VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Inscenaci KALIFORNSKÁ MLHA, v níž se na Malé scéně ve dvoře setkají a utkají (obrazně i doslova) Martina Sikorová a Alexandr Postler, režíruje MICHAL PRZEBINDA. V Pardubicích byl v hereckém angažmá ve druhé polovině 90. let a podruhé v letech 2004–2008. V prvním pardubickém období zde režíroval hru Kudlanka v ringu autorky Claire Luckham a Námluvy a Medvěda Antona Pavloviče Čechova. Ve druhém Poslední léto Johna Murrella.

Dělat rozhovor s vlastním životním partnerem, o němž už mnohé víte, v souvislosti s inscenací, na které s ním úzce spolupracujete, je poněkud zapeklité. Nezbývá mi než vzít to tak nějak zeširoka.


Čím vším jsi v divadle byl?
Okouzleným dítětem. Otec byl mimo jiné hudební skladatel, režiséři s ním často konzultovali své záměry u nás doma. Všimli si, že mám sklony se předvádět, a tak požádali mé rodiče o zapůjčení do dětských rolí. Rádi vyhověli, neb děti měli čtyři a aspoň od jednoho byl na chvíli pokoj.
Přemoudřelým studentem brněnské konzervatoře, který na základě svých „profesionálních“ zkušeností chtěl hned všechny režírovat, všechno vymýšlet a řídit. Skončilo to vyhazovem. Nakonec mě na odvolání vzali zpátky a školu jsem dokončil. Ročník absolvoval mou adaptací Salingerova románu Kdo chytá v žitě. Olda Kaiser v hlavní roli Holdena Coufielda. A zase jsem byl king. Teprve mnohem později jsem pochopil, že u divadla se nic nedá přeskakovat.
Dezertérem, který si uvědomil, že takový talent jako Kaiser nemá a rozhodl se pro režii. Talentovky jsem spolu s Ivo Krobotem a Zojkou Mikotovou udělal, leč psal se rok 1973 a ani jeden z nás nebyl z důvodu komplexního hodnocení přijat. Ti dva to nevzdali, byli přijati o rok později a zdárně JAMU vystudovali. Já šel do plzeňského studia jako slovní režisér elév. Vydržel jsem tam rok. Psal se rok 1974 a v Československém rozhlase začalo být nedýchatelno. Hurá zpátky k divadlu, tam je aspoň legrace a trocha svobody. A tak jsem se stal divadelním Ahasverem. Začala pouť po oblastních divadlech: Český Těšín, dva roky vojny, pak Divadlo Petra Bezruče v Ostravě, Horácké divadlo Jihlava, Západočeské divadlo Cheb, Karlovy Vary, Pardubice, znovu Bezruči, tentokrát jako umělecký šéf, znovu Pardubice a má další dezerce. Dostal jsem lano z České televize na pozici dramaturga původní dramatické tvorby. Po dvanácti letech zajímavé práce jsem dostal padáka pro nedostatek kreativity a také pro pokročilý věk. Do penze zbývalo ještě pár let, a tak jsem se pokorně vrátil k divadlu. Takže znovu Těšín, pak Moravské divadlo Olomouc a konečně penze.

Jako textař jsi v mládí psal nejen pro divadlo, ale i pro špičkové sólisty hudební scény – Marii Rottrovou, Petra Němce, Věru Špinarovou… Proč jsi v tom nepokračoval?
To bylo v letech 1973 až 1980. S těmi lidmi musí člověk být, mluvit s nimi, chodit s nimi na pivo. Nebyl jsem taková hvězda, aby za mnou jezdili po všech těch štacích.

Jako režisér jsi v oficiální divadelní databázi poprvé uveden roku 1985 u inscenace Haroldovy oči aneb Výprask v Západočeském divadle v Chebu. Ze záznamu je patrné, že šlo o monodrama pro Valerii Zawadskou. Tvá skutečně první režie se však odehrála už na konzervatoři…
V každém ročníku jsme udělali dvě malé inscenace – Goldoniho Letní byt, jednoaktovky Pierra Henri Camiho, nějaké pohádky. Dokonce jsme ve Šlapanicích provozovali divadelní studio. A to byl průšvih – byla to činnost mimo osnovy.

Které divadlo ti přirostlo k srdci nejvíc a čím?
V každém jsem našel pár lidí, se kterými jsem si rozuměl a měl je rád. Jsem rád, že jsem tím vším prošel. Nenudil jsem se. Také jsem se někdy pohádal a práskl za sebou dveřmi. Není to moc ekonomické a vůči rodině asi i sobecké. Ale ze své kůže člověk nevyskočí.

V západních Čechách jsi byl u zrodu dvou komorních scén – Divadla Na cestě v Chebu a Divadla Dagmar v Karlových Varech. Řekni o nich něco.
Hanka Franková někde řekla, že zakládám malé scény proto, abych měl kde režírovat. Něco na tom bude. A taky mi to přišlo smysluplnější než se přečíst na fermanu, a pak u piva v klubu nadávat na blbý dramaturgický plán.

V ostravském Divadle Petra Bezruče jsi působil jako mladý herec koncem 70. let a po dvaceti letech jsi tam nastoupil na místo principála. V době, kdy tomu divadlu hrozil zánik, herci utíkali, peníze chyběly, úřady nepřály. Svedl jsi lítý boj o jeho záchranu, a když se pozice podniku upevnila a představení byla čím dál častěji vyprodaná, jsi odešel. Co k tomu dodáš?
To máš tak – magistrát chtěl změnu, protože jsem se s ním hádal, soubor chtěl možná také změnu a já koneckonců taky. A nejen v divadle. Chtěl jsem za tebou do Pardubic. Nakonec jsi ty přišla za mnou na osm let do Ostravy. Ale teď jsme konečně tady a je dobře. Odpracovali jsme si to.

Ještě jsme nemluvili o tvé lásce k rozhlasu a působení v něm.
Je to fajnová čistá práce s jasnými pravidly. Když jsem před pár lety přišel o všechny zuby, bál jsem se, že je s rádiem konec, že to se zubní náhradou nepůjde. V rádiu jsem koneckonců začínal, je fajn, že díky režisérům, jako je Pavel Krejčí nebo Tomáš Soldán, v něm mohu i končit. Jsem za to vděčný.

Když se nám poštěstila možnost ještě jednou (a mimochodem: kulatě – podvacáté) společně pracovat na tvorbě nové inscenace, dost dlouho jsme si přehazovali různé texty, naráželi na různé překážky, někdy i naše osobní neshody. Až jsem jednou večer přišla domů a ty jsi nadšeně hlásil, že tohle – Kalifornská mlha – je ta hra, kterou musíme dělat. Čím tě přesvědčila?
Je to dobrá hra pro dva dobré herce. Příležitost pracovat soustředěně a kontinuálně. Trpělivě, vrstvu po vrstvě. Bez kompromisů. Co víc si přát.

Jak bys pojmenoval její žánr?
Říkám, že je to filosofická anekdota, nenabízí odpovědi, ale klade otázky. To mám rád.

Jako spolutvůrce jsi zvolil zářnou stálici české scénografie Martu Roszkopfovou a špičkového jazzmana Michala Žáčka. Mohl bys je krátce představit?
Marta je dnes opravdu živoucí legenda a Michal se zcela jistě jednou legendou stane.