VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

KAROLÍNA ŠAFRÁNKOVÁ nedávno započala svůj čtvrtý rok v angažmá VČD. V době, kdy jsme si povídaly, teprve začínal advent a Kája horlivě pracovala na své nejnovější herecké příležitosti Margot – Markéty z Valois, kterou jí svěřil autor a režisér Petr Novotný v inscenaci Blázinec Boží. Nyní ji diváci mohou vidět už v sedmi inscenacích na našem repertoáru a potkat třeba i v hledišti na blížícím se GRAND Festivalu smíchu.


Možná bychom našim čtenářům a divákům mohli prozradit, že jsi v této divadelní sezóně nafotila už pár plakátů. Baví tě to pracovat takhle v utajení?
(smích) Jo, myslíš ty plakáty, kde nemám vidět obličej? Tak ty mě moc baví! Je v tom určitá svoboda, nikdo třeba neví, že na vás vyplazuju jazyk.

Přiznám se, že je to vlastně takový oslí můstek ke GRAND Festivalu smíchu, který (sice ne svou tváří, ale svým tělem s krabicí na hlavě) pomáháš propagovat. Jak se na něj těšíš?
Strašně moc. Minulý rok jsem ho tady zažila poprvé a bylo to pro mě skvělé hlavně v tom, jak sem přijedou divadla z celé republiky a setkávám se spolužáky a kamarády, ale i s lidmi, které jsem do té doby neznala. Mám možnost nahlédnout, jak to chodí v jiných divadlech a podívat se konečně taky na jiná představení. Osobně nemám žádného favorita, i když na Dejvické divadlo se samozřejmě jako většina lidí těším asi nejvíc. Ale těším se i na nás!!!

Jaké komedie se ti líbí nejvíc, jaký druh humoru tě v divadle pobaví?
Asi takový, jak by řekl Břeťa Rychlík, lidský. Prostě normální – ve smyslu ne moc intelektuální, ale ani ne moc intenzivní.

Když jsi u nás v divadle začínala, potkalo tě pár málomluvných, nebo dokonce němých rolí. Myslíš, že je mezi tím a těmi plakáty bez tváře nějaká souvislost?
No, nevím, co mi tím chcete naznačit – že nemám mluvit, ani nemám být vidět…? (smích) Přijímám to jako svůj úkol, někdo to asi dělat musí, že.

Od té doby jsi už hrála robotku Jacie, to byla tvoje první skutečně velká a náročná role, se kterou ses ale nedávno rozloučila, protože komedie Ona není vadná! měla derniéru. Jaké to bylo loučení?
Hrozně smutné. Byla to moje první velká derniéra a Jacie jsem měla moc ráda. Ale na druhou stranu hned přišla Margot. Tak to je, něco odejde a něco nového přijde.

Zmínila jsi roli Margot v nové hře Petra Novotného Blázinec Boží, to je po inscenaci Rychlost dopadu sněhové vločky další velká herecká příležitost.
Myslím, že pan režisér mi dal velkou důvěru a já ho nechci zklamat. Takže upřímně je to pro mě dost stresující, ta zodpovědnost. Chci všechno udělat správně, ale to mě zase někdy brzdí v práci.

Když mluvíš o zodpovědnosti, napadlo mě, že jsi v nedávné době také naskočila do Fantastického divadla do role Růženky za Kristýnu Hulcovou. To byl tvůj první záskok v životě?
Jojojo.

Jak ses v tom od začátku cítila? Dělat záskoky je totiž také umění svého druhu a každému to nesedí.
No, já jsem si myslela, že jsem se to ze záznamu a textu perfektně naučila, ale opak byl pravdou. Hodně mě vyděsilo vejít do hotové inscenace. Nejsem zrovna záskokový herec, ale na druhou stranu jsem se ve Fandivadle postupně tak zabydlela, že když se mě včera někdo zeptal, jaká je moje nejoblíbenější role tady v divadle, řekla jsem bez zaváhání, že Fantastické divadlo. Teda hned po Orlandovi. Ve Fandivadle můžu dělat, co chci, hraju tam vedle Pepy Lásky, se kterým jsme už sehraná dvojka. Můžu se tam vyblbnout a je v tom velká svoboda.

