doba, je to pro mě více a více důležité.
A závěrem, co je tvůj doposud největší životní úspěch?
Bez váhání – Ondřej a Kamil!
Lído, díky moc za rozhovor a do dalších let ti přeji hlavně zdraví a štěstí, a to jak v životě, tak v herectví!
Radek Smetana
