VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

11. března by oslavil 90. narozeniny vynikající a nezapomenutelný pardubický herec MILAN SANDHAUS (11. března 1927 – 17. dubna 1998). V pardubickém divadle strávil bezmála 45 let a diváci si ho jistě dobře pamatují nejen jako představitele dramatických rolí, milovníka, ale především jako vynikajícího komika. I když od té doby, co je Sandy opustil, uplynulo téměř dvacet let, jeho bývalí kolegové na něj stále s láskou vzpomínají:

Dáša Novotná: Sandy. Jinak jsem ho neoslovila. Člověk plný energie, humoru, báječný kolega a troufám si říct i kamarád. Patří k lidem, které máte pod kůží a v srdci a už tam prostě zůstanou. A i po těch mnoha letech mi v našem divadle pořád chybí.

Zdeněk Rumpík: Se Sandym jsme toho zažili! Třeba jednou jsme hráli v Opatovicích pro vojáky, chystal jsem na jevišti scénu, když vtom se ozval z šatny hrozný řev. Vlítnu tam a vidím Sandyho úplně nahoře na vysokém železném věšáku a Zdenu Bittlovou, která zřejmě nebyla dost rychlá, visící pod ním. Když jsem se podíval pořádně, uviděl jsem na zemi zmateně pobíhat malinkou myšku. (smích)
Jindy jsme se Sandym seděli v šatně a bavili se o popularitě a slávě tady v Pardubicích. A já jsem říkal: „Sandy, dyť vy točíte ty filmy…“ A on mi povídá: „Zděnku!“ To byl jediný člověk, který mi říkal Zděnku. „Zděnku, tady v Pardubicích jste populární od benzinové pumpy na Chrudim po benzinovou pumpu na Hradec.“ Přitom takový herec, vynikající komik! Nechtěl jsem tomu věřit, ale mnohem později se mi to, co říkal, potvrdilo.

Jindra Janoušková: Když jsem nastoupila do Pardubic, Sandy nade mnou držel ochrannou ruku. Měl mě moc rád a já jsem s ním hodně hrála. Bavila mě jeho improvizace. Mám ráda, když partner něco změní, na to já slyším. A se Sandym to bylo vždycky napínavé. Pamatuji si na inscenaci Ženský boj. To byl boj pokaždé jiný… (smích) Moc jsem se tím bavila. Já mám legraci ráda a on ji měl taky rád. Nezapomenu na naše cesty na zájezdy. A později když se mi narodily dcery, nebyly Velikonoce, aby se u nás nezastavil, měl moc rád děti. Je strašná škoda, že zemřel tak mladý. Ten humor odešel s ním a v současné době mi moc chybí.

Závěrem ještě úryvek z knihy ...a na co jsem nezapomněl Sandyho kamaráda a kolegy, herce Alexeje Gsöllhofera (1925–2010):
Stalo se vám někdy, že jste se setkali s člověkem, je jedno, jestli je to muž či žena, a najednou jste měli pocit, že toho člověka odněkud znáte, že je vám nějak povědomý, dali jste se s ní nebo s ním do hovoru a najednou jste zjistili, že je opravdu naprosto vyloučené, že byste se s ním už někdy předtím byli setkali? Stejně ale sledujete jeho pohyby, způsob řeči, chůzi a děláte to nějak mimoděk, nechtěně, ne cílevědomě. Stejně vás to k tomu člověku přitahuje, je vám sympatický, souhlasíte s tím, co říká, a vaše myšlenky se shodují s jeho názory, a navíc máte smysl pro vtip, legraci a on taky. V takovém případě stačí zavolat:
„Haló, klaune.“
„To na mě voláte klaune?“
„Na vás, proč?“
„Protože už dlouho na mě nikdo klaune nevolal.“
„Já už jsem to taky dlouho na nikoho nevolal. Ale vy jste mi tak nějak připad.“
„Vy jste klaun?“
„Byl bych rád.“