Řekla jsi „hned po Orlandovi“. To je ten první inkognito plakát. Při zkoušení Orlanda jsi spolu s ostatními herci zažila tak trochu jinou práci na inscenaci v režii Marka Davida. Věřím, že to pro vás ze začátku nebylo jednoduché, přesto říkáš, že je to tvoje nejoblíbenější inscenace, proč?
Jo, pro mě to bylo hodně specifické. Člověk je zvyklý na nějaký stereotyp. První, co mě trochu vykolejilo, byla vlastně už zahajovací zkouška, kterou jsme měli na pardubickém zámku, tedy v jiném prostředí než v divadle – pro někoho úplná kravina. Další věc byla, že jsme zpočátku nedostali pevný text. Pak nám Marek řekl, že se může stát, že dostaneme pevný text až týden před premiérou, a to už jsem se vážně začínala hodně bát. Marka jsem do té doby neznala, ze všech stran jsem poslouchala, jak je to výtečný režisér, ale že dělá všechno jinak než ostatní. A pak jsme jeden večer seděli s kolegy na pivečku a říkali jsme si, co s tím Markem budem dělat. Byli jsme na tom všichni stejně, a tak jsme si řekli, že nám nezbývá nic jiného než mu věřit. A taky věřit sami v sebe, ve svoje schopnosti. Od té doby začala skvělá souhra mezi námi všemi, taková, jakou jsem ještě nikdy při zkoušení nezažila. A myslím si, že tohle je vidět na každém představení. Když se v něm ptáme – co je to „ono“ v našem životě, tak pro mě je to teď každé představení Orlanda. Každý z nás jsme v Orlandovi nechali kus sebe. A Mára je úžasnej režisér. Ukázal mi, že vystoupit z komfortní zóny má svůj smysl a vyplatí se to.

Já jsem to silně vnímala u několika zkoušek, které probíhaly jako improvizační workshopy. Možná může někoho překvapit, že i herci se stydí – sami před sebou, před svými kolegy – a jsou k sobě velmi kritičtí, když mají improvizovat. Jde o to se otevřít, naladit se na stejnou notu. Nebylo to jednoduché, ale podařilo se, a měla jsem dojem, že nakonec jste si to i užívali, nebo se pletu?
Moc nás to bavilo. Ještě pořád si o tom povídáme, jak to bylo super. Byli jsme v tom všichni společně a hodně nás to jako tým spojilo a sjednotilo. I když už na začátku jsem si říkala, že jsme se sešli jako dobrá parta, během zkoušení jsme si vytvořili velkou důvěru a stmelili se ještě víc.

Řekla bych, že stejně, jako jste se vy museli otevřít režisérovi, musí se divák otevřít představení a důvěřovat vám, že ho vedete správnou cestou. V jednom rozhovoru jsi řekla: „Mám asi radši, když má režisér jasnou vizi, protože nejsem ten typ herce, který by nějak víc improvizoval!“ (Karolína už se směje) Ten rozhovor proběhl samozřejmě dávno předtím, než jsi zkoušela Orlanda, a tudíž jsi netušila, co tě čeká. Jak bys mluvila dnes? Jaký přístup je ti v případě režiséra bližší – citlivý přístup a kreativita, kterou podle mě představuje právě Marek, nebo pevnější vedení s tou jasnou vizí, jak jsi říkala?
Myslím, že Marek mi hodně otevřel oči, co se tohohle týče. Do té doby jsem si za tím svým výrokem pevně stála. Chtěla jsem, aby mi režisér řekl, co mám hrát, a já mu to splním. Marek mě vyvedl z omylu. Dlouho mi trvalo, než jsem se začala otevírat, improvizovat, ale určitě by to trvalo ještě déle, nebýt jeho laskavého a citlivého přístupu. A zjistila jsem, že to vlastně vůbec není špatné a že jedině tak do toho můžu dát autentičnost. Vlastně se nemůžu rozhodnout, co mám radši. Někdy mi vyhovuje i cukr a bič.

Ono to samozřejmě závisí také na tom, co člověk zkouší a s jakým režisérem, ne?
Přesně tak. Včera jsem zase šla za panem Novotným a prosila ho, aby na mě křičel. (smích) Protože jednou na mě vykřikl a já jsem začala plakat, takže od té doby už nekřičel, už si asi netroufnul. Tak jsem mu včera šla říct, že už zase může, že budu ráda.

Máš nějakého vysněného režiséra, se kterým bys jednou ráda pracovala?
S Márou mě to moc bavilo. Možná proto, že k sobě máme věkově blízko. Ale do budoucna nemám žádný sen nebo cíl. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, beru to tak jako v životě – jak to přijde, má to tak být. Ráda se setkám se všemi a všechno vyzkouším.

Co konkrétně tě nejvíc baví na tvém hereckém povolání?
Baví mě hledat otázky i odpovědi. Do ruky se mi dostane spousta textu, a ať už se mi líbí, nebo ne, vždycky si z něj vytáhnu něco sama pro sebe, do života. Třeba k Orlandovi Virginie Woolfové bych se sama určitě nedostala. No a pak, když byl covid a zavřeli nás doma, běžela jsem na louku a začala jsem křičet, že potřebuju hrát, že to ze sebe potřebuju dostávat, že nemůžu jen být zavřená doma, protože jinak se udusím. Potřebuju svoji energii takhle ventilovat, miluju, když se lidi smějí, nabíjí mě, když můžu někoho bavit.